ECLI:CZ:NSS:2006:7.AZS.149.2006
sp. zn. 7 Azs 149/2006 - 47
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Radana Malíka, JUDr. Milady Tomkové
a Mgr. Jana Passera v právní věci stěžovatelky R. A. M., zastoupené JUDr. Františkem
Tůmou, advokátem se sídlem v Praze 8, Povltavská 22/150, za účasti Ministerstva vnitra se
sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 11. 8. 2006, č. j. 63 Az 101/2005 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 8. 2006, č. j. 63 Az 101/2005 - 30,
zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 11. 8. 2005, č. j. OAM-1397/VL-10-04-2005, kterým byla zamítnuta žádost
stěžovatelky o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16, odst. 1 písm. k)
zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.), ale tato ochrana se uskutečňuje jiným způsobem
než v případě krajských soudů. Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každou věc, primární funkcí Nejvyššího správního soudu jako vrcholného soudního orgánu
ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví je zajišťovat jednotu
a zákonnost rozhodování soudů ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). Oba články
soustavy správního soudnictví tak plní odlišné poslání, které je však komplementární
a zaručuje smysluplné fungování celého systému.
K plnění sjednocující role svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní
nástroje, kterým je na prvním místě nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1
ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu je však podle §104a s. ř. s. kasační stížnost
mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata
k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu
zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem jen přijatelných kasačních stížností se však ochrana
veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob v každém jednotlivém případě
nestává méně účinnou než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná,
přehledná a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským
soudem a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové
a opakované projednávání věci, již jednou rozhodnuté, ve všech stupních soudní soustavy
vede ve svém důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti. Ne všechny věci jsou
totiž stejně problematické a ne všechny věci vyžadují stejnou pozornost. Projednávat každou
věc a věnovat jí stejný čas a energii znovu a znovu na všech stupních, tak může popřít
samotnou spravedlnost systémem vytvářenou, kdy věci objektivně odlišné, s odlišným
významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není
ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou řečené stále platí,
zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem a výsledkem,
který přinese pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro
všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
proto nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy,
a to zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení, ve smyslu jeho procesní bezvadnosti, ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu, a tedy i efektivitu práva. Jak také opakovaně uvedl Ústavní soud (např. v nálezu
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též v nálezu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 31, str. 149), „žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních
prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí,
budován ad infinitum. Každý právní řád přináší, a nutně musí přinášet, i určitý počet chyb.
Účelem přezkumného, resp. přezkumných, řízení může být reálně takováto pochybení
aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných
instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva,
na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení
mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu
nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů
výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. V s. ř. s. je upraven
na základě zákona č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Je proto na místě provést
jeho výklad tak, aby bylo předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii
se bude Nejvyšší správní soud v budoucnu řídit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře
může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité
právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně - právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu
nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud
by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové
intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod.
Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami,
o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné,
a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní
soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž,
aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených obecných úvah v projednávané
věci konstatuje, že stěžovatelka opírá kasační stížnost o důvody, které právně posuzuje
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti především namítla nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení (§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.) a vady řízení (§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s) s tím, že byla v řízení zkrácena
na svých právech. Je tomu tak proto, že ministerstvo rozhodlo v rozporu s ustanovením
§3 odst. 3, 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o její
žádosti, aniž zjistilo skutečný stav věci. Takové rozhodnutí jí proto nemohlo přesvědčit
o své správnosti. Krajský soud pak měl přezkoumat výrok správního rozhodnutí v mezích
žaloby a v rámci dokazování doplnit důkazy provedené ministerstvem. Místo tohoto postupu
však krajský soud žalobu bez dalšího zamítl a požadavkem na udělení humanitárního azylu
podle ustanovení §14 zákona o azylu se vůbec nezabýval.
Z obsahu žaloby především nelze vůbec dovodit, jaké skutkové a právní výhrady
ve smyslu ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatelka vznáší proti napadenému
rozhodnutí ministerstva, neboť v ní pouze namítala, že ve správním řízení byla „věc
projednána povrchně a nedostatečně prostudována“. Námitku o nedostatečně zjištěném
skutečném stavu věci správním orgánem tedy v žalobě neuplatnila. Krajský soud přesto
zcela nadstandardně přezkoumal napadené správní rozhodnutí věcně, ačkoliv měl toto
rozhodnutí přezkoumat jen v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.). Při rozhodování
o žalobě vzal v úvahu judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne
12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, podle něhož „Byla-li žádost o azyl podána až poté,
co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, a tato žádost byla zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů, nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení skutkového stavu
věci vztahující se k důvodům udělení azylu“. Jestliže stěžovatelce bylo uděleno správní
vyhoštění pravomocně od 26. 7. 2005 a žádost o udělení azylu podala až dne 2. 8. 2005
právě z důvodu tohoto vyhoštění, ministerstvo i krajský soud rozhodly věcně správně.
Ostatně stěžovatelka ani v kasační stížnosti nekonkretizuje, v jakých směrech nezjistilo
ministerstvo skutečný stav věci. Judikatura Nejvyššího správního soudu dává dostatečnou
odpověď na uvedené námitky stěžovatelky. V tomto směru odkazuje Nejvyšší správní soud
na rozsudek ze dne 22. 4. 2004, č. j. 6 Azs 22/2004 - 42, v němž byl vysloven právní názor,
že „Předpokladem zrušení napadeného rozhodnutí správního orgánu krajským soudem
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je uplatnění vady správního řízení v řízení
před krajským soudem ve formě žalobního bodu. Žalobní body musí podle §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s. obsahovat jak skutkové, tak i právní důvody, pro které žalobce považuje
napadené správní rozhodnutí za nezákonné nebo za nicotné. Žalobním bodem však není
uvedení ustanovení správního řádu, které měl žalovaný porušit, je-li z hlediska skutkových
důvodů jen obecně odkázáno na spisový materiál“. Nejvyšší správní soud odkazuje také
na rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004 - 52, který byl uveřejněn
pod č. 488/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž mimo jiné vyslovil,
že „Žalobní body (§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.) musí obsahovat jak právní, tak i skutkové
důvody, pro které žalobce považuje napadené výroky rozhodnutí správního orgánu
za nezákonné nebo nicotné“. Z hlediska věcného je třeba pro úplnost odkázat i na již
citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36,
který se zabývá zákonnými podmínkami ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu,
podle něhož se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal
žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání
k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve. Ve světle
této judikatury jsou námitky stěžovatelky, že krajský soud měl přezkoumat výrok správního
rozhodnutí v mezích žaloby a v rámci dokazování doplnit důkazy provedené správním
orgánem zcela nepřijatelné.
Namítá-li stěžovatelka, že se krajský soud vůbec nezabýval požadavkem na udělení
humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu, odkazuje Nejvyšší správní soud
na již uvedenou judikaturu. Stěžovatelka v žalobě námitku týkající se neudělení
humanitárního azylu nevznesla, a proto se krajský soud takovou námitkou ani nemohl
zabývat (§75 odst. 2 s. ř. s.). Rovněž je třeba odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, v němž byl vysloven právní názor,
že „Správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle
§16 zákona o azylu, přičemž současně posuzoval důvody pro udělení azylu podle
§13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) a výrokem se o nich vyjadřoval. Pokud totiž
v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených
v §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož
ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení
zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona. Pro rozhodování
o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona
je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona zjišťován není, dostává se výrok
správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 zákona do logického rozporu
s výrokem o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona“. Z citované judikatury je nutno
dovodit, že pokud ministerstvo rozhodlo o zamítnutí žádosti stěžovatelky o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, nemohlo
současně rozhodnout o udělení či neudělení humanitárního azylu podle ustanovení
§14 zákona o azylu. Také z tohoto důvodu se nemohl krajský soud zabývat humanitárním
azylem.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první s. ř. s.
za použití ustanovení §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu