ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.121.2006
sp. zn. 1 Afs 121/2006 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně K., a. s.,
zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem Elišky Peškové 15, 151 31
Praha 5, proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha, se sídlem Washingtonova 11, 113 54
Praha 1, proti rozhodnutí ze dne 25. 2. 2005, č. j. 13480/04-21-50, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2006, č. j. 7 Ca 142/2005 -
37,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2006, č. j. 7 Ca 142/2005 - 37,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem zamítl Městský soud v Praze žalobu žalobkyně
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2005, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně
proti rozhodnutí Celního úřadu Beroun ze dne 15. 4. 2004, č. j. R/400050/2004.
Tímto rozhodnutím celní úřad uložil žalobkyni zaplacení celního dluhu ve výši 198 263,97 Kč
z titulu ručení za dlužníka T., spol. s r.o. (dále jen „dlužník“). Celní dluh byl dlužníkovi
vyměřen na JCD 11772047004262 ze dne 17. 2. 1997.
Celní orgány ve svých rozhodnutích vycházely z toho, že povinnost žalobkyně
jako ručitele vznikla v souladu s ustanovením §260 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon,
v platném znění. Žalobkyně se v záruční listině pro jiné operace než režim tranzitu, systém
globální záruky, vystavené dne 29. 3. 1996 a přijaté Celním úřadem Beroun
pod č. j. PR-243/96-044 dne 10. 4. 1996, zavázala splnit zaručenou výši dluhu společně
a nerozdílně s dlužníkem, pokud by dlužník neuhradil celní dluh v zákonné lhůtě,
a to až do částky 300 000 Kč uvedené v záruční listině. Ve svém rozhodnutí žalovaný uvedl,
že má za prokázané, že žalobkyně již ve prospěch orgánů celní správy uhradila částku
300 000 Kč z titulu ručení za dlužníka. Dlužník však celní dluh vyměřený na výše uvedené
JCD včas nesplnil. Celní úřad vymohl exekucí z účtu dlužníka pouze část dluhu a zbytek
předepsal k úhradě žalobkyni.
Městský soud žalobu zamítl, přestože, jak sám konstatoval, v minulosti zastával
shodný právní názor jako žalobkyně. Městský soud však přihlédl k tomu, že jeho rozsudky
v obdobných věcech, v nichž tento právní názor vyjádřil, Nejvyšší správní soud ke kasačním
stížnostem celních orgánů zrušil. Městský soud proto aplikoval právní názor Nejvyššího
správního soudu vyplývající ze zrušovacích rozsudků a dříve již vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 206/2004.
Městský soud poukázal na to, že Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil s výkladem
institutu globální celní záruky, jak jej provedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 54/2000.
V něm Ústavní soud konstatoval, že výklad zákona, který poskytují celní orgány při aplikaci
globálního zajištění celního dluhu při každém jednotlivém dovozu, má oporu jak v zákoně,
jehož postulátem je mimo jiné zabránit celním únikům, tak i ve slovním textu zákona
(singulár „celní dluh“, nikoli plurál „celní dluhy“ nebo souhrn blíže nespecifikovaných
celních dluhů), a vyplývá i z praxe vlastního celního řízení. Protože se globální záruka
vztahuje na každý jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, musí být clo vyměřeno
po ukončení celního řízení o tomto jednotlivém dovozu. V případě, kdy celní orgán stanovil
nejvýše možný celní dluh nižší, než je jeho konečné vyúčtování, je rozhodující výše přijaté
globální záruky. Nad původně stanovenou a přijatou výši celního dluhu ručitel
neodpovídá. Pokud clo nedosáhne výše globální záruky, nelze nevyčerpaný rozdíl převádět
jako event. části záruky na další dovoz. Pokud clo naopak přesáhne výši globální záruky,
nelze touto zárukou dovoz zajistit, ale je nutno prokázat jeho zajištění individuální zárukou,
popř. jiným způsobem.
S odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu městský soud uvedl, že celní
dluh vznikne při každém dovozu a vždy při přijetí každého podaného celního prohlášení
dle §238 odst. 2 celního zákona. Zákonnému pojmu „celní dluh z jedné nebo několika
operací“ uvedenému v §256 celního zákona nutno rozumět tak, že dovážené zboží
může být projednáno a propuštěno do příslušného režimu na základě jedné celní deklarace
jednou či několikrát. V každém případě se jedná o situaci, kdy totéž zboží je na základě
téže celní deklarace propuštěno postupně do několika režimů; několik operací přichází
v úvahu např. tehdy, je-li zboží nejprve propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu
a teprve poté je propuštěno do režimu volného oběhu. Pro výklad pojmu globální zajištění
celního dluhu je dále podstatné, že jde o kogentní právní úpravu, a též zánik záruky
je regulován zákonem. Z právní úpravy celního zákona, jež má veřejnoprávní charakter,
nelze dovozovat sčítání celních dluhů pro potřeby ručení formou globální záruky.
Tato úprava neřeší případy, kdy součet celních dluhů přesáhne částku uvedenou v záruční
listině, neboť vzhledem k povaze tohoto zajišťovacího institutu nepřichází sčítání celních
dluhů v úvahu. Naopak z ní vyplývá, že se tato forma ručení vztahuje vždy k individuálně
určenému celnímu dluhu vzniklému za podmínek zákonem stanovených a předvídaných
a s odkazem na text záruční listiny se ručitel takto zavazuje k zajištění jednotlivého celního
dluhu až do výše částky v ní uvedené.
Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně včas podanou kasační stížností
a domáhala se jeho zrušení a vrácení věci zpět městskému soudu k dalšímu řízení. Jako důvod
kasační stížnosti označila nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
dle 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedla, že dne 29. 3. 1996 vystavila záruční listinu
pro jiné operace než režim tranzitu, jíž se ve prospěch Celního úřadu Beroun zaručila
za dlužníka zaplatit celní dluh, který by nebyl splněn v zákonné lhůtě, a to až do konečné
částky 300 000 Kč. Tuto částku již žalobkyně zaplatila k výzvě celního úřadu
ze dne 2. 6. 1997, č. j. PR-1090/97. Přesto však celní úřad vydal dne 15. 4. 2004 na základě
výše zmíněné záruční listiny celkem 55 rozhodnutí, kterými žalobkyni uložil povinnost
zaplatit částku v celkovém souhrnu 12 499 645 Kč.
Žalobkyně má za to, že ručitelský závazek byl zaplacením částky 300 000 Kč zcela
vyčerpán a zanikl splněním. V případě globálního zajištění celního dluhu jde o institut
veřejného práva, proto musí být najisto postavena zaručená výše celního dluhu,
neboť vůle žalobkyně se vztahovala pouze na zajištění 300 000 Kč. Žalobkyně zastává názor,
že globální zajištění se vztahuje na více možných dluhů celního dlužníka,
avšak s tím, že tento souhrn dílčích dluhů je omezen nejvyšší částkou, za kterou se ručení
poskytuje a která je uvedena v záruční listině. Dále žalobkyně připomněla, že v případě
nejasností musí být veřejnoprávní norma vykládána ve prospěch subjektu práva soukromého.
Výklad provedený městským soudem je nepřípustně rozšiřující. Žalobkyně rovněž uvedla,
že je jí známa rozkolísanost v rozhodování předmětné právní otázky různými soudy v České
republice, a dává proto předsedovi senátu v úvahu postup dle §17 s. ř. s. Žalobkyně vyjádřila
nesouhlas s právními závěry zaujatými v některých rozsudcích Nejvyššího správního soudu,
neboť tyto názory jsou právně velmi sporné, věcně nesprávné, nespravedlivé, nepřesvědčivé
a argumentačně nedostatečně podložené. Upozornila na možnost použití §18 a §19 s. ř. s.
Žalobkyně upozornila rovněž na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005,
č. j. 6 As 30/2005 – 44, na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 87/99
a na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 31 Ca 165/99,
které svědčí pro její závěry, a také na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2006,
sp. zn. III. ÚS 208/05, deklarující povinnost v případě možnosti několika výkladů právního
předpisu upřednostnit výklad ústavně konformní. Dále podotkla, že výklad usnesení
Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, které je v rozhodnutí městského
soudu citováno, není konformní se závěry, ke kterým Ústavní soud ve svém rozhodnutí došel.
Tyto závěry nikterak nepodporují právní názor celních orgánů a městského soudu. Žalobkyně
se domnívá, že závěr městského soudu vychází zcela jednostranně z pozic fiskální politiky
státu ve vztahu k osobám soukromého práva a naprosto ignoruje základní zásady
spravedlnosti a právního státu, zejména princip právní jistoty, který by pro žalobkyni
znamenal naprosto nekontrolovatelný a neomezený potenciální závazek k plnění za dlužníka.
Dále upozornila, že Česká národní banka jako orgán státního dozoru nad bankami
„zakázala“ bankám poskytovat globální celní záruky podle vyhlášky č. 135/1997 Sb.,
a to právě proto, že je nepřípustné, aby se banky zaručovaly za závazky, jejichž výši nelze
předem určit. Žalobkyně rovněž z opatrnosti namítla, že by taková záruka byla ex lege (§12
odst. 2 zákona o bankách) absolutně neplatná. Rovněž uvedla, že pro výklad její vůle je nutno
zohlednit §35 odst. 2 občanského zákoníku či §266 odst. 1, 3 a 4 obchodního zákoníku
a dále všechny předpisy práva veřejného zavazující banky k určitým specifickým činnostem.
Vzhledem k okolnosti, že text záruční listiny formuloval jednoznačně stát, resp. Ministerstvo
financí, musela by nejednoznačnost termínů či výrazů v listině uvedených být vykládána
k tíži celních orgánů.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s právním názorem
městského soudu a navrhl kasační stížnost zamítnout. Tvrzení žalobkyně o rozpornosti názorů
Nejvyššího správního soudu považuje za nepodložené. Pro posouzení dané materie je klíčová
skutečnost, že se výkladem §256 celního zákona zabýval Ústavní soud v usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, ze kterého vyplývá, že ručitel ručí za každý dluh samostatně
a pokaždé do výše uvedené v záruční listině. Žalovaný se nedomnívá, že by v daném
případě byl výklad uvedeného ustanovení celního zákona coby veřejnoprávního předpisu
nejasný, a proto nepovažuje námitku žalobkyně, že by mělo být toto ustanovení vykládáno
ve prospěch subjektu soukromého práva, za důvodnou. Doplnění textu „každý jednotlivý celní
dluh“ do textu přílohy č. 35 k vyhlášce č. 135/1998 Sb. neznamenalo podle žalovaného
žádnou zásadní změnu oproti textu přílohy č. 25 k vyhlášce č. 92/1993 Sb. Podle žalovaného
je závazek ručitele vždy určitý, protože se vztahuje ke konkrétnímu celnímu dluhu spojenému
s individuálně určitou operací nebo operacemi. Žalobkyně je bez pochyby profesionální
institucí zabývající se poskytováním záruk, a proto je na ní, aby zhodnotila riziko ručení
a dle toho upravila svůj smluvní vztah s dlužníkem. Názor žalobkyně nemůže obstát,
neboť celní orgány by nemohly vědět a ani jinak ověřit, zda vznikající celní dluh
je ještě krytý existující zárukou či nikoli. V daném případě je nutno odlišit akceptaci ručitele
pro ručení v systému globální záruky, které má formu písemného povolení, a přijetí zajištění
při konkrétním propouštění zboží do navrhovaného režimu, kdy je posuzován jednotlivý
případ a kdy jsou kontrolovány podmínky vztahující se ke konkrétnímu celnímu režimu
včetně podmínky zajištění celního dluhu. Žalovaný odkázal na rozhodnutí č. 55631/00
a 55728/00 Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, ze kterých vyplývá,
že předvídatelnost závazku ručení podle záruční listiny nelze zpochybňovat s odvoláním
na nejednoznačnost předpisu. Možnost dvojího výkladu předpisu sama o sobě nezpůsobuje
jeho nepředvídatelnost, a to zejména v takových případech, kdy se předpis dotýká
profesionální činnosti toho, kdo jej hodlá aplikovat (jako je tomu v případě žalobkyně).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu a z důvodů
uplatněných žalobkyní v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Spornou výkladovou otázkou v dané věci je, zda maximální částka uvedená v záruční
listině znamená konečnou výši ručení, nebo zda celková částka za všechny celní dluhy tohoto
dlužníka není omezena a v záruční listině uvedená maximální výše ručení se vztahuje
na každý jednotlivý celní dluh po dobu trvání záruky.
Podle §256 celního zákona (ve znění do účinnosti zák. č. 113/1997 Sb.,
tj. do 1. 7. 1997) na žádost dlužníka povolí celní orgány globální zajištění celního dluhu,
který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací. Podle §257 odst. 1
celního zákona, stanoví-li celní předpisy povinné zajištění celního dluhu, určí celní orgány
toto zajištění ve výši, kterou je přesná výše příslušného celního dluhu nebo dluhů,
jestliže je možno tuto výši bezpečně určit v době, kdy je zajištění požadováno, nebo celními
orgány odhadnutá nejvýše možná výše příslušného celního dluhu nebo dluhů, které vznikly
nebo by mohly vzniknout, v ostatních případech.
S účinností od 15. 1. 1996 vyhláška Ministerstva financí č. 8/1996 Sb. novelizovala
vyhlášku č. 92/1993 Sb., vydanou k provedení některých ustanovení celního zákona,
tak, že Příloha č. 25 vyhlášky č. 92/1993 Sb. předepisovala k užití vzor zvaný Záruční listina
– Jiné operace než režim tranzitu (systém globální záruky), obsahující závazek uhradit celní
dluh až do nejvyšší částky uvedené v záruční listině. Toto znění bylo účinné do 30. 6. 1998,
kdy nabyla účinnosti nová prováděcí vyhláška č. 135/1998 Sb.
Právní otázkou nastolenou v kasační stížnosti se již Nejvyšší správní soud zabýval,
a to mimo jiné v rozsudku sp. zn. 5 Afs 206/2004 (publikovaném pod č. 917/2006 Sb. NSS),
kdy dospěl k názoru, že v případě globálního zajištění celního dluhu, který vznikl
nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací, jde o zajištění každého celního dluhu
v době trvání záruky až do výše částky uvedené v záruce.
Je však třeba, aby Nejvyšší správní soud tento svůj právní názor revidoval.
K odklonu od dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu může v zásadě dojít
pouze postupem upraveným v §17 odst. 1 s. ř. s., tedy tak, že rozhodující senát postoupí
věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Rozhodnutím rozšířeného senátu ke konkrétní
předložené právní otázce je pak zformulován právní názor, jejž jsou všechny další senáty
rozhodující v obdobných věcech povinny pro futuro respektovat. Nicméně aktivizace
rozšířeného senátu za situace, kdy by skutečnou motivací bylo toliko formální narovnání
právních názorů Nejvyššího správního soudu s názory Ústavního soudu, by zjevně neplnila
smysl citovaného ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 2 Afs 180/2004 - 44, dostupný na www.nssoud.cz).
Pro posouzení předmětné věci je tak podstatné, že právní názor obsažený v rozsudku
zdejšího soudu sp. zn. 5 Afs 206/2004 byl zásadním způsobem zpochybněn nálezem
Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06. Uvedeným nálezem Ústavní soud
zrušil jiné rozsudky Městského soudu v Praze, jimiž městský soud zamítl žaloby ve věcech
skutkově shodných s věcí nyní projednávanou, a to poté, co jeho předchozí rozhodnutí zrušil
Nejvyšší správní soud na základě kasačních stížností celních orgánů; tyto zrušující rozsudky
Nejvyššího správního soudu (č. j. 7 Afs 29/2006 - 68 a č. j. 7 Afs 43/2006 - 66, dostupné
na www.nssoud.cz), vycházely z právního názoru vyjádřeného právě v rozsudku
sp. zn. 5 Afs 206/2004. Postup podle §17 odst. 1 s. ř. s. tak není na místě.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06 především připomněl, že ručení bank
za celní dluh je tradičním veřejnoprávním institutem. Konstatoval, že spolupracuje-li osoba
s orgánem veřejné moci při tvorbě správního aktu, nelze od ní očekávat vyšší stupeň
obezřetnosti než od orgánu veřejné moci samotné. Pochybí-li soukromá osoba při této činnosti
neúmyslně anebo není-li prokázáno zanedbání její pečlivosti, má být věc posouzena
tak, jako by pochybil orgán veřejné moci sám. S odkazem na svou setrvalou judikaturu rovněž
konstatoval, že při ukládání a vymáhání daní dle zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních
práv a svobod), tedy při faktickém odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány veřejné
moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod
– tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius). Ústavní soud zdůraznil,
že předmětná právní úprava byla zcela nepřehledná, což mělo, s ohledem na vztah kvality
zákona představujícího zásah do vlastnictví k jeho výkladu, nutit orgány veřejné
moci k výkladové umírněnosti, která by více šetřila základní právo žalobkyně. Celní zákon
a prováděcí vyhláška (č. 92/1993 Sb.) byly před datem 1. 7. 1998 podle tohoto nálezu nejasné.
Ústavní soud konkrétně uvedl: „Pro posouzení věci je důležité důsledně rozlišovat jednotlivé
časové úseky, vymezené platností té které právní úpravy globálního zajištění celního dluhu
(viz bod 55 a násl. nálezu). Stěžovatelka nepochybně musela počítat s možností opakovaného
plnění teprve až po přijetí vyhlášky č. 135/1998 Sb. Ani novela celního zákona č. 113/1997 Sb.
totiž jasné vodítko nedala. Rozlišování mezi užíváním gramatických tvarů „dluh“ a „dluhy“
takovým vodítkem není, již jen proto, že samy celní úřady používají slovo „dluh“ pro označení
souhrnu celních dluhů (srov. body 18 a 36 nálezu), resp. tvar „dluh“ v praxi slouží k označení
celé skupiny pohledávek. Ministerstvo financí ČR uvedlo do právního řádu pojmy globální,
paušální a individuální záruka (s účinností od 15. 1. 1996), na základě celního zákona,
který (bez dalšího) zmiňoval možnost globálního zajištění celního dluhu (§256) a (pouze)
umožňoval upravit prováděcí vyhláškou podmínky paušálního zajištění (§257 odst. 3).
Chtělo-li ministerstvo měnit dosavadní stav (a praxi), mělo povinnost zřetelně tento záměr
promítnout do textu vyhlášky.“
V souzené věci se pak jedná o záruční listinu ze stejného období, jaké bylo předmětem
rozhodování Ústavního soudu (viz výše).
Ústavní soud tedy došel k názoru, že výklad uplatněný žalovaným „zasáhl
do stěžovatelčina práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť byla nucena zaplatit
z titulu ručení více, než mohla v době vystavení záruky s ohledem na znění tehdy platných
právních předpisů a tehdejší praxi důvodně očekávat. Snaha státu maximalizovat fiskální
výnosy je legitimní a ústavním pořádkem aprobovaná, avšak musí respektovat předem
jasně daný zákonný rámec, jinak dochází k ústavně neaprobovatelnému zásahu
do vlastnického práva v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny. Veřejná moc nemůže využívat
nejasnost právní úpravy, kterou sama vyvolala“.
Pokud jde o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, na něž žalovaný rovněž
poukazoval, jejichž aplikovatelnost v daném případě však žalobkyně zpochybňovala, Ústavní
soud v citovaném nálezu zejména poukázal na to, že Evropský soud pro lidská práva
v rozhodnutích o nepřijatelnosti stížností č. 55631/00 a 55728/00 pro zjevnou nepodloženost
(„manifestly illfounded“, „manifestement mal fondée“ – srov. čl. 35 odst. 3 Úmluvy) „jasně
konstatoval, že mu: nepřísluší zkoumat skutkové nebo právní omyly, jichž se měly dopustit
vnitrostátní soudy, s tou výjimkou …pokud by mohly zasáhnout do práv a svobod chráněných
Úmluvou, nebo že: má pouze omezenou pravomoc přezkoumávat dodržování vnitrostátního
práva“. Jinými slovy, uvedená rozhodnutí o nepřijatelnosti nejsou pro dané řízení relevantní;
Evropský soud pro lidská práva jimi zákonnost rozhodnutí celních orgánů nijak nepotvrdil
(ani nevyvrátil), ale „pouze“ konstatoval, že otázka, který ze dvou konkurujících si výkladů
institutu globální celní záruky byl správný, je otázkou vnitrostátního práva,
přičemž z dostupných skutečností vyplynulo, že ani aplikace stěžovateli napadnutého výkladu
zjevně nepředstavovala zásah do práv stěžovatelů zaručených Úmluvou, resp. čl. 1 odst. 1
Protokolu k Úmluvě. K interpretaci vnitrostátního práva jsou pak podle Evropského soudu
pro lidská práva povolány především soudy vnitrostátní.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že napadený rozsudek městského soudu
neodpovídá závěrům Ústavního soudu. Jestliže Ústavní soud v některém ze svých rozhodnutí
zformuluje ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat
i v ostatních právně a skutkově obdobných případech, byť se jedná o procesně samostatná
řízení; pro takové případy představuje judikatura Ústavního soudu závazné interpretační
vodítko. Opačný výklad by představoval logickou chybu, jelikož vázanost výkladem norem
nadzákonné (ústavní) síly musí být pro soud při aplikaci jednoduchého
práva určující. K odchylce od judikatury Ústavního soudu by mohl obecný
soud přistoupit pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech,
a to např. tehdy, pokud by došlo ke změně právní úpravy; tato judikatura by byla vnitřně
nesourodá a nepředstavovala by proto tzv. ustálenou (konstantní) judikaturu; nevypořádávala
by se dostatečně se všemi možnými a uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi
a zároveň by bylo z obsahu takovéhoto rozhodnutí a z konkrétních okolností věci patrno,
že k tomuto nevypořádání nedošlo záměrně, nýbrž v důsledku opomenutí; anebo by došlo
k zásadní změně společenských či ekonomických poměrů, což by obecný soud
ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil; o takovou situaci se však v daném případě
nejedná.
Proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s.
zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Bude tedy respektovat výše citovaný nález Ústavního soudu, a nebude tak přihlížet k dříve
vydaným zrušujícím rozsudkům zdejšího soudu vycházejícím z právního názoru vyjádřeného
v rozsudku sp. zn. 5 Afs 206/2004. V dalším řízení rozhodne městský soud i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Pro úplnost Nejvyšší správní soud připomíná, že rozhodnutí Ústavního soudu
jsou coby interpretační vodítka závazná při rozhodování ve skutkově a právně obdobných
věcech nejen pro orgány moci soudní, ale i pro orgány moci výkonné, mezi něž patří
i žalovaný. Tato skutečnost plyne z článku 2 odst. 2 Ústavy, podle nějž státní
moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Jelikož správní
orgány jsou vázány zákonem, tím spíše jsou vázány i ústavními předpisy. Žalovaný tedy musí
výše nastíněný výklad Ústavního soudu respektovat ve svém dalším postupu v dané věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu