ECLI:CZ:NSS:2007:4.AZS.186.2006
sp. zn. 4 Azs 186/2006 - 66
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Y. G., zast. Mgr. Zbyňkem Stavinohou,
advokátem, se sídlem Brno, Joštova 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2006, č. j. 64 Az 12/2005 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 3. 2006, č. j. 64 Az 12/2005 – 44,
zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2005,
č. j. OAM-3694/VL-11-HA14-2004, a rozhodl dále, že žádný z účastníků, ani Česká
republika, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaný
zamítl žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní ochrana již jednou poskytnuta
individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další
procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany
stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
publikovaným ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační
stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může
vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a)
Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však
třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné
kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu není jenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat pouze
v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
V kasační stížnosti podané z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatel
namítal, že krajský soud nesprávně interpretoval ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu
ve spojení s ustanovením §12 zákona o azylu. Stěžovatel poukázal na důvody pro udělení
azylu, které uvedl ve správním řízení, a konstatoval, že jsou podřaditelné pod pojem
pronásledování ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu, neboť k pronásledování
došlo z důvodů vyjmenovaných v §12 zákona o azylu. Stěžovatel doplnil, že jeho důvody
jsou podřaditelné minimálně pod důvody pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud k uvedeným námitkám předesílá, že žádost stěžovatele
o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, neboť stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 téhož zákona. V průběhu správního řízení
stěžovatel pouze uvedl, že v Mongolsku nemohl získat stálé zaměstnání a chce si legalizovat
pobyt v České republice. Nemožnost získat stálé zaměstnání v Mongolsku není azylově
relevantní, jak vyslovil Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 22. 6. 2006,
č. j. 4 Azs 309/2005 – 71, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 7. 3. 2006,
č. j. 7 Azs 2/2006 – 61, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 19. 1. 2006,
č. j. 2 Azs 282/2005 – 46, www.nssoud.cz. Otázkou legalizace pobytu se Nejvyšší správní
soud zabýval např. ve svém rozsudku ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 – 48,
www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 – 53,
www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 – 43, www.nssoud.cz.
Nedostatek tvrzení důvodů pro udělení azylu byl předmětem mnoha rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, např. rozsudku ze dne 16. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 – 47, www.nssoud.cz,
nebo rozsudku ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 – 47, www.nssoud.cz, či rozsudku
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud dále
připomíná, že je-li žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná, není na místě
zkoumat další okolnosti, což vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 244/2004, www.nssoud.cz. K otázce zkoumání překážek vycestování v případě zjevně
nedůvodné žádosti se Nejvyšší správní soud vyslovil např. ve svém rozsudku ze dne
22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 – 45, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 9. 9. 2004,
č. j. 2 Azs 147/2004 – 41, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 409/2004, www.nssoud.cz.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 a §120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2007
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu