ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.140.2006
sp. zn. 5 Afs 140/2006 - 102
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: K., a. s., zast. advokátem JUDr. Jaroslavem Polanským, se sídlem Elišky Peškové
15, Praha 5, proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha, se sídlem Washingtonova 11,
Praha 1, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2.
2006, č. j. 9 Ca 146/2005 – 41,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2006, č. j. 9 Ca 146/2005 – 41
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného
rozsudku soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2005,
č. j. 13480/04-21-61, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu
Beroun ze dne 15. 4. 2004, č. j. R/400061/2004; tímto bylo žalobci uloženo zaplatit zaručenou
částku celního dluhu za dlužníka T., spol. s r. o. ve výši 255 239,56 Kč.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že Městský
soud v Praze nesprávně dovodil, že globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny dluhy
téhož dlužníka, které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění, přitom dovodil,
že jednotlivé celní dluhy, a to i ty, které vzniknou do budoucna se sčítají. Z ust. §257 celního
zákona pak vyložil, že je povinností celních orgánů určit výši konkrétního zajištění
i v případě, že přesná výše celního dluhu není známa; v tom případě má být jimi odhadnuta
nejvýše možná výše příslušného celního dluhu nebo dluhů, které vznikly nebo by mohly
vzniknout z operací, které mohou připadat v úvahu stran konkrétného případu a mají být
zajištěny. Městský soud účelově dovozuje povinnost plnění daňového dlužníka do limitu
nejvyšší částky uvedené v záruční listině za souhrn dluhů dlužníka. Stěžovatel namítá,
že z ust. §256 celního zákona lze dovodit jedině možný dopad globální záruky na každý celní
dluh, pro který byl tento způsob zajištění celním úřadem akceptován a který vznikl nebo
by mohl vzniknout v budoucnu z jedné nebo několika operací. Stěžovatel namítá, že zásadu
jednoznačného určení výše závazku ručitele akcentovanou soudem, s odkazem na citaci
ust. §257 celního zákona a text záruční listiny, lze nepopiratelně na základě cit. ustanovení
takto interpretovat, včetně důsledků pro ručitele, který nesmí být na pochybách o tom, k čemu
a v jaké výši se zavazuje. Na rozdíl od soudu však stěžovatel vztahuje v souladu s dikcí
ust. §256 a §257 celního zákona soudem formulovanou zásadu k vzniklému celnímu dluhu,
jenž by mohl vzniknout v souvislosti s dovozní operací, tj. ke konkrétnímu dluhu spojenému
s individuálně určeným dovozem. Nelze mít pochybnosti o tom, že v jednotlivých dovozech
nelze spravedlivě po ručiteli požadovat zaručení vyšší částky, než je uvedena jako nejvyšší
v záruční listině, tak tomu však nebylo. Uplatnění poslední věty ust. §257 celního zákona,
výslovně zmiňující globální zajištění, lze dle názoru stěžovatele interpretovat pouze v těch
případech, kdy se jedná např. o zajištění celního dluhu vzniklého v souvislosti s propuštěním
zboží do režimu dočasného použití s částečným osvobozením od cla, tj. za okolností,
kdy celní dluh pravidelně měsíčně roste o stanovenou procentní míru. Tvrzením soudu
nesvědčí ani ust. §257 odst. 1 písm. b) celního zákona, které upravuje stanovení výše
zajištění celního dluhu a které používá jak pojem celní dluh, tak pojem celní dluhy,
a to z důvodu, že upravuje výši zajištění v případech individuálního zajištění celního dluhu
a současně v případech globálního a paušálního zajištění celního dluhu, u nichž po dobu
zajištění zpravidla dochází k zajištění řady celních dluhů. Tvrzení soudu o výši plnění
ručitele, tak jak je vyložil, je zcela neprůchodné, neboť celní orgány by v takovém systému
nemohly vědět a ani jinak ověřit, zda vznikající celní dluh je ještě krytý existující globální
zárukou nebo nikoli. Z povahy a principů globální záruky plyne, že tato bude používána
i souběžně, např. ve stejnou hodinu na více celních úřadech. V této souvislosti stěžovatel
uvádí, že je nutno odlišit akceptaci ručitele pro ručení v systému globální záruky, které má
formu písemného povolení - v tomto případě rozhodnutí od přijetí zajištění při konkrétním
propouštění zboží do navrhovaného režimu, kdy je posuzován jednotlivý případ. Oba případy
jsou i formálně odlišeny tím,že v prvém případě je vydáno rozhodnutí o „přijetí poskytnuté
záruky“ a ve druhém předkládá uživatel záruky- deklarant „osvědčení o záruce“; přitom
těchto osvědčení lze vydat i více, dle požadavku a potřeb deklaranta. Právní předpisy tedy
předpokládají, že globální záruka bude používaná i souběžně, např. ve stejnou hodinu na více
celních úřadech. Právní důsledek zmíněné nejistoty by se promítl, v souladu
s ust. §121 celního zákona do nemožnosti propuštění zboží do navrženého režimu a zajištění
celního dluhu globální zárukou by ztratilo svůj smysl, neboť její poskytnutí by celním
orgánům nezaručovalo, že v době propuštění zboží je celní dluh ve správné výši zajištěn.
Pro úplnost stěžovatel odkazuje rovněž na stížnost, která byla ručitelem uplatněna
pod č. 55631/00 a č. 55728/00 u Evropského soudu., který neshledal ve výkladu provedeném
celními orgány nepředvídatelnost právních důsledků; přitom dále konstatuje, že závěry soudů
jsou jasné a shodné s legislativou platnou v té době; dotčené osoby se musí poradit,
aby mohly předpokládat následky, které by mohly vzniknout; to platí zvláště, jedná-li
se o profesionální činnost vyžadující určitou opatrnost a rychlé zhodnocení rizika podnikání.
Soud zde rovněž konstatuje, že celní orgány poskytly od počátku koherentní výklad co se týče
uplatněných předpisů, tento byl potvrzen i soudy. Bylo tedy na stěžovatelích (tj. zde žalobci)
aby se informovali o praxi celních orgánů a zhodnotili riziko, které pro ně přijetí ručení
představovalo (pracovní překlad rozhodnutí stěžovatel přikládá ke kasační stížnosti).
Z výše uvedeného podle stěžovatele plyne, že předvídatelnost závazku ručení podle
ručící listiny uvedené v Příloze č. 25 vyhl. č. 92/1993 Sb., nelze zpochybňovat s dovoláváním
se na nejednoznačnost předpisu. Stěžovatel vzhledem k výše uvedenému navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že rozsudek soudu je v souladu se zákonem. Právní
podstatou sporu je otázka výkladu obsahu záruční listiny, kterou vystavil žalobce dne
29. 3. 1996, a právních předpisů, které se na tuto celní záruku vztahují. Tato záruční listina
byla vystavena pro jiné operace než režim tranzitu (systém globální záruky), a to ve prospěch
Celního úřadu Beroun. Uvedenou záruční listinou se žalobce zavázal za společnost T., spol. s
r. o. (jako celního deklaranta) zaplatit celní dluh, který by nebyl splněn v zákonné lhůtě, až do
konečné částky uvedené v záruční listině. Záruka byla poskytnuta až po nejvyšší částku
300 000 Kč a je nesporné, že tato částka byla již stěžovatelem zaplacena k výzvě Celního
úřadu Beroun č. j. PR - 1090/97 ze dne 2. 6. 1997.
Žalobce se zaručil podle citované záruční listiny až po nejvyšší částku 300 000 Kč
(kterou považoval podle textu záruční listiny za částku konečnou), a přesto mu bylo uloženo
zaplatit celkem padesáti pěti rozhodnutími Celního úřadu Beroun částku v celkové výši
12 499 645 Kč, což mnohonásobně převyšuje sumu uvedenou v záruční listině jako „nejvyšší
částka“. Zatímco žalobce má za to, že zaplacením částky 300 000 Kč bylo ručení ze záruční
listiny ze dne 29. 3. 1996 zcela vyčerpáno a ručitelský závazek zanikl splněním, žalovaný
zastává mnohem širší výklad této celní záruky (a příslušných ustanovení celního zákona)
a v rozporu se zněním záruční listiny účelově dovozuje, že žalobce ručí do výše 300 000 Kč,
nikoliv za souhrn všech celních dluhů, avšak jednotlivě za každý celní dluh, přičemž částka
300 000 Kč se aplikuje pouze ve vztahu ke každému dílčímu dluhu individuálně. Výsledkem
potom je, že po žalobci požadují celní orgány zaplatit částku mnohonásobně převyšující
částku uvedenou v záruční listině jako částku nejvyšší.
Žalobce má za to, že v případě globálního zajištění celního dluhu jde o institut
veřejného práva. Celní orgán dává vrchnostensky najevo, že akceptuje osobu ručitele a výši
konkrétní částky, na kterou se vztahuje ručitelova vůle. Mezi ručitelem a celním orgánem
musí být najisto postavena zaručená výše celního dluhu. Vůle žalobce se vztahovala pouze
na celkovou maximální částku 300 000 Kč jako částku konečnou i pro případ více dluhů
celního deklaranta, jehož dluhy byly celní zárukou zajišťovány nejvýše do této celkové
částky. Z předmětné celní záruky (přijaté příslušným celním úřadem) totiž nelze dovozovat
nic jiného, než že ručitelský závazek činí maximálně částku 300 000 Kč.
Žalobce zastává názor, že z pojmu globálního zajištění zřetelně vyplývá,
že se vztahuje na více možných dluhů celního deklaranta, k zajištění jehož dluhů je celní
záruka vystavena (proto „globální“), avšak s tím, že tento souhrn dílčích dluhů je omezen
nejvyšší částkou, za kterou se ručení poskytuje, jež je uvedena v záruční listině, a která činí
v tomto případě 300 000 Kč. Vedle toho zdůrazňuje, že výklad žalovaného by vedl v praxi
k absurdním dopadům i z jiného důvodu. Žalobce je bankou. Je jeho povinností vytvářet
rezervy a opravné položky pro případ, že by musel z titulu ručení plnit. Při výkladu
provedeném žalovaným by toto nebylo možné, protože by nešlo stanovit celkovou možnou
expozici z titulu poskytnutého ručení.
V dané věci nelze dále přehlédnout, že se jedná o otázku výkladu veřejnoprávní
normy. Za takové situace by měla být veřejnoprávní norma v případě nejasností vykládána
ve prospěch subjektu soukromého práva a nikoliv naopak, jak to učinil žalovaný. Jak správně
uvedl městský soud v rozhodnutí sp. zn. 38 Ca 87/99 ze dne 26. 10. 1999 (uveřejněno
v časopise Soudní judikatura 2000/2, str. 124) je extenzivní výklad ve veřejném právu, pokud
jde o ustanovení o povinnostech fyzických a právnických osob, zcela nepřípustný. Navíc
z předmětných ustanovení celního zákona a prováděcích předpisů ve znění platném
v rozhodné době ani nevyplývá, že by mělo jít o ručení za každý jednotlivý celní dluh.
K argumentaci stěžovatele rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j.
5 Afs 206/2004 - 71 ze dne 23. 9. 2005 pak žalobce sděluje, že mu je známa určitá
nejednotnost a rozkolísanost v rozhodování předmětné právní otázky různými soudy v České
republice a dává proto předsedovi senátu Nejvyššího správního soudu v úvahu postup podle
ustanovení §17 s. ř. s., když městský soud, a to všechny jeho senáty, které tuto věc
posuzovaly, se doposud v naprosté většině případů ztotožnily s právní argumentací žalobce
a naproti tomu senát 7 Afs Nejvyššího správního soudu se již v několika případech přiklonil
k argumentaci zastávané celními orgány (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j.
7 Afs 47/2006 - 69 ze dne 13. 4. 2006 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j.
7 Afs 42/2006 - 65 ze dne 13. 4. 2006). Právní názory vyslovené senátem 7 Afs Nejvyššího
správního soudu a senátem 8 Ca městského soudu považuje žalobce za právně velmi sporné.
Žalobce rovněž upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 12. 2005, č. j. 6 As 30/2005 - 44, kde byla rovněž řešena otázka výše ručení z celní záruky,
a to poněkud odlišně, než je tomu v případě vedeném u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 7 Afs 47/2006 nebo sp. zn. 7 Afs 42/2006. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu č. j. 6 As 30/2005 - 44 ze dne 7. 12. 2005 se doslova uvádí: „Společný
a nerozdílný závazek dlužníka a ručitele vůči celnímu úřadu vzniká pouze do výše uvedené
v záruční listině (§260 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona).“ Přes určité rozdíly
ve skutkovém stavu, na který dopadl citovaný judikát Nejvyššího správního soudu č. j.
6 As 30/2005 - 44 a skutkovým stavem v projednávaném případě, má žalobce za to, že je pro
daný případ citovaná právní věta použitelná. Je v ní totiž výslovně obsažena myšlenka o tom,
že výše závazku ručitele z celní záruky je omezená právě částkou uvedenou v záruční listině,
což je výklad, který od počátku zastává žalobce.
V této souvislosti žalobce poukazuje na publikovanou soudní judikaturu z doby
před zřízením Nejvyššího správního soudu, která se bezprostředně týká projednávané
problematiky a o které se žalobce zmiňuje již ve svém odvolání proti platebnímu výměru
celního orgánu prvního stupně. Předně jde o publikované rozhodnutí Městského soudu
v Praze sp. zn. 38 Ca 87/99 ze dne 26. 10. 1999 (uveřejněno v časopise Soudní judikatura
č. 2000/2, str. 124), kde je uvedena následující právní věta: „Globálním zajištěním celního
dluhu ve smyslu §256 celního zákona (zákona ČNR č. 13/1993 Sb.) jsou zajišťovány
v součtu všechny celní dluhy dlužníka, které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění,
až do celkové částky uvedené v záruční listině.“ Obdobný právní názor byl vyjádřen
i v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 165/99 ze dne 11. 1. 2000.
Žalobce rovněž odkazuje na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne
23. února 2006, sp. zn. III. ÚS 208/05. Nález Ústavního soudu byl vydán na základě ústavní
stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a pro projednávanou věc jsou použitelné
závěry o správné interpretaci norem jednoduchého práva tam, kde právní předpis umožňuje
několik výkladů. Podle citovaného nálezu Ústavního soudu (který výslovně odkazuje na další
svá rozhodnutí vydaná pod sp. zn. Pl. ÚS 5/96, Pl. ÚS 19/98, Pl. ÚS 15/98, Pl. ÚS 4/99,
Pl. ÚS 10/99, Pl. ÚS 17/99) je nutno, pokud zákon připouští dvojí výklad, upřednostnit
ten výklad, který je co nejvíce souladný s ústavním pořádkem. Podle názoru žalobce
při aplikaci tohoto názoru Ústavního soudu na danou věc je nevyhnutelně nutno dojít
k závěru, že právní názor jím zastávaný je správný, protože není založen na restriktivním
výkladu celního zákona. Tento způsob výkladu je plně v souladu s požadavkem právní jistoty,
není založen na metodě restriktivního výkladu veřejného práva v neprospěch soukromých
osob a neupřednostňuje fiskální zájmy státu.
Žalobce uvádí, že ve věci rovněž nelze přehlédnout, že dosavadní související
rozhodnutí senátu 7 Afs Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 7 Afs 47/2006 - 69 ze dne 13. 4. 2006 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 7 Afs 42/2006 - 65 z téhož dne) jsou opřena o usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, z jehož obsahu žalovaný cituje. Podle právního názoru
žalobce však citace z usnesení Ústavního soudu České republiky sp.zn. Pl. ÚS 54/2000 užitá
v odůvodnění napadeného rozhodnutí, není konformní se závěry, ke kterým Ústavní soud
ve svém rozhodnutí došel. Dle přesvědčení žalobce senát 7 Afs Nejvyššího správní soudu
nesprávně interpretuje usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 54/2000.
Jestliže tedy celní orgány přijaly celní záruku jako ručení za další (nový) dovoz zboží
uskutečněný celním deklarantem, společností T., spol. s r. o., jednalo se o jejich vlastní
pochybení, jejich vlastní neprofesionalitu a nedbalost, jelikož v takovém případě měly podle
právního názoru Ústavního soudu po celním deklarantovi ve vztahu k novému dovozu
požadovat předložení nové (samostatné) celní záruky, a to i v případě, že dříve vystavená
záruka nebyla v rámci předchozí dovozní operace zcela vyčerpána.
Podle přesvědčení žalobce právní názor o tom, že omezení uvedené v celní záruce
se týká nikoliv souhrnu všech celních dluhů celního dlužníka, za kterého se banka zaručila,
avšak týká se pouze každého jednotlivého celního dluhu ze zcela neomezené řady celních
dluhů, které může celní dlužník v rámci příslušného celního režimu způsobit, vychází zcela
jednostranně z pozic fiskální politiky státu ve vztahu k osobám soukromého práva a naprosto
ignoruje základní zásady spravedlnosti a právního státu, zejména princip právní jistoty. Celní
ručitel, kterým bývá zpravidla banka, by se totiž při takovém výkladu celního zákona
a záruční listiny, dostal do pozice, kdy všechny celní záruky, které vydal, znamenají pro něj
naprosto neomezený a nekontrolovatelný potenciální závazek k plnění za dlužníka (celního
deklaranta), jehož maximální možná výše nevyplývá z textu záruční listiny, nýbrž která závisí
výlučně na tom, kolik celních operací (např. dovozů) celní deklarant uskuteční v příslušném
celním režimu.
Pro případ, že by se Nejvyšší správní soud neztotožnil s výkladem zastávaným
žalobcem z opatrnosti namítá, že jím vystavená záruční listina za celního deklaranta,
společnost T., spol. s r. o., je ex lege (konkrétně na základě ust. §12 zákona o bankách)
absolutně neplatným právním úkonem s tím, že na základě takto neplatného právního úkonu
nemůže vzniknout oprávněné osobě (zde celním orgánům) jakékoliv právo na plnění vůči
stěžovateli, jelikož neplatný právní úkon nemůže způsobit zamýšlené právní účinky (tj. založit
závazkový vztah mezi věřitelem a ručitelem).
Žalobce konstatuje, že řádně, včas a v plném rozsahu, splnil svůj ručitelský závazek,
který převzal ve vztahu k celnímu úřadu za celní dluh společnosti T., spol. s r. o. Pokud však
byl následně celními orgány, zcela nepředvídatelně a pod hrozbou výkonu rozhodnutí, vyzván
k bezodkladné úhradě dalších celkem padesáti pěti dílčích plnění, která v úhrnu přesahují
částku dvanácti milionů korun českých, je nucen se proti takovému postupu celních orgánů
důrazně ohradit a se vší rozhodností uplatnit veškeré právní prostředky, které mu zákon k
ochraně jeho práva poskytuje, jelikož žalobce se v záruční listině v žádném případě za svého
klienta T., spol. s r. o., nezavázal ve vztahu k celnímu úřadu k zaplacení částky vyšší než
300 000 Kč; toto je jednoznačně seznatelné z obsahu a z textu záruční listiny. Jakýkoliv jiný
výklad záruční listiny je v jednoznačném rozporu s projevem vůle žalobce, který záruční
listina zachycuje. Pokud by měl žalobce v úmyslu zaručit se za celní dluh společnosti T., spol.
s r. o. kupř. až do maximální částky dvanácti miliónů Kč, nepochybně by tak učinil a svou
vůli by projevil uvedením této maximální částky v textu záruční listiny; k tomuto však v
projednávaném případě nedošlo.
Podle všech interpretačních pravidel zakotvených v platných právních předpisech
a podle všech výkladových pravidel všeobecně uznávaných právní vědou je třeba právní
úkony zásadně vykládat podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (srov. např. ust. §35 odst. 2
občanského zákoníku nebo ust. §266 odst. 1 obchodního zákoníku). Rozhodující je tedy vždy
a v prvé řadě projev vůle jednající osoby (v tomto případě projev vůle žalobce); teprve
na druhém místě se při výkladu vůle jednající osoby vezme náležitý zřetel ke všem
okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou
strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí
(srov. ust. §266 odst. 3 obchodního zákoníku).
Při posuzování záruční listiny si je třeba také uvědomit, že vystavení záruční listiny
bankou je vždy úkonem soukromoprávním, a to bez ohledu na to, zda věřitelem oprávněným
domáhat se plnění ze záruční listiny je stát, státní orgán, veřejnoprávní korporace nebo osoba
soukromého práva. Je proto nezbytné vyjít zejména z výkladových pravidel obsažených
v předpisech soukromého práva, pokud jde o interpretaci projevu vůle banky.
V dané právní věci zastává žalobce také názor, že jím učiněný projev vůle obsažený v
záruční listině neobsahuje výraz připouštějící různý výklad ve smyslu ust. §266 odst. 4
obchodního zákoníku, nicméně pokud by záruční listina takový výraz obsahovala, bylo by jej
třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.
V projednávané právní věci formuloval text záruční listiny jednoznačně stát,
resp. Ministerstvo financí jako ústřední státní orgán, který je autorem prováděcí vyhlášky
č. 92/1993 Sb., která obsahuje závazný text záruční listiny pro případ ručení za celní dluh
(srov. ust. §18 odst. 3 vyhlášky č. 92/1993 Sb. a související vzory záručních listin v přílohách
této vyhlášky). Případná nejednoznačnost výrazů či termínů uvedených ve vzorové záruční
listině by tudíž musela být nutně vykládána k tíži celních orgánů, nikoliv k tíži žalobce.
Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu důvodu kasační stížnosti uplatněného dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že žalobce vystavil dne 29. 3. 1996
záruční listinu pro „jiné operace než režim tranzitu (systém globální záruky)“ celnímu úřadu
Beroun, Pod Hájem 97, Králův dvůr, PSČ 267 01. Touto žalobce poskytl Celnímu úřadu
Beroun záruku až po nejvyšší částku 300 000 Kč a zavázal se společně a nerozdílně
s dlužníkem fy T., s. r. o., se sídlem v P., N. M. 24, uhradit celní dluh, který nebyl splněn
v zákonné lhůtě a za který ručitel převzal vystavením záruční listiny ručení za clo, daně a
poplatky spojené s dovozem zboží (s výjimkou peněžitých pokut), včetně úroků, až po částky
uvedené v záruční listině. Celní úřad Beroun povolil, aby se stěžovatel stal ručitelem a pod
č. j. PR-243/96-044 dne 10. 4. 1996 záruku přijal.
Na základě výše uvedené záruky bylo žalobci Celním úřadem Beroun dne 15. 4. 2004
rozhodnutím č. j. R/400061/ /2 20 00 04 4 uloženo zaplatit celní dluh ve výši 255 239,56 Kč, a to
na základě JCD 11772047004377 ze dne 20. 2. 1997. Žalobce podal proti výše uvedenému
rozhodnutí odvolání s odůvodněním, že na základě vystavené celní záruky uhradil částku
300 000 Kč již dne 2. 6. 1997 a tímto závazek vzniklý na základě záruční listiny byl splněn
a právně zanikl. O odvolání rozhodl žalovaný dne 25. 2. 2005 (rozhodnutí č. j. 13480/04-21-
61) tak, že odvolání zamítl, když námitkám žalobce nepřisvědčil. Předmětné rozhodnutí
napadl žalobce žalobou k městskému soudu, který rozhodnutí žalovaného zrušil; tento nyní
podává kasační stížnost.
Kasační stížnost stěžovatel opírá o důvod, uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.;
namítá nezákonnost rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde
o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Podstatou kasační stížnosti je posouzení rozsahu ručení dle záruční listiny vystavené
pro jiné operace než režim tranzitu (systém globální záruky) ze dne 29. 3. 1996. Rozsahem
ručení v systému globální záruky, stejně jako výkladem pojmu „globální zajištění“
se Nejvyšší správní soud zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. rozsudek sp. zn.
5 Afs 206/2004, 5 Afs 141-145/2004, 5 Afs 199-204/2004 či 5 Afs 23/2005, 7 Afs 47/2006,
7 Afs 42/2006.; vše uveřejněno na www.nssoud.cz).
K problematice výkladu pojmu globální záruka, resp. výkladu rozsahu ručení při této
záruce ve smyslu ustanovení §256 celního zákona zaujalo stanovisko Plénum Ústavního
soudu (usnesení Pl. ÚS 54/2000) dne 23. 1. 2001 tak, aby byly odstraněny rozpory
v dosavadní judikatuře krajských soudů.
Ústavní soud ve výše uvedeném usnesení konstatoval, že výklad zákona, které
poskytují celní orgány při aplikaci globálního zajištění celního dluhu při každém jednotlivém
dovozu má oporu jak v zákoně, jehož postulátem je mimo jiné zabránit celním únikům,
tak i ve slovním textu zákona (singulár „celní dluh“, nikoli plurál „celní dluhy“ nebo souhrn
blíže nespecifikovaných celních dluhů), ale vyplývá i z praxe vlastního celního řízení. Protože
se globální záruka vztahuje na každý jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, musí být clo
vyměřeno po ukončení celního řízení o tomto jednotlivém dovozu. V případě, kdy celní orgán
stanovil nejvýše možný celní dluh nižší než je jeho konečné vyúčtování, je rozhodující výše
přijaté globální záruky. Nad původně stanovenou a přijatou výši celního dluhu ručitel
neodpovídá. Pokud clo nedosáhne výše globální záruky, nelze nevyčerpaný rozdíl převádět
jako event. části záruky na další dovoz. Pokud clo naopak přesáhne výši globální záruky,
nelze touto dovoz zajistit, ale je nutno prokázat jeho zajištění individuální zárukou,
popř. jiným způsobem.
S výkladem globálního ručení učiněným Ústavním soudem se Nejvyšší správní soud
plně ztotožnil, přičemž nelze souhlasit se závěry, které žalobce ve vyjádření, stejně tak
i městský soud z usnesení Ústavního soudu nesprávně dovozují, dospěli-li k závěru, že výklad
tohoto pojmu učiněný Ústavním soudem a celními orgány je jiný.
Globální zajištění celního dluhu bylo v rozhodné době upraveno v ustanovení §256
celního zákona tak, že na žádost dlužníka povolí celní orgány globální zajištění celního dluhu,
který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných jedním
dlužníkem. Gramatickým výkladem zákonného textu tohoto ustanovení nutno dovodit,
že globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou
po dobu trvání globálního zajištění. Stejně tak vyplývá ze samotného pojmu globální záruky,
který svým jazykovým významem vyjadřuje, že zajišťuje do budoucna všechny celní dluhy
určitého dlužníka. Kdyby se nejednalo o zajištění všech takových celních dluhů,
pak by globálního zajištění nebylo třeba. Globálnost poskytnuté záruky je nutno v daném
případě chápat nikoli ve vztahu k výši ručení, tak, jak to učinil žalobce a následně i Městský
soud v Praze, nýbrž ve vztahu k neomezenému, blíže neurčenému počtu dovozů.
Ke stejnému závěru nutno dojít též vyložením toho, co je smyslem a účelem
globálního zajištění celního dluhu. Pro vyřešení otázky účelu tohoto zajišťovacího institutu
je nutno vycházet ze samotného institutu celního dluhu a jeho vzniku. Celní zákon definuje
celní dluh jako povinnost osoby zaplatit příslušné dovozní clo (celní dluh při dovozu)
nebo příslušné vývozní clo (celní dluh při vývozu). Celní dluh vzniká několika zákonem
předpokládanými způsoby a výše dluhu nemusí být v době zahájení celního řízení známa.
Celní řízení je podle §100 odst. 2 celního zákona zahájeno dnem, kdy celní úřad přijal celní
prohlášení na propuštění zboží do navrženého režimu nebo na ukončení režimu.
Z ustanovení §238 celního zákona pak plyne, že celní dluh při dovozu vzniká vždy
při každém jednotlivém dovozu, a to okamžikem přijetí celního prohlášení. Z výše uvedeného
je zřejmé, že celní dluh pro případ dodržení povinnosti předložit zboží celnímu dohledu
vzniká vždy v případě každého jednotlivě podaného celního prohlášení. Teprve odnětím zboží
celnímu dohledu je najisto postaveno, že celní dluh vznikl, protože dříve, než byl celní dohled
proveden, nebylo možno výši celního dluhu zjistit. Ze znění celního zákona naopak nelze
nikterak dovodit vznik jednoho celního dluhu z několika dovozů. Stejně tak ze zákonných
dikcí ustanovení §256 a §260 odst. 1 celního zákona, upravující ručení v celním řízení,
je zřejmé, že ručením, bez ohledu na formu zajištění, ve které se ručení poskytuje, se vždy
zajišťuje konkrétní celní dluh, čemuž jednoznačně svědčí použití jednotného čísla (singulár)
ve výše citovaných ustanoveních. Taktéž ze samotného textu záruční listiny (Vzor záruční
listiny z přílohy č. 25 prováděcího předpisu č. 92/1993 Sb. platného do 1. července 1998),
kdy „níže podepsaný ručitel poskytuje celnímu orgánu záruku až do maximální výše Kč
a zavazuje se, že společně s dlužníkem zaplatí celní dluh s úroky až do výše stanovené záruční
listinou přijatou celním úřadem.“ vyplývá, že se ručitel zavazuje „společně a nerozdílně
s dlužníkem uhradit celní dluh“, nikoli celní dluhy. Je-li tedy záruční listina použita k zajištění
celního dluhu v konkrétním případě (pro konkrétní operaci), tak tento dluh zajišťuje v tomto
konkrétním případě až do částky uvedené v záruční listině, resp. ručitel v případě nečinnosti
dlužníka odpovídá v tomto konkrétním případě za nezaplacený celní dluh až do částky
uvedené v záruční listině.
Zákonnému pojmu „dluh z jedné nebo několika operací“ nutno pak rozumět tak,
že dovážené zboží může být projednáno a propuštěno do příslušného režimu na základě jedné
celní deklarace jednou či několikrát. V každém případě se jedná pak o situaci, kdy totéž zboží
je na základě téže celní deklarace propouštěno postupně do několika režimů, např. jedna
operace celního deklaranta přichází v úvahu tehdy, jestliže dovážené zboží je propuštěno
do režimu volného oběhu. Několik operací pak přichází v úvahu např. tehdy, je-li zboží
nejprve propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu a teprve poté je propouštěno
do režimu volného oběhu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že Městský soud v Praze pochybil, pokud z textu
záruční listiny dovodil projev vůle účastníků ručit za celní dluhy dlužníka souhrnně po dobu
trvání zajištění pouze do sjednané částky 300 000 Kč. Takový závěr nemá oporu v celním
zákoně, stejně tak nevyplývá z textu záruční listiny. Nejvyšší správní soud je v této souvislosti
nucen poukázat na skutečnost, že právní úprava celního zákona, jejíž veřejnoprávní charakter
Nejvyšší správní soud nikterak nepopírá, neumožňuje ani z ní nelze dovozovat sčítání celních
dluhů pro potřeby ručení formou globální záruky, resp. neřeší případy, kdy součet celních
dluhů přesáhne částku uvedenou v záruční listině, neboť vzhledem k povaze tohoto
zajišťovacího institutu nepřichází sčítání celních dluhů v úvahu. Výklad, jež učinil Městský
soud, je v protikladu ke smyslu a cíli této formy ručení za celní dluh. Z úpravy ručení formou
globálního zajištění celního dluhu naopak vyplývá, že se tato forma ručení vztahuje vždy
k individuálně určenému celnímu dluhu vzniklému za podmínek zákonem stanovených
a předvídaných a s odkazem na text záruční listiny se touto ručitel zavazuje k zajištění
jednotlivého celního dluhu až do výše částky v ní uvedené.
Globálním zajištěním celního dluhu je po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťován
každý celní dluh celního dlužníka, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné či více
operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena nikoli souhrnně všechny celní
dluhy tohoto subjektu. V daném případě tak žalobce ručil za každý ze vzniklých dluhů vždy
do výše 300 000 Kč, nikoli pouze do úhrnné výše 300 000 Kč za všechny vzniklé celní dluhy.
Vyčerpáním rozsahu ručitelského závazku na žalobcem uvedených platbách by tak,
při opačném chápání smyslu institutu globální záruky, veškeré dále poskytnuté záruky
postrádaly smyslu, resp. žádný z následných dovozů by nebyl zajištěn; tyto se však
uskutečnily a nadále uskutečňovaly. Nelze tak přisvědčit závěru Městského soudu v Praze
o neurčitosti rozsahu plnění co do jeho výše a z toho dovozované absolutní neplatnosti
právního úkonu. Ujednání v předmětné záruční listině s ohledem na shora uvedené neshledal
Nejvyšší správní soud neurčitým. Právní úkon, jímž se žalobce zaručil za dlužníka uhradit
případný celní dluh, splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a není stižen neplatností.
Text záruční listiny nevzbuzuje pochybnosti o rozsahu ručení. Výklad, jež učinil žalobce
je v protikladu ke smyslu a cíli této formy ručení celního dluhu.
Na základě výše uvedeného nelze dospět naopak k jinému závěru, než že globálním
zajištěním celního dluhu jsou po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťovány všechny dluhy
celního dlužníka, a to tak, že je zajišťován každý z nich, pokud vznikl nebo by mohl
vzniknout z jedné či více operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena,
a to až do výše částky v záruční listině uvedené.
Nejvyšší správní soud při projednávání věci nemohl rovněž nepřihlédnout k faktu,
že výklad učiněný Ústavním soudem, který je totožný s výkladem stěžovatele, a k němuž
dospěl i Nejvyšší správní soud, shledal zákonným taktéž Evropský soud pro lidská práva,
který v relevantní věci globální záruky dospěl k závěru, že se národní soudy věnovaly výkladu
práva, opírajíc se o logické, gramatické a účelové prvky, které jasně vyslovily ve svých
rozhodnutích. Soudy tak plnily úlohu, která jim byla svěřena v právním státě a přitom podle
závěrů Ústavního soudu, které Soudní dvůr nezpochybňuje, nepřekročily rámec své hodnotící
vymezené pravomoci. Soudní dvůr přitom sám nemůže zpochybnit závěry vnitrostátních
soudů, které z možných výkladů celního zákona zvolily určitou interpretaci, přitom taková
interpretace nebyla nepředvídatelná nebo svévolná a tudíž neslučitelná se zásadou legality
(rozhodnutí ESD o přijatelnosti stížnosti č. 55631/00 podané O.B.H., a. s. a stížnosti
č. 55728/00 podané Č., a. s. ze dne 9. 11. 2004).
Nejvyšší správní soud shledal námitku uplatněnou v kasační stížnosti ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. důvodnou, a proto postupem dle §110 odst. 1 s. ř. s.
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V novém rozhodnutí je soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto rozsudku.
Nejvyšší správní soud nemohl při posuzování věci rovněž odhlédnout od skutečnosti,
že žalobce je profesionální institucí, která se poskytováním ručení zabývá. Měl si být vědom
závazku, který na sebe podpisem záruční listiny přebírá, případně, jak zmiňuje žalovaný,
se mohl kdykoli informovat o obsahu závazku. Zhodnotit případná rizika a vliv ručitelského
závazku na povinnosti žalobce vyplývající ze zákona o účetnictví či jiných právních předpisů,
bylo na něm; dovolává-li se žalobce nyní neprofesionálního postupu celních orgánů, které
již pro vyčerpání záruky neměly další dovozy povolit, je třeba takto účelově nastolenou výtku
odmítnout.
Nejvyšší správní soud taktéž neshledal podmínky pro postup dle ustanovení §17
a násl. s. ř. s., kterého se žalobce dovolával ve svém vyjádření, když pro tento nebyly splněny
zákonné podmínky. Judikatura Nejvyššího správního soudu je co do výkladu globálního
zajištění jednotná. Řešení předmětné otázky jednoznačně vyplývá z ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího správního soudu reprezentované výše uvedenými rozsudky Nejvyššího
správního soudu., ve kterých Nejvyšší správní soud konstatoval že „v případě globálního
zajištění celního dluhu podle ust. §256 celního zákona, který vznikl nebo by mohl vzniknout
z jedné nebo několika operací, jde o zajištění každého celního dluhu v době trvání záruky
až do výše částky uvedené v záruce“. Ze starší judikatury je možno odkázat např. na rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 1999, č. j. 22 Ca 218/1999 - 40, či na rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 1999, č. j. 10 Ca 351/1998 - 28, když
je nutno zdůraznit, že Nejvyššímu správnímu soudu je znám rozpor v judikatuře krajských
soudů, který byl však výše zmíněným rozsudkem Nejvyššího správního soudu odstraněn.
Rovněž je nutno zdůraznit, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j.
6 As 30/2005 - 44, na který odkazuje žalobce, řeší skutkově jinou situaci, a to návrh
na omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene k pozemkům pro zřizování
a provozování telekomunikační sítě.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu