ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.133.2006
sp. zn. 5 Azs 133/2006 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: S. O., zast. JUDr. Vladimírem
Henclem, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo nám. 19, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2006, č. j. 28 Az
114/2005 – 18,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2006,
č. j. 28 Az 114/2005 - 18 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Výše citovaným usnesením odmítl Krajský soud v Hradci Králové žalobu žalobkyně
proti rozhodnutí žalovaného ministerstva vnitra ze dne 12. 12. 2005, č. j. OAM-2148/VL-20-
K04-2005. Tímto rozhodnutím žalovaného byla žádost o azyl žalobkyně zamítnuta
jako zjevně nedůvodná dle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“).
Proti výše uvedenému usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas
kasační stížnost.
Stěžovatelka se domáhá zrušení shora uvedeného usnesení soudu, neboť postupem
soudu došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces. Smyslem
ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. je zabezpečit, aby neúplné nebo vadné podání bylo praveno.
Povinnost vady odstranit má předseda senátu ex offo. Zákonné ustanovení zároveň výslovně
ukládá, že o možnosti odmítnutí žaloby pro neodstranění vady má být podatel ve výzvě
poučen. Stěžovatelka upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
č. j. 7 Azs 53/2003 - 66 ze dne 22. 12. 2003. Stěžovatelka je toho názoru, že odmítnutí žaloby
je podmíněno tím, že podatel nereaguje na výzvu učiněnou soudem. Stěžovatelka se domnívá,
že úkolem soudu má být především projednání podaných návrhů, nikoli jejich odmítání.
Krajský soud pochybil, pokud stěžovatelku k odstranění vad nevyzval. Stěžovatelka navrhla
napadené usnesení zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 25. 8. 2006. Dle jeho názoru
je zákonnost odmítnutí stěžovatelčina návrhu podpořena i nálezem Ústavního soudu
ze dne 31. 1. 2006, č. j. I. ÚS 390/2005. Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatelce bylo dne
20. 12. 2005 doručeno rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-2148/VL-20-K04-2005. Téhož
dne podala stěžovatelka žalobu ke krajskému soudu, v níž obecně namítala porušení
správního řádu a odkázala na svou žádost o azyl. Dne 28. 4. 2006 krajský soud žalobu odmítl
dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť v zákonem stanovené lhůtě žalobce nedoplnil žalobní
body, a bylo zároveň rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Napadené usnesení krajský soud
zdůvodnil ust. §37 odst. 2 a 3 a ust. §71 odst. 1 s. ř. s. a odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu – rozhodnutí č. j. 8 Azs 172/2005 - 53 ze dne 20. 2. 2006, kde Nejvyšší
správní soud řešil typově shodnou žalobu a dospěl k závěru, že žalobce není třeba vyzývat
k odstranění vad podání ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. Dále odkázal na rozsudky
8 Azs 52/2005 - 56 ze dne 31. 5. 2005 a 6 Azs 22/2004 - 45 ze dne 22. 4. 2004. Konstatoval,
že v projednávané věci byla předmětem přezkumu právě „obecná žaloba“, přičemž
stěžovatelka v zákonné lhůtě pro podání žaloby a případné specifikace žalobních bodů žádný
úkon vůči krajskému soudu neučinila.
Nejvyšší správní přezkoumal napadené usnesení krajského soudu a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Správní soudnictví je institutem, který slouží k zajištění právní ochrany fyzických
a právnických osob, které byly rozhodnutím správního orgánu zkráceny na svých
subjektivních právech. Řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční
a je na žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu jímž se zakládají, mění ruší
nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv.
Možnost napadení pravomocného správního rozhodnutí a zejména možnost
jeho zrušení soudem je bezesporu určitým zásahem do principu právní jistoty. Proto zákon
stanoví, že žalobu je možno podat v poměrně krátké lhůtě podle ust. §72 odst. 1 s. ř. s.,
ale i to, že jen v této lhůtě je možno žalobu rozšířit (§71 odst. 2 s. ř. s.). Podle
ust. §37 odst. 5 s. ř. s. obsahuje-li podání vady, vyzve předseda senátu podatele k jejich
odstranění a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání ve lhůtě doplněno nebo opraveno
a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání
odmítne; o tom musí být podatel ve výzvě poučen. Je nutno přitom, posuzuje-li soud,
zda se jedná o vady podání, které brání projednání věci, a je proto důvod vyžadovat
jejich odstranění anebo, zda je rozsah přezkumné činnosti soudu dostatečně v žalobě
vymezen, postupovat zvlášť uvážlivě.
Jak již tento soud judikoval (rozhodnutí sp. zn. 5 As 18/2006 zveřejněno
na www.nssoud.cz), primárním účelem soudní ochrany obecně je poskytování ochrany
subjektivním právům, a pokud jde o správní soudnictví zvláště, potom subjektivním právům
veřejným; tato ochrana musí být skutečná a spravedlivá. Soudy jsou nezávislé a nestranné
státní orgány, které usilují o nalezení spravedlnosti rozhodováním v konkrétních věcech
a které nemohou odmítnout zabývat se určitou věcí ze zcela formálních či spíše
formalistických důvodů, ale pouze z takových příčin, které poskytování soudní ochrany
skutečně vylučují; jiný přístup by byl ztěží ústavně-konformní a znamenal by odepření
spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces je jedním ze základních práv, které má každý vůči
státu, a které mu garantuje nejen Listina základních práv a svobod, ale též Úmluva o ochraně
lidských práv a základních svobod. Meze práva na spravedlivý proces stanoví jednotlivé
procesní řády (např. náležitosti žaloby, lhůta pro její podání, procesní podmínky), při jejichž
výkladu je v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nezbytné šetřit
jejich podstaty a smyslu a nezneužívat je k jiným účelům, než pro které byla stanovena
(srovn. rozhodnutí rozšířeného senátu 5 Afs 16/2003 ze dne 12. 10. 2004, uveřejněno
na www.nssoud.cz)
Stejný přístup je třeba volit i při odstraňování vad žaloby, tedy skutečných nedostatků
obecných či zvláštních náležitostí žaloby, které brání tomu, aby žaloba mohla být podkladem
projednání a rozhodnutí věci. Zde soud musí v prvé řadě zvážit, zda je nezbytné vadu
odstranit, ale i to, zda ji odstranit ještě lze. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud
na rozhodnutí II. ÚS 392/01 ze dne 1. 4. 2003. Přitom ve věci tam projednávané bylo zrušeno
právě usnesení Městského soudu v Praze z důvodu, že nevydal výzvu k odstranění vad podání
s odůvodněním, že: „vada žaloby již nemohla být zhojena s odkazem na lhůtu v §250h odst. 1
o. s. ř., resp. §250b o. s. ř“.
Krajský soud opírá své rozhodnutí o rozsudek 2 Azs 9/2003 ze dne 23. 10. 2003.
V tomto rozhodnutí dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „není dána zákonná povinnost
soudu vždy vyzývat žalobce k odstranění vad podle §37 odst. 5 s. ř. s, neboť takto široce
pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace
řízení.“ Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od právního názoru zde uvedeného jakkoli
odchýlit, přitom za rozhodné ve věci považuje právě užití slova „vždy“, které má své
opodstatnění.
Ze spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala žalobu ke krajskému soudu dne
20. 12. 2005. V této citovala ustanovení správního řádu, porušení kterých se měl žalovaný
správní orgán dopustit a odkázala na správní spis a žádost o azyl. Dále žaloba obsahovala
návrh na zrušení napadeného rozhodnutí. Usnesením krajského soudu ze dne 22. 12. 2005
byla zaslána žaloba k vyjádření žalovanému a byl od něho vyžádán správní spis. Dne
28. 4. 2006 byla žaloba odmítnuta s odůvodněním že žaloba podaná dne 20. 12. 2005
neobsahuje žádný žalobní bod a ve lhůtě stanovené zákonem pro podání žaloby nebyla
případná specifikace žalobních bodů učiněna. Za této situace soud žalobu odmítl
pro nedostatek podmínek řízení, který se uplynutím lhůty pro podání žaloby stal nedostatkem
neodstranitelným.
Jak již bylo uvedeno, žaloba ve správním soudnictví představuje procesní úkon,
jímž se žalobce obrací na soud a žádá jej, aby jeho veřejnému subjektivnímu právu, které bylo
ohroženo či porušeno, originálně poskytl spravedlivou ochranu. Jestliže tedy soudní řád
správní požaduje, aby žaloba splňovala určité náležitosti, nečiní tak proto, aby krajské soudy
formalisticky trvaly na naplnění litery zákona, ale proto, aby žaloba mohla být podkladem
právě pro poskytování několikráte zmíněné spravedlivé ochrany veřejným subjektivním
právům v rámci soudního řízení. Stejný přístup je třeba volit i při odstraňování vad žaloby,
tedy skutečných nedostatků obecných či zvláštních náležitostí žaloby, které brání tomu,
aby žaloba mohla být podkladem projednání a rozhodnutí věci. Zde soud musí v prvé řadě
zvážit, zda je nezbytné vadu odstranit. Pokud je namístě vady odstraňovat, pak soud musí
žalobce vždy k odstranění těchto vad vyzvat, stanovit mu k jejich odstranění přiměřenou
lhůtu, a poučit jej jednak o následcích nesplnění této výzvy, a jednak o tom, jak má vadu
odstranit. Toto poučení přitom musí být konkrétní a musí být diferencované v závislosti
na individuální charakteristice žalobce, vůči němuž směřuje V souvislostech výše uvedených
je nutno podotknout, že je nezbytné rozlišovat mezi procesními podmínkami, náležitostmi
žaloby a věcnou legitimací.
Nejvyšší správní soud vychází z ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., které je třeba
chápat jako vyjádření možnosti dané soudům meritorně se nezabývat podáními, jež nesplňují
náležitosti kladené na žaloby ve správním soudnictví, a tedy například neposkytují soudu
dostatek informací k tomu, aby vůbec mohl meritorně rozhodnout. Je přitom třeba rozlišovat
na straně jedné takové nedostatky v podání, jež zakládají poučovací povinnost soudu,
aby nebyla odepřena spravedlnost ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod
či čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž důsledkem nesplnění
této poučovací povinnosti by byla nezákonnosti takového rozhodnutí soudu (srov. nálezy
II. ÚS 79/94, I. ÚS 63/96, II. ÚS 127/96, a na straně druhé takové nedostatky, které nelze
odstranit ani po poučení soudem, neboť jejich závažnost zabraňuje soudu posoudit žalobu
jako žalobu vůbec, a v takovém případě nezbývá soudu než podání odmítnout.
Podle §37 odst. 5 s. ř. s. předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě
nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno
nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení
o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí
být podatel ve výzvě poučen.
Podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením
odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá
nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný
nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat.
V daném případě stěžovatelka podala žalobu 20. 12. 2005, tj.v den, kdy jí bylo
doručeno rozhodnutí žalovaného. Lhůta pro rozšíření žalobních bodů ve smyslu ustanovení
§71 odst. 2, §72 odst. 1 s. ř. s a §32 odst. 2 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb. by tak v případě
stěžovatelky uběhla dne 27. 12. 2005. Jak je patrno ze spisu, činil krajský soud již dne
22. 12. 2005 první úkony ve věci. Seznámil-li se soud s obsahem žaloby zjevně v době běhu
lhůty, ve které lze vady podání odstranit, bylo jeho povinností vyzvat k odstranění vad podání
v rozsahu nezbytném k tomu, aby ve věci mohl rozhodnout. Jestliže tak neučinil, ačkoliv měl
čas pro odstranění vad podání, nepostupoval v souladu s ustanovením §37 odst. 5
a §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který s výzvou k odstranění vad počítá. Učinit tak měl tím spíše,
neboť podání stěžovatelky obsahovalo veškeré ostatní náležitosti dle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
náležitosti dle §71 odst. 1 písm. a), b), c), a f), dle §71 odst. 2 cit. zákona byl připojen opis
napadeného rozhodnutí. Za dané situace postrádalo podání stěžovatelky náležitost
dle §71 odst. d) s. ř. s; k odstranění tohoto nedostatku měla být stěžovatelka v souladu
s ust. §37 odst. 5 s. ř. s. vyzvána. (srovn. 5 Azs 311/2005, 2 Azs 117/2004 www.nssoud.cz;
dále též II. ÚS 392/01, www.judikatura.cz, ).
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k výše uvedenému dospěl k závěru,
že nesprávným postupem krajského soudu bylo stěžovatelce odňato právo na přístup k soudu,
shledal kasační námitky ve smyslu ust. §103 odst. odst. 1 písm. e) s. ř. s. důvodnými,
a proto napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k projednání.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem výše vysloveným
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne karský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. února 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu