ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.3.2007
sp. zn. 5 Azs 3/2007 - 89
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: B. V., zast. JUDr. Filipem
Chytrým, advokátem se sídlem v Praze, Rubešova 83/10, proti žalovanému Ministerstvu
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2006, č. j. 49 Az 7/2006 – 64,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba
stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-1939/VL-20-08-2005 ze dne 21. 12. 2005.
Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím stěžovateli neudělil azyl dle ustanovení §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně rozhodl,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného
zákona.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudníh o systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém pří padě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
V daném případě krajský soud žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou,
když dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný, že stěžovatel podmínky pro udělení azylu
nesplňuje. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje kasační důvody ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Uvádí, že opustil se svým synem vlast, neboť je jedním
z představitelů organizace „C. v. k.“, jež vyvíjí činnost na Ukrajině. Tato organizace se
dostala díky ozdravovně dětí do sféry ruského kozáctva, které začalo vyhrožovat stěžovateli a
jeho synovi zabitím. Stěžovatel z důrazňuje, že ruské kozáctvo je podřízeno Ministerstvu
obrany Ruské federace a představuje státní moc. Později se o organizaci stěžovatele začalo
zajímat i ukrajinské kozáctvo, které trvalo na tom, že stěžovatel musí přijmout jejich
podmínky. Ukrajinské kozáctvo má velmi těsné vazby na ukrajinskou armádu a vzhledem ke
skutečnosti, že ukrajinské kozáctvo se opírá přímo o dekrety presidenta Ukrajiny č. 14/95,
1283/99, 1610/99, 966/99, opírá se tudíž o státní moc. Za Hejtmana ukrajinského kozáctva se
prohlásil sám prezident Ukrajiny, nelze tedy v žádném případě pochybovat o tom, že
ukrajinské kozáctvo jedná jako státní moc a nikoliv jako soukromá organizace. Vzhledem k
této závažné skutečnosti, je tedy nutné si uvědomit, že jednání ukrajinského kozáctva je přímo
přičitatelné státu Ukrajina. Z tohoto důvodu se stěžovatel neobrátil na státní orgány o pomoc,
neboť jen stěží si lze představit, že by stěžovateli v tomto případě byla poskytnuta ochrana.
Stěžovatel je přesvědčen, že jeho žalobní námitky vůči postupu žalovaného správního orgánu
nebyly napadeným rozsudkem vyvráceny. Odůvodnění napadeného rozsudku potom
stěžovatel shledává nedostatečným a neúplným. Stěžovatel je toho názoru, že žalovaný při
posuzování jeho situace pochybil. Toto pochybení spatřuje stěžovatel zejména v tom, že
žalovaný si neopatřil dostatečné podklady pro posouzení předmětné situace, což jej následně
vedlo i k nesprávnému rozhodnutí v uvedené věci. Krajský soud vycházel při posuzování
žádosti stěžovatele o azyl stejně jako žalovaný pouze ze Zpráv MZV USA, Zpráv MZČR a
informací společnosti Člověk v tísni při České televizi. Nevyužil dalších zdrojů informací
jako např. studie a zprávy Amnesty International, Organizace bezpečnosti a spoluprá ce v
Evropě, Evropského parlamentu a dalších nevládních či mezinárodních organizací. Žalovaný
porušil ustanovení §3 správního řádu a nezjistil řádně skutkový stav v ěci. Stěžovatel dále
namítá, že mu během řízení u krajského soudu nebylo umožněno demonstrovat některé
důkazy na podporu svých tvrzení, čímž byla porušena zásada práva na spravedlivý proces.
Navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy
její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační
stížnosti, ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s.,
a uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto
má Nejvyšší správní soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval
za přijatelnou, zde chybí. Obdobně již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. 3 Azs 23/2006,
3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006 (publ. www.nssoud.cz)
Otázku vyhrožování ze strany soukromých osob řešil Nejvyšší správní soud
např. ve svém rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, www.nssoud.cz,
nebo v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 4 Azs 25/2003 – 80, www.nssoud.cz, či v rozsudku
ze dne 26. 10. 2005, č. j. 5 Azs 129/2005 - 51, www.nssoud.cz., nebo rozsudku
ze dne 26. října 2005 č. j. 3 Azs 256/2005 - 51, www.nssoud.cz. Stěžovatelem tvrzené
problémy s příslušníky ukrajinského a ruského kozáctva nelze za pronásledování ve smyslu
zákona o azylu považovat, neboť i kdyby se jednal o o potíže z důvodů zákonem o azylu
předvídaných (národnostní konflikty), což v projednávané věci prokázáno nebylo,
tak stěžovatel nevyužil všech dostupných prostředků nápravy v zemi původu. Tvrzené
pronásledování a vyhrožování ze strany ruských kozáků nelze přičítat státním orgánům země
původu stěžovatele, neboť se jedná o cizí státní příslušníky. Využití ochrany státu původu
žadatele o azyl je nutnou podmínkou pro nastoupení subsidiární mezinárodní ochrany formou
udělení azylu. Ze shromážděných informací o zemi původu stěžovatele nelze dospět k závěru,
že jednání ukrajinských kozáků by bylo možno přičítat státn í moci. Na tomto závěru nemůže
nic změnit ani ta skutečnost, že ukrajinský premiér je čestným členem kozáků a je považován
za hejtmana kozáků.
Tvrzení stěžovatele, že jeho žalobní námitky vůči postupu žalovaného správního
orgánu nebyly napadeným rozsudkem vyvráceny, a že odůvodnění napadeného rozsudku
shledává nedostatečným a neúplným, nejsou bez bližší specifikace přezkoumatelná. Nejvyšší
správní soud neshledal, že by žalovaný porušil ustanovení §3 správního řádu a nezjistil řádně
skutkový stav věci, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaný
zabýval všemi stěžovatelem tvrzenými skutečnosti a zajistil si pro své rozhodnutí potřebný
dostatek informací o situaci v zemi původu stěžovatele. Ohledně nedostatečného zjištění
skutkového stavu lze odkázat na názor vyslovený v rozsudku č. j. 5 Azs 32/2005
ze dne 26. 7. 2005 (www.nsssoud.cz), který se zabýval rozsahem povinnosti správního orgánu
zjistit skutečný stav věci. Taktéž krajský soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku, reagoval na všechny žalobní námitky stěžovatele a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Námitka stěžovatele, dle které krajský soud stěžovateli neumožnil, aby demonstroval některé
důkazy na podporu svých tvrzení, je vznesena pouze v obecné rovině, když stěžovatel
nespecifikuje jaké důkazy krajský soud k návrhu stěžovatel e neprovedl ani co by případné
další důkazy měly dokazovat. Povinnostmi správních soudů při dokazování ve smyslu
ustanovení §52 a §77 s. ř. s. a mírou procesní aktivity, kterou vyžaduje soudní řád správní
od účastníků se Nejvyšší správní soud zabýval v řadě svých roz hodnutím (např. rozsudek
ze dne 25. července 2006, č. j. 1 Azs 192/2005 - 52, www.nssoud.cz). Není povinností soudu
za situace, kdy dospěje k závěru, že je skutkový stav zjištěn dostatečně, jakkoli doplňoval
dokazování. Pokud jde o listinné důkazy předložené stěžovatelem k žalobě (kopie osobních
dokladů, průkazů a plných mocí), k těmto stěžovatel k dotazu soudu při jednání konaného
dne 1. 6. 2006 uvedl, že jimi chtěl doložit činnost, kterou se jeho domovská organizace
zabývala.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. února 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu