ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.30.2007
sp. zn. 5 Azs 30/2007 - 72
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: V. Y., zastoupeného Mgr. Janem
Vrbenským, advokátem se sídlem v Praze, K Lučinám 2489/12, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2006, č. j. 47 Az
1/2006 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Jana Vrbenského, advokáta se sídlem v Praze,
K Lučinám 2489/12 se u r č u je částkou 5256 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba
stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-423/VL-07-LE06-2005 ze dne 1. 12. 2005.
Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím neudělil stěžovateli azyl dle ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně rozhodl,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného
zákona.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“.
V daném případě krajský soud žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou,
když dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný, že stěžovatel podmínky pro udělení azylu
nesplňuje. Stěžovatel v kasační stížnosti vyjadřuje nesouhlas s názorem žalovaného a soudu
o nevěrohodnosti jeho výpovědi. Stěžovatel je přesvědčen, že z provedeného správního řízení
jasně vyplývá, že v zemi původu byl perzekuován (trestní řízení, účelové propuštění z práce
atd.), a to pro svoje politické postoje a účast na zakázaných protivládních aktivitách
(roznášení proti prezidentských letáků). Z výpovědi stěžovatele vyplývá, že byl k protivládní
činnosti používán vydavatelem letáků, který zodpovídá za jejich obsah. Pokud tuto svoji
činnost dal stěžovatel do souvislosti s následným zadržením, trestním řízení a bitím
policejními orgány, propuštěním z práce a podpisem listiny o nevycestování, není možné bez
dalších objektivních důkazů považovat taková tvrzení za účelová a nevěrohodná. Takové
rozhodující důkazy ve spise chybí. Žalovaný ryze subjektivním způsobem hodnotil s použitím
kritéria nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele a další stěžovatelem tvrzené skutečnosti
neprověřoval. Nemohl tak dojít ke zjištění skutečného stavu. Navrhuje napadený rozsudek
krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž
sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit,
a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého
pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační
stížnosti, ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s.,
a uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo,
a proto má Nejvyšší správní soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval
za přijatelnou, zde chybí. Obdobně již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. 3 Azs 23/2006,
3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006 (publ. www.nssoud.cz).
V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud i na rozsudek ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 6 Azs 10/2006 – 122, kde uvedl, že za situace, kdy jsou z žádosti o azyl a z protokolů
o pohovorech zřejmé četné rozpory ve výpovědích stěžovatele, působí jeho tvrzení
o pronásledování z důvodu činnosti v odborech a v politické straně nevěrohodně a lze
tedy přisvědčit krajskému soudu, že u stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, a rovněž, že neshledal překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. V rozsudku ze dne 24. 2. 2006, č. j. 4 Azs 115/2005 – 57, Nejvyšší správní
soud konstatoval, že samotná skutečnost, že v zemi původu není ochrana lidských práv
dostatečně zabezpečena, ještě neznamená automatickou povinnost správního orgánu (soudu)
tuto okolnost považovat za překážku vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, nýbrž
je třeba zkoumat, na základě taxativního výčtu podmínek, pravděpodobnost konkrétních
možných zásahů ze strany státu do sféry základních lidských práv a svobod stěžovatele
přihlížeje k důvodům, pro které zemi původu opustil a pro které v České republice požádal
o azyl.
Namítá-li stěžovatel, že žalovaný stejně jako soud nesprávně označily jeho výpovědi
jako nevěrohodné, nelze s ním souhlasit. Jak žalovaný popsal na straně č. 4 svého rozhodnutí,
stěžoval v průběhu azylového řízení měnil jak četnost distribuce letáků, tak tvrzení o existenci
trestního stíhání. Stěžovateli nebyl znám obsah distribuovaných letáků. Tvrzení stěžovatele,
že byl nucen podepsat dokument o nevycestování, porovnal žalovaný s Informacemi
Společnosti Člověk v tísní ze dne 10. 5. 2005, č. j. OAM - 473/2005, dle které každý občan
Běloruska musí mít pro výjezd ze země razítko v pase. Orgány v trestním řízení mají právo
obviněným osobám zabavit cestovní doklad. Cestovní doklad stěžovatele, který byl vydán dne
19. 12. 2003, tedy v době, kdy již měl být dle výpovědi trestně stíhán, byl opatřen razítkem
povolujícím výjezd. Tyto žalovaným zjištěné skutečnosti a výše uvedené rozpory
ve výpovědích podporují závěr žalovaného o nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele. Ve vztahu
k této námitce Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j.
6 Azs 386/2004 – 40, v němž konstatoval, že jelikož často není v možnostech žadatele o azyl
prokázat svá tvrzení jiným způsobem než vlastní věrohodnou výpovědí, je srovnání
skutečností jím uvedeným v žádosti o azyl, vlastnoručně psaném prohlášení a v pohovoru
významným měřítkem jeho věrohodnosti. V rozsudku ze dne 31. 1. 2007, č. j. 6 Azs 10/2006
– 122, pak konstatoval, že za situace, kdy jsou z žádosti o azyl a z protokolů o pohovorech
zřejmé četné rozpory ve výpovědích stěžovatele, působí jeho tvrzení o pronásledování
z důvodu činnosti v odborech a v politické straně nevěrohodně. Otázkou věrohodnosti tvrzení
relevantních důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu s ohledem na nemožnost
prokázat v mnoha případech tvrzené skutečnosti jinak, než právě jen věrohodnou výpovědí,
v níž nejsou vnitřní rozpory, se dále Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne
18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, www.nssoud.cz.
Pokud stěžovatel namítá, že je nerozhodné, zda dokázal svým rozumem posoudit
protivládnost obsahu letáků, když skutečnou protivládnost může zhodnotit pouze jejich
vydavatel, a že podstatný je pouze cíl, se kterým letáky roznášel a represivní postoj státních
orgánů k takové činnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, v němž uvedl, že předpokladem naplnění pojmu pronásledování
pro uplatňování politických práv a svobod je, aby žadatel o azyl nějaký politický názor měl,
dokázal jej adekvátním způsobem prezentovat, a věrohodně popsal příkoří,
kterého se mu právě z těchto důvodů dostalo. Podle tohoto rozsudku není povinností žadatele
o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní
věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech
shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí
či zpochybňují. V daném případě měl žalovaný dostatek podkladů pro své závěry
a tyto podklady jsou součástí správního spisu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupce advokát.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 4200 Kč za dva úkony právní služby
po 2100 Kč, a sice za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
a za doplnění kasační stížnosti ze dne 21. 2. 2007 [§7, §9 odst. 3 písm. f/, §11 odst. 1
písm. b/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní
tarif“)] a dále 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Celkem tedy odměna advokáta činí 4800 Kč. Protože ustanovený advokát je s účinností
od 1. 1. 2007 plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči
státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená dle ust. §37 a ust. §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb., činí k jednomu úkonu právní služby 456 Kč. Ustanovenému zástupci
se tedy přiznává náhrada nákladů řízení v celkové výši 5256 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu