ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.41.2007
sp. zn. 5 Azs 41/2007 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce A. M., právně zast. advokátem
Mgr. Jiřím Fialou, AK Novodvorská 667, Frýdek - Místek, proti žalovanému Ministerstvu
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2006, č. j. 64 Az 33/2006 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Jiřího Fialy, AK Novodvorská 667, Frýdek - Místek,
se u r č u je částkou 2856 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 12. 2006, č. j. 64 Az 33/2006 - 26, zamítl
žalobu ze dne 22. 3. 2006 proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne
14. 3. 2006, č. j. OAM-208/LE-VL02-VL02-2006, kterým byla žalobci zamítnuta žádost
o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by
tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
V daném případě stěžovatel v kasační stížnosti obecně namítá nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí. Stěžovatel má zato, že splňuje podmínky pro udělení azylu a pokud nebyly
v předcházejícím řízení jím tvrzené důvody pro jeho udělení shledány dle ust. §12 zákona
o azylu, bylo možností soudu zkoumat jeho žádost v kontextu s ust. §14 zákona o azylu,
zda zde nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Závěr o tom, že stěžovatel měl
v úmyslu využít institut azylu k legalizaci pobytu z odůvodnění soudu nevyplývá. Ze strany
krajského soudu došlo k nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů,
a proto požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Současně je stěžovatelem namítán výrok IV napadeného rozsudku týkající
se odměny advokáta, když o této skutečnosti měl soud rozhodovat až po skončení celého
řízení ve věci samé, neboť právní zástupce byl ustanoven nejen pro řízení o žalobě ve věci
azylu a taktéž i pro příp. řízení o kasační stížnosti.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě
však míra obecnosti s jakou byla kasační stížnost podána, aniž by byla upřesněna konkrétní
pochybení žalovaného či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována
za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti
popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by
tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. S blíže
neupřesněným tvrzením stěžovatele, že jsou u něj dány důvody pro udělení azylu, se Nejvyšší
správní soud již vypořádal např. v rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48,
nebo v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č. j.
4 Azs 23/2003 – 65, popř. v rozsudku ze dne 17. 3. 2005, č. j. 3 Azs 56/2005 - 90
(vše přístupno na www.nssoud.cz), ve kterém bylo konstatováno, že skutečnost, že žadatel
o azyl má v zemi původu ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů
podle §14 citovaného zákona.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvedl, že krajský soud řádně nezkoumal, zda jsou
dány podmínky zvláštního zřetele hodné pro to, aby mu byl udělen humanitární azyl podle
§14 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud připomíná, že obdobnými otázkami se již zabýval
v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze uvést např. rozsudek ze dne 2. 8. 2006, č. j.
5 Azs 57/2006 - 41 (publ. na www.nssoud.cz), kdy naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti
o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle
§12 téhož zákona. V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci,
bez toho, aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle §12 zákona.
Protože pro rozhodování o udělení azylu podle §13, resp. §14 zákona je určující závěr
o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 a tento důvod při postupu dle §16 není
zjišťován, nemůže správní orgán posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení azylu dle §14.
Nepříslušelo-li o relevantních důvodech pro udělení azylu rozhodovat správnímu orgánu,
nemohla být tato skutečnost přezkoumávána ani soudem.
Nejvyšší správní soud také již v rozsudku ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36
(přístupno na www.nssoud.cz) uvedl, že byla-li žádost o azyl podána až poté, co bylo
rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, a tato žádost byla zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 325/1999 Sb., nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení skutkového
stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu. Obsah textu ustanovení §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu přešel novelou do ustanovení §16 odst. 2 stejného zákona, to ovšem
nijak nemění podmínky odmítnutí z důvodu, že je z postupu žadatele patrné, že ji podal
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a za těchto okolností
lze konstatovat, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti před soudem ustanoven zástupcem
advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8,
§120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci náleží v souladu s ust. §11 písm. d) vyhl.
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) odměna za písemné podání soudu ve výši 2100 Kč a dále náhrada hotových
výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon podle ust. §13 odst. 3 citované
vyhlášky, celkem tedy 2400 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou
je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst.7 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená
dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 456 Kč. Ustanovenému zástupci
se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 2856 Kč. Tato částka mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
V kasační stížnosti namítá právní zástupce stěžovatele nesprávnou výši a předčasnost
odměny přiznané mu krajským soudem v řízení o žalobě, když tento zástupce byl soudem
usnesením ze dne 29. 8. 2006, č. j. 64 Az 33/2006 - 17 ustanoven nejen pro řízení o žalobě,
nýbrž i pro řízení o kasační stížnosti; má proto nárok i na cestovné, náhradu za promeškaný
čas a DPH, jež však krajským soudem přiznány nebyly.
Nejvyšší správní soud k tomuto uvádí, že krajským soudem byla právnímu zástupci
určena odměna ve výši 4800 Kč za dva úkony právní služby dle ust. §9 odst. 3 písm. f)
ve vztahu k §7 bod 5 - převzetí, příprava zastoupení a účast při jednání dne 8. 12. 2006.,
tj. 2 x 2100 Kč a náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 3 cit. vyhl. ve výši 2 x 300 Kč,
celkem tedy 4800 Kč. Jak vyplývá z protokolu o jednání dne 8. 12. 2006 před krajským
soudem, právní zástupce sám výslovně požadoval přiznání odměny v souladu s vyhl.
č. 177/1996 Sb. bez bližšího upřesnění jím požadovaných nároků, nepředložil osvědčení
o registraci plátce daně z přidané hodnoty krajskému soudu dle ust. §14a cit. vyhlášky
zástupce soudu nepředložil a náhrady nákladů cestovného se výslovně vzdal. Odměna byla
krajským soudem byla proto přiznána zcela v souladu s cit. vyhláškou a včas, neboť
se jednalo o úkony provedené v rámci řízení o žalobě před soudem I. stupně; z tohoto důvodu
bylo o odměně správně rozhodováno krajským soudem. O odměně advokáta za úkony
provedené v rámci řízení o kasační stížnosti pak rozhodoval Nejvyšší správní soud, jak
je uvedeno výše.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu