ECLI:CZ:NSS:2007:5.AZS.74.2007
sp. zn. 5 Azs 74/2007 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Brigity
Chrastilové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: B. O., zast. JUDr. Bělou
Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, AK Václavská 2, proti žalovanému Ministerstvo
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2007, č. j. 65 Az 427/2005
– 19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Běly Sedláčkové se u r č u je část kou 5712 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba
stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2005, č. j. OAM-1477/VL-07-08-2005.
Tímto rozhodnutím žalovaný stěžovatelce neudělil azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1 ,2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu) a současně rozhodl,
že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování dle ustanovení §91 citovaného
zákona.
V kasační stížnosti ze dne 14. 5. 2007 a v jejím doplnění ze dne 20. 7. 2007
stěžovatelka namítá, že bylo nesprávně právně posouzeno ustanovení §2 odst. 6 zákona
o azylu. Stěžovatelka je přesvědčena, že splňuje podmínky pro udělení azylu, když objasnila,
že z Ukrajiny utekla kvůli násilí svého manžela, který ji pravidelně bil poté, co přestoupil
na islám. Stěžovatelka se obrátila na policii, ta ji však nepomohla. Úřady na Ukrajině jí nejsou
schopny poskytnout účinnou ochranu před jednáním manžela. Dále namítá, že výrok
o nevztažení překážky vycestování není řádně odůvodněn. Informace MZV ČR a MZV USA
jsou velmi obecného charakteru, žalovaný se nevypořádal s tvrzením ohledně pronásledování
stěžovatelky z náboženských důvodů. V podání ze dne 31. 8. 2007 stěžovatelka označila
za nepřezkoumatelný výrok o nevztažení překážky vycestování. Žalovaný přesto,
že stěžovatelka uváděla náboženské důvody (manžel ji bil z důvodu jiného náboženského
vyznání) neprovedl za účelem prověření tvrzení žádné dokazování. Navrhla napadený
rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně
rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu
v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným
opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání
jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci
znovu na všech stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem
vytvářenou. Věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny
stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným
„potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením
s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení
pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém
není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto
výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám
musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho
hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž
je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační
stížnosti, ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s.,
a uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto
má Nejvyšší správní soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval
za přijatelnou, zde chybí. Obdobně již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. 3 Azs 23/2006,
3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006 (publ. www.nssoud.cz).
K námitce stěžovatelky, že se v zemi původu důvodně obává pronásledování
z náboženských důvodů a splňuje tak podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona
o azylu Nejvyšší správní soud připomíná, že se obdobnou otázkou již dostatečně zabýval,
např. ve svých rozsudcích ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58 a ze dne 5. 5. 2004,
č. j. 2 Azs 15/2004 - 72, www.nssoud.cz. V daném případě vyjádřila stěžovatelka obavy
z pronásledování ze strany manžela, které nelze bez přistoupení dalších skutečností,
považovat za pronásledování ze strany státu. Otázkou pronásledování ze strany manžela
se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41,
ze dne 19. 1. 2005, č. j. 3 Azs 454/2004 - 45 a dál např. v rozsudku č. j. 6 Azs 441/2004 - 56
ze dne 12. 5. 2005. Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že ochranu formou azylu
je přitom možno poskytnout až tehdy, pokud by stěžovatelka vyčerpala ty prostředky nápravy,
které jí přiznává vnitrostátní právní řád země původu. Stěžovatelka se ovšem pouze dvakrát
obrátila na policii, přičemž nevyčerpala všechny prostředky nápravy, jež měla k dispozici.
Pokud nebyla stěžovatelka spokojena s postupem policie, na kterou se v domovském státě
obrátila, měla se obrátit na nadřízené orgány, což neučinila. Problematikou soudního
přezkumu rozhodnutí správního orgánu podle ust. §91 zákona o azylu se Nejvyšší správní
soud náležitě zabýval v řadě svých rozhodnutí, namátkou lze uvést např. rozsudek ze dne
3. 3. 2004, č. j. 2 Azs 12/2004 – 40, publikovaný pod č. 260/2004 Sb. NSS, rozsudek ze dne
27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 7/2003 – 60, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 25. 5. 20005,
č. j. 3 Azs 272/2004 – 67, www.nssoud.cz. Stěžovatelka v daném případě neuvedla žádné
skutečnosti, ze kterých by bylo zřejmé, že v její vlasti nastala v rozhodné době zásadní změna
politické situace, která by měla negativní vliv na její osobu a na posouzení naplnění podmínek
aplikace ustanovení §91 zákona o azylu.
Námitka stěžovatelky, dle které Zprávy o dodržování lidských práv, z nichž žalovaný
vycházel při posuzování překážky vycestování dle §91 zákona o azylu, jsou velice obecného
charakteru, nebyla v průběhu celého správního ani soudního řízení zmíněna a tvoří z tohoto
pohledu novum ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ve smyslu výše
citovaného ustanovení nepřihlížel při rozhodování ke skutečnostem, které stěžovatelka
uplatnila poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
V závěru kasační stížnosti stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že se jí dne
14. 3. 2006 narodila dcera a že tuto skutečnost správní orgán nevzal v úvahu. Nejvyšší správní
soud podotýká, že tyto důvody je nutno uplatnit v řízení dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Azylové řízení je zcela
mimořádným institutem sloužícím k ochraně cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu
před pronásledováním ze strany státní moci v zemi původu. Prostřednictvím azylového řízení
nelze žádat o setrvání či prodloužení pobytu v České republice, pro takový účel obsahuje
právní řád České republiky jiné nástroje, jak uvedeno výše. Narození dcery ve svém
rozhodnutí žalovaný zohlednit a posoudit nemohl, když rozhodoval o neudělení azylu dne
1. 9. 2005.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byla pro toto řízení před soudem ustanovena soudem zástupkyně
advokátka. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7
s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 4200 Kč za dva úkony
právní služby po 2100 Kč, a sice za první poradu s klientkou včetně převzetí a přípravy
zastoupení a za doplnění kasační stížnosti ze dne 17. 8. 2007 [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11
odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“)] a dále 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Celkem tedy odměna advokátky činí 4800 Kč. Protože je advokátka
plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku
odpovídající dani, kterou je advokátka povinna odvést z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 912 Kč;
odměna advokátky navýšená o daň tedy činí 5712 Kč. Zástupkyni stěžovatelky se tedy
přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 5712 Kč. Tato částka jí
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu