ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.102.2007
sp. zn. 6 Azs 102/2007 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci ž al ob k yn ě : I. T.,
zastoupena Mgr. Alexandrem Jánem Vaškevičem, advokátem, se sídlem Františkánská 7,
Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka
21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 26. 7. 2007, č. j. 56 Az 23/2007 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí včasnou kasační stížností proti shora
označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného, jímž jí nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13 a §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“), s tím, že nebyly
shledány důvody ani pro udělení azylu, ani doplňkové ochrany dle téhož zákona. O nákladech
řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Jako důvody kasační stížnosti uvádí stěžovatelka, že žádala tlumočníka do jazyka
ukrajinského, přesto s ní byl proveden pohovor v jazyce ruském a listiny jí byly zasílány
v jazyce českém. Krajský soud toto pochybení nezhojil. Zaprotokolovány tak byly odlišné
údaje, které vznikly nepochybně v důsledku špatného tlumočení. Stěžovatelka se v zemi
původu dostala do potíží tím, že trpí transsexualismem, kdy jedinou možností léčby
je hormonální medikace s následnou operací změny pohlaví a změna úředních záznamů
z ženy na muže. Na to však ukrajinská společnost není připravena, a stěžovatelka se setkávala
nejen s posměchem, ale i s fyzickým napadáním jinými osobami. Státní orgány nebyly
schopny pochopit její situaci, natož zajistit účinnou ochranu. Stěžovatelka tak shledává
naplnění azylového důvodu dle §12 písm. b) zákona o azylu. Dle čl. 65 metodologické
Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka může pronásledování vycházet
také od některých složek obyvatelstva, pokud je orgány vědomě tolerují, nebo nejsou schopny
zajistit účinnou ochranu. Žalovaný také nerespektoval situaci stěžovatelky v tom směru,
že účastník řízení o udělení mezinárodní ochrany má jen velmi omezené možnosti
pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi. Krajský soud tuto skutečnost ponechal
bez povšimnutí. Rozhodnutí dále neodpovídá ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.
o náležitostech odůvodnění rozhodnutí (bez bližšího upřesnění). Stěžovatelce je krajským
soudem vytýkáno, že v žalobě uvedla porušení ustanovení správního řádu bez konkretizace
skutkových důvodů. Krajský soud však byl povinen přezkoumat řízení z hlediska dodržení
procesních předpisů (zejména otázku nedostatečného dokazování a nedostatečného
odůvodnění). Soud dále přehlédl situaci stěžovatelky ve vztahu k údajné neexistenci překážek
vycestování. Stěžovatelce při vycestování hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího
zacházení, neboť dojde k persekuci ze strany milice a dalších státních orgánů. Krajský soud
dále neměl vycházet toliko ze zprávy organizace Člověk v tísni, která není oficiální organizací
k podávání zpráv o stavu společnosti na Ukrajině. Problém stěžovatelky navíc není
v homosexualitě – odlišnosti v sexuální orientaci (z čehož vycházel soud),
ale v transsexualitě, která na jedince dopadá daleko intenzivněji, a je na rozdíl
od homosexuality nemocí, kterou je nutno léčit. Stěžovatelka tak soudu vytýká nesprávné
posouzení právní otázky soudem, nepřezkoumatelnost a závažné vady řízení mající
za následek nezákonné rozhodnutí. Současně stěžovatelka požádala o přiznání odkladného
účinku.
Krajský soud v Brně po podání kasační stížnosti proti předmětnému rozsudku
postupoval ve smyslu §108 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“), a předložil kasační stížnost s příslušnými spisy Nejvyššímu správnímu soudu.
Kasační stížnost podala účastnice řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského
soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka v ní
uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační
stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že stěžovatelka uplatňuje skutečnost, že žádala
tlumočníka do jazyka ukrajinského, přesto s ní byl proveden pohovor v jazyce ruském
a listiny jí byly zasílány v jazyce českém. Tyto skutečnosti však uvádí stěžovatelka nově
teprve v kasační stížnosti – nebyly součástí žaloby. Takové námitky jsou pak nepřijatelné
podle §104 odst. 4 s. ř. s. a nemohou být věcně projednány. Otázkou opožděně uplatněných
žalobních důvodů se Nejvyšší správní soud vnitřně jednotně a nerozporně zabýval v řadě
svých předchozích rozsudků. Je možné odkázat např. na rozsudek ve věci vedené
pod sp. zn. 4 Azs 330/2005.
Ve vztahu k otázce použití jazyka v řízení před krajským soudem pak existuje bohatá
judikatura Nejvyššího správního soudu. Za všechny rozhodnutí je možné odkázat
např. na rozsudek sp. zn. 4 Azs 149/2004, který se zabývá skutečností, že z žádného právního
předpisu nelze dovodit povinnost soudu zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí
(písemností) v jiném jazyce než v češtině. Ustanovení §18 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, v kontextu s §64 s. ř. s., stejně jako závazky plynoucí z Listiny
či mezinárodních smluv, směřují především k situaci, kdy je nařízeno ústní jednání
(viz pravidelně se opakující slovní spojení „jednat před soudem“), a účastník, neznalý
jednacího jazyka, by byl znevýhodněn v průběhu jednání, neboť by nemohl bezprostředně
reagovat na jeho průběh (nemohl by např. odpovídat na jemu kladené otázky ze strany soudu
apod.). V projednávané věci má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatelka nebyla v průběhu
řízení nikterak znevýhodněna, neboť, jak vyplývá z obsahu spisu, dokázala včasně zareagovat
adekvátním procesním úkonem k ochraně svých práv, a to včetně žádosti o ústní jednání
(ústního jednání se následně nezúčastnila) a podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka dále shledává ve své situaci naplnění azylového důvodu dle §12 písm. b)
zákona o azylu, popřípadě důvod k udělení doplňkové ochrany. (Poznámka: přesněji řečeno,
stěžovatelka se pozastavuje nad tím, že se žalovaný ani soud nezabývali otázkou překážek
vycestování dle §91 zákona o azylu. V době rozhodování správního orgánu však již institut
překážky vycestování byl nahrazen obdobným, i když ne zcela totožným institutem
doplňkové ochrany.) K tomu je třeba nejdříve uvést následující: Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, jakkoli nelze shledat úplnou
shodu mezi zněním bývalého §91 a nynějšího §14a zákona o azylu, tak v těch částech,
kde takovou shodu shledat lze, je možno i po účinnosti zákona č. 165/2006 Sb. aplikovat
právní názory vyslovené Nejvyšším správním soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému
§91 zákona o azylu. Stěžovatelka se domáhá doplňkové ochrany s odvoláním na skutečnost,
že při vycestování jí hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení,
neboť dojde k persekuci ze strany milice a dalších státních orgánů (důvod podle §14a odst. 1
a 2 písm. b/ zákona o azylu v platném znění: Doplňková ochrana se udělí cizinci,
který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany
zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu,
jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu
svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy
a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je
státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se podle
tohoto zákona považuje ... mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele
o mezinárodní ochranu.). Tento důvod odpovídá důvodu dle předchozí úpravy §91 odst. 1
písm. a) bod 2. (Povinnost ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat
do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu.)
V daném případě lze tedy ve smyslu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69 jednoznačně shledat shodu a aplikovat tak právní
názory vyslovené Nejvyšším správním soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému §91
zákona o azylu. Pokud jde o stěžovatelčinu námitku proti neshledání důvodů k udělení
doplňkové ochrany s odůvodněním, že jí jako neúspěšné žadatelce o azyl hrozí při návratu
na Ukrajinu nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení, neboť dojde k persekuci
ze strany milice a dalších státních orgánů, Nejvyšší správní soud vyšel z podkladů ve spise,
jakož i ze své předchozí judikatury konstatující, že osobám, které požádaly o azyl v jiném
státě, při návratu na Ukrajinu jakýkoliv postih ze strany státní moci nehrozí, což jasně
vyplynulo i v řízení před správním orgánem a u soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 Azs 45/2006 - 52, nebo č. j. 6 Azs 62/2007 - 57).
Obdobně i ve vztahu k naplnění azylového důvodu dle §12 písm. b) zákona o azylu
nelze shledat úplnou shodu mezi zněním bývalé definice pronásledování a nynějšího §2
odst. 7 zákona o azylu (nově výslovně včleněna věta, že za pronásledování se považuje
i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany
nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část
jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním.) Pouze v těch částech, kde takovou shodu shledat lze, je možno i po účinnosti
zákona č. 165/2006 Sb. aplikovat právní názory vyslovené Nejvyšším správním soudem
ve vztahu k dříve účinné úpravě. K námitce stran vyhrožování, resp. pronásledování, je třeba
uvést, že Nejvyšší správní soud již vícekrát ve své předchozí judikatuře zdůraznil, že obecné
tvrzení o pronásledování, bez prokázání existence takového pronásledování, za situace,
kdy se stěžovatel účinně a důsledně neobrátil se svými problémy na státní orgány v zemi
původu, včetně vyčerpání příslušných vnitrostátních možností nápravy u nadřízených,
či jiných kontrolních a dozorových orgánů, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody
udělení azylu. V posuzované věci je zřejmé, že se jedná přesně o situaci, kdy se stěžovatelka
dostala do konfliktu nikoliv s ukrajinskou státní mocí, nýbrž v důsledku
svého trasnssexualismu se soukromými osobami. Jak vyplývá ze správního spisu,
stěžovatelka se nedomáhala přešetření postupu policistů, na které se obracela, nedomáhala se
nápravy u nadřízených či jiných ukrajinských státních orgánů a své problémy neřešila
způsobem, který ukrajinský právní řád předvídá a garantuje. Proto v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. č. j. 4 Azs 6/2007 - 70, nebo
č. j. 1 Azs 117/2004 - 44) nemohla být považována za osobu pronásledovanou ve smyslu
citovaného ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší
správní soud tedy v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí v posouzení věcné stránky
případu pochybení neshledal, navíc v části tohoto žalobního bodu, která odkazuje
na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, nutno
podotknout, že se nejedná o zákonný dokument, jímž jedině jsou soudy vázány,
nýbrž o nezávazný dokument doporučující povahy. V tomto směru lze poukázat
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Azs 124/2005. Z výše uvedených
důvodů Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění stížního důvodu podle ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Krajský soud dále podle stěžovatelky neměl vycházet toliko ze zprávy organizace
Člověk v tísni, která není oficiální organizací k podávání zpráv o stavu společnosti
na Ukrajině. Pokud však stěžovatelka neuvádí, v čem spočívá omyl, nepravdivost, či jiné
důvodné zpochybnění zprávy organizace Člověk v tísní, takové tvrzení není způsobilé
k vyvrácení věrohodnosti předmětné zprávy. K tomu je však třeba navíc uvést, že krajský
soud tuto informaci pouze výslovně citoval, odkázal však i na další informace o zemi původu
ze správního řízení (správní orgán opíral svůj postup o řadu informací MZV, např. i Informaci
MZV č. j. 129392/2005 - LP ze dne 15. 9. 2005 o postavení osob s odlišnou sexuální
orientací). Pokud stěžovatelka uvádí, že její problém není v homosexualitě – odlišnosti
v sexuální orientaci (jak uvádí soud), ale v transsexualitě, pak je nutno uvést, že v kontextu
s uplatňovanými důvody pro udělení mezinárodní ochrany (tj. stěžovatelka se setkávala
v zemí původu s posměchem, i s fyzickým napadáním jinými osobami z důvodu
své tanssexuality, přičemž státní orgány nebyly schopny pochopit její situaci, natož zajistit
účinnou ochranu) hraje rozhodnou roli vnímání sexuálních odchylek z hlediska většinové
veřejnosti. Obecně lze jistě konstatovat, že společnost, která je otevřená a tolerantní
k homosexualitě, má obdobně tolerantní přístup i k transsexualitě, a naopak.
Za těchto okolností není rozhodné přesné slovní vymezení, ale je podstatné vnímání
sexuálních odchylek většinovou společností, o což v daném případě šlo. Ani odlišnost pojmu
transsexuality od homosexuality navíc nevyvrací nic z podstatných právních závěrů,
které byly osvětleny výše (nenaplnění definice pronásledování, neshledání důvodů k udělení
doplňkové ochrany).
Dále stěžovatelka uplatňuje řadu námitek ve vztahu k údajnému nedostatečnému
odůvodnění rozhodnutí a nedostatečnému dokazování ve věci, s tím, že jako účastnice
azylového řízení měla jen omezené možnosti pro zajištění důkazů o svých tvrzeních.
K těmto námitkám procesního charakteru, které se v nepříliš konkretizované podobě
prolínají celou kasační stížnosti, je třeba nejprve konstatovat, že jsou značně nejasné - chybí
zde podstatná náležitost: uvedení konkrétní nezákonnosti, které se měly orgány dopustit,
s odkazem a vazbou na konkrétní údajně nedostatečný, či vadně zjištěný skutkový stav,
či osvětlení skutečností, které měly být v řízení ještě dokazovány, a dokazovány nebyly.
V této souvislosti je nutno poukázat na rozsudek sp. zn. 2 Azs 92/2005. K vlastní
argumentaci stěžovatelky vůči procesním náležitostem a úplnosti podkladů lze pro úplnost
odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 223/2004,
nebo č. j. 5 Azs 22/2003 - 41.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji. O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení
§107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval. Není o něm třeba rozhodovat
tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona
o azylu).
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu