ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.160.2006
sp. zn. 7 Afs 160/2006 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci
stěžovatele společnosti P., s.r.o., zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Zvěřinou, advokátem se
sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 26, za účasti České národní banky, se sídlem
v Praze 1, Na Příkopě 28, v řízení o kasační stížnosti podané proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 28. 4. 2006, č. j. 9 Ca 143/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
usnesení městského soudu, kterým byla odmítnuta pro absenci žalobních bodů jeho žaloba
proti rozhodnutí České národní banky (dále jen „správní orgán“) ze dne 19. 3. 2004,
č. j. 10/SoO/17/2003/3, jímž byl zamítnut rozklad a rozhodnutí Komise pro cenné papíry (dále
jen „Komise“) ze dne 6. 5. 2003, č. j. 51/So/82/2001/3, o uložení pokuty stěžovateli ve výši
150 000 Kč, bylo potvrzeno.
Jako právní důvod své kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvod obsažený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel se domnívá, že splnil podmínku obsahu žalobních
bodů v žalobě. Jeho argumenty ve vyjádření a v rozkladu ve správním spise obsahují uceleně
a přehledně řadu skutkových i právních důvodů, kvůli kterým považuje napadené výroky
Komise i jejího prezidia za nezákonné. Stěžovatel je toho názoru, že není nutné důvody
opětovně uvádět, je-li na ně v textu žaloby adresně odkázáno. Takový odkaz je dle názoru
stěžovatele dostatečným žalobním bodem. Stěžovatel se dále domnívá, že soud pochybil,
když ho nevyzval k odstranění vad podání. Odůvodnění soudu, že odstranit vady lze pouze ve
lhůtě pro podání správní žaloby, postrádá oporu v zákoně. Uvedené odkazy na ustanovení §
37 odst. 5 a §72 odst. 4 s. ř. s. takový právní závěr neumožňují, zejména za situace, kdy je
povinností soudu stanovit k doplnění lhůtu. Stěžovatel v dané věci odkázal na nález
Ústavního soudu ze dne 19. 12. 1996, sp. zn. IV. ÚS 210/96, na usnesení Nejvyššího
správního soudu č. j. 4 Azs 149/2004 - 52 a č. j. 2 Azs 134/2005 - 43. Navrhl zrušení
napadeného rozhodnutí a vrácení věci městskému soudu zpět k dalšímu řízení; současně
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že odkaz na argumentaci
uvedenou v rozkladu je v žalobě směřující proti rozhodnutí o rozkladu zcela nepřípadný.
Žaloba musí obsahovat důvody, pro které stěžovatel považuje napadené výroky rozhodnutí za
nezákonné či nicotné. Pouhé paušální tvrzení stěžovatele nelze kvalifikovat jako žalobní
body. Správní orgán odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. SJS 113/2004 Sb.
NSS s tím, že žalobce může rozšířit žalobu o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání
žaloby. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat
pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení.
Dle ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s. žaloba kromě obecných náležitostí podání (§37
odst. 2 a 3 s. ř. s.) musí obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení
nebo jiného oznámení žalobci, označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy,
označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, žalobní body, z nichž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést a
návrh výroku rozsudku.
Podle odst. 2 cit. ustanovení k žalobě žalobce připojí jeden opis napadeného
rozhodnutí. Žalobce může kdykoli za řízení žalobní body omezit. Rozšířit žalobu na dosud
nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě
pro podání žaloby.
Dle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě
nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno
nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o
takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí
být podatel ve výzvě poučen.
Stěžovatel v prvé řadě namítá porušení základní zásady ochrany veřejných
subjektivních práv stěžovatele ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud při vypořádání
se s touto námitkou považuje za klíčovou především otázku smyslu procesních podmínek
řízení, jímž je obecně snížení neurčitosti při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové
omezení stavu nejistoty v právních vztazích a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného
dosažení zamýšlených cílů. Stanovení těchto podmínek proto musí být provedeno
transparentně, srozumitelně a předvídatelným způsobem a nesmí být zejména zneužíváno
k tomu, aby v praxi docházelo k odepření spravedlnosti. Proto je třeba ustanovení §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. chápat jako vyjádření možnosti dané soudům meritorně se nezabývat
podáními, jež nesplňují náležitosti kladené na žaloby ve správním soudnictví a tedy například
neposkytují soudu dostatek informací k tomu, aby vůbec mohl meritorně rozhodnout.
Je přitom třeba rozlišovat na straně jedné takové nedostatky v podání, které zakládají
poučovací povinnost soudu, aby nebyla odepřena spravedlnost ve smyslu čl. 36 Listiny
základních práv a svobod či čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
přičemž důsledkem nesplnění této poučovací povinnosti by byla nezákonnost takového
soudního rozhodnutí, jak bylo opakovaně vyjádřeno i v judikatuře Ústavního soudu,
a na straně druhé takové nedostatky, které nelze odstranit ani po poučení soudem, neboť jejich
závažnost zabraňuje soudu posoudit žalobu jako žalobu vůbec, a i v takovém případě, tedy
nejen při neodstranění vad, o jejichž přítomnosti byl účastník soudem poučen, nezbývá soudu
než podání odmítnout.
Přezkum Nejvyššího správního soudu pak směřuje k otázce, zda intenzita nedostatků
stěžovatelovy žaloby ze dne 5. 6. 2004 dosáhla té míry, při níž je veřejný zájem
na co nejširším přístupu ke spravedlnosti převážen zájmem na efektivním fungování
této spravedlnosti, jež je podmíněno také nepřetížeností soudů meritorním přezkoumáváním
podání, u nichž například není patrné, proti čemu směřují, tedy z jakého zákonného důvodu
se spravedlnosti dovolávají. Při takto nastolené otázce nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu
než rozhodnout, že dle příslušných ustanovení s. ř. s. posuzované stěžovatelovo podání
této intenzity dosáhlo.
Ze spisu městského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že žaloba stěžovatele
obsahovala kromě vyjádření, které rozhodnutí stěžovatel napadá, i tyto věty. „Výše uvedené
rozhodnutí Komise pro cenné papíry (Komise) a prezidia Komise pro cenné papíry
(Prezidium) jsou nezákonná zejména z důvodu nesprávného zjištění skutkového stavu věci
a nesprávného právního posouzení a nejsou proto v souladu se zákonem, a to zejména
se správním řádem, jakož i zákonem o Komisi pro cenné papíry. Důvody nezákonnosti
rozhodnutí Komise uvedl žalobce podrobně ve svém rozkladu, důvody nezákonnosti
rozhodnutí Prezidia jsou totožné. Prezidium Komise ve všech bodech potvrdilo názor
a rozhodnutí Komise. Žalobce na svých argumentech uvedených v podáních Komisi
a Prezidiu trvá.“ Je tak zřejmé, že skutečnosti uvedené v žalobě by bylo možno rozdělit
do dvou kategorií. První je tvořena obecnými odkazy na zákonná ustanovení (s. ř. s., správní
řád a zákon o Komisi pro cenné papíry), druhá pak odkazem na podání, které stěžovatel učinil
ve správním řízení. První kategorie tvrzení stěžovatele v žádném případě nemůže být
žalobním bodem, neboť ten musí být dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
tvořen uvedením, z jakých skutkových a právních důvodů považuje stěžovatel napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 10. 2006, č. j. 7 Azs 256 / 2005 – 59, www.nssoud.cz). Pouhý blanketní
odkaz na právní předpis takovémuto požadavku v žádném případě nedostál. Shodně
se lze vyjádřit i o námitkách druhé kategorie, ve kterých stěžovatel odkázal na svůj rozklad
podaný ve správním řízení. Stěžovatel v něm opět nekonkretizoval důvody,
pro které považoval rozhodnutí správního orgánu za nezákonná. Pouze odkázal na své podání
učiněné ve správním řízení ještě před vlastním vydáním rozhodnutí, které je předmětem
přezkumu ve správním soudnictví. S ohledem na dispoziční zásadu, která je v řízení
před správními soudy klíčovou, je nutno tuto stěžovatelovu konstrukci odmítnout
jako nedostatečnou, neboť není právem ale ani povinností soudů ve správním soudnictví
vyhledávat za stěžovatele žalobní body, tj. vybírat z jeho podání (rozkladu) ty skutečnosti,
které by byly použitelné v žalobním řízení. Tuto úvahu je totiž oprávněn učinit
pouze stěžovatel, který touto volbou může i např. omezit řízení ve správním soudnictví
pouze na určité otázky v řízení správním diskutované.
V dané věci tak žaloba stěžovatele ze dne 5. 6. 2004 neobsahovala žádný žalobní
bod či tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí správního orgánu se zákonem,
když stěžovatel toto své podání v zákonné lhůtě pro jeho podání ani nijak nedoplnil. Přitom
zákon v ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. stanoví, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden
žalobní bod. Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek
řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z citovaného ustanovení §71
odst. 2 s. ř. s. Nestačí tedy v dané lhůtě podat soudu jakékoli podání označené jako žaloba
či obdobně, nýbrž je třeba podat v této lhůtě takové podání, jež může soud jako žalobu
skutečně posoudit. Není tudíž dána zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat
žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce
pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala dispoziční zásadě a rovněž zásadě
koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován. Tento názor přitom
odráží setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 2. 2004, č. j. 4 Azs 53/2003 - 45, www.nssoud.cz, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod č.
113/2004 Sb. NSS). Ústavní souladnost tohoto přístupu byla potvrzena v usnesení Ústavního
soudu České republiky ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 613/03, jímž byla odmítnuta ústavní
stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 –
40, pro nepřípustnost z důvodu nevyčerpání všech právních prostředků k ochraně práva,
přičemž toto nevyčerpání shledal Ústavní soud v „nedbání o ochranu vlastních práv“
stěžovatele, jenž proti rozhodnutí správního orgánu brojil pouze podáním neobsahujícím
žalobní body obdobně jako v případě nyní posuzovaném.
Jestliže stěžovatel ve své kasační stížnosti dále odkazuje na nález Ústavního soudu
ze dne 19. 12. 1996, sp. zn. IV. ÚS 210/96, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že toto rozhodnutí na danou věc nedopadá. Ústavní soud ve svém usnesení totiž rozhodoval
v době, kdy ještě soudní řád správní nebyl účinným právním předpisem, přičemž konstrukce
náležitostí podání a posuzování jejich vad dle tehdejší části páté občanského soudního řádu
byla odlišná. Ani názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004 - 52, nelze aplikovat na daný případ, neboť tam Nejvyšší
správní soud rozhodoval za situace, kdy krajský soud vyzval stěžovatele k doplnění
jeho žaloby. Totéž lze říci i o usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, týkající se možnosti odlišnosti mezi rozšířením žalobních bodů
a jejich upřesněním či podrobnějším rozvedením.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že Městský soud v Praze se napadeným
usnesením nedopustil nezákonnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tím,
když žalobu stěžovatele odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
aniž by jej předtím vyzval k odstranění vad podání. Dále konstatuje, že výše zmíněný postup
nevedl k vadě řízení před soudem, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí
městského soudu, a to z důvodů výše specifikovaných.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání
postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu dle obsahu spisu žádné náklady řízení
nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu