ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.60.2006:92
sp. zn. 7 Afs 60/2006 - 92
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce
v právní věci stěžovatelky H. spol. s r. o., zastoupené Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc.,
advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, za účasti Finančního ředitelství v Praze, se
sídlem v Praze 2, Žitná 12, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 13. 12. 2005, č. j. 6 Ca 242/2004 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2005, č. j. 6 Ca 242/2004 – 49, zamítl
žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále jen „finanční
ředitelství“) ze dne 31. 12. 2003, č. j. 11780/03 - 130, jímž bylo zamítnuto odvolání
stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem
– Staré Boleslavi ze dne 18. 12. 2002, č. j. 55210/02/057921/1555, kterým byla stěžovatelce
vyměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období prosinec 1997 ve výši
510 781 Kč. V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud uvedl, že dospěl k závěru,
že stěžovatelka neprokázala uplatnění nároku na odpočet DPH, který by odpovídal zákonným
podmínkám ustanovení §19 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění účinném v rozhodné době (dále
jen „zákon o DPH“). Je tomu tak proto, že nedoložila přijetí předmětného plnění v rozsahu
uvedeném na zaúčtovaných daňových dokladech. Městský soud neakceptoval stěžovatelkou
namítaná porušení zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“). Podle jeho názoru rozhodnutím finančního ředitelství nebyla
porušena práva stěžovatelky a řízení předcházející vydání tohoto rozhodnutí tudíž
nevykazovalo takové vady, které by měly za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
V kasační stížnosti podané proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. stěžovatelka vyjádřila nesouhlas
se závěry městského soudu. Především namítala, že správce daně při hodnocení důkazů
nevzal v úvahu vzájemný poměr ustanovení §19 odst. 2 zákona o DPH, které je ustanovením
speciálním, a ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Jestliže předložila
formálně bezvadné daňové doklady (faktury) od společnosti A., s. r. o. ohledně vymáhání
pohledávek, splnila tak svou povinnost podle ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní
a poplatků, a v tomto směru unesla i důkazní břemeno. Proto není správný závěr městského
soudu, že neunesla důkazní břemeno, zvláště když tento soud dovozuje její pasivitu ohledně
předložení pozitivních a přímých důkazů. Stěžovatelka nebyla povinna též zjišťovat, jakým
způsobem pro ni jiná společnost vymáhá pohledávky, a nebyla ani schopna objektivně zjistit,
z jakých pohnutek její dlužníci plní své dluhy. Pokud proto po ní správce daně požadoval
prokázání skutečností, na kterých se nepodílela, a o nichž zákonitě nemusela mít informace,
postupoval v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95 a sp. zn. IV. ÚS 402/99 a
také s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 5 Afs 131/2004.
Stěžovatelka rovněž namítala, že jí v řízení nebylo umožněno klást otázky svědkům, neboť o
výslechu svědků M. a H. nebyla vůbec informována. Jelikož z těchto svědectví vyplývá,
že k vymáhání pohledávek docházelo telefonicky, jsou uvedené výpovědi pro danou věc
relevantní. Ostatně vymáhání pohledávek telefonickou formou potvrdil i svědek S. Protože k
vymáhání docházelo v rámci podnikatelských vztahů, musela být tato činnost i úplatná. Se
zřetelem k tomu, že jedinou společností, která pro ni pohledávky vymáhala, byla společnost
A., s. r. o., lze tuto skutečnost považovat za důkaz o vymáhání pohledávek právě touto
společností. Městský soud proto posoudil nesprávně i tuto otázku. Stěžovatelka se nemůže
spokojit ani se způsobem, jakým se správce daně vypořádal s její žádostí podle ustanovení §
32 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Paušální odkaz na zprávu o daňové kontrole je
nedostačující a čistě formální a městský soud měl již pro tuto vadu napadené správní
rozhodnutí zrušit. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas i s hodnocením výpovědí svědků V., K.,
H. a L. jak správními orgány, tak i městským soudem. V této souvislosti poukázala také na
nesprávný výklad ustanovení §8 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků městským soudem,
který dovodil, že správní orgány nebyly povinny použít sankčních mechanismů k vynucení
povinnosti Ing. T., aby podal svědeckou výpověď. Ing. T. měl prokázat, že poskytoval
stěžovatelce daňové poradenství a i to, že za poskytnuté plnění přijal protiplnění. Tímto
postupem pak bylo stěžovatelce znemožněno unést důkazní břemeno. Posléze stěžovatelka
poukázala i na skutečnost, že nárok na daňový odpočet vznikne tehdy, je-li řádným daňovým
dokladem prokázáno vydání tohoto dokladu plátcem daně. Jestliže však správce daně poté
zpochybňuje i správnost účetnictví a posuzuje úkon jako simulovaný, je povinen uvést
rozhodné skutečnosti pro užití této své domněnky. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka
navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na to, že stěžovatelka
byla v průběhu daňového řízení vyzvána k prokázání jen toho, co sama uvedla v daňovém
přiznání; to platí i o nároku na odpočet daně. Pokud jde o poukaz na výpověď svědkyně H.,
pak tato se vztahuje k jinému zdaňovacímu období. Odkazy na výpovědi svědků M., S., T.,
R., H. a svědkyně B. nejsou případné, neboť tyto námitky stěžovatelka neuplatnila již
v žalobě. Pokud jde o namítaný paušální odkaz na zprávu o daňové kontrole, stěžovatelka
byla v průběhu daňového řízení seznámena s důkazními prostředky, na jejichž základě dospěl
správce daně k závěrům uvedeným v této zprávě. Výpovědi svědků V., H., L. a svědkyně K.
prokazují toliko jednání s Ing. T. a stěžovatelkou, případně převzetí finanční hotovosti mezi
uvedenými, nikoliv však to, čeho se jednání týkala, jakož i kterých subjektů a konkrétních
obchodních případů. Finanční ředitelství se proto zcela ztotožnilo s rozsudkem městského
soudu a navrhlo zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelka v kasační stížnosti především namítala porušení ustanovení §31 odst. 9
zákona o správě daní a poplatků jak správními orgány, tak i městským soudem
a zdůraznila, že prokázala uskutečnění veškerých deklarovaných přijatých zdanitelných
plnění.
V dané věci stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet DPH u přijatých zdanitelných
plnění od společnosti A., s. r. o. deklarovaných fakturami ze dne 20. 11. 1997 č. 101-c/97 a ze
dne 30. 12. 1997 č. 120/97, jejichž předmětem bylo „vymožení pohledávek, zajišťování jejich
inkasa a minimalizaci pohledávek po lhůtě splatnosti“. Jelikož správci daně vznikly pochyby
o faktickém uskutečnění těchto deklarovaných přijatých zdanitelných plnění, byla
stěžovatelka v průběhu daňového řízení vyzvána k prokázání, že přijala zdanitelné plnění
uskutečněné jiným daňovým subjektem, tj. že došlo k naplnění předmětu smlouvy
se společností A., s. r. o. (výzvy č. j. 39551/99/057930/2036 a č. j. 42288/01/057930/4186).
Jako důkaz předložila stěžovatelka mimo jiné obě předmětné faktury, smlouvu o obstarání
věci ze dne 25. 2. 1997 uzavřenou se společností A., s. r. o. (dále jen „dodavatel“) a přehled
pohledávek, jejichž placení a správa měla být zabezpečována právě dodavatelem. K prokázání
existence jejího vztahu s dodavatelem navrhla stěžovatelka rovněž výslech několika svědků.
Svědek Ing. T., který podle vyjádření stěžovatelky jednal za dodavatele, však svým podáním
ze dne 24. 5. 2002 odmítl vypovídat s poukazem na zákonem mu uloženou povinnost
mlčenlivosti vyplývající z jeho vztahu daňového poradce ke stěžovatelce.
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné především poukázat na to, že daňový
subjekt nemá nárok na odpočet DPH u jakéhokoliv deklarovaného přijatého zdanitelného
plnění, ale pouze v případě jsou-li splněny podmínky stanovené v ustanovení §19 odst. 1 a 2
zákona o DPH. Existence účetních dokladů, tj. příjmových dokladů či faktur, i když formálně
bezvadných, proto sama o sobě ještě neprokazuje, že se operace, která je jejich předmětem,
skutečně uskutečnila. Z obsahu spisu vyplývá, že správce daně provedl rozsáhlé dokazování,
které shrnul ve zprávě č. 254 o kontrole daně z příjmů právnických osob, a zejména
v doplnění ke zprávě č. 254/99. V těchto dokumentech správce daně provedl vyhodnocení
důkazních prostředků, na jehož základě dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní
břemeno. Z výslechů jednotlivých svědků také nevyplynula jednoznačná odpověď na otázku,
zda dodavatel prováděl deklarovanou činnost či nikoli. Tato skutečnost nebyla stěžovatelkou
prokázána ani jinými důkazními prostředky jako např. soupisem pohledávek či smlouvou
o obstarání věci ze dne 25. 2. 1997. Stěžovatelka tak v průběhu daňového řízení nepředložila
správci daně jediný důkaz, kterým by jednoznačně prokázala faktické uskutečnění uvedených
deklarovaných přijatých zdanitelných plnění. Nejvyšší správní soud nesouhlasí
se stěžovatelem, který v kasační stížnosti tvrdí, že po něm správce daně požadoval prokázat
skutečnosti, které prokázat nemohl. Jak vyplývá z výše uvedeného, je povinností daňového
subjektu prokázat veškeré údaje, které uvedl v daňovém přiznání, a to všemi důkazními
prostředky, tj. např. i navržením výslechu svědků. V dané věci však ani svědecké výpovědi
nevedly k jednoznačnému závěru o skutečné existenci stěžovatelkou tvrzených uskutečněných
zdanitelných plnění. V daňovém řízení nestačí k prokázání tvrzené skutečnosti jen předložit
důkazní prostředky, které ji pouze nevylučují. Uvedený postup správce daně je zcela
v souladu s judikáty Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, na které ve své kasační
stížnosti stěžovatel odkazuje. Nejvyšší správní soud proto považuje tento stížní bod
za nedůvodný a závěr městského soudu o neunesení důkazního břemene stěžovatelkou, který
vycházel z nepředložení pozitivních a přímých důkazů, za zcela opodstatněný.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítala vady v řízení před správními orgány,
které měly spočívat v tom, že jí nebylo umožněno klást otázky při výslechu svědka M.
a svědkyně H.
Navrhování důkazních prostředků je jedním ze základních procesních práv daňového
subjektu v daňovém řízení. S ohledem na uvedenou námitku je podstatné zjištění, zda byla
stěžovatelka v daném případě skutečně zkrácena na svém právu zakotveném v ustanovení
§16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní a poplatků a v případě, že tomu tak bylo, jaké tato
vada měla pro věc důsledky. Součástí správního spisu je písemnost označená „Odpověď
na dožádání č. j. 40474/00/057930/2036“ ze dne 18. 10. 2000, ze které vyplývá, že Finanční
úřad v Náchodě skutečně provedl výslech svědků H. H. a J. M. bez přítomnosti stěžovatelky.
Ve spise není ani založena doručenka, ze které by vyplývalo, že by k těmto výslechům byla
stěžovatelka přizvána a tato skutečnost nevyplývá ani z protokolů o ústních jednáních.
Nejvyšší správní soud proto musí konstatovat, že správce daně v tomto případě postupoval
v rozporu se zákonem, neboť upřel daňovému subjektu možnost klást svědkům otázky, ale
toto pochybení má ten důsledek, že tyto svědecké výpovědi není možné v daňovém řízení
použít, neboť se jedná o důkazy, které byly získány v rozporu se zákonem. Z odůvodnění
napadeného rozhodnutí finančního ředitelství pak ani není výslovně zřejmé, že by tento
správní orgán při rozhodování vycházel z výpovědí uvedených svědků. S ohledem na výše
uvedený závěr je nutno zkoumat, zda správce daně shromáždil dostatečné množství dalších
důkazních prostředků, které samy o sobě odůvodní závěr, ke kterému v daňovém řízení
dospěl, tj. že stěžovatelka neprokázala faktické uskutečnění deklarovaných plnění, u nichž si
uplatnila nárok na odpočet DPH. Nejvyšší správní soud má za to, že tomu tak bylo, neboť i
bez výpovědí těchto svědků je možno dospět ke stejnému právnímu závěru. Tento stížní bod
není proto důvodný, když důvodně namítané pochybení nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí,
a to z důvodů, že stěžovatelka nepředložila přímé a pozitivní důkazy svědčící o uskutečnění
jím deklarovaných plnění.
Stěžovatelka rovněž vytýkala městskému soudu, že na podkladě doložených
důkazních prostředků nesprávně posoudil otázku prokázání vymáhání pohledávek
dodavatelem.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že je sice věcí každého daňového
subjektu, s kým bude uzavírat obchodní vztahy, ale jeho povinností současně je snášet
případné nepříznivé důsledky této volby spočívající např. v nemožnosti prokázat existenci
takovýchto vztahů, a to i z důvodu absence spolupráce obchodního partnera. Tento princip
je vlastní daňovému řízení, protože jen za jeho existence je možno dostát základnímu cíli
správy daní, tedy správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností
(§2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků). V této věci se ve svědeckých výpovědích
vyskytovaly rozpory, stejně jako u stěžovatelky. Jelikož stěžovatelka neprokázala svá tvrzení
o uskutečnění deklarovaných plnění od dodavatele, správce daně dospěl k adekvátnímu
právnímu závěru, který promítl do svého rozhodnutí. Z jednotlivých výpovědí svědků
v žádném případě nevyplývají tak kategorické závěry, jaké uvádí stěžovatelka v kasační
stížnosti. Případný v této souvislosti není poukaz stěžovatelky na obsah výpovědi svědkyně
H. H.. Je tomu tak proto, že k tomuto nezákonně získanému důkaznímu prostředku, jak sama
stěžovatelka důvodně namítala, nelze vůbec přihlížet. Ze svědecké výpovědi JUDr. S.
vyplynulo, že k urgenci splatnosti neuhrazených faktur docházelo telefonicky tak, že urgovali
přímo pracovníci stěžovatelky. Tato výpověď tedy neprokazuje, že by za ni vymáhal
dodavatel, naopak to přímo vylučuje. Svědek JUDr. M., jako osoba oprávněná jednat za
společnost E. P., a. s., vypověděl, že nemají písemný záznam o vymáhání, ale nevylučuje, že
k vymáhání došlo osobně či telefonicky. Na otázku, zda může jednoznačně vyloučit, že bylo
vymáháno i společností provádějící správu pohledávek pro stěžovatelku, uvedl, že to vyloučit
nemůže. Ani tato výpověď podle názoru Nejvyššího správního soudu nepotvrzuje existenci
vztahu mezi stěžovatelkou a dodavatelem, neboť je pro věc irelevantní, zda si stěžovatelka
sama vymáhala pohledávky, zvláště pak, když se mělo jednat o opožděnou úhradu
pohledávky, která vznikla na základě objednávky z 11. 5. 1998, tedy ex post deklarovaných
přijatých plnění. Klíčovým naopak je, zda se tak dělo i za přičinění dodavatele,
což stěžovatelkou namítané výpovědi svědků jednoznačně neprokázaly. Jedině svědek Ing. T.
ve své výpovědi uvedl, že ho zhruba na podzim roku 1997 navštívil zástupce firmy, jejíž
jméno si nepamatuje (snad od písmene A), a vymáhal nezaplacené závazky naší společnosti.
Podle jeho slov byl tento postup překvapující, neboť až na jednu fakturu, byly všechny
faktury uhrazeny včas. Ani tato výpověď však v souvislosti s ostatními důkazy nemůže zvrátit
závěr o neunesení důkazního břemene stěžovatelkou.
Stěžovatelka namítala také nesprávné hodnocení výpovědí svědků V., K., H. a L.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu byla důkazní hodnota těchto výpovědí
správními orgány i městským soudem posouzena správně. Předně žádný z vyslechnutých
svědků s patřičnou mírou jistoty nevypověděl, že by Ing. T. v rámci své činnosti
pro dodavatele vymáhal pohledávky jménem stěžovatelky. Svědecké výpovědi prokazují
pouze existenci určitých obchodních styků mezi Ing. T. a L. Š., při kterých docházelo k
předávání výpisů jednotlivých firem – odběratelů stěžovatelky, jakož i předávání finančních
částek, faktur a pokladních dokladů mezi těmito osobami, případně předávání výkresové
dokumentace a disket (výpověď svědka V. ze dne 25. 9. 2002, č .j. 44876/02/057930/4186).
Tyto skutečnosti však v žádném případě neprokazují spornou otázku, tj. zda dodavatel
vymáhal pro stěžovatelku pohledávky, resp. fakticky uskutečnil deklarovaná zdanitelná
plnění. Pro takový závěr jsou uvedené svědecké výpovědi příliš obecné, a proto také tento
stížní bod není důvodný.
Stěžovatelka rovněž namítla porušení ustanovení §2 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků spočívající v tom, že jí správce daně k její žádosti o sdělení důvodu rozdílu mezi
stanoveným daňovým základem a daní, jež byla přiznána v daňovém přiznání, odpověděl
pouhým odkazem na zprávu o daňové kontrole a na její doplnění.
V dané věci správce daně na žádost stěžovatelky podle ustanovení §32 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků odpověděl tak, že odkázal na zprávu o daňové kontrole a na její
doplnění s tím, že tam je odůvodněn rozdíl mezi daní původně vyměřenou a daní dodatečně
vyměřenou. Z ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 3. 2005, č. j. 2 Afs 46/2004 - 39, www.nssoud.cz) vyplývá, že v případě, pokud
je dán rozpor mezi daňovým přiznáním či dalšími podáními na straně jedné a rozhodnutím
správce daně, v němž chybí odůvodnění, na straně druhé, a důvod rozdílu byl již daňovému
subjektu v řízení sdělen například formou zprávy o provedené daňové kontrole, postačí
v reakci na žádost podle §32 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků na takové sdělení
odkázat. Nejvyšší správní soud považuje v této souvislosti za vhodné podotknout, že účelem
institutu zakotveného v ustanovení §32 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků je poskytnutí
informace daňovému subjektu tak, aby na nově stanovený základ daně a daň byl schopen
reagovat ve svém odvolání. I z tohoto důvodu dochází uplatněním tohoto institutu ke stavění
běhu odvolací lhůty. V daném případě byl tento účel zcela naplněn, a stěžovatelka proto
nebyla postupem správce daně nikterak zkrácena na svých právech. Správce daně jen využil
své zákonné možnosti a požadovanou informaci sdělil stěžovatelce formou odkazu na jinou
svou písemnost, jejíž obsah byl stěžovatelce prokazatelně znám. Pokud tedy městský soud
pro tuto namítanou vadu rozhodnutí finančního ředitelství nezrušil, posoudil věc v souladu
se zákonem.
Stěžovatelka v kasační stížnosti vyjádřila také nesouhlas s postupem správce daně
v případě výslechu Ing. T.
Nejvyšší správní soud má za to, že se s touto námitkou již dostatečně vypořádal
městský soud. Správce daně dostál všem svým povinnostem stanoveným mu zákonem, neboť
je zřejmé, že v okamžiku, kdy zjistil existenci takového sporu, předvolal opětovně Ing. T. a
požádal jej o vysvětlení. Ten však setrval na svém stanovisku, že je vázán mlčenlivostí.
Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka k jeho tvrzení nepředložila žádné důkazy, jenž
by prokazovaly opak, resp. důkazy o tom, že Ing. T. pro ní nevykonával poradenskou činnost
a ve skutečnosti byl zmocněncem dodavatele, nezbylo správnímu orgánu než akceptovat
odmítnutí výpovědi. Z tohoto důvodu proto nemůže obstát stížní námitka, že městský soud
nesprávně vyložil ustanovení §8 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků ve spojení s
ustanovením §6 odst. 8 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových
poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka v kasační stížnosti ještě vznesla námitku týkající se nesprávné aplikace
ustanovení §19 odst. 2 zákona o DPH ve spojení s ustanovením §31 odst. 9 zákona o správě
daní a poplatků a vyjádřila nesouhlas se stanoviskem správce daně týkajícím se aplikace
ustanovení §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Jelikož tyto námitky nebyly uplatněny
v žalobě, Nejvyšší správní soud k nim s ohledem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřihlížel, neboť se jedná o důvody, které neuplatnila v řízení před městským soudem,
ač tak učinit mohla. Tento závěr Nejvyššího správního soudu platí i ohledně námitek, které
jsou obsahem podání stěžovatelky ze dne 24. 11. 2006 nazvaným „Doplnění kasační
stížnosti“. Je tomu tak proto, že pro konstrukci stížních námitek je vždy nutno dodržet rámec
uvedený v ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nebo v ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud proto nepřihlédl ani k námitce týkající se běhu prekluzivní lhůty, sdělování
totožnosti svědků, povinnosti Ing. T. vypovídat, či povahy výzev podle §43 zákona o správě
daní a poplatků.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle
§109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud
žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla
a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu