ECLI:CZ:NSS:2007:7.ANS.2.2007
sp. zn. 7 Ans 2/2007 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatelky M. S., a. s., zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem
v Brně, Příkop 4, za účasti Finančního úřadu ve Žďáru na Sázavou, se sídlem ve Žďáru na
Sázavou, Strojírenská 28, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 27. 4. 2006, č. j. 31 Ca 17/2006 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 27. 4. 2006, č. j. 31 Ca 17/2006 - 34 odmítl
žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala ochrany proti nečinnosti Finančního úřadu ve Žďáru
nad Sázavou (dále jen „finanční úřad“), jenž měla spočívat v nevyřízení její žádosti ze dne
9. 12. 2005, resp. v nevydání osvědčení podle §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) o neplatnosti rozhodnutí,
kterým byla stěžovatelce konkludentně, na základě podaného daňového přiznání ze dne
22. 5. 1996, č. j. 47467/96, vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období
roku 1995 ve výši 1 405 885 Kč. Krajský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že i v řízení
podle ustanovení §79 a násl. s. ř. s. je soudní ochranu nutno vztahovat k veřejným
subjektivním právům a nikoli k tomu, co právem není. Pokud by finanční úřad shledal splnění
podmínek neplatnosti rozhodnutí, osvědčil by tuto neplatnost podle §32 odst. 7 zákona
o správě daní a poplatků. Jelikož naplnění těchto podmínek neshledal, postačilo, když
o tom pouze stěžovatelku písemně vyrozuměl. Tento přípis je pak úkonem lege artis a nelze
v něm spatřovat nečinnost. Není totiž povinností správce daně, pokud rozhodnutí neshledal
neplatným, vydat o tom rozhodnutí. Krajský soud se opřel i o usnesení Ústavního soudu
ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 390/01, v němž tento soud uvedl, že neshledá-li správní
orgán splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí, zákon mu neukládá povinnost vydat
o tom rozhodnutí a může v takovém případě podatele vyrozumět pouze přípisem o tom,
že neshledal důvod pro ověření neplatnosti. Krajský soud proto v tomto případě nemohl
rozhodnout o uložení povinnosti správnímu orgánu, aby vydal rozhodnutí, neboť tomuto
orgánu zákon takovou povinnost neukládá.
Proti tomu usnesení krajského soudu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti
namítala, že pokud finanční úřad neshledal splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí
a vyrozuměl ji o výsledku pouze přípisem, bylo úkolem krajského soudu přezkoumat,
zda tyto podmínky byly naplněny a zda finanční úřad neporušuje ustanovení §32 odst. 7
zákona o správě daní a poplatků. Krajský soud měl tedy přezkoumat, zda rozhodnutí, jehož
osvědčení neplatnosti se domáhala, je skutečně neplatné či tomu tak není. Tento soud obešel
i obšírnou argumentaci obsaženou v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2004,
sp. zn. III. ÚS 178/04. Současně pominul též princip předvídatelnosti rozhodnutí, neboť jiný
senát téhož krajského soudu dospěl v rozsudku ze dne 22. 6. 2005, č. j. 29 Ca 36/2005 - 29
k opačnému názoru. V této souvislosti poukázala i na rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 Afs 47/2004, který byl uveřejněn pod č. 398/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, podle něhož jedním ze základních atributů materiálního právního státu
je předvídatelnost rozhodování státních orgánů. Z těchto důvodů navrhla, aby napadené
usnesení krajského soudu bylo zrušena a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Finanční úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že mu krajský soud
nemůže uložit povinnost vydat rozhodnutí v těch případech, kdy mu tuto povinnost výslovně
zákon neukládá. Věcné projednání žaloby proti nečinnosti a uložení povinnosti správnímu
orgánu, aby vydal rozhodnutí či osvědčení, přichází v úvahu pouze tam, kde správní orgán
má zákonnou povinnost rozhodnutí či osvědčení vydat (shodně je tento závěr obsažen
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64). Z těchto
důvodů finanční úřad navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ve správním soudnictví podle ustanovení §2 s. ř. s. poskytují soudy ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem a za podmínek stanovených
soudním řádem správním nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž
tak stanoví tento zákon.
Podle ustanovení §5 s. ř. s., nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak,
se lze ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných
opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon.
Podle ustanovení §79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které
procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti
správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost
vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon
s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný
právní důsledek.
Z obsahu předloženého soudního spisu vyplývá, že se stěžovatelka u krajského soudu
výslovně domáhala vydání rozsudku, jímž by finančnímu úřadu byla uložena povinnost vydat
rozhodnutí ve věci daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1995.
S ohledem na obsah podané žaloby pak lze dovodit, že se ve skutečnosti domáhala,
aby finanční úřad rozhodl o její žádosti ze dne 9. 12. 2005. S notnou dávkou abstrakce
pak lze i dovozovat, že se domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo finančnímu úřadu
uloženo vydat rozhodnutí podle ustanovení §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků,
tedy osvědčení neplatnosti rozhodnutí o stanovení daně z příjmů právnických osob za rok
1995 (rozhodnutí ve smyslu ustanovení §46 odst. 5 téhož zákona o konkludentním vyměření
daně však fyzicky neexistuje, resp. jehož existence je pouze předjímána na základě fikce
obsažené v citovaném ustanovení zákona o správě daní a poplatků, jímž měla být stěžovatelce
stanovena daň ve výši 1 405 855 Kč).
V dané věci dospěl krajský soud ke správnému závěru, že stěžovatelka v tomto
případě nemá subjektivní veřejnoprávní nárok, aby finanční úřad vydal rozhodnutí, i když
neshledal zákonné podmínky neplatnosti rozhodnutí. Přiléhavým je v tomto směru i odkaz
krajského soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 390/01,
v němž tento soud ve shodě se svou předchozí judikaturou (srov. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 65/01, IV. ÚS 355/01, IV. ÚS 705/2000) vyslovil právní závěr, že neshledá-li
finanční správní orgán splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí, zákon mu neukládá
povinnost vydat o tom rozhodnutí. Správní orgán může podatele vyrozumět toliko přípisem
o tom, že není důvod pro ověření neplatnosti rozhodnutí. Krajský soud proto posoudil věc
v souladu se zákonem, dospěl-li k závěru, že nemůže v řízení podle ustanovení §79 s. ř. s.
uložit finančnímu úřadu povinnost vydat rozhodnutí, které tento správní orgán není povinen
podle zákona o správě daní a poplatků vydat. Finanční úřad ve věci podané žádosti proto
nebyl nečinný, když vyrozuměl stěžovatelku přípisem ze dne 14. 3. 2006 o tom, že neshledal
splnění podmínek pro ověření neplatnosti rozhodnutí o vyměření daně z příjmů právnických
osob za rok 1995 podle řádného daňového přiznání ze dne 22. 5. 1996.
Důvodný není ani stížní bod, v němž stěžovatelka poukazuje na usnesení Ústavního
soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 178/04. Tímto usnesením byla pro nepřípustnost
odmítnuta ústavní stížnost, kterou stěžovatel brojil proti jinému zásahu orgánu veřejné moci,
jenž měl spočívat v tom, že finanční úřad nesplnil svou zákonnou povinnost a neověřil splnění
podmínek neplatnosti svého rozhodnutí. Nepřípustnost ústavní stížnosti dovodil Ústavní soud
z toho, že v předmětné věci stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které
mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Výslovně poukázal na ustanovení §79 s. ř. s.,
jenž upravuje možnost domáhat se toho, aby příslušný krajský soud uložil správnímu orgánu
povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, které však nebyly v dané věci
vyčerpány. V žádném případě však nelze uvedené usnesení Ústavního soudu vykládat tak,
jak to činí stěžovatelka, tj. že krajský soud byl v projednávané věci povinen její žalobu
přezkoumat věcně a že jí svědčil nárok na vydání osvědčení o neplatnosti rozhodnutí
finančního úřadu. Je tomu tak proto, že Ústavní soud nepředjímá rozhodnutí ve věci
případného soudního řízení správního podle ustanovení §79 s. ř. s., když sporná otázka
nebyla vůbec předmětem řízení před tímto soudem a Ústavní soud se ani nevyjádřil,
že by správní soud měl uložit správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí, které nemá
oporu v pozitivním právu (srov. čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 2 Ústavy).
V souvislosti se žádostí stěžovatelky, kterou se domáhá osvědčení neplatnosti
konkludentního vyměření daně podle jejího daňového přiznání pak nelze podle Nejvyššího
správního soudu ponechat bez povšimnutí rovněž nález Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1998,
sp. zn. Pl. ÚS 8/98 (Sb.n.u.ÚS Svazek č.12 Nález č.141 str.305). V tomto nálezu totiž Ústavní
soud zcela jednoznačně deklaroval, že osvědčení o neplatnosti rozhodnutí podle ustanovení
§32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků nemůže být vydáno v „časově libovolném
horizontu“, nýbrž pouze v rámci zákonem stanovených lhůt (§47 citovaného zákona) a dále
uvedl, že ověřování neplatnosti rozhodnutí nelze považovat za prostředek k odstraňování
věcných nedostatků neplatného rozhodnutí, neboť k tomu slouží řádné a mimořádné opravné
prostředky.
Nejvyšší správní soud pak v kontextu uvedeného konstatuje, že krajskému soudu
nepřísluší v řízení podle ustanovení §79 s. ř. s. přezkoumávat, zda konkludentní rozhodnutí
o stanovené dani z příjmu za rok 1995 obsahuje veškeré základní náležitosti rozhodnutí podle
ustanovení §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků či nikoliv. Takový postup by totiž
přicházel v úvahu v řízení podle hlavy druhé dílu prvého s. ř. s., ale nikoliv v souvislosti
v řízení o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala ochrany proti nečinnosti správního orgánu.
Případná není ani argumentace stěžovatelky, že krajský soud napadeným usnesením
porušil princip předvídatelnosti rozhodnutí. Je tomu tak především proto, že usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2005, č. j. 7 Ca 148/2004 - 12 a rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005, č. j. 29 Ca 36/2005 - 29 nebylo rozhodováno v řízení podle
ustanovení §79 a násl. s. ř. s., nýbrž podle ustanovení §82 a násl. s. ř. s. Nelze však pominout
ani to, že právní řád České republiky je založen na kontinentálním systému práva,
který nepřipouští soudní rozhodnutí za pramen práva, jímž by následně byl jiný soud vázán.
Obě soudní rozhodnutí, resp. jejich odůvodnění, jsou pak projevem zásady zakotvené
v ustanovení §75 s. ř. s., a nejsou proto závazné pro krajský soud ani pro Nejvyšší správní
soud rozhodující v této věci.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, že se Krajský soud v Brně,
v souvislosti s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005,
č. j. 29 Ca 36/2005 - 29, dopustil de facto „jurisdikční libovůle“. Aby bylo možno
konstatovat, že se krajský soud dopustil „jurisdikční libovůle“, musely by být kumulativně
splněny následující podmínky. Muselo by se jednat o rozhodnutí zcela totožného senátu
a co do věcného rozsahu by se muselo jednat o „posuzování procesně zcela srovnatelných
případů procesně odlišně“, tj. soud by musel dospět k rozdílnému právnímu závěru, případně
použít rozdílnou argumentaci. V neposlední řadě by muselo být splněno i časové hledisko,
tj. že by šlo o rozhodnutí vydaná „bezprostředně po sobě“. V této věci tomu tak nebylo.
Uvedený rozsudek krajského soudu z roku 2005 téměř o rok předcházel vydání napadeného
usnesení a nejednalo se ani o rozhodnutí totožného senátu, resp. senátu složeného z týchž
soudců.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla
a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu