ECLI:CZ:NSS:2007:7.ANS.9.2006
sp. zn. 7 Ans 9/2006 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele
společnosti W. a.s., zastoupeného Mgr. Ing. Petrou Beranovou, advokátkou se sídlem
v Praze 1, Bolzanova 1, za účasti Finančního úřadu pro Prahu 10, se sídlem v Praze 10,
Petrohradská 1486/6, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 11. 4. 2006, č. j. 11 Ca 250/2005 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem městského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele,
kterou se domáhal, aby soud uložil Finančnímu úřadu pro Prahu 10 (dále jen „správní
orgán“) povinnost rozhodnout o výměře daně z příjmů právnických osob stěžovatele za rok
1997, neboť správní orgán nebyl v dané věci nečinný.
Ve včas podané kasační stížnosti proti uvedenému rozsudku namítl stěžovatel stížní
důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), dle kterého lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel uvedl, že posouzením rozhodnutí správního
orgánu č. j. 162839/01/010515/4369, dodatečného platebního výměru ze dne 23. 5. 2001,
došel k názoru, že toto rozhodnutí nemá základní náležitosti požadované ustanovením §32
odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), jedná se tedy o paakt. Proto ve smyslu §32
odst. 7 zákona o správě daní a poplatků podal dne 12. 1. 2004 podnět k ověření neplatnosti
rozhodnutí správního orgánu. Dne 12. 2. 2004 zástupce stěžovatele obdržel odpověď
správního orgánu obsaženou ve sdělení č. j. 18235/04/010515/4542 ze dne 27. 1. 2004,
ve které správní orgán uvedl, že dle jeho názoru nejsou splněny podmínky pro ověření
neplatnosti dle §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Správní orgán stěžovatele
informoval, že rozhodnutí za paakt nepovažuje a jeho neplatnost ve smyslu výše zmíněného
ustanovení ani z úřední povinnosti ani na podnět stěžovatele neověřil. Protože stěžovatel
nadále považoval rozhodnutí správního orgánu za paakt, podal u správního orgánu dne
2. 8. 2005 další podnět, aby správní orgán ve věci vyměření daně vydal platné rozhodnutí,
což však neučinil. Dle názoru stěžovatele došlo ke splnění podmínek pro podání žaloby
u soudu na ochranu před nečinností správního orgánu a stěžovatel se proto domáhal soudní
ochrany dle §79 s. ř. s. O žalobě rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem
ze dne 11. 4. 2006, č. j. 11 Ca 250/2005 - 30, tak, že ji zamítl. Stěžovatel proto ve své
kasační stížnosti navrhl zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že postupoval v souladu
se zákonem a nebyl nečinný, když dodatečný platební výměr č. j. 162839/01/010515/4369
ze dne 23. 5. 2001 shledal jako platné rozhodnutí a z toho důvodu nerespektoval podnět
daňového subjektu k vydání nového dodatečného platebního výměru. Správní orgán
poukázal na skutečnost, že Nejvyšší správní soud již několikrát vyslovil, s přihlédnutím
k judikatuře Ústavního soudu i soudů obecných, názor, že chybějící zákonné náležitosti
rozhodnutí mohou vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik
intenzivní a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat,
aby tento správní akt respektovali. Správní orgán dále zdůraznil rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 A 76/2001 – 41, ve kterém Nejvyšší správní soud
uvedl, že „pokud správce daně k návrhu daňového subjektu neshledá neplatnost
svého rozhodnutí, nemá povinnost vydat rozhodnutí o skutečnosti, že neplatné rozhodnutí
je platné, jednalo by se zjevně o nadbytečný úkon.“ Správní orgán proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost proti výše uvedenému rozsudku zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Dle §79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti
správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost
vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon
s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu
nebo jiný právní důsledek.
Dle odst. 2 citovaného ustanovení žalovaným je správní orgán, který podle žalobního
tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.
Dle ust. §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků základní náležitosti rozhodnutí
jsou označení oprávněného správce daně, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, případně
i číslo platebního výměru, datum podpisu rozhodnutí, které je dnem vydání rozhodnutí,
přesné označení příjemce rozhodnutí, výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo
rozhodováno, a jde-li o peněžité plnění, také částka a číslo účtu příslušné banky
nebo spořitelního a úvěrního družstva, na nějž má být částka zaplacena, lhůta plnění, poučení
o místu, době a formě podání opravného prostředku s upozorněním na případné vyloučení
odkladného účinku a vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka správce daně s uvedením
jména, příjmení a funkce a otisk úředního razítka se státním znakem.
Dle odst. 7 cit. ustanovení chybí-li v rozhodnutí některá z ostatních základních
náležitostí, která dle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, a nejde-li jen o zřejmou
chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek
neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal.
Zásadní stížní námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s posouzením právní otázky,
zda-li správní orgán byl ve věci nečinný tak, jak ji zhodnotil městský soud. Proto Nejvyšší
správní soud zhodnotil obsah spisu Městského soudu v Praze.
Jak již je výše uvedeno, nečinnost při vydání rozhodnutí správního orgánu spočívala
dle tvrzení stěžovatele v tom, že tento orgán nevydal rozhodnutí, platební výměr na daň
z příjmů právnických osob stěžovatele za rok 1997, resp. nevydal nové rozhodnutí na základě
podnětu k ověření neplatnosti rozhodnutí správního orgánu podle §32 odst. 7 zákona
o správě daní a poplatků. Dle tvrzení stěžovatele správní orgán mu toliko zaslal odpověď
obsaženou ve sdělení č. j. 18235/04/010515/4542 ze dne 27. 1. 2004, kterou zástupce
stěžovatele obdržel dne 12. 2. 2004. V této odpovědi správní orgán uvedl, že dle jeho názoru
nejsou splněny podmínky pro ověření neplatnosti dle §32 odst. 7 zákona o správě daní
a poplatků a informoval stěžovatele, že rozhodnutí za paakt nepovažuje a jeho neplatnost
ve smyslu výše zmíněného ustanovení ani z úřední povinnosti ani na podnět stěžovatele
neověřil.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti přímo namítá, že městský soud se v odůvodnění
napadeného rozhodnutí nesprávně opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 6 Ans 1/2003, podle kterého je žaloba proti nečinnosti správního orgánu podle §79
a následujících s. ř. s. nedůvodná, pokud žalovaný správní orgán vydal správní akt,
byť jej jako takový formálně neoznačil. Dle tvrzení stěžovatele se v daném případě jedná
o odlišnou situaci. Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě totiž zákon, konkrétně §32
zákona o správě daní a poplatků, předpokládá nesplnění základních náležitostí rozhodnutí
a přímo pro tento případ uvádí jako následek neplatnost rozhodnutí. Na takové rozhodnutí
se pak pohlíží, jako by vůbec vydáno nebylo, jiné prostředky soudní ochrany účastníka řízení
při neexistenci rozhodnutí tedy dle stěžovatele nepřipadají v úvahu, stejně tak nepřipadají
v úvahu námitky proti rozhodnutí vydanému správcem daně v odvolacím řízení podle §48
zákona o správě daní a poplatků, neboť v případě nicotnosti rozhodnutí nelze aplikací
tohoto ustanovení tuto vadu odstranit, a to ani změnou ani zrušením rozhodnutí. Pro úplnost
stěžovatel rovněž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. října 2004,
sp. zn. III. ÚS 178/04.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že Městský soud v Praze nepochybil, když žalobu
zamítl. Jak již správně uvedl tento soud, žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu
je právním institutem správního soudnictví, který přichází v úvahu tam, kde je správní orgán
nečinný, tedy nevydá rozhodnutí v situaci, kdy je povinen rozhodnout.
Nejvyšší správní soud se již v minulosti ve svém rozhodování touto problematikou
zabýval a stanovil, že „neshledá-li správce daně splnění podmínek neplatnosti, zákon
mu neukládá vydat o tom rozhodnutí. Tento postup vychází ze zásady, že není důvodu
zasahovat do právní sféry účastníků daňového řízení, protože jejich práva a povinnosti
změněná nebo vzniklá původním rozhodnutím takovým zjištěním nejsou nijak dotčena.
Proto správce daně může daňový subjekt vyrozumět pouze přípisem o tom, že neshledal
důvod pro ověření neplatnosti rozhodnutí.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2004, č. j. 7 Afs 33/2003 – 80, www.nssoud.cz).
Tímto způsobem také v této věci správní orgán postupoval. Z výše uvedených
skutečností vyplývá, že správní orgán nebyl nečinný, neboť se žádostí stěžovatele o ověření
neplatnosti předmětného rozhodnutí zabýval, se všemi tvrzeními v ní uvedenými se řádně
vypořádal a stěžovateli poté přípisem sdělil, že neshledal důvody pro osvědčení neplatnosti
tohoto rozhodnutí, proto podaná žaloba byla správně posouzena Městským soudem
v Praze jako nedůvodná. Při rozhodování o žalobě proti nečinnosti správního orgánu
není soud oprávněn posuzovat formální náležitosti již vydaných rozhodnutí, ale pouze,
zda existuje povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé. V opačném případě
by totiž žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nahrazovala jiné prostředky
soudní ochrany účastníka.
Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, že zákon o správě daní
a poplatků nestanoví povinnost vydat správní rozhodnutí v případě, že správce daně
podmínky neplatnosti neověří. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud odkázal na rozhodnutí
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 30 Ca 177/97, jehož názor
označil za ústavně konformní (např. usnesení IV. ÚS 705/2000 ze dne 27. února 2001,
usnesení IV. ÚS 355/01 ze dne 1. srpna 2001, usnesení IV. ÚS 390/01 ze dne 29. srpna 2001
či usnesení IV. ÚS 471/02 ze dne 6. listopadu 2002).
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., za použití §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch
neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu dle obsahu spisu
žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu