ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.5.2007
sp. zn. 7 Azs 5/2007 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et. Ing. et. Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Milady Tomkové a Mgr. Jana Passera v právní věci stěžovatelky Y. A., zastoupené
Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19,
za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2006, č. j. 16 Az 7/2006 – 13,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 12. 2006, č. j. 16 Az 7/2006 – 13, zamítl
žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra dále jen („ministerstvo“) ze dne
29. 11. 2004, č. j. OAM-3939/VL-19-ZA-03-2003, kterým bylo rozhodnuto o neudělení azylu
stěžovatelce podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestování
podle ustanovení §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s., dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.), ale tato ochrana se uskutečňuje jiným způsobem
než v případě krajských soudů. Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každou věc, primární funkcí Nejvyššího správního soudu jako vrcholného soudního orgánu
ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví je zajišťovat jednotu
a zákonnost rozhodování soudů ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). Oba články
soustavy správního soudnictví tak plní odlišné poslání, které je však komplementární
a zaručuje smysluplné fungování celého systému.
K plnění sjednocující role svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní
nástroje, kterým je na prvním místě nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1
ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech je však azylu podle §104a s. ř. s. kasační stížnost
mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata
k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu
zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem jen přijatelných kasačních stížností se však ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání věci, již jednou rozhodnuté, ve všech stupních soudní soustavy vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti. Ne všechny věci jsou totiž stejně
problematické a ne všechny věci vyžadují stejnou pozornost. Projednávat každou věc
a věnovat jí stejný čas a energii znovu a znovu na všech stupních, tak může popřít samotnou
spravedlnost systémem vytvářenou, kdy věci objektivně odlišné, s odlišným významem
a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím
jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním
soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem a výsledkem, který přinese
pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další
řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
proto nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy,
a to zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení, ve smyslu jeho procesní bezvadnosti, ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu, a tedy i efektivitu práva. Jak také opakovaně uvedl Ústavní soud (např. v nálezu
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též v nálezu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 31, str. 149), „žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních
prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí,
budován ad infinitum. Každý právní řád přináší, a nutně musí přinášet, i určitý počet chyb.
Účelem přezkumného, resp. přezkumných, řízení může být reálně takováto pochybení
aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí
je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. V s. ř. s., je upraven na základě
zákona č. 350/2005 Sb., s účinností ode dne 13. 10. 2005. Je proto namístě provést jeho
výklad tak, aby bylo předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii se bude
Nejvyšší správní soud v budoucnu řídit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře
může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité
právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně - právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo
krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především
procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami,
o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné,
a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl
nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud
posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž,
aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatelka opírá kasační
stížnost o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Namítá-li stěžovatelka, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, a to z důvodu své politické angažovanosti proti vládnoucí struktuře v Bělorusku, tedy
proti prezidentu L. a jeho přívržencům, a že ministerstvo nesprávně posoudilo i existenci
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, když jí v případě návratu do země
původu hrozí, že bude pro své politické přesvědčení zbavena osobní svobody a mohla by být i
vystavena mučení, odkazuje Nejvyšší správní soud na právní názor vyslovený v rozsudku ze
dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že
pokud žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému pronásledování nebo diskriminaci z
azylově relevantních důvodů, resp. nemá z takového pronásledování nebo diskriminace
odůvodněný strach, pak nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o
azylu, a to i přes skutečnost, že pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním
režimem, který zásadním způsobem diskriminuje a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající
politicky odlišné názory. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud i na rozsudek ze
dne 31. 1. 2007, č. j. 6 Azs 10/2006 – 122, kde uvedl, že za situace, kdy jsou z žádosti o azyl
a z protokolů o pohovorech zřejmé četné rozpory ve výpovědích stěžovatele, působí jeho
tvrzení o pronásledování z důvodu činnosti v odborech a v politické straně nevěrohodně a lze
tedy přisvědčit krajskému soudu, že u stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, a rovněž, že neshledal překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. V rozsudku ze dne 24. 2. 2006, č. j. 4 Azs 115/2005 – 57, Nejvyšší správní
soud konstatoval, že samotná skutečnost, že v zemi původu není ochrana lidských práv
dostatečně zabezpečena, ještě neznamená automatickou povinnost správního orgánu (soudu)
tuto okolnost považovat za překážku vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, nýbrž je
třeba zkoumat, na základě taxativního výčtu podmínek, pravděpodobnost konkrétních
možných zásahů ze strany státu do sféry základních lidských práv a svobod stěžovatele
přihlížeje k důvodům, pro které zemi původu opustil a pro které v České republice požádal o
azyl.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále uvedla, že rozpory v jejích výpovědích byly
ministerstvem, a následně i krajským soudem, zcela účelově vybrané a vytržené z kontextu
pohovorů a nejsou správně reprodukovány. Podle jejího názoru je zcela běžné, že pokud
někdo činí dvě podrobné výpovědi, pak se vždy najdou drobné odchylky a rozpory, které však
mohou být ovlivněny jednak časovým odstupem, jednak nepřesným překladem a také
nepřesnou protokolací uváděných skutečností. Ve vztahu k této námitce Nejvyšší správní
soud poukazuje na rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 – 40, v němž
konstatoval, že jelikož často není v možnostech žadatele o azyl prokázat svá tvrzení jiným
způsobem než vlastní věrohodnou výpovědí, je srovnání skutečností jím uvedeným v žádosti
o azyl, vlastnoručně psaném prohlášení a v pohovoru významným měřítkem jeho
věrohodnosti. V rozsudku ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 – 89, Nejvyšší správní soud
uvedl, že pohovor s žadatelem o udělení azylu nemůže být veden pouze v obecné rovině, aniž
jsou od žadatele požadovány konkrétnější informace. Vyskytne-li se při pohovoru určitá
okolnost, která nasvědčuje tomu, že žadatel mohl být pronásledován pro uplatňování
politického práva a svobody nebo má odůvodněný strach z pronásledování státní mocí
z důvodů stanovených v §12 zákona o azylu, je povinností správního orgánu vést pohovor
tím směrem, aby jeho výsledek byl dostatečně konkrétní pro potřeby udělení azylu. Toto platí
tím spíše, pokud správní orgán nemá k dispozici jiné podklady pro své rozhodnutí.
Pokud stěžovatelka namítala, že je nerozhodné, zda měla či neměla podrobné znalosti
o politické straně či hnutí Z., jejíž činnost propagovala, a že podstatné je pouze to, že byla
v očích orgánů státu spojena s činností opozičního hnutí a právě z tohoto důvodu
jí hrozí pronásledování, a že ministerstvo nezjistilo přesně a úplně skutkový stav věci, když
nezkoumalo podrobněji náplň činnosti organizace Z., její povahu a především pak skutečnosti
týkající se zacházení s jejími členy po návratu do Běloruska, Nejvyšší správní soud odkazuje
na rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, v němž uvedl, že předpokladem
naplnění pojmu pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod je, aby žadatel o
azyl nějaký politický názor měl, dokázal jej adekvátním způsobem prezentovat, a věrohodně
popsal příkoří, kterého se mu právě z těchto důvodů dostalo. Podle tohoto rozsudku není
povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními
prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v
pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o
azyl vyvracejí či zpochybňují. V daném případě mělo ministerstvo dostatek podkladů pro své
rozhodnutí a tyto podklady jsou součástí správního spisu.
Dále stěžovatelka namítala, že krajský soud nevyhověl jejímu návrhu na provedení
důkazu výpovědí svědkyně A. A., jímž hodlala podpořit svá tvrzení. V této souvislosti
Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 – 89,
který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 618/2005,
v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že soud rozhodne, které z navržených důkazů provede a
které nikoli; což jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit. V daném případě
krajský soud svůj postup odůvodnil a uvedl, z jakého důvodu neprovedl stěžovatelkou
navržený důkaz.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť by to bylo nadbytečné, když
samo podání kasační stížnosti má podle §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li
návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu