ECLI:CZ:NSS:2007:7.AZS.71.2007:41
sp. zn. 7 Azs 71/2007 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce,
JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci stěžovatele D. G.,
zastoupeného Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské nám. 1,
za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2007, č. j. 62 Az 5/2007 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. PhDr. Petra Fojtíčka se u r č u je částkou 2856 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 7. 2007, č. j. 62 Az 5/2007 – 17, zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 9. 2. 2007, č. j. OAM-1-69/VL-10-18-2007, kterým byla zamítnuta jeho žádost
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře
může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité
právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo
krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především
procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami,
o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné,
a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní
soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž,
aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci z obsahu kasační stížnosti dovodil,
že ji stěžovatel opírá o důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel namítal, že ministerstvo i krajský soud nesprávně posoudily jím v žádosti
o udělení mezinárodní ochrany uváděné důvody, když jeho žádost byla zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu přesto, že uváděl skutečnosti
podřaditelné pod důvody pro udělení mezinárodní ochrany uvedené v §12, §14 a §14a
citovaného zákona (neoprávněné vymáhání dluhů, které vznikly podvodným jednáním pana
Z.). Nejvyšší správní soud se obdobnými otázkami již zabýval v řadě svých rozhodnutí,
z nichž lze uvést např. rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48. V tomto
rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu
obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi
původu žadatele o azyl dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních
orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny. Dále v rozsudku
ze dne 27. 11. 2003, č. j. 4 Azs 26/2003 – 44, Nejvyšší správní soud vyslovil, že obava z toho,
že věřitelé budou po žadateli o azyl vymáhat své pohledávky, není azylově relevantním
důvodem, ani důvodem pro vyslovení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu,
a rovněž v rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, bylo konstatováno,
že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany
soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů
podle §14 citovaného zákona. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje
i na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, kde uvedl, že neuvádí-li žadatel
o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu, jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto
zákona.
Namítal–li stěžovatel, že správní řízení bylo postiženo vadou spočívající v tom, že
skutková podstata, z níž ministerstvo v napadeném rozhodnutí vycházelo, nemá oporu
ve spisech, když si z žádosti stěžovatele účelově vybralo důvod spočívající v legalizaci
pobytu na území České republiky a obavu o zdraví a o život ze strany soukromých osob,
přičemž zcela opomnělo proč stěžovatel svou zemi původu opustil, z jakého důvodu,
kým a jakým způsobem mu bylo vyhrožováno, a dále z jakého důvodu mu státní orgány
v jeho zemi původu neposkytly účinnou pomoc, odkazuje Nejvyšší správní soud na právní
názor vyslovený v rozsudku ze dne ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, který
byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 181/2004. V tomto
rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti
rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení
azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě
žádost jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne. Povinnost
zjistit skutečný stav věci podle §32 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Rovněž tak v rozsudku ze dne 16. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 – 47, Nejvyšší správní soud
uvedl, že jestliže z žádosti o azyl, z protokolu o pohovoru ani z žádné jiné písemnosti
nevyplývá, že by žadatel tvrdil některý z důvodů pro udělení azylu, ministerstvu nevznikla
povinnost provádět dokazování ohledně existence některého z azylových důvodů taxativně
vypočtených v §12 zákona o azylu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje
i na rozsudek ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 – 47, kde konstatoval, že správní orgán
nemá povinnost sám domýšlet důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatele nepřijatelná, a proto
ji Nejvyšší správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li
návrh odmítnut.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem advokát
a podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů
stát. Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní služby 2100 Kč (§11 odst. 1
písm. d) citované vyhlášky), podle ustanovení §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada
hotových výdajů v částce 300 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 456 Kč (§37 odst. 1 a §47
odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.), celkem tedy 2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu