ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.183.2007:48
sp. zn. 9 Azs 183/2007 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a
soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance a JUDr.
Lenky Kaniové v právní věci stěžovatele L. A., zastoupeného JUDr. Josefem Vančurou,
advokátem se sídlem v Chebu, Evropská 8, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a
migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti podané
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2007, č. j. 64 Az 118/2005 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného
rozsudku, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán“), ze dne 1. 10. 2005, č. j. OAM-
1840/VL-10-11-2005, jímž byla zamítnuta jeho žádost o udělení azylu dle ust. §16 odst. 1
písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodná.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci napadá stěžovatel shora uvedené rozhodnutí krajského soudu z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítá, že krajský soud přezkoumal
rozhodnutí správního orgánu jen formálně, vůbec nerozumí rozsudku krajského soudu,
neboť tento soud sice uvedl, že jeho žaloba není důvodná, ale vůbec nebyla hodnocena
otázka, zda byl pronásledován, zda je ohrožen jeho život nebo svoboda či je na něj činěn
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, zda jsou taková jednání podporována či trpěna
úřady v zemi původu a zda tato země zajišťuje ochranu před takovým jednáním
odpovídajícím způsobem. Stěžovatel uvedl, že se obává pronásledování a je nad jeho síly
dosáhnout změny tamějších poměrů zevnitř. Podle informací, které má stěžovatel o Ukrajině,
je úroveň dodržování lidských práv ze strany státu stále nízká. Může sice tyto poměry
kritizovat, avšak kritici jsou vězněni v nelidských podmínkách a drsný režim
ve věznicích nepřežijí. Jeho obavy z nelidského nakládání při návratu na Ukrajinu jsou
tak podle něj důvodné. Stěžovatel nemá podle svých slov možnost vycestovat
do jiného demokratického státu, na druhé straně se těší dobré pověsti a je řádný občan,
který v podmínkách Ukrajiny využíval pouze svých práv. Na porušování svých občanských
práv státními orgány na Ukrajině v předcházejících řízeních upozorňoval a chtěl,
aby při rozhodování o azylu byly tyto okolnosti zhodnoceny. To se však nestalo. Stěžovatel
je přesvědčen, že správní orgán porušil zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), v ustanovení, kde je uvedeno,
že rozhodnutí musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Stěžovatel jako účastník
řízení pravdivě uvedl, že byl na Ukrajině vydírán a státní orgány neučinily nic,
aby mu pomohly, i když se na ně obrátil. Přiznává, že proti ovládání ukrajinského státu
kriminálními živly, potlačujícími lidská práva, vystupoval vždy, nátlaku mafií
se nepodrobil, před hrozbami násilím a vydíráním neustoupil, ale v tísni unikl do ciziny.
Stěžovatel se domnívá, že mu měl být udělen azyl podle ust. §12 zákona o azylu,
protože toto ustanovení přesně dopadá na jeho případ. Považuje za nespravedlivé,
když mu je vytýkáno, že měl o azyl žádat dříve a že žádá o azyl účelově, aby se vyhnul
vyhoštění. Krajský soud měl napadené rozhodnutí zrušit a uložit správnímu orgánu,
aby se jeho žádostí odpovědně zabýval, proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se shora uvedenými námitkami stěžovatele se Nejvyšší správní soud neztotožňuje
a naopak je považuje za nepřípadné, neboť, jak vyplývá z judikatury tohoto soudu
(např. z rozsudku ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71), zamítnutí žádosti o udělení
azylu jako zjevně nedůvodné podle ust. §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu znamená,
že neproběhlo dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle ust. §12
citovaného zákona. Krajský soud posoudí toliko, zda si správní orgán opatřil dostatek důkazů,
na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový stav věci ve smyslu ust. §32 odst. 1
správního řádu, a zda je vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy, a to ve vztahu k ust. §16
odst. 1 písm. k) citovaného zákona. Z výše uvedeného proto vyplývá, že vzhledem
ke skutečnosti, že se všechny výše nastíněné námitky stěžovatele týkaly azylových důvodů
uvedených v ust. §12 citovaného zákona a s tím souvisejícího neprovedeného dokazování
ve vztahu k těmto skutečnostem, jsou bezpředmětné. Tento závěr potvrzuje i názor vyjádřený
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36,
www.nssoud.cz, podle něhož byla-li žádost o azyl podána až poté, co bylo rozhodnuto
o správním vyhoštění žadatele, a tato žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle ust. §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, nemohou před soudem obstát námitky
nesprávného posouzení skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu.
I přesto dále Nejvyšší správní soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, www.nssoud.cz, v němž byla řešena otázka pronásledování
soukromými osobami.
Ve vztahu ke stěžovatelem popírané účelovosti jeho žádosti o azyl považuje Nejvyšší
správní soud za nezbytné zdůraznit, že stěžovatelova žádost o azyl nebyla podána
bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co mu nebyl pro pozdní
podání žádosti prodloužen pobyt, na území České republiky pobýval nelegálně a hrozilo
mu správní vyhoštění, což naopak svědčí o účelovosti jím podané žádosti o azyl (srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54,
www.nssoud.cz).
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nepřijatelnou,
a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu