ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.17.2008:61
sp. zn. 2 Azs 17/2008 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana
Kamlacha a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. H. S., zast. Mgr. Markem Sedlákem,
advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2007, č. j. OAM-632/2007,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2007,
č. j. 2 Az 21/2007 - 40,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2007, č. j. 2 Az 21/2007 - 40,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení městského soudu, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti přípisu
žalovaného, jímž bylo stěžovateli oznámeno, že jeho podání označené jako žádost o udělení
mezinárodní ochrany ve skutečnosti nemůže být považováno za takovou žádost. V přípise bylo
uvedeno, že zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“), totiž jednoznačně upravuje
nejen podobu a obsah žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ale i způsob a místo jejího podání.
Tyto náležitosti ovšem jeho podání nesplňovalo. Krom toho byl stěžovatel upozorněn, že i kdyby
chtěl podat žádost o udělení mezinárodní ochrany se všemi náležit ostmi, mohl by tak učinit
až po uplynutí dvou let od pravomocného ukončení předchozího řízení. V případě, že cizinec
požádal o soudní přezkum správního rozhodnutí, považuje se za začátek této dvouleté lhůty den
nabytí právní moci soudního rozhodnutí. Uvedená dvouletá lhůta ovšem v případě stěžovatele
doposud neuplynula.
Usnesení městského soudu vycházelo z toho, že citovaný přípis není vůbec rozhodnutím
správního orgánu, a tedy jej nelze přezkoumat ve správním soudnictví.
Stěžovatel výslovně uvádí, že jeho kasační stížnost obsahuje důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).
Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu
z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu, jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS.
Ve skutečnosti tak stěžovatel argumentuje důvody spadajícími pod písm. e) shora označeného
ustanovení.
Stěžovatel tvrdí, že soud jemu zaslanou písemnost nesprávně vyhodnotil tak , že ji nelze
považovat za rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Stěžovatel je toho názoru, že uvedený
informativní přípis splňuje podmínku §65 odst. 1 s. ř. s., neboť jím bylo fakticky rozhodnuto
o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Tím byl st ěžovatel dotčen na svých právech.
Argumentace městského soudu, že přípis nesplňuje náležitosti §67 správního řádu, je pro tyto
účely nesprávná, neboť vady rozhodnutí (formální i obsahové) nemohou být důvodem pro to,
aby je soud vyloučil z přezkumu. Skutečnost, že přípis žalovaného nebyl označen jako
„rozhodnutí“, neznamená, že se jím soud nemůže s odkazem na kompetenční výluku §70
písm. a) s. ř. s. zabývat. Opak by absurdně mohl vést k tomu, že se orgány státní správy mohou
vyhnout soudnímu přezkumu svých rozhodnutí tak, že je vtělí do formy přípisu.
Stěžovatel trvá na tom, že uvedený přípis žalovaného je, byť se zásadní vadou formy,
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 a §70 písm. a) s. ř. s. Tato ustanovení chápou pod pojmem
rozhodnutí širší okruh projevů vůle správního orgánu, čemuž nasvědčuje i zvolená definice
v §65 odst. 1 s. ř. s. hovořící o „úkonu správního orgánu“. Nelze je pro tyto účely poměřovat
s náležitostmi rozhodnutí uvedenými v §67 správního řádu, kt erý definuje rozhodnutí řádné
a bezvadné. Jistě není možné dojít k závěru, že se soudy mohou zabývat toliko rozhodnutími
dokonalými. Tím by byl přece popřen účel a smysl správního soudnictví.
Stěžovatel dodává, že soud, ač jeho žalobu odmítl, se věcně zabýval otázkou přípustnosti
žádosti o azyl ve smyslu §10 odst. 3 zákona o azylu, tedy otázkou počítání běhu lhůty uvedené
v tomto ustanovení. Za počátek běhu dvouleté lhůty k podání této žádosti považuje soud
okamžik doručení rozsudku o kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany. Soud jazykov ým
výkladem uvedeného ustanovení zákona o azylu (konkrétně ze sousloví „od pravomocného
ukončení předchozího řízení“) dovozuje, že zde není výslovně řečeno, že tím je myšlen okamžik
skončení řízení před správním soudem v prvním stupni. Stěžovatel naopak tvrdí, že právě proto,
že to není výslovně řečeno, je potřeba postupovat analogicky podle zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“).
Soudní řád správní považuje vydání meritorního rozhodnutí krajsk ého (zde městského)
soudu ve věci správního soudnictví za pravomocné ukončení tohoto řízení. Kasační stížnost
je opravným prostředkem mimořádným. Na právní moc a vykonatelnost rozhodnutí krajského
soudu tak její podání nemá žádné účinky. Skutečnost, že je možné přiznat kasační stížnosti
odkladný účinek, nemá na tento obecný závěr vliv, neboť to již není v dispozici účastníka, jelikož
o přiznání odkladného účinku rozhoduje Nejvyšší správní soud, eventuálně plyne přímo
ze zákona.
Podle stěžovatele Městský soud srovnává odkladný účinek kasační stížnosti s odkladným
účinkem žaloby. Žaloba proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu má ovšem účinky takové,
že po jejím podání je vyloučena působnost zákona o pobytu cizinců [§2 odst. 4 zákona o azylu
za užití §2 písm. a) zákona o pobytu cizinců], má-li tato žaloba odkladný účinek (§32 odst. 3
zákona o azylu). Soud v tomto případě zaměňuje dvě odlišné věci, a to vyloučení působnosti
zákona o pobytu cizinců a odkladný účinek žaloby a kasační stížnosti. Dále zaměňuj e pojmy
právní moc a vykonatelnost. Žadatel o udělení mezinárodní ochrany je v procesním postavení
žadatele o azyl do doby, než bude rozhodnuto o žalobě pravomocně. V tomto smyslu se na něj
pohlíží jako na azylanta (pozn. soudu: azylantem je podle §2 odst. 5 zákona o azylu osoba,
které je udělen azyl; stěžovatel tedy používá nesprávný termín azylant namísto správného výrazu
žadatel o azyl). Vedle toho zákon hovoří o odkladném účinku, který má vztah pouze
k vykonatelnosti daného rozhodnutí a nikoliv k právní moci. Pokud je tedy v §10 odst. 3 zákona
o azylu zmíněno, že „žádost lze podat od pravomocného skončení“, je zjevné, že je tato lhůta
počítána ode dne právní moci a nikoliv vykonatelnosti. Dokonce i praxe žalovaného v těchto
věcech nasvědčuje, jak stěžovatel uvádí, jeho interpretaci. Po skončení řízení o žalobě musí
odevzdat správnímu orgánu průkaz žadatele bez ohledu na to, jestli podal kasační stížnost. Právní
závěry učiněné městským soudem jsou nesprávné a nerespektují ani dosavadní judikaturu
Nejvyššího správního soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadené usnesení městského
soudu bylo zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný nevyužil své možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se po shledání přípustnosti kasační stížnosti (§104 s. ř. s. a contrario)
musel zabývat její přijatelností, tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a tedy je přijatelná. Nejvyšší správní soud se vymezení
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu podrobně věnoval např. ve svých
usneseních ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, případně
ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57, www.nssoud.cz, kde dospěl k závěru, že o přijatelnou
kasační stížnost se může jednat mimo jiné tehdy, pokud se kasační stížnost dotýká právních
otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Tak tomu je i v daném případě, a tak kasační stížnost je přijatelná.
Poté, co byla kasační stížnost shledána přijatelnou, mohl se Nejvyšší správní soud zabývat
zde uvedenými důvody, přičemž důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Předně bylo potřeba zkoumat, jaká je povaha přípisu, který stěžovatel napadl žalobou.
Zdejší soud se již mnohokráte přiklonil k závěru, že rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s. je třeba
chápat v materiálním slova smyslu. V tomto smyslu je rozhodnutím jakýkoliv individuální právní
akt vydaný orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnostenského postavení. Z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 147/2005 - 107, publ. pod č. 923/2006
Sb. NSS, plyne: „námitky, že rozhodnutí nemělo příslušnou formu a nebylo vydáno v žádném řízení, je nutno
odmítnout již proto, že potřeba soudního přezkumu faktických správních rozhodnutí je ještě intenzivnější právě
tam, kde správní orgán nepostupuje předem stanoveným a předvídatelným způsobem podle příslušného
procesního předpisu.“ K obdobným závěrům dospěl zdejší soud i v rozsudku ze dne 20. 7. 2005,
č. j. 8 As 10/2005 - 38, publ. pod č. 1046/2007 Sb. NSS. Shodný náhled na vymezení pojmu
rozhodnutí má i Ústavní soud, viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS
446/2000, dostupný z nalus.usoud.cz.
Pokud by tedy řízení ve věci mezinárodní ochrany ukončil žalovaný příp isem, mohlo
by se jednat o rozhodnutí v materiálním slova smyslu. Podle §10 odst. 1 zákona o azylu se řízení
o udělení mezinárodní ochrany zahajuje podáním žádosti o uděle ní mezinárodní ochrany. Podle
§10 odst. 3 zákona o azylu platí, že cizinec, který v České republice o udělení mezinárodní
ochrany již žádal, je oprávněn podat žádost o udělení mez inárodní ochrany nejdříve 2 roky
od pravomocného ukončení předchozího řízení. V případě, že cizinec požádal o soudní přezkum
správního rozhodnutí, považuje se za počátek dvouleté lhůty den nabytí právní moci soudního
rozhodnutí. Podle §10 odst. 4 zákona o azylu může Ministerstvo vnitra v případě hodném
zvláštního zřetele lhůtu stanovenou v odstavci 3 prominout.
Z napadeného přípisu žalovaného vyplývá, že stěžovatel své podání skutečně mínil jako
žádost o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §10 odst. 1 zákona o azylu. V takovém případě
se s ní ale musí žalovaný vypořádat vydáním rozhodnutí, a to i tehdy, kdy je žádost podle zákona
nepřípustná. Zákon o azylu sice žádost podanou před uplynutím lhůty výslovně nepovažuje
za nepřípustnou (§10a zákona o azylu a contrario), avšak tato plyne přímo z §10 odst. 3 zákona
o azylu (i nepřípustnost je tedy třeba zkoumat v materiálním slova smyslu). Nezbytnost vydat
rozhodnutí i o právně nepřípustné žádosti vyplývá i z ustanovení §45 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). V něm je stanoveno, že žádost nesmí být zjevně právně
nepřípustná. Takovou žádost správní orgán neprojednává a řízení zastaví (§66). Usnesení
se oznamuje účastníkům, kteří byli o zahájení řízení uvědoměni. V daném případě řízení ve věci
mezinárodní ochrany již nedochází k zastavení řízení podle §66 odst. 1 písm. b) správního řádu,
ale podle §25 písm. i) zákona o azylu, který je zákonem zvláštním.
Na výše uvedeném nic nemění ani to, pokud žádost nebyla podána na předepsaném
tiskopise. V takovém případě má být totiž žadatel vyzván k opravení vady podání; teprve
po marném uplynutí lhůty k opravě stanovené by bylo možno řízení podle §25 písm. e) zákona
o azylu za předpokladu, že by pro tuto vadu nebylo možno v řízení pokračovat, zastavit.
Rozhodně ovšem nelze dovodit, že žádost podaná na nesprávném tiskopise není právě z tohoto
důvodu vůbec žádostí.
Pro skutečnost, že rozhodnutí je třeba v nastoleném případě vydat, ostatně hovoří i to,
že výpočet dvouleté lhůty není vždy triviální (k tomu viz níže). Stejně tak je nutno vzít v potaz,
že dvouletá lhůta může být podle §10 odst. 4 zákona o azylu v případech hodných zvláštního
zřetele prominuta. O těchto naznačených otázkách nemůže žalovaný informovat pouze přípisem,
ale musí rozhodnout a rozhodnutí zdůvodnit. Takové závěry v obecné rovině již Nejvyšší
správní soud učinil např. ve svém rozhodnutí ze dne 24. 7. 2007, č. j. 2 Ans 4/2006 - 91,
publ. pod č. 1381/2007 Sb. NSS, v němž je poukázáno na skutečnost, že ten, kdo se návrhem
obrátí na správní orgán, má nárok na určitý procesní postup, který mu umožňuje bránit jeho
právní pozici. „Proto se také procesní předpisy tvoří – aby byla dána pravidla postupu jak žadatele,
tak i správního orgánu. Z nich plyne jistota o předvídatelném a nepřekvapivém postupu správního orgánu.
Pokud se takovým návrhem nikdo nezabývá, ztěžuje tím možnost uplatnění tvrzených práv a v návaznosti
dále znemožňuje soudní ochranu podle §65 a n ásl. s. ř. s. Je sice pravdou, že i proti nečinnosti správního orgánu
lze brojit správní žalobou (§79 a násl. s. ř. s.), ovšem zde jde o institut ochrany, kterým je řešena právě ta nevůle
správního orgánu jakékoliv rozhodnutí o návrhu vydat, a neumožňuje věcné posouzení nároku samého. Tento
institut je jistě vítanou pomocí, neboť cestu ke konečnému řešení otevírá, ale současně ji i oddaluje.“
Z uvedeného vyplývá, že žalovaný měl i tehdy, pokud ještě dvouletá lhůta neuplynula,
vydat rozhodnutí. Právě z tohoto důvodu tak je třeba přípis informující stěžovatele o tom,
že dvouletá lhůta neuplynula, hodnotit jako rozhodnutí v materiálním slova smyslu zastavující
řízení. Vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí, jímž se řízení o podané žádosti končí, a z něhož
plyne, že nebudou zkoumány podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany, jde o rozhodnutí,
kterým je do práv žadatele nepochybně zasaženo ve smyslu §65 s. ř. s. Z tohoto hlediska není
rozhodná žalovaným užitá forma. Pokud ovšem rozhodnutí podléhající soudnímu přezkumu
existuje, pak je odmítnutí návrhu podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §70 písm. a) s. ř. s.
nezákonné a odmítnutím žaloby městský soud pochybil. Stěžovateli tak byl nepřípustně odepřen
přístup k soudu, což však jistě neznamená, že by v řízení musel být úspěšný
Městský soud se v napadeném usnesení zabýval i otázkou, odkdy se počítá uvedená
dvouletá lhůta. Na tuto otázku musel odpovědět právě proto, že vycházel z teze, že v případě
neuplynutí této lhůty není žalovaný povinen vydat rozhodnutí. Zd ejší soud konstatuje, že v této
části jsou právní závěry městského soudu správné.
Stěžovatel podal žádost o udělení azylu v České republice již dne 31. 5. 2004. Dne
1. 6. 2004 byla jeho žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Podanou žalobu zamítl krajský
soud, rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 9. 2004. Následně podanou kasační stížnost zamítl
Nejvyšší správní soud, rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 2. 2006. Žádost stěžovatele podaná
v měsíci květnu 2007 by tak byla podána po lhůtě, v níž je novou ž ádost zakázáno podat,
pokud by se dvouletá lhůta počítala od právní moci rozhodnutí krajského soudu. Pokud
by se ovšem dvouletá lhůta počítala od právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
byla by žádost podána ve lhůtě, v níž k takovému podání není oprávněn.
Dikce „od pravomocného ukončení předchozího řízení“, které se stěžovatel dovolává,
není pro jeho případ relevantní. Předchozím řízením ve smyslu v ěty první §10 odst. 3 zákona
o azylu je totiž míněno řízení správní, nikoliv soudní. Pokud je pr oti správnímu rozhodnutí
podána žaloba, lhůta neběží od konce řízení správního, ale soudního. Stěžovatel přitom žalobu
podal. V takovém případě je ale třeba užít větu druhou citovaného ustanovení, která říká, že je -li
požádáno o soudní přezkum správního rozhodnutí, považuje se za počátek dvouleté lhůty den
nabytí právní moci soudního rozhodnutí.
Smyslem tohoto ustanovení je zamezit neustálému podávání spekulativních žádostí o azyl
majících za cíl legalizovat na území České republiky pobyt. Proto je zákonem o azylu stanoveno
dvouleté moratorium pro podání další žádosti. Podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva
ve věci mezinárodní ochrany má přitom podle §32 odst. 3 zákona o azylu ex lege odkladný
účinek. Podle §32 odst. 5 zákona o azylu má stejně tak odkladný účinek i podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí krajského (zde městského) soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci
mezinárodní ochrany. Účinky podání žaloby i kasační stížnosti tak jsou z tohoto pohledu zcela
shodné (cizinec má v obou případech právo zůstat na území České republiky). Nelze
tak přisvědčit stěžovateli tam, kde argumentuje pomocí §2 odst. 4 zákona o azylu, který naroveň
žadateli o azyl staví i žalobce, který napadne u krajského soudu správní rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany. V případě podání kasační stížnosti je třeba poukázat na §78b odst. 1
zákona o azylu, který stanoví, že stěžovateli je po dobu řízení o kasační stížnosti uděleno vízum
za účelem strpění; případný stěžovatel tak má z tohoto pohledu stejné postavení jako žadatel
o azyl, území republiky nemusí opustit. Stejné postavení jako žadatel o udělení mezinárodní
ochrany (resp. žalobce v řízení proti rozhodnutí, jímž se mezinárodní ochrana neuděluje,
jenž je žadateli postaven naroveň) má i cizinec, který poda l kasační stížnost proti rozhodnutí
soudu ve věci mezinárodní ochrany (a jemuž je tedy uděleno vízum za účelem strpění pobytu)
i v přístupu ke zdravotní péči podle §88 zákona o azylu. Tím je zajištěna existenční ochrana
cizince od podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany až po rozhodnutí soudu o kasační
stížnosti. Mírně odlišná je sice situace žadatele o udělení mezinárodní ochrany, na něhož dopadá
§42 zákona o azylu, a osoby s vízem za účelem strpění co se týče kapesného a přístupu
k ubytování, postavení cizince s vízem za účelem strpění je však korigováno ustanovením
§78d zákona o azylu, který umožňuje nemajetným poskytnutí příspěvku. Z výše uvedených
důvodů je tedy lhostejné, že kasační stížnost je opravným p rostředkem mimořádným.
Proto je jako „den nabytí právní moci soudního rozhodnutí“ třeba rozumět den nabytí právní
moci rozhodnutí o kasační stížnosti, pokud tato byla podána. Termín „soudní rozhodnutí“ není
v zákoně o azylu definován apriorně jen jako rozhodnutí krajského soudu. Proto je mu potř eba
dát takový výklad, který bude co možná nejvíce respektovat smysl a účel celého ustanovení,
v němž se daný pojem objevuje.
Zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 2. 2005, č. j. 2 Azs 216/2004 - 60,
www.nssoud.cz, konstatoval, že existuje rozsáhlá skupina osob toužících pobývat v České
republice z víceméně soukromých pohnutek, spadajících s vojí podstatou do režimu
zákona o pobytu cizinců, ovšem nesplňujících relativně tvrdší pod mínky tohoto zákona,
a proto se uchylujících do režimu zákona o azylu. Vzniklá disparita mezi těmito zákony v otázce
přístupnosti pro jednotlivé cizince vyvolává nevhodnou nerovnováhu ve struktuře cizinců, kteří
se do řízení podle těchto dvou zákonů zapojují, neúměrně zatěžující azylové řízení .
Je zjevné, že smyslem uvedené dvouleté lhůty je zamezit neustálému cyklickému podávání
žádostí o mezinárodní ochranu, které by sledovalo jediný cíl – legalizaci pobytu žadatele
(stěžovatele) na území České republiky, který by v případě neexistence takové lhůty zde mohl
setrvat zcela dle své libovůle. Lhůta tak je v popsaném případě nástrojem efektivity působení
práva. Má paušálně a apriorně zamezit účelově podaným žádostem o poskytnutí mezinárodní
ochrany a umožnit žalovanému, aby se mohlo věnovat případům jiným, závažnějším.
Pokud by se lhůta počítala od právní moci rozhodnutí krajského soudu, pak by podáním
kasační stížnosti proti tomuto rozhodnutí došlo k jejímu faktickému zkrácení. Ba dokonce
v některých případech by mohlo dojít k její úplné negaci – to pokud by právní moc rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu nastala dva roky (či déle) poté, kdy nastala právní moc rozhodnutí
krajského soudu. Smysl lhůty by tak byl zcela popřen.
Shora popsaný smysl a účel lhůty vyplývá i z toho, že se jedná o lhůtu dvouletou.
To je totiž natolik krátký časový úsek, že mezidobí od právní moci rozhodnutí krajského soudu
do právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v rámci uvedené dvouleté lhůty
časovým úsekem natolik relevantním, takže jej nelze bagatelizovat . Na straně druhé se jedná
o úsek dostatečně dlouhý, aby v průběhu oněch dvou let mohlo dojít k podstatné změně situace
žadatele, která by mohla mít zásadní vliv na posouzení jeho nové žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Pokud by většinu z dvouleté lhůty žadatel přečkal v České republice jako účastník řízení
o kasační stížnosti, jen stěží by mohlo dojít k azylově relevantní změně jeho postavení.
Dnem právní moci soudního rozhodnutí, o němž hovoří §10 odst. 3 zákona o azylu
jakožto o počátku dvouleté lhůty, tak je ze shora uvedených důvodů třeba považovat den právní
moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je-li podána kasační stížnost. Tento výklad
nezaměňuje pojmy právní moc a vykonatelnost, jak uvádí stěžovatel. Je přeci zřejmé, že zdejší
soud za počátek lhůty počítá právní moc (nikoliv vykonat elnost) rozhodnutí. Šlo pouze
o posouzení toho, zda právní moc soudního rozhodnutí je třeba vztáhnout k rozhodnutí soudu
krajského či Nejvyššího správního. Zdejší soud se přitom přiklonil ze shora uvedených dů vodů
k variantě druhé.
Pokud stěžovatel uvádí, že právní názor městského soudu je v rozporu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu, pak je třeba upozornit na to, že stěžovatel nedodává, jaký konkrétní
judikát zdejšího soudu má na mysli, natož aby z něj citoval. Žádné stávající rozhodnutí,
které by se meritorně zabývalo ustanovením §10 odst. 3 zákona o azylu a lhůtou v něm
obsaženou, totiž neexistuje. Pouze v rozsudku ze dne 21. 9. 2006, č. j. 1 Azs 206/2005 - 59,
www.nssoud.cz, na okraj zdejší soud lhůtu počítá od právní moci rozhodnutí krajského soudu.
Jde ovšem o závěr řečený toliko obiter dictum a navíc neobsahující odůvodnění, proč by tomu
tak mělo být. Především ovšem jde o rozhodnutí, které postupovalo podle právního stavu
účinného před 12. 10. 2005 (viz též čl. II zákona č. 350/2005 Sb.). S účinností od následujícího
dne bylo zákonem č. 350/2005 Sb. do zákona o azylu vtěleno ustanovení §32 odst. 5,
které přiznalo odkladný účinek i podání kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany (tehdy
azylu). A právě od tohoto ustanovení odvodil zdejší soud v nyní projednávaném případě smysl
dvouleté lhůty. Obě rozhodnutí tak mohou obstát vedle sebe.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným
(§110 odst. 1, 3 s. ř. s). Městský soud tedy musí vycháze t z toho, že napadený přípis
je v materiálním slova smyslu správním rozhodnutím, jímž se řízení zastavuje. Toto rozhodnutí
pak je povinen v mezích žalobních bodů přezkoumat.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti městský soud rozhodne v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu