ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.34.2007:129
sp. zn. 4 As 34/2007 - 129
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: CET 21
spol. s r. o., se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007,
č. j. 10 Ca 325/2006 – 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobkyně (dále též „účastník řízení“
či „stěžovatelka“) proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městského soudu“
či „soudu“) ze dne 18. 1. 2007, č. j. 10 Ca 325/2006 – 63, (dále jen „napadený rozsudek“),
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2005,
sp. zn. Rpo/149/05, č. j. 5882/06, jímž bylo ve výroku č. 1 vysloveno: „Účastník řízení dne
8. října 2005 odvysílal na programu Nova v rámci série pořadů s názvem Big Brother od 20:00 do 20:20 hod.
díl, ve kterém byly zjištěny nevhodné formy komunikace vulgarita, hrubost, včetně fyzického násilí, navádění
ke krádeži za odměnu od organizátorů soutěže, častá prezentace kouření a konzumace alkoholu
některých soutěžících. Žalovaná uvedla, že konkrétní formy prezentace jsou obsaženy v odůvodnění.
Ve výroku č. 2 rozhodnutí žalované bylo vysloveno, že: „Tímto jednáním došlo k porušení povinnosti
stanovené §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel vysílání povinen nezařazovat
do vysílání v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní
vývoj dětí a mladistvých.“ Výrok č. 3 tohoto rozhodnutí pak obsahoval uložení sankce za uvedený
správní delikt: „Za porušení povinnosti uvedené v odst. 2 výše uvedeným způsobem se účastníkovi řízení
podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. ukládá pokuta ve výši 500 000 Kč“.
V žalobě stěžovatelka uvedla námitky sdružené do sedmi žalobních bodů. V bodě č. 1)
stěžovatelka namítala, že žalovaná nevyložila pojmy uvedené v ustanovení §60 odst. 3 písm. d),
resp. ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním
vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“), přičemž jejich výklad
je podle přesvědčení stěžovatelky nutnou součástí odůvodnění rozhodnutí žalované. V bodě č. 2)
stěžovatelka namítala, že ze správního rozhodnutí není patrný úsudek žalované o tom,
zda stěžovatelka svým jednáním naplnila skutkovou podstatu správního deliktu a správní
rozhodnutí vychází z nespolehlivě zjištěného stavu věci, resp. že je nesrozumitelné. V bodě č. 3)
žaloby stěžovatelka namítala, že před vydáním správního rozhodnutí žalované neměla možnost se
vyjádřit k podkladům rozhodnutí. V bodě č. 4) dále tvrdila, že žalovaná nevzala při posuzování
věci v úvahu novou právní úpravu (novelizaci zákona č. 231/2001 Sb. s účinností od 31. 5. 2006).
V bodě č. 5) žaloby stěžovatelka uvedla, že při ukládání pokuty žalovaná postupovala nezákonně,
neboť porušila ustanovení §61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., které stanovuje meze správního
uvážení (kritéria uložení a výše pokuty), z čehož dovozuje zkrácení svých práv. V bodě č. 6)
žaloby stěžovatelka vznesla námitku, že žalovaná ji před vydáním rozhodnutí neupozornila
na porušení zákona a neposkytla jí možnost napravit jednání ve stanovené lhůtě; přitom odkázala
na ustanovení §59 odst. 1, 2 zákona č. 231/2001 Sb. V posledním bodě č. 7) žaloby stěžovatelka
namítala, že uložená pokuta je nepřiměřená a neadekvátní, a odkázala na dosavadní praxi
žalované při ukládání pokut. Jednotlivé body žaloby stěžovatelka podrobně rozvedla. S odkazem
na výše popsané námitky uvedla, že správní rozhodnutí žalované trpí především vadami řízení
uvedenými v ustanovení §76 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a navrhla jeho zrušení. Pro případ,
že by soud důvody pro zrušení rozhodnutí neshledal, navrhla, aby městský soud rozhodl tak,
že se od pokuty ve výši 500 000 Kč upouští, popř. aby ji jako zjevně nepřiměřenou výrazně snížil.
Městský soud zamítavý rozsudek odůvodnil tak, že stran žalobního bodu č. 1) odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004 – 73, a doplnil,
že při interpretaci neurčitého právního pojmu se musí správní orgán zabývat konkrétní
skutkovou podstatou i všemi ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově
obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z hlediska, zda posuzovanou věc
lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit. Zákonodárce užitím neurčitých
pojmů dává orgánu aplikujícímu právní předpis prostor, aby posoudil, zda konkrétní situace patří
do rozsahu neurčitého pojmu či nikoliv. Současně však dbá na to, aby v zákoně byly uvedeny
alespoň některé charakteristické znaky, popř. umožňuje tak učinit prováděcím předpisem.
Z napadeného rozhodnutí podle soudu vyplynulo, že žalovaná se zabývala definováním
jednotlivých neurčitých pojmů, jichž zákon č. 231/2001 Sb. ve vztahu ke správnímu řízení užívá.
Podle soudu definovala pojmy dítě, mladistvý, dále se zabývala obsahem pojmů fyzický, tělesný
a psychický (neboli duševní) vývoj a shledala tyto pojmy obecně známými. Stejně
tak se podle soudu zabývala pojmy „morální“ a „dobré mravy“, které vyložila jako měřítko
hodnocení konkrétních situací odpovídající obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu
s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti a rovněž „možným ohrožením“‚
které představuje případnou, možnou odchylku od normálního (obvyklého, běžného,
průměrného) vývoje jedince v důsledku shlédnutí pořadu či upoutávky v televizním vysílání,
k níž ale fakticky nemusí dojít (tj. může jí být včasným zásahem zabráněno). Za ohrožení
zdravého mravního vývoje shledala žalovaná vše, co jednak podlamuje vůbec schopnost
mravního rozhodování (ignorováním morální dimenze a lidského jednání), jednak brání vývoji
mravního života dosáhnout zralé fáze autonomní mravnosti založené na funkci citlivého svědomí
s tím, že žalovaná poukázala na skutečnost, že existuje souhlas společnosti obecně morálních
vlastností, které by bylo třeba u dětí především pěstovat (slušnost, ohleduplnost, pracovitost,
samostatnost, odpovědnost, nesobeckost a zásadovost). Prezentace, které svým celkovým
vyzněním působí tedy proti výše uvedeným žádoucím mravním orientacím ohrožují zdravý
mravní vývoj dětí a mladistvých. Žalovaná podle soudu navíc poukázala na skutečnost,
že pro celkové vyznění pořadu hraje mimořádně důležitou roli jak kontext vysílání
(např. zda chybí v rámci daného pořadu taková morální korekce, která umožní dítěti se správně
orientovat), tak i širší kontext celospolečenský (jde např. o vysílání, jehož působení se stane
významnou součástí širšího společenského života alespoň po určitou dobu). Po posouzení výše
uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že stěžovatelka v daném případě dostála
své interpretační povinnosti ve vztahu k neurčitým právním pojmům, které jsou obsaženy
v ustanovení §60 odst. 3 písm. d), resp. ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.,
a této námitce nepřisvědčil.
K žalobnímu bodu č. 2) soud uvedl, že neshledal důvodnou námitku stěžovatelky,
že správní rozhodnutí vychází z nespolehlivě zjištěného stavu věci. Po shrnutí rozdílů
mezi soudním a správním řízením doplnil, že ve věci je podstatná skutečnost, zda žalovaná
při svém zasedání, kdy bylo rozhodováno o předmětné pokutě, měla k dispozici správní spis,
jenž by jí umožnil seznat obsah předmětného pořadu, resp. poskytl žalované možnost porovnat
a zhodnotit, zda obsahuje prvky, které by mohly ohrozit psychický či mravní vývoj dětí
a mladistvých. Soud po provedení důkazu obrazově-zvukovým záznamem předmětného pořadu
zkonstatoval, že správní spis (jehož součástí je i CD disk s předmětným pořadem) byl
dostatečným podkladem umožňujícím žalované zjistit skutečný stav věci. Soud doplnil,
že nadto provedl důkaz promítnutím CD disku, z něhož dovodil, že záznam předmětného
pořadu neobsahuje rozpor mezi jeho obsahem a výrokem (včetně odůvodnění) napadeného
rozhodnutí. Konzumace alkoholu sice nebyla podle soudu výrazná (tedy nebyla zdůrazňována),
avšak sama skutečnost, že alkohol byl prezentován jako slíbená odměna, nemůže být ve vztahu
ke skupině zákonem chráněných osob pojímána jako žádoucí a přehlédnutelná,
stejně tak jako užití fyzického násilí k překonání odporu soutěžící E., která se zcela zřetelně
bránila polibku soutěžícího M. Užila-li podle soudu žalovaná k popisu skutkového stavu různých
slovních obratů jako „nevhodné formy komunikace“, „patologické formy komunikace jako
normalita - agresivita, vulgarita“, „závadné formy komunikace - vulgarita a agresivita“,
„prezentace kouření a konzumace alkoholu jako běžné formy jednání mladých lidí“ či „kouření
a konzumace alkoholu některých soutěžících“, je soud toho názoru, že tím žalovaná nezpůsobila
nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí, když každý slovní obrat je užit v kontextu,
který tvrzenou nesrozumitelnost vyvrací. Podle soudu je zřejmé, že napadené rozhodnutí
je správním rozhodnutím, nikoliv odborným textem psaným pro odbornou psychologickou
veřejnost, a takto je třeba k němu i přistupovat. Proto slovní obrat užitý žalovanou „patologické
formy komunikace jako normalita - agresivita, vulgarita“ lze vyjádřit rovněž jako označení
„nevhodné formy komunikace jako normalita - agresivita, vulgarita“, jež jsou následně
v rozhodnutí podrobně popsány. Obdobné je to u popisu nežádoucího chování,
kterým je kouření a konzumace či prezentace (předvádění) alkoholu. Soud proto uzavřel, že sama
skutečnost, že žalovaná k opakovanému popisu skutku na různých stranách rozhodnutí použila
různých slovních obratů neznamená ve svém důsledku, že z tohoto důvodu je napadené
rozhodnutí nesrozumitelné, neboť tyto si vzájemně neodporují, umožňují popis stejného skutku
vyjádřit slovně z jiného aspektu.
Soud dále uvedl, že v souladu s judikaturou není povinností žalované opatřovat
si vždy znalecký posudek k prokázání toho, že daný pořad by mohl ohrozit fyzický, psychický
či mravní vývoj dětí a mladistvých. Uvedený postup, tj. přizvání znalce za účelem odborného
posouzení věci, je dle názoru soudu na místě jen tehdy, pokud by na základě vysílaného pořadu
ve vazbě na požadavky zákona nebylo možné učinit logické správní uvážení o takovém vlivu
pořadu a šlo by o hraniční případ složitého správního úsudku. Soud dále doplnil,
že pokud v daném případě pořad hrubými verbálními scénami a nevhodnou prezentací různých
forem jednání, které jsou v rozporu s všeobecnou morálkou, založil pochybnosti žalované
o vhodnosti vysílání tohoto pořadu před 22:00 hod. z důvodů stanovených zákonem,
lze usuzovat na to, že je zde dána možnost (zákon výslovně používá slovní spojení „by mohly
ohrozit“) takovým pořadem ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Tato úvaha podle názoru soudu platí i přesto, že subjektivní vnímání tohoto pořadu různými
dětmi a různými mladistvými může být odlišné a nemusí být nutně u všech s ohledem
na jejich vývoj či rodinné prostředí negativní. Taková možnost není u všech dětí vyloučená,
a proto úvaha o možném uložení sankce za porušení ochrany dané v ustanovení §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. byla podle soudu v souzené věci legitimní. Soud doplnil,
že při ústním jednání provedl důkaz znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví klinické
psychologie a sexuologie, které byly vypracovány znalcem PhDr. S. H. a jejichž předmětem jsou
pořady reality show Big Brother odvysílané ve dnech 28. 8. 2005 až 26. 9. 2005, a dovodil z nich,
že podstatou hodnocení daného pořadu ve vztahu k porušení povinnosti stěžovatelky stanovené
v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. není, zda pořad zobrazuje realitu či
nikoliv, ani zda v jiných pořadech dochází rovněž k porušení povinností stanovených
v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., stejným či jiným provozovatelem
vysílání, nýbrž pouze a jedině to, zda v tomto konkrétním pořadu vysílaném dne 8. 10. 2005
došlo k naplnění znaků skutkové podstaty ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., a to ve vztahu k zákonem chráněné skupině diváků (děti a nezletilí), což s podle něj i stalo.
S ohledem na uvedené soud uzavřel, že stěžovatelka porušila v daném případě povinnosti
stanovené v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť dne 8. 10. 2005
odvysílala na programu Nova v rámci sérií pořadů s názvem Big Brother v době od 20:00
do 20:20 hodin díl, v němž byly zjištěny nevhodné formy komunikace, konkrétně hrubost,
vulgarita a to včetně fyzického násilí (E. byla za pomocí síly donucena proti své vůli k polibku,
ačkoliv z jejího chování bylo zřejmé, že si to nepřeje a tím došlo ke splnění úkolu zadaného
Velkým Bratrem), navádění ke krádeži za odměnu od Velkého Bratra, docházelo k prezentaci
kouření přímo před obrazovkou či v pozadí, kdy za splnění úkolu (krádeže věcí) odměňoval
Velký Bratr cigaretami, rovněž alkohol byl nabízen jako odměna za splnění úkolu.
Takovýto pořad může podle názoru městského soudu ohrozit fyzický, psychický nebo morální
vývoj dětí a mladistvých. Míra ohrožení u věkově mladších dětí (děti předškolního věku) může
být vyšší než u nezletilých, kteří jsou starší 15 let, neboť tito již jsou schopni alespoň částečně
vnímat vnější podněty adekvátně své věkové skupině. Tvrzení, že předmětný pořad
toliko představuje hru či zrcadlení reality, není podle soudu skutečností rozhodnou
pro posouzení, zda by takový pořad mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých. Je třeba vnímat, že ochrana poskytovaná ustanovením §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb. (potažmo ustanovení §60 odst. 3 písm. d) téhož zákona) je zaměřena na ochranu
vymezené skupiny diváků - dětí a mladistvých - především s ohledem na jejich nízký věk,
který nedává vždy záruku, že se dítě či mladistvý s obsahem pořadu vždy vypořádá shodně
jako když je tento pořad vnímán dospělým divákem. U vysílaného pořadu se může ocitnout dítě
i velmi nízkého věku, které není samo s to rozeznat podstatu pořadu, navíc zcela náhodně,
například jen v okamžiku vysílání určité sekvence či vyobrazení. Mladší děti stěží porozumí
souvislostem mezi vizuálně vnímanými scénami pořadu a jejich slovním doprovodem,
a nadto nemusí takový pořad vnímat jako celek. Podle soudu je třeba vzít ve zřetel i to, že televize
se v dnešní době stala jedním z nejdůležitějších zdrojů informací, což má za následek, že způsoby
a modely chování v ní prezentované jsou diváky (i dětskými) často přebírány a posléze
bez hlubšího uvažování používány. Námitkám vztahujících se k žalobnímu bodu 2) žaloby
tak soud nepřisvědčil.
K žalobnímu bodu č. 3) žaloby soud konstatoval, že smyslem ustanovení §33 odst. 2
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správního
řádu“) je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu
své stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán shromáždil ve správním řízení.
Materiálním předpokladem jeho užití je situace, kdy skutkový stav doznal změn, zejména byly
provedeny zásadní důkazy, o nichž stěžovatelka neví. V daném případě byla stěžovatelka
v oznámení o zahájení řízení upozorněna na skutečnost, že v daném řízení žalovaná přihlédne
k odborným vyjádřením a posudkům, které má již stěžovatelka k dispozici (neboť tomuto řízení
předcházela již řízení o dřívějších pořadech ze série Big Brother). Stěžovatelka zaslala žalované
vyjádření, v němž oponovala vyjádření Pedagogické sekce Etického Fóra ČR a stanovisku
žalované, navrhla důkazy k prokázání odlišného hodnocení předmětného pořadu. Správní orgán
poté již správní spis žádným způsobem (mimo interních přípisů Úřadu žalované) nedoplňoval,
což se odráží i v napadeném rozhodnutí. Soud proto uzavřel, že v daném případě nedošlo
k porušení ustanovení §32 odst. 2 správního řádu, neboť vyzvání účastníka řízení
podle citovaného ustanovení by bylo v daném případě čistě formálním úkonem.
K žalobnímu bodu č. 4) soud uvedl, že žalovaná jako orgán veřejné správy mohla
rozhodovat pouze a toliko podle zákonů účinných a platných v této době; v žádném případě
nemohla rozhodovat podle právní úpravy změněné zákonem č. 235/2006 Sb., jenž nabyl
účinnosti dle žaloby 1. 7. 2006 (podle soudu správně 31. 5. 2006), k níž došlo v důsledku novely
zákona č. 231/2001 Sb. Na uvedeném nemohla podle soudu změnit nic ani skutečnost,
že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno až dne 22. 8. 2006. Doba od rozhodnutí
do jeho zaslání je sice podle soudu nezvykle dlouhou dobou, to však nemění
podle něj nic na tom, že žalovaná v době rozhodování mohla vydat napadené rozhodnutí toliko
v souladu s tehdy platnou právní úpravou a nikoliv s právní úpravou, která nabyla účinnosti
v době pozdější. Úspěšnou z pohledu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listiny“) by mohla být takováto námitka podle soudu pouze za situace, kdyby žalovaná
v době rozhodování nerespektovala platnou a účinnou právní úpravu pro stěžovatelku příznivější,
o takovýto případ zde však nejde. Soud odkázal i na ustálenou judikaturou (např. č. 91/2004 Sb.
NSS a č. 461/2005 Sb. NSS), z níž vyplývá, že správní orgán musí při trestání správních deliktů
respektovat princip uvedený v čl. 40 odst. 6 Listiny, který platí i v řízení o sankci za správní
delikty. Vyvození odpovědnosti a uložení postihu je proto nutno posoudit podle právní úpravy
účinné v době, kdy k jednání došlo, není-li úprava účinná v době rozhodování pro delikventa
příznivější. Ani této námitce tak soud žalobci nepřisvědčil.
Ani námitky sdružené pod žalobním bodem č. 5) neshledal soud důvodnými. Konkrétně
uvedl, že žalovaná se při stanovení výše pokuty zabývala mírou zavinění, rozsahem a dosahem
vysílání, finančním prospěchem účastníka řízení, závažností věci a povahou vysílaného pořadu.
Při hodnocení závažnosti věci zohlednila, že se jedná o prezentaci několika závadných
prvků tj. násilí, navádění ke krádeži odměněné cigaretami, prezentaci zdraví škodlivého jednání -
požívání alkoholu a kouření, to vše ve střední intenzitě. Při posouzení míry zavinění byla vedena
žalovaná tím, že vysílání pořadu, jeho obsah, ovlivňování průběhu pořadu je v plné míře
kontrolováno provozovatelem; v tomto pořadu byl prezentován sestřih z dílů pořadu vysílaných
v minulých dnech. Bylo tedy zcela na rozhodnutí samotného provozovatele, jaké úseky z
nahraného materiálu do vysílání zařadí. Navíc se podle soudu nejednalo o první pořad ze série
a stěžovatelka již věděla, že žalovaná považuje některé typy chování účastníků za nevhodné,
a mohl je eliminovat, což ovšem neučinil. Při posouzení rozsahu vysílání má žalovaná
za prokázaný značný územní rozsah vysílání co do velikosti území a to i dosah vysílání
co do počtu diváků s tím, že účastník řízení je provozovatelem televizního vysílání s celoplošnou
působností (tj. více než 70 % obyvatel ČR). Ohledně povahy vysílaného pořadu uvedla žalovaná,
že jde o tzv. reality show, nový typ pořadu, který je možno označit spíše za zábavný,
což však nevylučuje možnost ohrožení vývoje dětí a mládeže obsahem tohoto pořadu. Soud
sice shledal, že žalovaná se nezabývala typem vysílaného pořadu, neboť v rozhodnutí je uvedeno,
že je posuzována povaha vysílaného pořadu, následuje však text „jde o nový typ pořadu
tzv. reality show“ a tento typ je následně hodnocen. Tento nedostatek v hodnocení zákonných
kritérií však nepovažoval za významný. Nedůvodným shledal soud i namítané nesprávné
posouzení míry zavinění, neboť z hodnocení žalovanou jednoznačně vyplývá, že vědomost
a úmysl stěžovatelky shledala žalovaná ve skutečnosti, že stěžovatelka rozhodla, které úseky
z již nabraného materiálu do vysílání zařadí a rovněž ovlivňovala obsah a průběh pořadu
(i tím, jaké úkoly Velký Bratr zadával k plnění a jak účastníky za jejich plnění odměňoval).
Ve vztahu k nesprávnému hodnocení závažnosti věci žalovanou soud konstatoval,
že mezi prezentaci závadných prvků zařadila žalovaná násilí, navádění ke krádeži odměněné
cigaretami, požívání alkoholu a kouření, to vše ve střední intenzitě. Soud vyjádřil přesvědčení,
že i takové hodnocení závažnosti věci, byť bylo provedeno velmi stručným a ne zcela
vyčerpávajícím způsobem, obstojí a není namístě napadené rozhodnutí pro ne zcela pregnantní
odůvodnění závažnosti věci rušit, a to již vzhledem ke skutečnosti, že i když žalovaná posoudila
závažnost věci ve střední intenzitě, byla žalovanou uložena pokuta ve výši toliko 5% maximální
možné částky, tj. při dolní hranici zákonem stanoveného rozpětí pokuty, přičemž žalovaná
ani nezkoumala finanční prospěch účastníka řízení daného pořadu, což de facto znamená,
že finanční prospěch účastníka řízení při stanovení výše pokuty nehodnotila vůbec,
tedy ani v jeho neprospěch. K tvrzení, že pořad neobsahoval vulgární slova, soud uvedl,
že uvedené tvrzení bylo vyvráceno promítnutím předmětného pořadu, z něhož vyplývá
pouze částečné a nedostatečné „vypípávání“ vulgarismů, není přitom rozhodné, zda vulgární
slova užívá jeden či více jedinců a zda provozovatel soutěžící upozornil na jejich nevhodnost,
ale rozhodné je, že jsou vůbec v pořadu používána (i když jsou částečně „vypípána“).
K žalobnímu bodu č. 6) soud připomněl, že z obsahu správního spisu vyplývá,
že stěžovatelka byla již v minulosti opakovaně upozorněna na porušování zákona,
k němuž docházelo tím, že do vysílání zařazovala v době od 6:00 do 22:00 hod. pořady,
které by mohly ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých. Za uvedené protiprávní
jednání byla stěžovatelka také v minulosti žalovanou sankcionována. Ve shodě se svou dosavadní
judikaturou (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002, č. j. 28 Ca 81/2001 -
28), má soud za to, že podmínka předchozího upozornění, zakotvená v ustanovení §59 odst. 1 a
3 zákona č. 231/2001 Sb., je splněna i tehdy, byl-li provozovatel vysílání žalovanou upozorněn na
porušení téže povinnosti stanovené zákonem bez ohledu na to, kdy k porušení této povinnosti
došlo. Rozhodující tedy je, že stěžovatelka byla na porušení totožné povinnosti stanovené
zákonem již v minulosti upozorněna (což stěžovatelka nepopřela, pouze poukazovala na to, že se
tak stalo v souvislosti se zcela jiným typem odvysílaného pořadu), a byla jí uložena povinnost s
okamžitou platností pro futuro zabezpečit, aby takové pořady v době, kdy je to zákonem
zakázáno, do vysílání zařazovány nebyly. Na věci nic nemění, že pořad ze série reality show Big
Brother je zcela odlišným typem pořadu ve srovnání s tím, k němuž se předchozí upozornění
žalované vztahovalo. Ze znění ustanovení §59 odst. 1, 3 zákona č. 231/2001 Sb. podle soudu
rozhodně nevyplývá povinnost žalované opakovaně upozorňovat provozovatele vysílání na
porušování týchž zákonných povinností a stanovovat mu lhůtu k nápravě vždy ve vztahu k
jednotlivému pořadu, jehož odvysíláním nově došlo k porušení zákazu zakotveného v ustanovení
§32 odst. 1 písm. g) téhož zákona. Pokud by před uložením pokuty musela žalovaná upozornit
provozovatele vysílání na to, že již odvysílaným pořadem porušil zákon a stanovit mu lhůtu k
nápravě, znamenalo by to podle soudu, že za již odvysílaný pořad by nebylo možno pokutu
uložit, respektive by bylo možno ji uložit jen v případě, že by došlo k opakovanému vysílání
téhož pořadu. Tím by oprávnění žalované ukládat pokutu za porušení zákona zcela postrádalo
smysl. K tvrzení stěžovatelky, že postup žalované ve vztahu k druhé sérii reality show VyVyvolení
byl odlišný od postupu v daném případě, neboť provozovatel vysílání reality show VyVyvolení
byl za typově a druhově stejné porušení zákona několikrát upozorněn, k čemuž stěžovatelka
předložila tiskovou zprávu z 15.zasedání žalované pro rozhlasové a televizní vysílání, soud uvedl,
že označená tisková zpráva se vztahuje k jejímu zasedání, které se konalo ve dnech 29. - 31.
srpna 2006, tedy k období následujícího roku, kdy byl odvysílán předmětný pořad a může toliko
vypovídat o postupu žalované v období, které se již k předmětnému rozhodnutí nevztahuje.
K poslednímu bodu (č. 7) žaloby soud uvedl, z ustanovení §61 odst. 3 písm. d) zákona
č. 231/2001 Sb. vyplývá, že rozpětí, v němž žalovaná mohla uložit stěžovatelce pokutu
za předmětný správní delikt, činí 20 000 Kč až 10 000 000 Kč; výši pokuty žalovaná stanovila
částkou 500 000 Kč, tj. ve výši 5 % maximální možné částky a soud má za to, že s ohledem
na posouzení jednotlivých zákonných kritérií stanovila žalovaná pokutu tak, že ji soud shledává
zcela odpovídající jednotlivým posuzovaným kritériím. K námitce, že výše pokuty je zjevně
nepřiměřená a neadekvátní i vzhledem k historické, dosavadní rozhodovací praxi žalované
o správních deliktech, soud uvedl, že z jím předložených rozhodnutí žalované tuto skutečnost
neshledal; předložená rozhodnutí žalované vypovídají o uložení pokut žalovanou za stejný
správní delikt stěžovatelce, a to v rozmezí od 1 000 000 Kč do 300 000 Kč, což soud s ohledem
na jednotlivá kritéria, která je nutno vždy konkrétně posuzovat a která mohou být naplněna
v různé intenzitě, shledal jako zcela adekvátní. Ze své judikatury doplnil, že z rozsudku
městského soudu ze dne 23. 6. 2006, sp. zn. 5 Ca 1/2006, vyplývá, že žalobci byla za porušení
téhož ustanovení za odvysílání pořadu ze série Big Brother ve dnech 28. 8. do 1. 9. 2005
rozhodnutím žalované ze dne 5. 10. 2005, č. j. Rpo /110/05, uložena pokuta ve výši
4 000 000 Kč, dále z rozsudku městského soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 9 Ca 28/2006 vyplývá,
že účastníku řízení, kterým byl jiný provozovatel vysílání, za porušení téhož ustanovení
za odvysílání pořadu ze série VyVolení dne 16. 9. 2005 byla rozhodnutím žalované ze dne
23. 11. 2005, č.j. Rpo /121/05, uložena pokuta ve výši 3 000 000 Kč, z rozsudku téhož soudu
ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 9 Ca 28/2006, vyplývá, že účastníku řízení, kterým byl jiný provozovatel
vysílání, za porušení téhož ustanovení za odvysílání pořadu ze série VyVolení dne 17. 9. 2005 byla
rozhodnutím žalované ze dne 23. 11. 2005, č. j. Rpo /121/05, uložena pokuta ve výši
2 500 000 Kč, z rozsudku téhož soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 11 Ca 42/2006, vyplývá,
že žalobci za porušení téhož ustanovení za odvysílání pořadu ze série Big Brother dne 18. 9. 2005
byla rozhodnutím žalované ze dne 14. 12. 2005, č. j. Rpo /128/05, uložena pokuta ve výši
2 500 000 Kč. Soud odmítl provést doplnění důkazního řízení záznamem pořadu Vyvolení - II.
série či Snowborďáci, neboť je považoval za nadbytečné. Správní orgán je podle soudu povinen
posoudit zákonem daná kritéria, které zákonodárce stanovil právě proto, aby zabránil možné
libovůli ze strany správních orgánů. V daném případě však soud konstatoval, že žalovaná své
povinnosti posouzení jednotlivých zákonných kriterií dostála, a i když posouzení jednotlivých
kriterií není zcela pregnantní, úvaha správního orgánu je v něm obsažena seznatelným a soudní
přezkum umožňujícím způsobem.
K návrhu stěžovatelky na moderaci pokuty soud zejména uvedl, že uložená pokuta ve výši
500 000 Kč není pokutou zjevně nepřiměřenou, nýbrž pokutou, která odpovídá danému porušení
zákona i zákonnému rozpětí stanovenému v ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona
č. 231/2001 Sb., dle něhož lze uložit za spáchání správního deliktu, kterého se stěžovatelka
dopustila, pokutu v rozmezí od 20 000 Kč až do výše 10 000 000 Kč. Uložená pokuta
se pohybovala podle názoru městského soudu při dolní hranici zákonné sazby. Dále zdůraznil,
že výše sankce za protiprávní jednání musí mít i preventivní charakter, a to předně ve vztahu
k žalobci a musí tak s sebou nést přiměřeně citelný zásah do jeho majetkové sféry, aby byl veden
k důslednějšímu dodržování všech zákonných norem, kterými je vázán, a to zejména ve vztahu
k zákonu č. 231/2001 Sb. Preventivní úlohu musí mít uložená sankce rovněž ve vztahu
i ke všem ostatním subjektům pohybujícím se na daném trhu.
V žádném žalobním bodu tak soud žalobci nepřisvědčil a dospěl k závěru, že žaloba není
důvodný, a proto ji dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou rozčlenila do sedmi
základních stížnostních bodů.
V bodě č. 1) kasační stížnosti stěžovatelka zejména uvedla, že rozsudek městského soudu
napadá z toho důvodu, že se soud nevypořádal dostatečně s námitkou stěžovatelky o tom,
že žalovaná řádně nevyložila pojmy uvedené v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) a ustanovení §60
odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. Stěžovatelka předestřela svůj názor na právní výklad
neurčitých pojmů „fyzický vývoj“, „psychický vývoj“ a „mravní vývoj dětí a mladistvých“
a zpochybnila závěry žalované. K pojmu „fyzický vývoj“, „psychický vývoj“ stěžovatelka uvádí,
že žalovaná tyto pojmy nevykládá, jelikož jejich obsah považuje za obecně známý. Stěžovatelka
relativizuje dopad těchto neurčitých pojmů na posuzovanou věc. Stěžovatelka kritizuje i aplikaci
pojmu „mravní vývoj“, když tvrdí, že žalovaná porovnala jednání stěžovatelky s mravností
podle vlastních kritérií, aniž by je poměřila s obecnou společenskou shodou o obsahu mravnosti.
Stěžovatelka dále poukázala na to, že žalovaná byla povinna vyložit tyto neurčité pojmy předem,
a nikoliv ex post. Odkázala přitom na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu.
V bodě č. 2) kasační stížnosti stěžovatelka napadá závěr městského soudu o tom,
že stěžovatelka byla před uložením pokuty žalovanou předem upozorněna na porušení §59
zákona č. 231/2001 Sb., a byla jí stanovena lhůta k nápravě. Stěžovatelka uvádí, že nebyla předem
upozorněna žalovanou na porušení zákona a nebyla jí poskytnuta možnost napravit jednání
ve stanovené lhůtě; upozornění přitom podle stěžovatelky nesmí být obecného charakteru.
Doplnila, že dle tvrzení žalované mělo k upozornění dojít prostřednictvím sankcionování
za obdobné chování v minulosti, např. prostřednictvím rozhodnutí žalovaného č. j.Rpo 118/05,
o uložení pokuty ve výši 1 000 000 Kč, s čímž vyslovila nesouhlas. Doplnila, že nebyla předem
upozorněna ani na výklad označených neurčitých pojmů žalovanou a v souladu se zásadou právní
jistoty po ní nelze žádat, aby k výkladu zaujímanému žalovanou dospěla sama. Doplnila,
že navrhla provedení důkazu tiskovou zprávou z 15. zasedání žalované, z níž mělo vyplývat,
že žalovaná vydává upozornění na porušení zákona ex post i v jiných případech.
V bodě č. 3) kasační stížnosti stěžovatelka zejména poukazuje na to, že došlo k vadě
řízení před žalovanou, která spočívá v tom, že žalovaná zjistila nedostatečně skutkový stav věci,
jež mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Konkrétně stěžovatelka upozorňuje
na skutečnost, že žalovaná jako kolegiální orgán neprovedla důkaz zvukově-obrazovým
záznamem, což podle názoru stěžovatelky znemožňuje vydání kvalifikovaného rozhodnutí
a zároveň to zakládá neúplnost podkladů správního rozhodnutí. Stěžovatelka dále namítá,
že chování spočívající v násilí, navádění ke krádeži odměněné cigaretami atd. nebylo v pořadu
vůbec odvysíláno, přičemž pořad neobsahoval konzumaci alkoholu a kouření. Stěžovatelka
argumentuje také tím, že soud sice doplnil dokazování o zvukově-obrazový záznam,
ovšem nevyhodnotil tento důkaz stejně, jako žalovaná. Podle názoru stěžovatelky soud
nezhodnotil řádně všechny provedené důkazy a zjištěný skutkový stav tak nelze považovat
za prokázaný. Doplnila, že pořad mohl být částí veřejnosti shledán jako nevkusný, ovšem to samo
o sobě neznamená, že došlo k porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.
Stěžovatelka napadá i postup soudu při hodnocení důkazu provedeného znaleckým posudkem
PhDr. S. H. Stěžovatelka dále namítá, že je možno dle zákona č. 40/1995 Sb., vysílat reklamu na
alkohol v televizním vysílání při každém sportovním přenosu i v dopoledních hodinách, resp., že
reklama na alkoholické nápoje je nedílnou součástí významných sportovních událostí, které jsou
vysílány i v době, kdy děti sledují televizní vysílání.
V bodě č. 4) kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že rozsudek soudu trpí vadami řízení,
které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z tohoto pohledu napadá
především hodnocení soudu o tom, že postupem žalovaného nebylo porušeno právo stěžovatele
seznámit se s podklady rozhodnutí žalovaného. Brojila i proti způsobu, jakým byl ve věci veden
správní spis u žalované. Stěžovatelka podle svého tvrzení neměla jistotu, zda jsou ve spisové
dokumentaci obsaženy všechny podklady k rozhodnutí, neboť spis byl dle tvrzení žalované
doplněn i po nahlédnutí stěžovatele interními přípisy Úřadu sloužícími žalované jako podklad
rozhodnutí.
V bodě č. 5) kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že při právním posouzení věci nebylo
přihlédnuto k nové hmotněprávní úpravě, zákonu č. 235/2006 Sb., kterým se mění zákon
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tento zákon novelizoval zákon
č. 231/2001 Sb. tak, že stanovil novou povinnost provozovateli televizního vysílání,
a to nezařazovat do programu pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky. Povinnost
použít novou právní úpravu stěžovatelka dovozuje ze skutečnosti, že k datu její účinnosti
(31. 5. 2006) nebylo rozhodnutí žalované doposud předáno k poštovní přepravě,
byť již v té době bylo vydáno. Podle názoru stěžovatelky měla žalovaná k datu účinnosti
příznivější právní úpravy své rozhodnutí doposud v plné dispozici, a proto měla novou právní
úpravu dle ústavního principu zakotveného v čl. 40 odst. 6 Listiny zohlednit. Žalovaná
dle stěžovatelky vyčkávala s expedicí rozhodnutí do konce srpna 2006, a to z důvodu, že čekala
na výsledek soudních řízení v obdobných případech týkajících se předmětné reality show.
Není proto spravedlivé, že stěžovatelka byla trestána podle „staré“ právní úpravy,
když lze předpokládat, že v době, kdy žalovaná schvalovala odůvodnění rozhodnutí, už platilo
nové, pro stěžovatelku příznivější právo.
V bodě č. 6) kasační stížnosti stěžovatelka soudu vytýká, že se nevypořádal s námitkou,
že žalovaná postupovala při ukládání pokuty nezákonně, neboť nerespektovala všechna kritéria
vymezená v ustanovení §61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., tedy závažnost věci, míru
zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného
finančního prospěchu, povaze vysílaného programu a postavení provozovatele vysílání
a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči
divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy, ani se těmito kritérii podrobně
nezabývala. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje nezákonné uložení pokuty, resp. libovůli
žalované, a vyslovila nesouhlas se závěry soudu, který její rozhodnutí potvrdil.
V bodě č. 7) kasační stížnosti stěžovatelka vyslovila nesouhlas s výší pokuty,
přičemž konkrétně uváděla, že pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši a soud ji měl
na základě její žádosti snížit. Stěžovatelka dále namítá, že žalovaná nevzala v potaz všechna
kritéria uvedená v ustanovení §61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb. a neprovedla důkaz
záznamem pořadu VyVolení či Snowborďáci, za něž byla uložena provozovatelům televizního
vysílání pokuta v jiné výši. Z této skutečnosti dovozuje nepřiměřenost uložené pokuty
ve své věci. Zejména stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí žalované v obdobných
věcech, na něž soud v tomto ohledu poukazuje, byla zrušena a vrácena žalované zpět.
Proto je podle názoru stěžovatelky tato úvaha městského soudu nezákonná.
S odkazem na výše uvedené kasační námitky stěžovatelka navrhla zrušení napadeného
rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. Požádala o přiznání nákladů řízení
ve výši soudního poplatku.
Žalovaná zaslala ke kasační stížnosti stěžovatele vyjádření, v němž obecně uvedla,
že městský soud v průběhu soudního řízení postupoval zcela v souladu se zákonem (soudním
řádem správním), když přezkoumával správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů na základě
správního spisu předloženého žalovanou, přičemž doplnil důkazní řízení o znalecký posudek
PhDr. S. H. a zopakoval důkaz zvukově-obrazovým záznamem. Konkrétně ke kasačním
námitkám žalovaná uvedla následující. (Nejvyšší správní soud jednotlivá tvrzení žalované pro přehlednost
seřadil v pořadí podle kasačních námitek, k nimž se vztahují). K námitce č. 1) žalovaná uvedla, že
neurčité pojmy obsažené v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., alespoň
rámcově vyložila. Jelikož vycházela z obecně známých pojmů, nepovažovala za nutné seznámit
stěžovatelku předem s jejich výkladem. K námitce č. 2) uvedla, že byla v minulosti na porušení
ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. upozorněna, jakož i za jeho porušení
opakovaně sankcionována. K tomu podotkla, že podle ustálené judikatury městského soudu ke
splnění podmínky předchozího upozornění postačí, pokud byla stěžovatelka upozorněna na
porušení téže povinnosti stanovené zákonem. Žalovaná odmítla takový výklad, podle něhož by
bylo možno pokutu uložit pouze v případě opakovaného vysílání téhož pořadu. Za porušení
povinností provozovatele vymezených v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.
pak žalovaná považuje zařazení předmětného pořadu do vysílání v době, ve které jsou zákonem
chráněni dětští diváci. K námitce č. 3) žalovaná uvedla, že se tvrzení stěžovatelky zakládá na
pouhé hypotéze, neboť zvukově-obrazový záznam byl žalované v průběhu správního řízení po
celou dobu k dispozici. Jelikož je jednání žalované neveřejné, nelze provedení takového důkazu
prokázat, jedině výpovědí členů žalované. Ke kasační námitce č. 4) žalovaná uvedla, že
stěžovatelkou namítané podklady pro rozhodnutí byly součástí správního spisu od začátku,
přičemž na ně byla upozorněna v oznámení o zahájení správního řízení. Žalovaná tvrdí, že
stěžovatelka nevyužila svého práva nahlížet do spisu v rámci správního řízení. Do spisu přibylo
od oznámení o zahájení řízení do okamžiku rozhodování pouze vyjádření účastníka řízení. K
nedostatečnosti odborných posudků zadaných žalovanou a absenci znaleckého posudku ve
správním řízení žalovaná podotkla, že podle jejího názoru si nechala vyhotovit k danému typu
pořadů dostatečné množství odborných stanovisek a čerpala z dostupné literatury, z níž některé
pasáže ocitovala i ve svém vyjádření. Podle jejího názoru tento důkazní materiál dostačoval
k odůvodnění závěru, že předmětný pořad naplnil skutkovou podstatu ustanovení §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť tato nepracuje s ohrožením faktickým, nýbrž s pouhou
možností ohrožení zákonem chráněných skupin osob. Ohledně námitky č. 5) žalovaná uvedla, že
v době jejího rozhodování ještě zákon předmětné jednání stěžovatelky sankcionoval. Podle jejího
názoru nelze směšovat datum rozhodnutí a den jeho podpisu, byť zpracování jejího rozhodnutí
trvalo v tomto případě neobvykle dlouhou dobu. Stran posledních námitek stěžovatelky týkajících
se výše pokuty žalovaná uvedla, že výši pokuty dostatečně odůvodnila. Doplnila, že správní
rozhodnutí je třeba hodnotit v souvislostech, a má za to, že odůvodnění správního rozhodnutí je
zřetelné a stanovení výše pokuty jasně zdůvodněné.
S odkazem na výše uvedené skutečnosti navrhla žalovaná soudu zamítnutí kasační
stížnosti.
Ze správního spisu pro Nejvyšší správní soud vyplynuly následující skutečnosti :
Ke způsobu vedení správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že je spis vybaven
obsahem spisu, na němž jsou uvedena i čísla listu jednotlivých ve spisu založených písemností.
Čísla listu na jednotlivých písemnostech však uvedena nejsou.
Správní spis obsahuje nedatovaný materiál s názvem „Analýza záznamu pořadů
Big Brother, které byly vysílány televizí Nova od 30. září 2005 do 5. října 2005“, která byla
provedena na základě stížností diváků na pořad Big Brother. Předmětem analýzy z kontextu bylo
prověřit, zda tyto pořady obsahují nemorálnost, vulgární výrazy, požívání alkoholických nápojů,
které dostávají soutěžící jako odměnu za splnění úkolů, propagaci kouření a sexuální scény.
V rámci této analýzy byl vyhodnocen i předmětný díl pořadu Big Brother odvysílaný
stěžovatelkou dne 8. 10. 2005 od 20.00 do 20.20 hod. Po stručném popisu skutkového děje
obsahuje analytický materiál konstatování, že pořad porušuje §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb. s odůvodněním, že jde o nabádání ke krádeži a schvalování nemorálního jednání.
Oznámením o zahájení správního řízení ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. Rpo/149/05-V,
č. j. 3330, (které bylo účastníku řízení doručeno dne 16. 11. 2005) bylo účastníku řízení oznámeno
zahájení správního řízení ve věci porušení povinností provozovatele vysílání obsažených
v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Současně byl účastník řízení vyzván
k vyjádření podle ustanovení §33 správního řádu. Toto oznámení zároveň obsahovalo poučení
o možnosti nahlédnout do správního spisu a pořídit si z něho výpisy dle ustanovení §23
správního řádu. Dne 7. 12. 2005 bylo žalované doručeno požadované vyjádření. Ve spise není
založen protokol o nahlížení pověřeného pracovníka stěžovatelky před vydáním rozhodnutí
ve věci, je tedy zřejmé, že stěžovatelka tohoto práva nevyužila.
Ve spise je založen návrh na usnesení žalované zpracovaný Analytickým odborem Úřadu,
z něhož je patrný odhad závažnosti porušení zákona u jednotlivých pořadů. U předmětného dílu
pořadu odvysílaného dne 8. 10. 2005 od 20:00 do 20:20 hod. shledala žalovaná tři formy porušení
zákona v mírnější formě v procentuálním vyjádření 10%.
Dále je v spise založena kopie posudku PhDr. Mgr. J. K., Ph.D. „Posouzení
nebezpečnosti reality show (VV, BB) pro děti do 15 let – stručné vyjádření“, který je rozdělen
do několika částí a dodatků. Celý tento posudek vyznívá v tom směru, že se nejedná o pořady
vhodné pro dospívající mládež. V závěru první části posudku znalec konstatuje, že pořad
představuje program určený pro adolescenci a mladší dospělost. Kdyby ve zobrazovaném
prostředí pobývaly děti do patnácti let, vážně by to ohrozilo jejich psychický, fyzický a morální
vývoj. Pokud jsou děti účastníky takového prostředí prostřednictvím televize, nemůže
to na ně mít dobrý vliv. Naopak, dle názoru znalce se jedná o zcela nevhodný pořad
pro tuto skupinu diváků a může je vážně poškodit na psychickém i morálním vývoji.
Proto by neměl být vysílán v době od 6:00 do 22:00 hod.
Z vyjádření Pedagogické sekce Etického Fóra ČR ze dne 24. 9. 2005 vyplývá, že pořady
typu „reality show“ navozují v divákovi pocit, že jsou mu předkládány obrazy z reálného života,
avšak ve skutečnosti podávají nereálný a pokřivený obraz o skutečnosti. Zobrazují jednání
spočívající v časté konzumaci alkoholu, dovolené agrese a hrubosti, hovory o sexu s rysy
obscénnosti. Takové pořady se přitom mohou stát normou vedoucí k napodobování s tím,
že vzbuzují v divácích proces přivykání si na prezentované formy jednání.
Z kopie posudku PhDr. J. R., Ph.D. ze dne 20. 9. 2005 vyplývá, že znalec rozebírá hlavní
důvody, proč nejsou pořady typu reality show vhodné pro děti a v čem jim mohou být zejména
škodlivé. Mezi ně autor posudku zařadil především dlouhodobý vliv pořadu na psychiku diváka,
napodobování chování protagonistů, kteří nejsou reprezentativním vzorkem mladé populace a
absentuje u nich jakákoliv hodnotová orientace.
Dne 7. 12. 2005 bylo žalované doručeno vyjádření stěžovatelky k oznámení o zahájení
správního řízení. V tomto vyjádření se stěžovatelka zejména vyjádřila k prezentovaným závadným
formám jednání, které dle žalované naplnily skutkovou podstatu správního deliktu.
Přitom odkazovala na posudek znalce PhDr. S. H., i jeho výslechem. Kromě toho navrhovala
také provést důkaz zvukově-obrazovým záznamem pořadu. Písemné vyhotovení znaleckého
posudku PhDr. S. H. však stěžovatelka nedoložila. Žalovaná návrhu na provedení výslechu
znalce nevyhověla.
Rozhodnutím žalované ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. Rpo 149/05, č. j. 5882/06, bylo
ve výrokové části vysloveno, že žalovaná dne 21. prosince 2005 rozhodla na základě ustanovení
§5 písm. f) zákona č. 231/2001 Sb. v souladu s §32 odst. 1 písm. g) a §60 odst. 3 písm. d)
téhož zákona a podle ustanovení §46 správního řádu tak, že:
1. Účastník řízení dne 8. října 2005 odvysílal na programu Nova v rámci sérii pořadů
s názvem Big Brother Od 20:00 do 20:20 hod. díl, ve kterém byly zjištěny nevhodné formy
komunikace, vulgarita, hrubost, včetně fyzického násilí, navádění ke krádeži za odměnu
od organizátorů soutěže, častá prezentace kouření a konzumace alkoholu některých soutěžících.
Konkrétní formy prezentace jsou obsaženy v odůvodnění.
2. Tímto jednáním došlo k porušení povinnosti stanovené §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době
od 06:00 hodin do 22:00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní
vývoj dětí a mladistvých.
3. Za porušení povinnosti uvedené v odst. 2 výše uvedeným způsobem se účastníkovi
řízení podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. ukládá pokuta ve výši
500 000 Kč.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí (které rozčlenila do VII. bodů) žalovaná zejména
uvedla, dne 9. listopadu 2005 provedla vyhodnocení vysílání další série Big Brother od 30. září
do 12. října 2005 s tím, že analýza vysílání ze dne 8. října 2005 od 20:00 do 20:20 hod.
diagnostikovala následující možná provinění vůči §32 odst. 1 písm. g):
a) Patologické formy komunikace jako normalita- agresivita, vulgarita;
b) Navádění ke krádeži za odměnu od organizátorů soutěže;
c) Prezentace kouření a konzumace alkoholu jako běžné formy jednání mladých lidí.
Po zhodnocení vyjádření účastníka řízení žalovaná výslovně uvedla, že ve správním řízení
hodnotila, zda pořad Big Brother vysílaný dne 8. října 2005 od 20:00 hod. na programu Nova
mohl ohrozit psychický, fyzický nebo mravní vývoj dětí či mladistvých. Podle žalované pořad
divákům předváděl závadné formy komunikace - vulgaritu a agresivitu, prezentoval nevhodnou
formou sexuální tématiku a časté kouření a konzumaci alkoholu některých soutěžících. Doplnila,
že tentokrát byl celý pořad sestaven ze sestřihů tří událostí z minulé doby, přičemž ve všech třech
případech šlo o opakovanou prezentaci situací, na jejichž závadnost byl účastník řízení
již upozorněn.
K bodu a) žalovaná uvedla, že prezentace patologických forem komunikace
bez jakékoliv korektivní pomoci sledujícím dětem byla už v předchozím období jedním z častých
provinění vůči §32 odst. 1 písm. g), na něž byl účastník řízení žalovanou upozorněn.
V tomto dílu ovšem naprosto nezodpovědným způsobem k agresivitě přispěl sám Velký Bratr,
když zadal D. a následně M. úkol, aby na ústa políbili E., které současně zadal úkol, aby se od
nikoho na ústa políbit nenechala (navíc za odměnu při splnění úkolu jí slíbil láhev vína). Zatímco
D. celkem rozumně úkol vzdal (a sdělil Velkému Bratru, co si o něm myslí), M. nakonec sáhl k
násilí a s pomocí siláka Š. na dvakrát donutil E. k polibku. Dramaturgie pořadu si tu počínala z
hlediska působení na děti a dospívající zcela bezohledně, navíc se tak dělo v jasném rozporu s
tím, co si účastník řízení sám napsal do svého Kodexu ochrany dětí a mladistvých v televizním
vysílání pořadů programu NOVA, kde se tvrdí: „Má-li se v pořadu objevit násilí, je třeba vždy vzít v
úvahu, že nesmí vést k napodobování.“ (11. 5. Násilí). Přitom je zřejmé, že touto nesmyslnou úlohou
účastníka řízení ústy Velkého Bratra vybídla desetitisíce dětí k napodobování. Dále žalovaná
citovala stanovisko Pedagogické sekce Etického fóra ČR: „Před děti a mládež, hledající reálné vzory
skutečného života, předkládají vzory, které nejsou svázány žádnými „zbytečnými“ pravidly. Hrubost a agrese jsou
povoleny, stejně jako nadměrná konzumace alkoholu, časté hovory o sexu, narážky téměř s rysy obscénnosti.
Sobecké, bezohledné jednání zraňující druhého, jednání „neznající bratra“ se stává normou vedoucí k
napodobování.“
K bodu b) žalovaná uvedla, že pokud se týče krádeží na pokyn Velkého Bratra (cigarety
jsou použity jako odměna, a to za chování, které je odsouzeníhodné - za krádeže oblečení
ostatních soutěžících). L. v touze po cigaretách krade, i když ví, že její vinou mohou
její spolubydlící natrvalo přijít o své oblečení a dostat se tak do velmi nepříjemné situace - což se
nakonec i stalo. Velký Bratr oblečení nevrátil a například P. tak v důsledku krádeží nezůstalo
vůbec žádné spodní prádlo. Podle názoru žalované je skutečně nevhodné, aby děti viděly, že když
je člověk závislý na “hulení“ (jak to nazval v pořadu moderátor L. M.), tak je možné si opatřit
cigarety krádeží, která může být provedena “fantasticky“. Obhajoba účastníka řízení se podle
přesvědčení žalované zakládá na třech argumentech, z nichž ani jeden ve skutečnosti neplatí.
První argument stěžovatelky spočívá v tom, že dění v soutěži Big Brother je možno co do
mravního působení srovnávat s jinými žánry (například uměleckými) nebo s dětskou hrou. Big
Brother je soutěž o 10 milionů a děti školního věku mají sklon chápat jednání soutěžících jako
„návod k tomu, jak se správně chovat, aby člověk byl v životě úspěšný“. Tento přistup dětí potvrzuje i
zkušenost rodičů a učitelů, kteří na tento fakt v souvislosti s reality show upozorňovali. Dalším
argumentem je tvrzení, že „dětem je zřejmé, že formát reality show není pořadem normotvorným, ale
informativním pořadem o lidské přirozenosti“. Žalovaná se domnívá, že nic není vzdálenějšího
skutečnosti, než toto tvrzení. Reality show je pořad zábavný a jako takový na děti působí zvlášť
intenzivně. O tom, že by jej děti dokonce vědomě vyřadily z pořadů „normotvorných“, nemůže
mít účastník řízení (ani případně znalec, na něhož se odvolává) žádné poznatky, neboť takový
výzkum proveden nebyl. Žalovaná nesouhlasila s námitkou účastníka řízení, že navádění ke
krádeži ze strany Velkého Bratra není relativizací hodnot: Sama soutěžící si byla vědoma
nemorálnosti tohoto úkolu a nebýt své závislosti na nikotinu, nepřistoupila by na něj. Podle
názoru žalované šlo naopak o klasickou ukázku morálního „zlomení“ člověka v náročné situaci,
přičemž dětským divákům vysílatel neposkytl žádnou možnost přiměřeně tuto událost
vyhodnotit. Tím, že L. byla naopak jedna z divácky nejoblíbenějších soutěžících, tedy její jednání
je z hlediska dětských diváků veřejně schvalováno.
Konečně k bodu c) žalovaná uvedla, že někteří soutěžící (tentokrát L., E., Š.) často v
záběrech kouří. Ačkoliv jde o zdraví ohrožující jednání, L. byly dokonce cigarety poskytnuty
Velkým Bratrem jako odměna za krádeže. Dále již poněkolikáté Velký Bratr jako odměnu nabídl
alkohol (tentokrát Š., který má s opilostí časté problémy). Častá a nadměrná konzumace alkoholu
je trvalým problémem seriálu Big Brother a účastník na něj byl již upozorňován
i za něj pokutován. Ospravedlňoval se tím, že jde o ojedinělý případ a že rozhodně soutěžící
nejsou alkoholem odměňováni. Žalovaná zdůraznila, že nehodnotí chování soutěžících,
nýbrž pořad, jak je vysílán účastníkem řízení. V daném případě vysílá provozovatel pořad, který
ukazuje konzumaci alkoholu, kouření a chování v opilosti a toto považuje za „normální“.
Navíc pořad se vyvíjí prakticky pod přímým dohledem účastníka řízení, ten chování soutěžících
ovlivňuje, stejně jako soutěžícím doplňuje zásoby alkoholu a cigaret. Účastník řízení zadává
soutěžícím úkoly a za jejich splnění je posléze odměňuje (i alkoholem). Tedy sám účastník řízení
navádí, tedy ovlivňuje, soutěžící k určitému chování. Děti si vnější svět osvojují zejména
nápodobou. Pořad v žádné ze svých částí nevysvětluje, že chování soutěžících není normální
právě pro dětské diváky. Děti tak mohou považovat chování soutěžících za běžnou normu
chování, přičemž (zejména děti do mladšího školního věku) nejsou schopny rozlišit, že se jedná
o chování pod vlivem alkoholu nebo chování podle návodu účastníka řízení.
Pokud by se tedy některý dětský divák rozhodl napodobit některého soutěžícího, a to kouřením,
konzumací alkoholu, nebo promiskuitním chováním, je zde dána možnost jeho ohrožení,
a to v případě kouření a konzumace alkoholu zcela jistě přinejmenším fyzickým poškozením.
Alkohol a cigarety jsou v některých domácnostech dětem přístupné, a je tedy v možnostech
přinejmenším jednoho dětského diváka vykouřit cigaretu nebo vypít alkohol jako důsledek
nápodoby soutěžících v pořadu. Důsledkem tohoto chování pak může být v nejlepším případě
chvilková nevolnost, v horším např. návyk kouření, příp. otrava alkoholem. Je třeba vnímat,
že děti především s ohledem na svůj věk (zejména děti velmi nízkého věku), ale i na řadu
dalších okolností se nemusí s obsahem pořadu vypořádat ve vztahu k jeho celku.
V odůvodnění rozhodnutí (konkrétně v bodě V.) se žalovaná zabývala výkladem
jednotlivých neurčitých pojmů tvořících skutkovou podstatu předmětného správního deliktu.
Odkázala na čl. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále také jen „ÚPD“) a uvedla, že dítětem se rozumí
každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není
zletilosti dosaženo dříve. Dle čl. 3 ÚPD musí být zájem dítěte předním hlediskem
při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními
sociální péče, soudy nebo, správními orgány nebo zákonodárnými orgány. Čl. 17 ÚPD
pak upravuje důležitou funkci hromadných sdělovacích prostředků tak, že za tímto účelem státy,
které jsou smluvní stranou Úmluvy, povzbuzují podle čl. 17 písm. e) Úmluvy tvorbu
odpovídajících zásad ochrany dítěte před informacemi a materiály škodlivými pro jeho blaho
majíce na mysli ustanovení čl. 13 a 18 Úmluvy. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině pak rozlišuje dítě
zletilé a nezletilé. Dle ustanovení §8 odst. 2 občanského zákoníku se zletilosti nabývá dovršením
osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství.
Takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné.
Za mladistvého se dle ustanovení §74 trestního zákona považuje osoba, která v době spáchání
trestného činu dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok svého věku. Žalovaná
tedy má za to, že v souladu s její povinností dohlížet na dodržování zákonů v oblasti vysílání
je také dohlížet v oblasti vysílání na zájmy a blaho dětí tak, jak vychází především z Úmluvy.
Další, v právním řádu užívaný, pojem dětí a mladistvých, je pak již podskupinou této definice
a nepřekračuje její věkové hranice. Žalovaná tedy tvrdí, že ustanovení §32 odst. 1 písm. g)
zákona č. 231/2001 Sb. rozumí pod pojmem děti a mladiství všechny osoby ve věku do osmnácti
let bez dalšího přesnějšího vymezení. Žalovaná se dále zabývala pojmy ohrožení fyzického,
psychického nebo mravního vývoje. Čl. 7 odst. 2 Evropské úmluvy o přeshraniční televizi uvádí:
„Všechny části programů, které by mohly poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dospívajících,
nesmějí být zařazovány do vysílání v čase, kdy je pravděpodobné, že by je tyto osoby mohly sledovat.“
Tato podmínka je dle žalované přímo aplikovaná právě v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb.
Žalovaná se domnívá, že není nutné polemizovat nad obsahem slova vývoj, jakož i pojmu
fyzický, neboli tělesný, a pojmu psychický, neboli duševní, neboť se dle jejího názoru jedná
o pojmy obecně známé. V případě pojmu morální vychází žalovaná z morálky, tedy sféry lidského
jednání a chování pozorovatelné z hlediska etických hodnot; morální pak chápe jako soubor
pravidel morálky, jimiž se řídí jednání lidí v určité společnosti. V této souvislosti považuje
žalovaná za vhodné zmínit také pojem dobré mravy, tj. měřítko hodnocení konkrétních situací,
odpovídající obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami
demokratické společnosti. Možné ohrožení pak žalovaná vykládá jako případnou, možnou
odchylku z normálního (obvyklého běžného, průměrného) vývoje jedince v důsledku shlédnutí
pořadu nebo upoutávky v televizním vysílání, ke které ale fakticky nemusí dojít (může jí být
včasným zásahem, např. dalších osob, zabráněno). Žalovaná se zabývala definováním možného
ohrožením mravního vývoje dětí a mládeže. Předně podle jejího názoru jde o zjištění vývojové
psychologie týkající se utváření mravního uvažování jako universální regulační kompetence,
která je nezbytná pro chápání norem, interpretaci jejich významu a formování následného
jednání. Z tohoto hlediska je ohrožením zdravého mravního vývoje vše, co jednak podlamuje
vůbec schopnost mravního rozhodování (například ignorováním morální dimenze lidského
jednání), jednak brání vývoji mravního života dosáhnout zralé fáze autonomní mravnosti
založené na funkci citlivého svědomí. Konečně zde existuje souhlas společnosti ohledně
morálních vlastností, které by bylo potřeba u děti především pěstovat, jako např. slušnost,
ohleduplnost, pracovitost, samostatnost, odpovědnost, nesobeckost, zásadovost atd. Souhrnně
je tedy možno podle žalované konstatovat, že prezentace, které svým celkovým vyzněním působí
proti výše uvedeným žádoucím mravním orientacím, ohrožují zdravý mravní vývoj dětí
a mladistvých. Pro ono celkové vyznění přitom hraje mimořádně důležitou roli jak kontext
vysílání (například zde chybí či nechybí v rámci daného pořadu taková morální korekce,
která umožní dítěti či mladistvému se správně orientovat), tak i širší kontext celospolečenský (jde-
li např. o vysílání, jehož působení se stane významnou součástí širšího společenského života
alespoň po určitou dobu). Žalovaná má za to, že je její povinností dohlížet, aby konkrétním
pořadem nebo upoutávkou nemohla být způsobená odchylka od jedinečného vývoje osobnosti
dítěte, a to jednotlivě nebo současně ve všech součástech jeho vývoje, tedy tělesné či duševní,
jakož i v obou současně, která by se odrazila v jeho normách chování. Žalovaná také pro úplnost
uvádí v odůvodnění definici pojmu „pořad“, jak je uvedena v ustanovení §2 odst. 1 písm. j)
zákona č. 231/2001 Sb., dle níž považuje za pořad každý díl Big Brothera jednotlivě. Pořadem
se podle jejího názoru rozumí obsahově souvislá, celistvá a časově ohraničená část rozhlasového
a televizního vysílání.
Žalovaná na základě výše uvedeného hodnocení uzavřela, že pořad Big Brother vysílaný
dne 8. 10. 2005 od 20:00 do 20:20 hod. naplnil znaky porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g)
zákona č. 231/2001 Sb., přičemž pro naplnění skutkové podstaty porušení zákona jsou
dle názoru žalované nezbytné tyto atributy: a) pořad byl zařazen do vysílání
mezi 6:00 a 22:00 hod.; b) postačuje pouhá možnost ohrožení vývoje dětí a mladistvých,
není třeba ohrožení faktické; c) pořad dle názoru žalované může ohrozit fyzický, psychický
nebo morální vývoj, k čemuž stačí ohrožení byť jen jedné z těchto komponent vývoje dítěte
(fyzického, psychického nebo morálního vývoje); d) pořad může ohrozit vývoj dětí a mladistvých,
přičemž do této skupiny dle výkladu žalované náleží jak adolescenti, tak i děti předškolního
a mladšího školního věku. Pro děti mladší 15 let považuje žalovaná pořad za zvláště nebezpečný.
Žalovaná má za to, že v odůvodnění zřetelně vysvětlila všechny úvahy, kterými při posuzování
pořadu byla vedena. Své rozhodnutí hodnotí jako zcela souladné s platnou právní úpravou
a uvádí, že k hodnocení možného ohrožení dětí přistoupila z pohledu rodičů a veřejnosti.
Domnívá se, že v daném případě se jedná o možné ohrožení, které je s to prokázat na základě
obecně známých skutečností, jakož i životních a rodičovských zkušeností jednotlivých členů
žalované. Žalovaná konstatuje, že účastník řízení porušil ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., tedy povinnost nezařazovat v době od 6:00 do 22:00 hodin do vysílání pořady
a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých
tím, že dne 8. října 2005 od 20:00 do 20:20 hod. na programu Nova odvysílal pořad Big Brother.
V bodě VI. odůvodnění rozhodnutí žalovaná uvedla, že účastníkovi řízení bylo
v minulosti uloženo upozornění na porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. a byla
mu za takové porušení udělena pokuta - např. rozhodnutím Rpo/57/05 za odvysílání reportáže
„Psí zápasy‘. Žalovaná má proto za prokázané, že účastník řízení byl v minulosti upozorněn
na porušování zákona, k němuž docházelo tím, že do vysílání zařadil v době
od 6:00 do 22:00 hod. pořady, které mohly ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí
a mladistvých.
Z bodu VII. odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že se žalovaná zabývala i výší pokuty.
Výslovně uvedla, že jsou dány všechny zákonné podmínky pro uplatnění sankce v mezích zákona
č. 231/2001 Sb., a proto rozhodla dle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb.
o uložení pokuty ve výši 500 000 Kč. Doplnila, že byla omezena dolní a horní hranicí stanovenou
zákonem a při stanovení výše pokuty byla vedena následujícími úvahami: K míře zavinění uvedla,
že vysílání pořadu, jeho obsah, ovlivňování průběhu pořadu je v plné míře kontrolováno
provozovatelem; v tomto pořadu je sestřih z minulých dní. Je tedy zcela na rozhodnutí
samotného provozovatele, jaké úseky z nahraného materiálu do vysílání zařadí. Nejedná
se o první pořad ze série a provozovatel již věděl, že žalovaná považuje některé typy chování
účastníků za nevhodné a mohl je eliminovat, což neučinil. Účastník řízení pořad v této podobě
tudíž zařadil do vysílání vědomě a úmyslně. K rozsahu a dosahu vysílání uvedla, že účastník řízení
je provozovatel televizního vysílání s celoplošnou působností, (tj. více než 70% obyvatel ČR.)
Žalovaná má za prokázaný značný územní rozsah vysílání co do velikosti území, jakož i dosah
vysílání co do počtu diváků. K finančnímu prospěchu účastníka řízení uvedla, že zvýšená
sledovanost přinesla účastníku řízení finanční prospěch, avšak tento finanční prospěch
v konkrétní výši nelze prokázat důkazními prostředky žalované dostupnými,
proto tato skutečnost neměla na stanovení výše pokuty vliv. K závažnosti věci uvedla, že se jedná
o prezentaci několika závadných prvků, konkrétně násilí, navádění ke krádeži odměněné
cigaretami, prezentace zdraví škodlivého jednání, požívání alkoholu a kouření, to vše ve střední
intenzitě. K povaze vysílaného pořadu uvedla, že jde o tzv. reality show, nový typ pořadu,
který je možno označit spíše za zábavný, což však nevylučuje možnost ohrožení vývoje děti
a mládeže obsahem tohoto pořadu. S odkazem na uváděné uzavřela, že účastník řízení výše
uvedeným jednáním porušil svou povinnost podle ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., čímž se dopustil správního deliktu podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona
č. 231/2001 Sb., za který lze uložit pokutu ve výši od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč. Žalovaná
uzavřela, že za spáchání tohoto správního deliktu uložila účastníku řízení pokutu ve výši
500 000 Kč a poučila účastníka řízení, že proti tomuto rozhodnutí může podat podle §66 zákona
č. 231/2001 Sb. žalobu k městskému soudu, a to ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení
rozhodnutí.
Ze správního spisu dále vyplývá, že označené rozhodnutí bylo účastníku řízení doručeno
dne 22. 8. 2006. Stejně tak ze spisu vyplývá, že proti označenému správnímu rozhodnutí podal
účastník řízení v zákonné dvouměsíční lhůtu žalobu, která byla rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 18. 1. 2007, č. j. 10 Ca 325/2006 – 63, zamítnuta jako nedůvodná s odůvodněním
rekapitulovaným výše.
Ze soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti týkající
se projednání posuzované věci městským soudem.
Z protokolu o jednání ze dne 18. 1. 2007 je patrné, že městský soud se rozhodl
z navrhovaných důkazů provést důkaz znaleckým posudkem PhDr. S. H., dále rozhodnutími
žalované ze dne 27. 4. 2005, č. j. Rpo/57/05, a dále rozhodnutími vyjmenovanými v bodě 7.
žaloby. Dále se městský soud usnesl provést dokazování zvukově-obrazovým záznamem
předmětného dílu pořadu Big Brother. Další důkazy navržené stěžovatelkou městský soud
nepřipustil.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Dále Nejvyšší správní soud před samotným posouzením kasačních námitek stěžovatelky
považuje za vhodné vymezit obecná východiska a roviny, v nichž posuzovanou věc podrobil
přezkumu, a zároveň definovat obecné právní úvahy, které považuje za jádro řešení posuzované
věci.
V nejobecnější rovině se v posuzované věci jedná o střet dvou právem chráněných
hodnot a legitimních zájmů. V prvé řadě se jedná o svobodu slova a šíření myšlenek či informací,
která je základním lidským právem, a to jak v rovině aktivní, tedy šíření takových myšlenek
a informací, tak i v rovině pasivní, tedy právu na získávání takových informací.
Naproti tomu je zde právem chráněný zájem a blaho dítěte, reprezentovaný fyzickým,
psychickým a mravním vývojem jeho osobnosti, který nesmí být výkonem svobody slova a šíření
informací v rozsahu určitého právem vymezeného prostoru narušen. V prvé řadě je zapotřebí
nastínit právní úpravu střetu těchto dvou právem chráněných zájmů v rovině mezinárodního
i vnitrostátního práva.
V rovině mezinárodněprávních norem dopadajících na tuto problematiku je třeba vyjít
z obecného rámce práva na svobodu projevu a rozšiřování myšlenek a informací v zásadě
bez zásahů státních orgánů (čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
vyhl. pod č. 209/1992 Sb.). Podle ustanovení čl. 10 odst. 2 této Úmluvy dále platí, že „výkon
těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám,
omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní
bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví
nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority
a nestrannosti soudní moci.“ Z dalších mezinárodněprávních pramenů práva, které upravují práva
provozovatelů televizního vysílání a možnost státní ingerence do tohoto dovoleného jednání,
je třeba jmenovat Evropskou úmluvu o přeshraniční televizi, ve znění Protokolu pozměňujícího
tuto Úmluvu (vyhl. pod č. 57/2004 Sb.m.s.), která v čl. 7 odst. 2 stanovuje, že všechny části
programů, které by mohly poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dospívajících,
nesmějí být zařazovány do vysílání v čase, kdy je pravděpodobné, že by je tyto osoby mohly
sledovat.
Úmluva o právech dítěte (vyhlášena jako sdělení č. 104/1991 Sb.) obsahuje k předmětné
problematice úpravu několika povinností státu vzhledem k regulaci ochrany dětí před škodlivým
vlivem masmédií. Především se jedná o pozitivní povinnost povzbuzovat hromadné sdělovací
prostředky k šíření informací a materiálů, které jsou pro dítě sociálně a kulturně prospěšné (čl. 17
písm. a) ÚPD), a zejména povinnost zajistit tvorbu odpovídajících zásad ochrany dítěte
před informacemi a materiály škodlivými pro jeho blaho, majíce na mysli ustanovení
článků 13 a 18 ÚPD. Čl. 13 ÚPD upravuje právo dítěte na svobodu projevu, které zahrnuje
i oprávnění získávat informace šířené hromadnými sdělovacími prostředky. Podle odst. 2 písm. b)
tohoto článku může výkon tohoto práva podléhat určitým omezením. Tato omezení však musí
být stanovena zákonem a být nutná k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku,
veřejného zdraví nebo morálky. Smyslem tohoto ustanovení Úmluvy je vymezit právo dítěte
seznamovat se s určitými druhy informací, které mohou narušovat jeho zájmy, pouze v rámci
vymezeném veřejnoprávní regulací smluvní strany ÚPD. Veřejnoprávní povinnosti státu
regulovat předmětnou problematiku tedy odpovídá i příslušné omezení práva dítěte
na takové informace.
Vnitrostátní česká právní úprava této problematiky vychází z mezinárodněprávního
normativního rámce a stanovuje provozovatelům televizního vysílání určité povinnosti a omezení
v duchu čl. 10 odst. 2 Úmluvy, které slouží k ochraně veřejného pořádku a hodnot,
které je společnost povinna v duchu principů právního státu chránit. Dále vnitrostátní právní
úprava také určuje příslušné orgány, které mají zákonem stanovenou pravomoc a působnost
k dozoru a kontrole činnosti provozovatelů vysílání. Tak podle §5 zákona č. 231/2001 Sb.,
který upravuje působnost žalované, je žalovaná mj. oprávněna dohlížet na dodržování právních
předpisů v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a podmínek stanovených v rozhodnutí
o udělení licence či v rozhodnutí o registraci, resp. ukládat sankce podle tohoto zákona.
Provozovatel vysílání je z hlediska obsahu vysílaných pořadů vázán zákonným rámcem
povinností, které je povinen při své činnosti respektovat. Mezi ně náleží i povinnost upravená
v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. ve znění účinném do 30. 5. 2006,
které stanoví, že jednou ze základních povinností provozovatele vysílání je nezařazovat
do vysílání době od 06:00 hodin do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit
fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Tato kogentní právní norma
má svou sankční část upravenou v ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb.
ve znění účinném do 30. 5. 2006, kde je vymezen diskreční prostor pro určení výše pokuty
za porušení výše citovaného ustanovení §32 odst. 1 písm. g): „Pokutu od 20 000 Kč
do 10 000 000 Kč uloží Rada provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání, pokud zařazuje
do vysílání od 06:00 hodin do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický
nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.“
Pro posouzení vymezení významu skutkové podstaty tohoto ustanovení zákona
je zapotřebí zdůraznit, že pro její naplnění dostačuje pouhá schopnost předmětných pořadů
a upoutávek (které jsou potenciálním nosičem prezentace závadného chování) ohrozit fyzický,
psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Skutková podstata deliktu tedy může být
naplněna bez ohledu na to, zda došlo, byť alespoň u jedné osoby spadající do chráněné kategorie
dětí a mladistvých, ke skutečnému ohrožení jejího fyzického, psychického nebo mravního vývoje.
Skutková podstata deliktu tedy v tomto případě postihuje potencialitu, nikoliv realitu dopadu
odvysílaného pořadu či upoutávky na chráněnou skupinu dětí a mladistvých. Zakotvení
této skutkové podstaty nelze tedy chápat jinak než jako zákonnou realizaci povinnosti státu
ochránit děti (v terminologii ÚPD) před potenciálními škodlivými a rušivými vlivy masmediální
komunikace, což je forma státní ingerence do základních práv, která je v souladu se zájmem
společnosti jako celku a nezasahuje přitom nepřiměřeně do práv provozovatele vysílání. Správní
orgán kompetentní k výkonu kontroly nad provozovaným vysíláním tedy není povinen
prokazovat reálné naplnění skutkové podstaty, nýbrž pouze přesvědčivě, racionálně a řádně
odůvodnit, z jakého důvodu považuje určité prezentované jednání za podřaditelné
pod skutkovou podstatu správního deliktu.
Obě citovaná zákonná ustanovení pracují s neurčitými pojmy, a je na správním orgánu,
aby konkrétní jednání delikventa pod rozsah těchto pojmů podřadil a zdůvodnil,
proč podle jeho názoru takové jednání naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu.
Na samotné oprávnění správního orgánu vykládat tyto pojmy je třeba nahlížet jako na souladné
se základními ústavními mezemi výkonu státní moci obsaženými v čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to z důvodu, že zákonodárce správní orgán
k takovému postupu sám zmocnil a poskytl mu tak pravomoc dotvořit právní normu
dle podmínek konkrétního případu a konkrétního jednání účastníka řízení. Při výkonu
této pravomoci však správní úřad nesmí meze tohoto zmocnění překročit. Nejvyšší správní soud
považuje za nutné vymezit problém interpretace neurčitých pojmů podrobněji.
Jak vyplývá z logiky citovaných ustanovení, výklad neurčitých pojmů je klíčovou součástí
mechanismu podřazení skutkové podstaty faktické pod skutkovou podstatu právní, tedy nutnou
součástí zdůvodnění výroku o spáchání správního deliktu. V rovině určení výše sankce
pak již nehraje roli samotné podřazení jednání stěžovatelky pod zákonnou skutkovou podstatu
(formovanou neurčitými pojmy), nýbrž intenzita, kterou jednání stěžovatelky zvyšovalo
pravděpodobnost ohrožení chráněné kategorie osob, tedy dětí a mladistvých a jejich fyzického,
psychického a mravního vývoje. Při výkladu neurčitých pojmů je rozhodujícím kritériem
posouzení správnosti této operace skutečnost, zda správní orgán definoval jednotlivé pojmové
znaky neurčitých pojmů a konkretizoval, ve kterých skutkových okolnostech případu spatřuje
jejich naplnění v konkrétním případu. V tomto ohledu lze poukázat na bohatou judikaturu
k tomuto problému, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005,
sp. zn. 5 Afs 151/2004, viz www.nssoud.cz, z něhož vyplývá, že při interpretaci neurčitého právního
pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu,
přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit. Z rozsudku
téhož soudu ze dne 22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005 – 62, pro neurčitý pojem plyne,
že „..takový pojem zahrnuje jevy nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat. Jejich obsah
a rozsah se může měnit, např. v závislosti na čase a místě aplikace právního předpisu. Zákonodárce tak vytváří
správnímu orgánu prostor, aby zhodnotil, zda konkrétní případ lze podřadit pod neurčitý právní pojem či nikoliv.
Při interpretaci neurčitého právního pojmu se pak uvážení správního orgánu, na rozdíl od realizace diskreční
pravomoci, zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení, tzn., že je nutno nejprve objasnit
neurčitý právní pojem a jeho rozsah, a poté hodnotit, zda skutečnosti konkrétního případu lze zařadit do rámce
vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu.“ V intencích judikatury Ústavního soudu
je třeba rovněž podotknout, že při výkladu neurčitých pojmů je třeba vyhnout se libovůli
či svévolné aplikaci práva, tj. situaci, kdy dojde k extrémnímu nesouladu právních závěrů
s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu interpretace, jež je v extrémním
rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace
a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně
akceptovaném významu, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud
dosavadní výkladovou praxi odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií
či alespoň zásad odvozených z právní normy (viz blíže zejména nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, nález ze dne 14. 3. 2002,
sp. zn. III. ÚS 346/01, všechny přístupné na http:\\nalus.usoud.cz).
Žalovaná byla tedy povinna podřadit konkrétní jednání účastníka řízení pod rozsah
neurčitých pojmů v souladu s jejich všeobecně v našem právním prostředí aktuálně
akceptovaném významu v souladu s principy spravedlnosti a zákazu svévolné aplikace práva.
V případě, že shledala, že jednání stěžovatelky naplňuje zákonné znaky, byla oprávněna uložit
za toto jednání sankci. Správní rozhodnutí o vině a trestu za správní delikt by mělo být
dostatečně odůvodněné, úplné, přesvědčivé a konzistentní, aby naplnilo požadavky na právní
rozhodování v podmínkách materiálního právního státu. Při rozhodování o výši sankce
je pak třeba kromě těchto obecných kritérií zohlednit především specifická kritéria stanovená
pro tuto konkrétní formu správního trestání, která jsou obsažena v ustanovení §61 odst. 3
zákona č. 231/2001 Sb., které stanoví, že „Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění
a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu.“
V posouzení hodnocení těchto kritérií ve vztahu k sankcionovanému jednání stěžovatelky
žalovanou a posléze rovněž soudem je třeba hledat odpověď na otázku, zda byla sankce uložená
za správní delikt přiměřená, či nikoliv. Nejvyšší správní soud se přitom přidržel své ustálené
judikatury, podle níž správní orgán je povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky,
které mu zákon předkládá a podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně
odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém
rozhodnutí zdůvodněna způsobem, nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá
konkrétním okolnostem individuálního případu (viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu dne
31. května 2007, č. j. 4 As 64/2005 – 59, dále také obdobně rozsudek téhož soudu ze dne
29. 6. 2005, č. j. 8 As 5/2005 - 53, oba přístupné na www.nssoud.cz).
Otázka soudního přezkumu správního uvážení co do samotného naplnění neurčitého
pojmu jednáním účastníka řízení a co do výše pokuty je řešena rovněž ustálenou judikaturou.
Při interpretaci neurčitého pojmu a podřazení jednání delikventa pod jeho rozsah se jedná
o výlučnou pravomoc příslušného správního orgánu dotvářet právo, kterou zákonodárce svěřuje
pouze jemu, nikoliv však soudu. Přezkoumává-li k námitce účastníka řízení soud interpretaci
neurčitého pojmu správním orgánem, je jeho úkolem kontrola zákonnosti aplikace neurčitých
pojmů a zejména přezkum odůvodnění v intencích zásad uvedených výše. Soudu však nepřísluší,
aby správní orgán nahradil, provedl sám vlastní hodnocení a učinil závěr, zda předmětné jednání
naplnilo či nenaplnilo neurčitý právní pojem, neboť by tak nepřípustným způsobem zasáhl
do činnosti správního orgánu (viz blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005 – 62, přístupný na www.nssoud.cz). Naproti tomu, uvážení
správního orgánu co do výše sankce za správní delikt je soudně přezkoumatelné v tzv. v plné
jurisdikci, neboť soud je oprávněn v souladu s ustanovením §78 odst. 2 s. ř. s. od pokuty upustit
či její výši tzv. moderovat, tedy snížit v případě, že shledá výši pokuty uloženou správním
orgánem jako zjevně nepřiměřenou okolnostem spáchání deliktu (viz k tomu blíže např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 6 As 39/2006 - 148, rozsudek téhož soudu
ze dne 31. 1. 2007, č. j. 8 As 13/2006 - 115).
Nejvyšší správní soud proto na základě a v rozsahu námitek vznesených stěžovatelkou
vážil, zda žalovaná v souzené věci postupovala v souladu se zákonem a principy právního státu
a zda se soud k námitce stěžovatelky zabýval tím, zda žalovaná při interpretaci neurčitých pojmů
postupovala zákonně a nepřekročila meze svého uvážení. Dále zaměřil svou pozornost
na přiměřenost výše pokuty k jednání stěžovatelky, a to i s ohledem na možné využití
moderačního oprávnění soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované.
Kromě těchto nosných stížnostních bodů posuzované věci Nejvyšší správní soud samozřejmě
přezkoumal i důvodnost ostatních námitek stěžovatelky, které míří zejména k procesním
nedostatkům řízení před žalovanou, které mohly podle jejího názoru mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé, a také k nedostatkům v řízení před městským soudem.
S přihlédnutím k výše definovaným obecným výkladovým východiskům a zároveň
i specifikům předmětné věci Nejvyšší správní soud po jejím přezkoumání dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Ve stížnostním bodě č. 1) stěžovatelka zejména namítá, že se soud nevypořádal
dostatečně s námitkou stěžovatelky o tom, že žalovaná řádně nevyložila pojmy uvedené
v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) a ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb.
Nejvyšší správní soud uvádí, že z odůvodnění rozsudku nelze učinit závěr, že by soud tyto pojmy
řádně nevyložil. Naopak, z odůvodnění plyne, že se městský soud zabýval všemi neurčitými
pojmy vymezenými v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) a ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona
č. 231/2001 Sb. Nejvyšší správní soud je přitom toho názoru, že výklad neurčitých pojmů
nelze nikdy označit za komplexní či úplný, neboť tyto pojmy mění svůj obsah a rozsah
v závislosti na konkrétních skutkových rysech případu, z čehož konec konců vyšel i městský soud
při svém hodnocení věci. Interpretace provedená žalovanou i soudem je podle Nejvyššího
správního soudu plně v souladu se zásadami výkladu neurčitých pojmů vymezenými výše,
a to z následujících důvodů.
Stěžovatelka v kasační stížnosti relativizovala dopad označených neurčitých pojmů
na posuzovanou věc, resp. obsáhle vyslovovala nesouhlas ze závěry žalované, jakož i soudu
ohledně podřazení svého jednání pod rozsah těchto pojmů. S těmito tvrzeními stěžovatelky
se Nejvyšší správní soud rovněž neztotožňuje, jelikož – jak již výše uvedl – neurčité právní pojmy
žádný obecně daný ustálený význam nemají a je třeba je vykládat v souladu s uvedenými principy
právního státu tak, jak vyžadují okolnosti případu. Posuzovanému jednání stěžovatelky
podle názoru Nejvyššího správního soudu však lze v dané době a v daném situačním kontextu
připsat všeobecně akceptovatelný právní význam a podřadit jej pod rozsah vykládaných
neurčitých pojmů. Diskrece správního orgánu co do jejich významu (a tedy i smyslu
v konkrétním posuzovaném případu) však nesmí přesáhnout tzv. meze správního uvážení dané
základními ústavněprávními kautelami a principy právního státu. V posuzované věci Nejvyšší
správní soud takové překročení mezí správního uvážení neshledal. K výkladu pojmu „mravní
vývoj“ dětí a mladistvých Nejvyšší správní soud podotýká, že žalovaná nemá žádná svá vlastní
kritéria mravnosti, jak tvrdila stěžovatelka, neboť se jedná o státní orgán, jehož činností není
stanovovat taková kritéria. Zároveň je ovšem v souladu se zákonem pro účely řízení o uložení
sankce za správní delikt podle zákona č. 231/2001 Sb. žalovaná bezpochyby povolána k tomu,
aby si na základě interpretační úvahy učinila o obsahu a rozsahu těchto kritérií úsudek
a aplikovala ho na skutkovou podstatu konkrétního případu. Přitom je zřejmé, že žalovaná
vychází z obecného pojímání mravnosti tak, jak ho většinově vnímá současná společnost.
Je třeba dále poukázat na to, že z žádného zákonného ustanovení nevyplývá povinnost žalované
vykládat neurčité právní pojmy předem (tj. před zahájením řízení či před vydáním správního
rozhodnutí) a taková povinnost zjevně nevyplývá ani z principu právní jistoty subjektů.
Naopak, smyslem ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. je postihnout
jím vymezené skutkové jednání ex post na základě hodnocení tohoto jednání žalovanou.
Informaci o výkladu neurčitých pojmů žalovanou mohla stěžovatelka získat z předchozí
rozhodovací praxe žalované v obdobných případech, avšak ani taková informace by stěžovatelce
nemohla zaručit „absolutní“ právní jistotu v tom směru, jak budou tyto neurčité pojmy žalovanou
vyloženy za jiných skutkových okolností. Tímto nedochází ani k porušení principu
předvídatelnosti právního rozhodování, kterým stěžovatelka argumentovala s poukazem
na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, a to z důvodu, že předvídatelností
nelze rozumět neměnnost výkladu neurčitých pojmů, které ze své podstaty rozšiřují významové
pole právních norem a na určení jejich rozsahu v konkrétním případu závisí dopad zákonem
stanovené sankce, která je sama o sobě co do svého zákonného rozsahu předvídatelná.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu musí být výklad neurčitých pojmů předvídatelný
do té míry, že v obdobných případech musí být tyto pojmy vykládány obdobně,
aby tak nedocházelo k libovůli při aplikaci práva a vytváření nedůvodného rozdílného zacházení
s provozovateli vysílání. Z tohoto pohledu vyhlíží úvaha žalované, že není pochyb o tom,
že vulgarismy či jiné formy nevhodné komunikace, byť jsou součástí sociální reality,
nelze pokládat za vhodné podněty ovlivňující mravní vývoj dětí a mladistvých v pozitivním slova
smyslu, jako přezkoumatelná i zákonná interpretace aplikovaných neurčitých pojmů „mravní
vývoj dětí a mladistvých“. Jednání stěžovatelky představující skutkovou podstatu správního
deliktu, které spočívalo v odvysílání těchto nevhodných forem komunikace v době,
kdy u televizních přijímačů bylo možno důvodně předpokládat přítomnost nezletilých diváků,
tedy v souladu s touto přezkoumatelnou správní úvahou, naplnilo skutkovou podstatu správního
deliktu uvedeného v ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. Lze tak souhlasit
rovněž s argumentací městského soudu, který uvedl: „Správní orgán v daném případě dostál
své interpretační povinnosti ve vztahu k neurčitým právním pojmům, jenž jsou obsaženy v ustanovení §60 odst. 3
písm. d) resp. ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., neboť žalovaná se dostatečným
způsobem zabývala interpretací neurčitých právních pojmů s ohledem na konkrétní skutkovou podstatu,
a to i s přihlédnutím ke všem významným aspektům v dané věci.“ Městský soud podle názoru Nejvyššího
správního soudu dostál své povinnosti přezkoumat interpretaci neurčitých pojmů žalovanou
v rozměru přezkoumatelnosti a zákonnosti této výkladové úvahy a posoudil tak předmětnou
žalobní námitku stěžovatelky správně. Z toho důvodu kasačním námitkám uvedeným v bodě č. 1
kasační stížnosti Nejvyšší správní soud stěžovatelce nemohl přisvědčit a plně se ztotožňuje
se závěry městského soudu.
V stížnostním bodě č. 2 stěžovatelka zejména namítá, že nebyla předem upozorněna
žalovanou na porušení zákona a nebyla jí tak dána příležitost napravit své jednaní.
Dále stěžovatelka argumentovala tím, že nebyla předem seznámena s výkladem neurčitých pojmů,
který žalovaná zaujala při posuzování této věci. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ustanovení
§59 zákona č. 231/2001 Sb. upravuje institut tzv. opatření k nápravě, který předchází udělení
sankce za porušení povinností stanovených tímto zákonem. Toto ustanovení výslovně uvádí,
že „...jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání porušuje povinnosti stanovené
tímto zákonem nebo podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu
k nápravě.“ V odst. 2 a 3 téhož ustanovení je pak uvedeno, že „délka lhůty k nápravě podle předchozího
odstavce musí být přiměřená charakteru porušené povinnosti, přičemž dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada
sankci neuloží.“ Smyslem a účelem tohoto institutu je nepochybně zajistit, aby provozovatel
vysílání nebyl potrestán za deliktní jednání, jehož si nebyl vědom, tj. z procesního hlediska vzato,
aby prvním úkonem vůči provozovateli nebylo oznámení o zahájení řízení o uložení pokuty
za správní delikt. Tímto institutem se tak z obecného pohledu realizuje preventivní funkce
správního trestání. Zákonodárce i na tomto místě dává prostor k dobrovolné nápravě závadného
jednání provozovatele. Zákon nijak blíže nespecifikuje charakter „upozornění“ a ani nestanoví,
do jaké míry musí být toto upozornění konkretizováno. Nejvyšší správní soud je toho názoru,
že v takovém případě je třeba vnímat „upozornění“ v materiálním smyslu, tedy předáním
informace o tom, že provozovatel porušuje povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce.
Jak vyplývá ze správního spisu, takové informace se stěžovatelce dostalo ze strany žalované
opakovaně, byť v souvislosti s jiným typem pořadu. Nejvyšší správní soud má za to, že v souladu
s účelem a smyslem citovaných ustanovení zákona č. 231/2001 Sb. ve znění s účinností
do 30. 5. 2006 nelze dovozovat, že by takové upozornění musela žalovaná činit u každé jednotlivé
skutkové podstaty porušení téže zákonné povinnosti shledané u téhož provozovatele, nota bene
u pořadu typu série, v nichž se závadné vzorce chování opakují a provozovatel si musí být vědom
charakteru a dopadu v nich prezentovaného jednání. V souladu s tímto názorem Nejvyššího
správního soudu vyznívá i judikatura městského soudu citovaná v odůvodnění napadeného
rozsudku, z níž vyplývá, že podmínka předchozího upozornění, zakotvená v ustanovení §59
odst. 1 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., je splněna tehdy, byl-li provozovatel vysílání žalovanou
upozorněn na porušení téže povinnosti stanovené zákonem bez ohledu na to, kdy k porušení
této povinnosti došlo. V souladu s touto judikaturou je tedy rozhodující, že stěžovatelka byla
na porušení totožné povinnosti stanovené zákonem již v minulosti upozorněna,
přičemž v posuzované věci tomu tak bylo. Nejvyšší správní soud poukazuje v této souvislosti
na skutečnost, že stěžovatelce byla již v minulosti uložena pokuta, např. rozhodnutími ze dne 4. -
5. 10. 2005, jímž jí uložila za porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. za odvysílání
pořadů ze série Big Brother ve dnech 28. 8. až 15. 9. 2005 pokutu ve výši 4 000 000 Kč. K tomu
lze dodat, že povinnost žalované upravená v ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. není
vázána na konkrétní skutkovou podstatu jednání provozovatele, nýbrž na skutkovou podstatu
právní, tedy v tomto případě porušení povinnosti nezařazovat v době od 6.00 do 22.00 hod. typy
pořadů, které by mohly ohrozit fyzický, psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých.
V posuzované věci nemá Nejvyšší správní soud pochyb o tom, že stěžovatelka si byla vědoma
toho, že jednání soutěžících prezentované v pořadu Big Brother bude žalovanou takto
hodnoceno a reakce žalované byla tak dostatečně předvídatelná.
Z těchto důvodů ani v námitkách uvedených v bodě č. 2 kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud stěžovatelce nepřisvědčil a shledal je nedůvodnými.
V bodě č. 3 kasační stížnosti stěžovatelka brojí proti nedostatečně zjištěnému skutkovému
stavu věci, a to jak ze strany žalované, tak ze strany soudu. Žalovaná podle názoru stěžovatelky
pochybila, když neprovedla důkaz zvukově-obrazovým záznamem předmětného dílu pořadu
Big Brother. Městský soud pak podle názoru stěžovatelky pochybil, když sice provedl důkaz
zvukově-obrazovým záznamem pořadu, ale nesprávně ho vyhodnotil. Stejně tak se dopustil soud
podle přesvědčení stěžovatelky nesprávného hodnocení znaleckých posudků a odborných
vyjádření obsažených ve spise žalované. Dále stěžovatelka poukázala na skutečnost, že reklama
na alkoholické nápoje se běžně objevuje při vysílání sportovních přenosů, což je podle názoru
stěžovatelky v rozporu s aplikační praxí ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.
žalovanou. Nejvyšší správní soud tudíž dovozuje, že stěžovatelka namítá kasační důvody
vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b), d) s. ř. s. Ohledně námitky spočívající ve srovnání
pořadu Big Brother s reklamou na alkohol se podle Nejvyššího správního soudu jedná o užití
argumentu analogií, který směřuje k prokázání rozporné aplikační praxe stěžovatelky,
která by porušovala zásadu předvídatelnosti a spravedlivého procesu (v obdobných případech
obdobně). Přestože se tato námitka nevztahuje přímo k posuzované věci, Nejvyšší správní soud
ji v rámci v tomto bodě namítaných kasačních důvodů rovněž posoudil.
K významu vady vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy vady řízení
v řízení před správním orgánem, Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná za prvé o situaci,
v níž došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu.
Tak je tomu tehdy, pokud skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál,
jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům,
než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li
ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem,
přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Za druhé dopadá
tento důvod na situaci, kdy při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost
a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit. K této situaci Nejvyšší správní
soud uvádí, že intenzita porušení řízení před správním orgánem musí být v přímé souvislosti
s následnou nezákonností jeho rozhodnutí. Třetí možnost pokrytá citovaným ustanovením §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. se týká nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
K významu vady vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní
soud uvádí, že tento kasační důvod se skládá ze tří dílčích kasačních důvodů, které mají
za následek nepřezkoumatelnost napadeného soudního rozhodnutí. První, tam upravený důvod
(nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí), spočívá podle Nejvyššího
správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky,
že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí,
nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem
nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci
podle Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá
o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad
je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Konečně k posledně
jmenovanému důvodu, tedy že se jedná o nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení
před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba jeho význam posuzovat
jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty
navazující, tedy mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud neshledal v řízení před žalovanou ani v řízení
před soudem žádnou z výše uvedených vad. Ze správního spisu vyplynulo, že součástí podkladů
pro rozhodnutí žalované byl i zvukově-obrazový záznam předmětného dílu pořadu Big Brother.
Z vyjádření stěžovatelky k oznámení o zahájení správního řízení ze dne 6. 12. 2005 vyplývá,
že stěžovatelka navrhla provedení důkazu zvukově-obrazovým záznamem tohoto pořadu.
Ve správním spisu není založen žádný písemný doklad o tom, že tento důkaz byl ve správním
řízení žalovanou skutečně proveden. To nelze přímo zjistit ani z rekapitulační části odůvodnění
rozhodnutí žalované. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout, že celé rozhodnutí žalované
je postaveno na zjištěních, které mohla žalovaná získat pouze detailním studiem předloženého
zvukově-obrazového záznamu. Z toho dle Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá,
že rozhodnutí je postaveno na skutkových zjištěních majících původ ve zvukově-obrazovém
záznamu předmětného pořadu, který je jeho formou existence sui generis. Podstatným
pro posouzení dané otázky je proto ta skutečnost, zda žalovaná při svém zasedání, kdy bylo
rozhodováno o předmětné pokutě, měla k dispozici správní spis, jenž by jí umožnil, zjistit obsah
předmětného pořadu, resp. zda měla možnost porovnat a zhodnotit, zda předmětný pořad
obsahuje prvky, které by mohly ohrozit psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých.
Přitom nemá na posouzení této otázky význam, zda analýzu zvukově-obrazového záznamu
pořadu provedla přímo žalovaná, anebo Úřad žalované jako její organizační složka,
a zda se žalovaná jako kolegiální orgán seznámila s obsahem posuzovaného pořadu odvysílaného
stěžovatelkou bezprostředně shlédnutím projekce audiovizuálního díla, anebo prostřednictvím
analýzy pořadu provedené Úřadem žalované.
Jelikož tuto námitku stěžovatelka uplatnila v žalobě, provedl městský soud důkaz
zvukově-obrazovým záznamem předmětného pořadu sám při jednání dne 18. 1. 2007,
přičemž konstatoval, že správní spis (jehož součástí je i CD disk s předmětným pořadem) byl
dostatečným podkladem umožňujícím žalované zjistit skutečný stav věci. Nejvyšší správní soud
souhlasí s výkladem městského soudu jak ohledně vyhodnocení postupu žalované
při dokazování, tak i se samotným hodnocením věci na základě provedeného důkazu zvukově-
obrazovým záznamem v řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud
vyhodnotil dokazování ohledně obsahu předmětného dílu pořadu Big Brother jako řádné
a dostatečné, nepovažoval za vhodné v souladu §109 odst. 1 s. ř. s. nařizovat ve věci jednání
a provést tento důkaz znovu.
Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se zpochybnění hodnocení dalších podkladů
rozhodnutí žalované, a to jak v řízení před žalovanou, tak i v řízení před soudem, nepovažuje
Nejvyšší správní soud tuto námitku za důvodnou. Ve správním spise se nalézá kopie posudku
PhDr. Mgr. J. K., kopie rámcového posudku PhDr. J. R. ze dne 20. 9. 2005 a kopie odborného
vyjádření Pedagogické sekce Etického Fóra ČR k „VyVolení“, „Big Brother“ reality show ze dne
24. 9. 2005, „Analýza pořadů ze série Big Brother“ vyhotovená analytickým odborem žalované
představující písemně zpracovaný popis jednotlivých pořadů s poukazem na problematická místa.
Žalovaná do svého hodnocení zahrnula uvedené podklady, přičemž se vypořádala i s tvrzeními
obsaženými v posudku znalce PhDr. S. H., kterými argumentovala ve svém vyjádření
stěžovatelka. Námitku stěžovatelky směřující k nesprávnému vyhodnocení tohoto znaleckého
posudku městským soudem Nejvyšší správní soud nepovažuje za odůvodněnou, neboť z textu
napadeného rozsudku zřetelně vyplývá (str. 21 napadeného rozsudku), že se městský soud tímto
posudkem zabýval, nicméně se s jeho závěry neztotožnil, což plně odpovídá principu volného
hodnocení důkazů, kterým je řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ovládáno (§77
odst. 2 s. ř. s.). Lze přitom souhlasit s městským soudem, že není povinností žalované opatřovat
si vždy ve všech správních řízeních vedených s provozovateli televizního vysílání ohledně uložení
pokuty za porušení zákazu zakotveného v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. znalecký posudek k prokázání toho, že daný pořad by mohl ohrozit, fyzický, psychický či
mravní vývoj dětí a mladistvých, resp. že přizvání znalce za účelem odborného posouzení věci, je
dle názoru soudu na místě jen tehdy, pokud by na základě vysílaného pořadu ve vazbě na
požadavky zákona nebylo možné učinit logické správní uvážení o takovém vlivu pořadu a šlo by
o hraniční případ složitého správního úsudku. Nejvyšší správní soud podpůrně odkazuje na
usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 396/05, přístupné na
http:\\nalus.usoud.cz), z něhož vyplývá, že pro naplnění skutkové podstaty uvedeného správního deliktu
postačí, když je ohrožen pouze morální vývoj dětí (tedy s ohledem na existenci určitých obecně uznávaných
morálních pravidel ve společnosti), o čemž je beze zbytku oprávněn rozhodnout správní orgán a soud, aniž by bylo
namístě zjišťovat jakákoliv odborná vyjádření či znalecké posudky. Podobně vyznívá i judikatura
Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech, zejména představovaná rozsudky tohoto
soudu ze dne 26. 2. 2007, č. j. 8 As 62/2005 - 66, dále rozsudek dne 27. září 2007, č. j. 8 As
17/2006 – 78, a také rozsudek ze dne 23. března 2005, č. j. 6 As 16/2004 - 90, všechny přístupné
na www.nssoud.cz), v níž Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, že hodnocení otázek
týkajících se dopadu pořadu na vývoj dětí a mladistvých nemusí být hodnocením odborníků.
Žalovaná je regulačním orgánem, který nastavuje standardy týkající se vysílání, jako kolektivní
orgán rozhoduje hlasováním a konečné rozhodnutí proto není subjektivním názorem jedince, ale
názorem skupiny vycházejí z průměrného vnímání společnosti. Z těchto důvodů Nejvyšší správní
soud souhlasí s názorem městského soudu, že znalecký posudek jako důkazní prostředek má
v řízení před žalovanou místo zejména v hraničních případech, kdy by úvaha žalované
nedostačovala k dostatečnému posouzení vlivu odvysílaného pořadu na psychický a mravní vývoj
dětí a mladistvých. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo, neboť jednání tvořící skutkovou
podstatu správního deliktu (spočívající v prezentaci vulgarity, agresivity, kouření, požívaní
alkoholu apod.), za nějž žalovaná uložila stěžovatelce pokutu, bylo možno vyložit dostatečně za
pomocí hledisek laického vnímání a porozumění skutkovým okolnostem případu, kterým
žalovaná bezesporu disponuje. S přihlédnutím ke všem podkladům i bez nařízení znaleckého
posudku dospěla podle Nejvyššího správního soudu žalovaná v souladu se zákonem a k závěru o
porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., z čehož plyne, že ani další argumenty
stěžovatelky o pouhé „nevkusnosti“ pořadu nemají pro posouzení věci žádnou relevanci.
Konečně k námitce o nutnosti porovnání prezentace pití alkoholu v pořadu Big Brother
s reklamou na alkohol během sportovních přenosů Nejvyšší správní soud uvádí následující.
Stěžovatelkou uváděný zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona
č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 40/1995 Sb.“) upravuje vysílání reklamy, přičemž k reklamě na alkoholické
nápoje stanovuje vysílateli určité povinnosti. Ustanovení §4 tohoto zákona vymezuje reklamu
po stránce jejího dovoleného obsahu a contrario následovně:
„Reklama na alkoholické nápoje nesmí:
a) nabádat k nestřídmému užívání alkoholických nápojů anebo záporně či ironicky hodnotit abstinenci
nebo zdrženlivost,
b) být zaměřena na osoby mladší 18 let, zejména nesmí tyto osoby ani osoby, které jako mladší 18 let
vyhlížejí, zobrazovat při spotřebě alkoholických nápojů nebo nesmí využívat prvky, prostředky nebo akce,
které osoby mladší 18 let oslovují,
c) spojovat spotřebu alkoholu se zvýšenými výkony nebo být užita v souvislosti s řízením vozidla,
d) vytvářet dojem, že spotřeba alkoholu přispívá ke společenskému nebo sexuálnímu úspěchu,
e) tvrdit, že alkohol v nápoji má léčebné vlastnosti nebo povzbuzující nebo uklidňující účinek
anebo že je prostředkem řešení osobních problémů,
f) zdůrazňovat obsah alkoholu jako kladnou vlastnost nápoje.
Naopak, §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. ve znění účinném do 30. 5. 2006
pouze obecně stanovoval, že jednou ze základních povinností provozovatele vysílání
je nezařazovat do vysílání době od 6:00 hodin do 22:00 hodin pořady a upoutávky,
které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Televizní reklama je zvláštním druhem pořadu či audiovizuálního díla, jehož mediální
prezentace je regulována v obecné rovině zákonem č. 40/1995 Sb. a dále rovněž zákonem
č. 231/2001 Sb. Vztah obou právních předpisů je vymezen v ustanovení §66a zákona
č. 231/2001 Sb. „Nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se při regulaci reklamy podle zákona
č. 40/1995 Sb. o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů.“ Z citovaného ustanovení
vyplývá, že obecným předpisem (lex generalis) je zákon č. 40/1995 Sb. a plní tak funkci
subsidiárního předpisu vůči zákonu č. 231/2001 Sb., který je v souladu s výše uvedeným
pravidlem v pozici předpisu zvláštního (lex specialis). Stěžovatelka namítala, že reklamu
na alkoholické nápoje je zákonem dovoleno vysílat v době od 6:00 do 22:00 hod. v přestávce
sportovních přenosů. Tuto skutečnost stěžovatelka považuje za rozpornou s rozhodnutím
žalované, která označila prezentaci požívání alkoholických nápojů v rámci pořadu Big Brother
za způsobilou narušit fyzický, psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých. S touto argumentací
Nejvyšší správní soud nesouhlasí, a to z následujících důvodů.
Zákon č. 40/1995 Sb. dříve obsahoval velmi podobnou úpravu ochrany dětí
před reklamou ohrožující jejich fyzický, psychický a mravní vývoj, když uváděl v ustanovení §2
odst. 3 (ve znění účinném do 31. 5. 2002), že „reklamy určené osobám do 15 let, nebo v nichž vystupují
osoby mladší 15 let, pokud podporují chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj, se zakazují.“
S účinností od 1. 6. 2002 však byla tato zákonná dikce nahrazena novým zněním §2 odst. 3
zákona č. 40/1995 Sb., která již nepostihuje pouze okruh osob mladších 15 let: „Reklama nesmí být
v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí obsahovat jakoukoliv diskriminaci z důvodů rasy, pohlaví
nebo národnosti nebo napadat náboženské nebo národnostní cítění, ohrožovat obecně nepřijatelným způsobem
mravnost, snižovat lidskou důstojnost, obsahovat prvky pornografie, násilí nebo prvky využívající motivu strachu.
Reklama nesmí napadat politické přesvědčení.“ Zákon č. 40/1995 Sb. tedy umožňuje vysílat reklamu
na alkohol, ta však musí být v souladu s obecnými požadavky na soulad se základními hodnotami
uznávanými právním společenstvím vymezenými v §2 tohoto zákona (mravnost, lidská
důstojnost, zákaz diskriminace apod.) a dále specifické požadavky vymezené v citovaném
ustanovení §4 téhož zákona. V případě, že by v souladu s těmito požadavky nebyla, dopustil
by se provozovatel vysílání porušení zákona a tím i správního deliktu. Zákonná ochrana dětí
a mladistvých je při vysílání reklamy na alkoholické nápoje regulována svébytným způsobem,
než je tomu u jiných druhů pořadů. Zákon č. 231/2001 Sb. obsahuje ustanovení o ochraně dětí
a mladistvých jednak v rovině základních povinností provozovatelů vysílání při vysílání reklamy
a teleshoppingu, když v ustanovení §48 odst. 1 písm. b) upravuje povinnost nezařazovat
do vysílání „reklamy a teleshopping určené dětem nebo v nichž vystupují děti, pokud podporují chování ohrožující
jejich fyzický, psychický nebo mravní vývoj.“ Dále tento zákon konstruuje obsahové parametry reklamy
na alkoholické nápoje v ustanovení §52, když stanovuje následující omezení v snaze ochránit
před negativním vlivem této reklamy mladistvé: „Reklama a teleshopping na alkoholické nápoje nesmějí
být zaměřeny speciálně na mladistvé nebo zobrazovat mladistvé konzumující alkoholické nápoje.“
Rovněž v této námitce shledal Nejvyšší správní soud tvrzení stěžovatelky jako nedůvodná,
neboť reklama na alkohol je regulována odlišnými právními normami obou citovaných zákonů,
než je tomu u ostatních vysílaných pořadů a upoutávek, a má tak speciální právní režim,
který je založen na zásadě, že reklama na alkohol nesmí být zaměřena na děti
nebo mladistvé a tyto osoby v ní nesmí účinkovat nebo být jinak zobrazováni.
Proto ji nelze bez dalšího srovnávat s pořadem typu reality show, v níž je alkohol a jeho požívání
prezentován jako každodenní součást života soutěžících, kteří se jeho požívání poměrně často
oddávají a jsou jím odměňováni za plnění některých úkolů.
Ani v námitkách uvedených v bodě č. 3 kasační stížnosti tak nemohl Nejvyšší správní
soud na základě uvedené argumentace stěžovatelce přisvědčit.
V bodě č. 4 kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo seznámit
se s podklady rozhodnutí dle ustanovení §33 odst. 2 správního řádu. Rovněž namítá, že žalovaná
nevedla řádně správní spis (chybí číslování listů, soupis obsahu, atp.). Stěžovatelka tvrdí,
že se jednalo o vady řízení před žalovanou, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí
žalovaného ve věci samé. Nejvyšší správní soud podřadil tuto námitku pod ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., jehož obecný dosah byl výše rozveden. Ze správního spisu vyplynulo,
že oznámením o zahájení správního řízení, sp. zn. Rpo/149/05-V, č. j. 3330, ze dne 15. 11. 2005,
žalovaná stěžovatelce oznámila zahájení správního řízení v předmětné věci, současně mu zaslala
výzvu k vyjádření k tomuto zahájení řízení. Z oznámení mimo jiné vyplývá, že žalovaná
stěžovatelku před vydáním rozhodnutí vyzývá, aby se v souladu s ustanovením §33 správního
řádu k věci vyjádřila, případně přednesla návrhy na doplnění řízení, a to písemně ve lhůtě 15 dnů
ode dne doručení této výzvy. Současně žalovaná stěžovatelku upozornila na možnost nahlédnout
do spisu a pořídit si z něj výpisy (§23 správního řádu). Ze spisu současně vyplynulo,
že stěžovatelka doručila žalované na základě označeného oznámení dne 7. 12. 2005 své vyjádření
k věci. Stejně tak je ze spisu zřejmé, že dne 21. 12. 2005 vydala žalovaná rozhodnutí ve věci,
v němž se vypořádala i s tvrzeními stěžovatelky obsaženými ve vyjádření k zahájení řízení.
Za této situace se Nejvyšší správní soud nedomnívá, že by postup žalované trpěl vadou
způsobující nezákonnost rozhodnutí, jak tvrdila stěžovatelka, a to z důvodu, že by se nemohl
seznámit s podklady rozhodnutí. Oznámením o zahájení správního řízení byla totiž v souladu
se zákonem stěžovatelka seznámena s tím, že správní řízení bylo zahájeno, navíc byla řádně
vyzvána v souladu s §33 odst. 2 správního řádu o možnosti se k věci vyjádřit, resp. přednést
návrhy na doplnění dokazování, čehož ostatně ve vyjádření k zahájení řízení, které žalované
zaslala, i využila. Nelze proto hovořit o porušení práva vymezeného v §33 odst. 2 správního
řádu. Obdobně vyznívá i předchozí judikatura Nejvyššího správního soudu věnovaná právu
účastníka správního řízení být seznámen s podklady rozhodnutí v průběhu správního řízení
před vydáním rozhodnutí, nikoliv až v rozhodnutí samotném, ovšem vždy za situace,
že se materiálně ve správním spisu nalézaly podklady, o nichž účastník neměl povědomost
a neměl možnost se k těmto podkladům vyjádřit (srov. blíže např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 12. 2003, č. j. 5 A 152/2002 - 41, dále rozsudek téhož soudu ze dne 12. 6. 2003,
č. j. 7 A 130/2002 - 28, oba přístupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud proto zcela
souhlasí se závěry městského soudu, který uvedl, že smyslem ustanovení §33 odst. 2 správního
řádu je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu
své stanovisko k důkaznímu materiálu, který správní orgán shromáždil ve správním řízení.
Materiálním předpokladem jeho užití je situace, kdy skutkový stav doznal změn, zejména byly
objeveny zásadní důkazy, o nichž stěžovatelka neví. V daném případě po výzvě o oznámení
zahájení řízení, v níž byla upozorněna na skutečnost, že v daném řízení správní orgán přihlédne
k odborným vyjádřením a posudkům, které má již stěžovatelka k dispozici (neboť tomuto řízení
předcházela již řízení za dřívější pořady ze série Big Brother), stěžovatelka zaslala žalované
vyjádření, v němž oponovala vyjádření Pedagogické sekce Etického Fóra ČR a stanovisku
žalované a navrhla důkazy k prokázání odlišného hodnocení předmětného pořadu. Žalovaná
poté již správní spis žádným způsobem (mimo interních přípisů) nedoplňovala, což se odráží
i v napadeném rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o tom, že neměla jistotu, zda jsou ve spisové
dokumentaci obsaženy všechny podklady k rozhodnutí, resp. tvrzení, že spis byl doplněn
interními přípisy žalované, by mohla být relevantní pouze za situace, kdyby žalovaná do spisu
doplnila nové podklady, na základě kterých by pak i rozhodla. Nejvyšší správní soud
k tomu podotýká, že je třeba vycházet z právní úpravy postavení žalované jako správního úřadu.
Dle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. je Úřad orgánem žalované, jehož úkolem
je řešit úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti žalované.
Interní přípisy Úřadu žalované mají tak podle názoru Nejvyššího správního soudu charakter
pouhého písemného zachycení vnitřní výměny informací v rámci žalované jako správního úřadu
a jeho organizační složky. Nejedná se tedy o podklad rozhodnutí ve smyslu ustanovení §33
odst. 2 správního řádu, nýbrž již o písemné zachycení části aplikačních úvah žalované.
Tyto listiny v žádném případě nemají povahu důkazního prostředku, kterým by žalovaná v řízení
prováděla důkaz a hodnotila jejich prostřednictvím skutkový stav věci. Nelze je tedy srovnávat
s ostatními listinami, které správní orgán v rámci správního řízení ve správním spisu
shromažďuje a které pak mají schopnost být podkladem pro jeho rozhodnutí.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že nezákonnost správního rozhodnutí způsobují i vady
při vedení spisu, konkrétně absence číslování listů ve správním spisu či absence soupisu
spisového obsahu, nemohl Nejvyšší správní soud stěžovatelce rovněž přisvědčit, a to z důvodu,
že správní řád účinný v době rozhodování správního orgánu nestanovil, že by bylo třeba listy
ve spisu číslovat, či vést obsah spisu. Číslování listů či vedení obsahu tak nebylo v době
rozhodování správního orgánu zákonnou povinností správního orgánu. Zákonná povinnost
vedení obsahu spisu byla zakotvena až novou právní úpravou (zákonem č. 500/2004 Sb., správní
řád, účinný od 1. 1. 2006), konkrétně jeho §17 odst. 1 in fine, který však v době rozhodování
správního orgánu nebyl účinný; povinnost číslovat listy ve spisu není stanovena ani v současné
době, vyplývá toliko z nutnosti přehlednosti správního spisu. K tomu je třeba podotknout,
že správní spis žalované je „obsahem spisu“ vybaven, z čehož samozřejmě nelze dovodit,
že tomu tak bylo i v době, kdy stěžovatelka prostřednictvím své pověřené zaměstnankyně
do tohoto spisu nahlédla. Čísla listů na jednotlivých založených písemnostech uvedena nejsou,
i přesto se však Nejvyššímu správnímu soudu jeví být tento spis přehledným.
Z uvedených důvodů námitkám vztahujícím se k procesnímu postupu žalované
při dokazování a vedení správního spisu Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil.
V stížnostním bodě č. 5 kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že v době, kdy jí bylo
zasláno rozhodnutí žalované, již byla účinná novela zákona č. 231/2001 Sb., která měla zmírnit
zákaz uvedený v ustanovení §32 odst. 1 písm. g) tohoto zákona. Podle stěžovatelky tak v souladu
s ustanovením čl. 40 odst. 6 Listiny neměla být použita stará právní úprava, nýbrž ve prospěch
stěžovatelky právní úprava nová. Zodpovězení těchto námitek se neobejde bez krátké skutkové
rekapitulace. Ze spisu vyplynulo, že předmětný pořad byl vysílán dne 8. října 2005. Žalovaná
zahájila správní řízení s účastníkem řízení (stěžovatelkou) dne 21. 11. 2005. Stejně tak ze spisu
vyplývá, že dne 21. 12. 2005 vydala žalovaná rozhodnutí ve věci, které bylo stěžovatelce doručeno
dne 22. 8. 2006. Zákon č. 231/2001 Sb. byl novelizován zákonem č. 235/2006 Sb.,
kterým se mění zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání
a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to s účinností
od 31. 5. 2006. Stěžovatelka nesprávně v kasační stížnosti uvedla chybně datum účinnosti
této novely 1. 7. 2006. Tento zákon mj. doplnil výčet povinností provozovatelů televizního
vysílání uvedený v ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., a to konkrétně o písmena
i) a j):
„i) nezařazovat do programů pořady, které mohou utvrzovat stereotypní předsudky týkající se etnických,
náboženských nebo rasových menšin,
„j) nezařazovat do programů pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky, kromě uměleckých
děl, v nichž je to z hlediska líčeného kontextu nutné; taková díla je však možné vysílat pouze v době od 22:00
hodin do 6:00 hodin druhého dne.
Tyto nové skutkové podstaty postihují konkrétní zakázané projevy jednání,
které není možno v rámci vysílání prezentovat, s výjimkou uvedeného časového intervalu
uvedeného v písm. j) citovaného ustanovení. Tam upravená výjimka, kterou pravděpodobně
stěžovatelka považovala za onu „příznivější“ právní úpravu, však dopadá pouze na umělecká díla,
navíc vysílaná jen v době od 22:00 do 6:00 hod., což předmětný pořad ze série Big Brother
nesplňoval. Přitom je dále sporné, zda by i při případném naplnění této časové podmínky
vysílání byla splněna podmínka nutnosti prezentace vulgarismů a nadávek v pořadu Big Brother.
Z výše uvedeného rozboru právní úpravy Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovatelkou
namítaná „příznivější nová právní úprava“ se na posuzovaný případ vůbec nevztahovala a nebylo
tak možno ji vůbec použít. Nelze proto hovořit o tom, že by stěžovatelka byla trestána
podle „staré“ právní úpravy, která by navíc pro ni byla nepříznivá, neboť z důvodu právní
odlišnosti skutkových podstat obou právních norem nelze užít ústavní příkaz retroaktivity
ve prospěch upravený pro oblast trestního práva v ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny.
Proto ani nebylo třeba přezkoumávat, ke kterému datu bylo rozhodnutí vyhotoveno
(tj. včetně odůvodnění), jak požadovala stěžovatelka. Z toho současně vyplývá, že jsou irelevantní
i navazující námitky stěžovatelky k tomu se vztahující. Nejvyšší správní soud
však i přesto nepovažuje za vhodné a souladné s principy dobré správy, že žalovaná rozhodnutí
oznámila účastníkovi řízení po více než půl roce od data vydání rozhodnutí. Takový postup nebyl
v souladu se zásadou efektivnosti správního procesu, která byla výslovně vyjádřena v ustanovení
§3 odst. 3 správního řádu. Tento postup bylo možno postihnout v rámci ochrany účastníků
před nečinností správního orgánu, což však v tomto řízení nebylo předmětem soudního
přezkumu, přičemž navíc v tomto případě – jak bylo výše doloženo – neměl takový postup
žalované vliv na práva a povinnosti stěžovatelky.
Přes uvedené výhrady k postupu žalované při oznamování rozhodnutí ani v námitkách
uvedených v bodě č. 5 kasační stížnosti Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil,
neboť podle jeho názoru tímto způsobem nedošlo k nezákonnému k zásahu do jejích práv.
V stížnostním bodě č. 6 stěžovatelka městskému soudu zejména vytýkala,
že se nevypořádal s námitkou, že žalovaná postupovala při ukládání pokuty nezákonně,
neboť nerespektovala všechna kritéria vymezená v ustanovení §61 odst. 2 a 3 zákona
č. 231/2001 Sb., resp. že se těmito kritérii podrobně nezabývala. Z uvedeného stěžovatelka
dovozuje nezákonné uložení pokuty, resp. libovůli žalované, a vyslovil zároveň nesouhlas
se závěry soudu o této žalobní námitce.
Pro přezkoumání důvodnosti této námitky je třeba vyjít z toho, jakým způsobem
se s ní vypořádal městský soud. Ten k uložené sankci v rozsudku zejména uvedl, že „žalovaná
se při stanovení výše pokuty zabývala mírou zavinění, rozsahem a dosahem vysílání, finančním
prospěchem účastníka řízení, závažností věci a povahou vysílaného pořadu. Při hodnocení
závažnosti věci zohlednila žalovaná, že se jedná o prezentaci několika závadných prvků tj. násilí, navádění
ke krádeži odměněné cigaretami, prezentaci zdraví škodlivého jednání - požívání alkoholu a kouření,
to vše ve střední intenzitě. Při posouzení míry zavinění byla vedena žalovaná tím, že vysílání pořadu, jeho obsah,
ovlivňování průběhu pořadu je v plné míře kontrolováno provozovatelem; v tomto pořadu je sestřih z minulých dní -
je tedy zcela na rozhodnutí samotného provozovatele jaké úseky z nahraného materiálu do vysílání zařadí, nejedná
se o první pořad ze série a provozovatel již věděl, že žalovaná považuje některé typy chování účastníků
za nevhodné a mohl je eliminovat, což neučinil. Při posouzení rozsahu vysílání má žalovaná za prokázaný značný
územní rozsah vysílání co do velikosti území a to i dosah vysílání co do počtu diváků s tím, že účastník
řízení je provozovatelem televizního vysílání s celoplošnou působností, (tj. více než 70 % obyvatel ČR). Ohledně
povahy vysílaného pořadu uvedla žalovaná, že jde o tzv. reality show, nový typ pořadu, který je možno
označit spíše za zábavný, což však nevylučuje možnost ohrožení vývoje dětí a mládeže obsahem tohoto pořadu.
Na základě výše uvedených úvah stanovila žalovaná výši pokuty ve výši 500.000,- Kč. S ohledem na výše uvedené
neshledal soud ani tuto námitku důvodnou a nepřisvědčil námitce, že žalovaná se nezabývala typem vysílaného
pořadu, neboť v rozhodnutí je sice uvedeno, že je posuzována povaha vysílaného pořadu, následuje však text
„jde o nový typ pořadu tzv. reality show“ a tento typ je následně hodnocen.
Nedůvodným shledal soud i namítané nesprávné posouzení míry zavinění, neboť z hodnocení žalovanou
jednoznačně vyplývá, že vědomost a úmysl žalobce shledala žalovaná ve skutečnosti, že žalobce byl tím,
kdo rozhodl, které úseky z již nabraného materiálu do vysílání zařadí a rovněž tak byl žalobce tím,
kdo ovlivňoval obsah a průběh pořadu (i tím, jaké úkoly Velký Bratr zadával k plnění a jak účastníky
za jejich plnění odměňoval). Ve vztahu k nesprávnému hodnocení závažnosti věci žalovanou soud uvádí,
že mezi prezentaci závadných prvků zařadila žalovaná násilí, navádění ke krádeži odměněné cigaretami,
požívání alkoholu a kouření, to vše ve střední intenzitě. Soud má za to, že takové hodnocení závažnosti věci,
byt‘ je provedeno velmi stručným a ne zcela vyčerpávajícím způsobem, obstojí a není namístě napadené rozhodnutí
pro ne zcela pregnantní odůvodnění závažnosti věci rušit, a to již vzhledem ke skutečnosti, že i když žalovaná
posoudila závažnost věci ve střední intenzitě (což znamená, že závadné prvky tj. násilí, navádění ke krádeži
odměněné cigaretami, užívání alkoholu a kouření by v předmětném pořadu mohly být v intenzitě nižší či vyšší),
byla žalovanou uložena pokuta ve výši toliko 5% maximální možné částky, tj. toliko při dolní hranici zákonem
stanoveného rozpětí pokuty, přičemž žalovaná ani nezkoumala finanční prospěch účastníka řízení daného pořadu,
což de facto znamená, že finanční prospěch účastníka řízení při stanovení výše pokuty vůbec nehodnotila,
tedy ani v jeho neprospěch.“
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že městský soud se dostatečně vypořádal s námitkou,
že žalovaná údajně postupovala při ukládání pokuty nezákonně. Nejvyšší správní soud musí
ovšem přisvědčit stěžovatelce v tom, že žalovaná se samostatně nezabývala všemi kritérii
vymezenými v §61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., konkrétně kritériem „typu závadného
vysílání“, který byl bez dalšího přiřazen k výkladu pojmu „povaha pořadu.“ Je pravdou,
že zákonná kritéria jsou velmi neurčitá a vzájemně mnohdy úzce propojená. Ne všechna
ovšem musejí být nutně pro konkrétní posuzovanou věc stejně důležitá či určující. Při vypořádání
se s nimi musí správní orgán uvést, které kritérium bylo pro jeho posouzení klíčové
a v čem spatřuje jeho relevanci pro uložení pokuty a stanovení její výše v konkrétním případě.
Tato argumentace dotváří smysl a význam výroku správního rozhodnutí o uložení pokuty
ve stanovené výši. Z předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu v případech
odůvodňování výše sankce při správním trestání vyplývá závěr, že správní orgán se při ukládání
trestu (tj. v tomto případě pokuty) musí výslovně zabývat všemi kritérii, která zákon stanovuje.
V případě, že některé z kritérií stanovených zákonem není pro posouzení věci relevantní,
má správní orgán povinnost se s takovým kritériem alespoň stručně vypořádat a zdůvodnit
jeho nepodstatnost (viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2007,
č. j. 8 As 17/06 – 78, přístupný na www.nssoud.cz).
V posuzované věci se jednalo konkrétně o opominutí kritéria „typu závadného vysílání“,
které je ovšem dle dikce ustanovení §61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. velmi blízké kritériu
„povahy vysílaného programu“, jež žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotila.
Nejvyšší správní soud proto vážil, zda absence výslovného hodnocení tohoto kritéria „typu
závadného vysílání“ mohla změnit stanovení výše pokuty. Nejvyšší správní soud v posuzované
věci shledal, že argumentace žalované sice nesplňuje požadavek výslovného zhodnocení všech
uvedených kritérií, avšak na druhé straně uvádí, které kritérium bylo pro žalovanou
při rozhodování o uložení pokuty a stanovení její výše rozhodující. Přitom si položil otázku,
jakým způsobem je možno od sebe odlišit významové pole pojmu „typ závadného vysílání“
a „povaha vysílaného programu.“ Dospěl k závěru, že jelikož v zákoně č. 231/2001 Sb. nejsou
tato kritéria nijak explicitně legálně definována, lze vycházet z jejich obecného jazykového
významu. Tento význam je pak podle mínění Nejvyššího správního soudu natolik příbuzný,
že nelze dovodit zásadní pojmové znaky, které by sémanticky odlišovaly předmětná kritéria.
Obdobně ani absence explicitního výkladu kritéria finančního prospěchu stěžovatelky nepůsobí
nepřezkoumatelnost správní úvahy, k čemuž Nejvyšší správní soud na margo věci dodává,
že v posuzované věci by jeho hodnocení postrádalo jakýkoliv smysl vzhledem ke skutkové
podstatě posuzovaného deliktního jednání, spočívajícího v rovině narušení nehmotných hodnot
a statků souvisejících s osobností nezletilého.
Proto dospěl Nejvyšší správní soud k přesvědčení, že byť analýza naplnění kritéria „typu
vysílání“ a „finančního prospěchu“ jako výslovně označených kriterií chybí v odůvodnění
správní úvahy žalované co do výše pokuty, nejde o natolik významný nedostatek odůvodnění,
který by mohl způsobit nepřezkoumatelnost právní úvahy jako celku. Rekonstrukce této právní
úvahy, kterou v odůvodnění napadeného rozsudku podal městský soud, vede podle názoru
Nejvyššího správního soudu ke správnému nazírání na rozhodnutí žalované a je v souladu
i s účelem a smyslem soudního přezkumu správních aktů. Žalovaná sice nevyhodnotila
jmenovitě, výslovně a detailně všechna kritéria stanovená zákonem, avšak v rovině
přezkoumatelnosti dostála hodnocení kritéria závažnosti věci, míry zavinění, dosahu vysílání
i povahy pořadu, které měly dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu klíčový význam
při posuzování odůvodněnosti uložení pokuty a její výše. S přihlédnutím k odůvodnění správního
rozhodnutí, resp. povaze závadného jednání, je třeba uzavřít, že žalovaná dostatečně odůvodnila
výši uložené pokuty, zabývala se zákonnými kritérii do té míry, že její rozhodnutí
je přezkoumatelné a lze z něho dovodit, jakou právní úvahou byla žalovaná při svém rozhodování
o uložení pokuty a její výši vedena. Lze tak v zásadě souhlasit se závěry městského soudu, který
uvedl, že rozhodující v každé věci je, aby správní orgán neopomenul posoudit zákonem daná kriteria,
které zákonodárce stanovil právě proto, aby tímto zabránil možné libovůli ze strany správních orgánů. V daném
případě však soud konstatuje, že žalovaná své povinnosti posouzení jednotlivých zákonných kriterií dostála
a i když posouzení jednotlivých kriterií není zcela pregnantní, úvaha správního orgánu je v němž obsažena
seznatelným a přezkum rozhodnutí soudem umožňujícím způsobem.
V námitkách uvedených v bodě č. 6 kasační stížnosti tak Nejvyšší správní soud
stěžovatelce nepřisvědčil.
V bodě č. 7) kasační stížnosti stěžovatelka vyslovila nesouhlas s výší pokuty, konkrétně
uváděla, že pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši a soud ji měl na základě její žádosti
snížit. Stěžovatelka doplnila, že žalovaná neprovedla důkaz záznamem pořadu VyVolení
či Snowborďáci, za něž byla uložena provozovatelům televizního vysílání pokuta v jiné výši,
z čehož dovozuje nepřiměřenost pokuty za pořad Big Brother.
K námitce stěžovatelky, ve které stěžovatelka vytýkala soudu nevyužití jeho moderačního
práva, Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud se moderačním návrhem zabýval,
avšak zjistil, že pokuta byla uložena ve výši 5 % maximální možné částky, a tedy při dolní hranici
zákonné sazby. Proto dospěl k závěru, že uložená pokuta není pokutou zjevně nepřiměřenou,
nýbrž pokutou, která odpovídá danému porušení zákona i zákonnému rozpětí. Soud zdůraznil,
že výše sankce za protiprávní jednání musí mít i preventivní charakter, a to předně ve vztahu
k žalobci a musí tak s sebou nést přiměřeně citelný zásah do jeho majetkové sféry, aby byl veden
k důslednějšímu dodržování všech zákonných norem, kterými je vázán a to zejména zákona
č. 231/2001 Sb. Preventivní úlohu musí uložená sankce pak mít rovněž ve vztahu
i ke všem ostatním subjektům pohybujícím se daném tržním prostředí.
S ohledem na tyto závěry městského soudu nebyl ani podle Nejvyššího správního soudu
důvod pro využití moderačního práva v souzené věci a městský soud nepochybil,
pokud moderačního práva nevyužil. Pokuta byla uložena spíše v blízkosti minimální hranice
zákonného rozmezí, což samo o sobě napovídá tomu, že se nejednalo o nepřiměřenou pokutu
(k tomu blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 -
62, přístupné na www.nssoud.cz). Stěžovatelka dále dokazovala nepřiměřenost pokuty z praxe
žalované, která údajně uložila pokuty za pořady VyVolení či Snowborďáci v jiné výši. K tomu je
třeba uvést, že správní orgán je při ukládání pokuty vázán základními principy správního
rozhodování, včetně povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem
(podrobněji viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2005, č. j. 8 As 5/2005 - 53,
přístupný na www.nssoud.cz). To však v žádném případě neznamená, že za porušení identického
ustanovení musí být pokuty zcela identické; výše pokut se totiž odvíjí od toho, zda a v jaké míře
(intenzitě) došlo k naplnění zákonných kritérií, které zákon stanoví pro uložení sankce (v
předmětné věci viz §61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb.), nikoliv z toho, že došlo k porušení
toho stejného ustanovení zákona. Městský soud ze své rozhodovací činnosti zjistil, že za porušení
ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., za odvysílání pořadu ze série VyVolení
dne 16. 9. 2005 byla rozhodnutím žalované ze dne 23. 11. 2005 č. j. Rpo/121/05, uložena pokuta
ve výši 3 000 000 Kč, resp. zjistil, že za porušení téhož ustanovení za odvysílání pořadu ze série
VyVolení dne 17. 9. 2005 byla rozhodnutím žalované ze dne 23. 11. 2005, č.j. Rpo/121/05,
uložena pokuta ve výši 2 500 000 Kč. Stěžovatelka proti této argumentaci žalované namítala, že
tato rozhodnutí žalované byla městským soudem v jiných řízeních zrušena, a proto údaje o výši
pokut v těchto případech nevypovídají o správné praxi. K tomu Nejvyšší správní soud
poznamenává, že jakkoliv mohla tato rozhodnutí být z různých důvodů zrušena, nejsou to
rozhodnutí městského soudu, nýbrž samotná aplikační praxe žalované, která tvoří referenční
rámec případného srovnávání výše uložené pokuty v obdobných případech. Navíc, jak již
Nejvyšší správní soud několikrát výše podotkl, hlavním kritériem při určování přiměřené výše
pokuty není primárně skutková podstata správního deliktu, nýbrž intenzita skutkových okolností,
jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě, tj.
odvysíláním předmětného dílu pořadu Big Brother. Teprve poté je zapotřebí vzít úvahu
spravedlnostní korektiv rozhodovat v obdobných případech obdobně, aby nedocházelo
k nedůvodným rozdílům.
Proto ani v námitkách obsažených v bodě č. 7 kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
stěžovatelce nemohl přisvědčit.
Z předestřené argumentace Nejvyššího správního soudu vyplývá, že po náležitém
přezkoumání ani jeden ze stížnostních bodů namítaných stěžovatelkou nebyl shledán důvodným.
Proto Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než konstatovat, že kasační stížnost není důvodná,
a v plném rozsahu ji zamítnout (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly, žalovanému správnímu orgánu,
který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, náklady řízení o kasační stížnosti v míře
přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu