ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.107.2008:57
sp. zn. 5 Azs 107/2008 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a Doc. JUDr. Petra Průchy, CSc., v právní věci žalobce: T. G., zastoupený Mgr.
Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 7, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 21. 7. 2008, č. j. 62 Az 32/2007 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 11. 2007, č. j. OAM-1-909/VL-20-12-2007, byla
zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou ze dne 4. 12. 2007 u Krajského soudu
v Ostravě, kterou sepsal v mongolském jazyce, přičemž v ní stálo pouze následující: „ Dne
4. 12. 2007 jsem dostal tuto žalobu . Podám žalobu. Chci žít v ČR“ (překlad paní K. D., ustanovené
tlumočnice z jazyka mongolského). Tento text byl doplněn nečitelným podpisem.
Usnesením ze dne 22. 4. 2008, č. j. 62 Az 32/2007 - 23, vyzval krajský soud žalobce,
aby ve lhůtě 7 dnů doplnil své podání ze dne 4 . 12. 2007 tak, aby (1) označil ža lobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce výrok
rozhodnutí za nezákonný nebo nicotný; (2) uvedl datum, kdy mu bylo rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany doručeno; a (3) uvedl výrok, jak má soud rozhodnout. Toto usnesení bylo
posléze přeloženo výše uvedenou tlumočnicí do mongolského jazyka. Poté bylo toto usnesení
včetně jeho překladu do mongolštiny zasláno žalobci, který tuto zásilku převzal dne 25 . 6. 2008
(k doručení zásilky formou náhradního doručení došlo již dne 23 . 6. 2008, což ovšem není
v předmětné věci rozhodující). Žalobce na tuto výzvu nereagoval. Krajský soud posléze
usnesením ze dne 21. 7. 2008, č. j. 62 Az 32/2007 - 33, žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť měl za to, že postrádala
základní náležitosti vymezené v §71 odst . 1 písm. a) až f) s . ř. s., jelikož se žalobce omezil
v podstatě jen na ohlášení nesouhlasu s napadeným rozhodnutím ve lhůtě stanovené zákonem.
Vzhledem k tomu, že žalobce nijak nereagoval na již zmiňované usnesení ze dne 22. 4. 2008,
č. j. 62 Az 32/2007 - 23, jímž ho krajský soud vyzval k doplnění žaloby, a podaná žaloba
tak i nadále trpěla vadami, které bránily meritornímu přezkoumání žalobou napadené ho
rozhodnutí v mezích vytčených žalobními body, krajskému soudu nezbylo, než žalobu
odmítnout.
Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností, v níž uvedl
důvody dle §103 odst. 1 písm. b), d) a e) s. ř. s. V prvé řadě stěžovatel namítal, že mu sice
usnesení krajského soudu ze dne 22. 4. 2008, č. j. 62 Az 32/2007 - 23, vyzývající ho k odstranění
vad žaloby bylo doručeno, nicméně, že tomuto usnesení vůbec neporozuměl, jelikož neovládá
český jazyk a v řízení před krajským soudem nebyl zastoupen advokátem. Tím bylo porušeno
jeho (stěžovatelem blíže nespecifikované) základní právo zakotvené v Listině a v soudním řádu
správním. Z tohoto důvodu považuje stěžovatel usnesení krajského soudu za nezákonné. Dále
stěžovatel uplatnil řadu námitek směřujících proti meritornímu posouzení jeho žádosti
o mezinárodní ochranu.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěrem krajského soudu .
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.),
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst . 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb.
NSS, jedná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost vznáší ne plně
prejudikovanou právní otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní otázku, která je dosavadní
judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) pokud bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící pro její
přijatelnost.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, je-li kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační
důvody dle §103 odst . 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud
proto mohl vzít v úvahu pouze výše uvedenou stížní námitku, podle níž nebyly z důvodu tvrzené
absence překladu výzvy krajského soudu do mongolštiny splněny zákonné podmínky
pro odmítnutí žaloby, nikoli námitky směřující do posouzení žádosti o mezinárodní ochranu
žalovaným.
Nejvyšší správní soud již opakovaně judikoval, že v řízení o žalobách proti rozhodnutím
správních orgánů musí žaloba obsahovat jednak základní náležitosti podání podle §37 odst. 2 a 3
s. ř. s., a jednak náležitosti žaloby podle §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s. Neobsahuje-li žaloba tyto
náležitosti a žalobce na výzvu soudu k odstranění vad podání a po poučení o následcích,
jestliže výzvě nevyhoví, uvedené vady, jež brání projednání žaloby, neodstraní, soud žalobu
odmítne (§37 odst. 5 s. ř. s.) (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004 - 52, publikovaný pod č. 488/2005 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud však rovněž opakovaně konstatoval, že pokud by účastník řízení
pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem, je soud povinen
takovému účastníkovi ustanovit tlumočníka (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 7. 2005, č. j. 6 Azs 380/2004 - 29; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 5. 2007, č. j. 2 Azs 28/2006 - 74, oba www.nssoud.cz; či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 6. 2004, č. j. 4 Azs 112/2004 - 50, publikovaný pod č. 342/2004 Sb. NSS). Tato
povinnost ostatně vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 186/05).
Otázkou, zda usnesení soudu, vyzývající žalobce k doplnění podstatných náležitostí
žaloby, má být opatřeno překladem do rodného jazyka žalobce, či n ikoli, se Nejvyšší správní soud
již rovněž zabýval. Ve výše citovaném rozsudku ze dne 16. 6. 2004, č. j. 4 Azs 112/2004 - 50,
publikovaném pod č. 342/2004 Sb. NSS Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud
tím, že ve věci neustanovil tlumočníka , ačkoliv tato potřeba vyšla v řízení najevo, nepostupoval
v souladu s ustanovením §18 o. s. ř., což ve svých důsledcích znamenalo, že při svém postupu
nerespektoval zásadu rovnosti účastníků řízení v tomto ustanovení zakotvenou .
Nicméně v projednávaném případě je zcela zřejmé, že krajský soud uvedeným
povinnostem plně dostál, neboť jak vyplývá ze soudního spisu, krajský soud ustanovil pro dané
řízení tlumočníka ze své vlastní iniciativy, a to neprodleně po podání žaloby, neboť již z tohoto
podání bylo jasné, že taková potřeba v řízení vyvstala. Krajský soud si nechal nejprve přeložit
podanou žalobu do češtiny, a poté, co dospěl k závěru, že tato žaloba nesplňuje náležitosti žaloby
podle §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s., vyzval usnesením ze dne 22. 4. 2008, č. j. 62 Az 32/2007 -
23, žalobce, aby ve lhůtě 7 dnů žalobu doplnil, přičemž toto usnesení nechal přeložit
do mongolštiny. Poté, co krajský soud tento překlad obdržel, bylo zmiňované usnesení, a to jak
originál v českém jazyce, tak jeho překlad do mongolštiny, zasláno žalobci, jak vyplývá z příslušné
doručenky obsažené v soudním spise. Žalobci podle doručenky byla tato zásilka doručena
formou náhradního doručení dne 23. 6. 2008, přičemž ji následně osobně převzal dne 25. 6. 2008.
Ze skutkového stavu, jak vyplývá ze soudního spisu, je tedy zřejmé, že stěžovatelovo
tvrzení, že usnesení ze dne 22 . 4. 2008, č. j. 62 Az 32/2007 - 23, obdržel pouze v jazyce českém,
a tudíž se k němu nemohl z důvodu jazykové bariéry vyjádřit, se nezakládá na pravdě . Ze spisu
jednoznačně vyplývá, že toto usnesení bylo přeloženo do mongolštiny a stěžovatel tento překlad
obdržel. Za těchto okolností stěžovatel nemůže úspěšně namítat porušení soudního řádu
správního (ani §18 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.) ani čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod.
Zbývá tedy posoudit, zda by již samotná žaloba z hlediska posuzování jejích náležitostí
podle §71 odst. 1 s. ř. s. neobstála. Odpověď na tuto otázku je podle Nejvyššího sp rávního
soudu zjevná. Předmětná žaloba zcela jednoznačně vzhledem ke svému výše uvedenému obsahu
nesplňuje požadavky mj. §71 odst. 1 písm. d) a f) s. ř. s., přičemž tyto vady brání jejímu věcnému
projednání. Tento závěr ostatně nerozporuje ani sám stěžova tel.
Lze tedy shrnout, že krajský soud postupoval v projednávané věci z procesního hlediska
naprosto korektně a v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, a tudíž se nedopustil
žádného pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že jeho ustálená
a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační
stížnosti a krajský soud se v napadeném usnesení neodchyluje od výkladu předmětných
ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele,
shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst . 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu