ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.15.2008:75
sp. zn. 5 Azs 15/2008 - 75
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Brigity Chrastilové
a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: H. V., zast. Mgr. Bohdanou Novákovou,
advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, 140 00, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, 170 34, Praha 7, o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 47 Az 5/2007 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Bohdany Novákové, se sídlem Pod Terebkou 12, 140 00,
Praha 4, se u r č u je částkou 5712 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Stěžovatel se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým
byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2007, č. j. OAM-10-63/LE-
BE-BE03-BE01-2007, kterým byla jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany formou azylu
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o azylu).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (ustanovení §2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat
a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role
svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě
nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §12 odst. 1 ve spojení s ustanovením
§102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (ustanovení §104a s. ř. s.)
je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní
nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost
ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu
správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl.
ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003,
sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní řád není
a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska
soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád přináší
a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může
být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit.
Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení
panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria
je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu
nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů
výjimečných.“
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že v jeho případě soud a správní orgán chybně
aplikoval ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Podle něj měl být především aplikován
článek 8 Evropské úmluvy, mělo být vedeno plné řízení ve věci mezinárodní ochrany a soud měl
správnímu orgánu toto pochybení vytknout.
Stěžovatel je přesvědčen, že desetiletým pobytem v ČR založil svůj soukromý život v ČR
ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. Stěžovatel
také podrobně popsal své problémy na Ukrajině kvůli obavám o život a zdraví ze strany věřitele.
Úmluva ukládá ČR povinnost respektovat soukromý a rodinný život každého, tedy i cizince.
Závazky vyplývající z Úmluvy přitom mají extrateritoriální působnost. Smluvní stát má povinnost
nevrátit cizince na území státu, ve kterém mu hrozí nelidské zacházení. Je pak irelevantní, je-li
jeho původcem stát, nestátní subjekt či zdravotní stav cizince.
Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě soud chybně aplikoval normu nižší právní síly
– zákon o azylu – a nikoliv Evropskou úmluvu, protože stěžovateli je vyhrožováno ze strany
věřitele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
ustanovení §104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska
možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit
a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní
pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich
obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy.
Zákonodárce vytváří prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu
určitého neurčitého právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu
se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi
případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit,
a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu
zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové
intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (ustanovení
§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení
kasačních důvodů stěžovatelem uváděných (ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však míra obecnosti
s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní pochybení žalovaného
či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována za přijatelnou. Je v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.,
ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. S blíže neupřesněným tvrzením stěžovatele,
že se obává problémů s věřitelem, se Nejvyšší správní soud již vypořádal např. v rozsudku ze dne
16. 8. 2006, č. j. 3 Azs 301/2005 - 78 (přístupno na www.nssoud.cz), ve kterém bylo
konstatováno, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany
soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu dle ustanovení
§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních.“ (obdobně
též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65).
Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany
soukromé osoby (soukromých osob), není bez dalšího důvodem pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu, tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu
žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů. Obavy
stěžovatele spočívající v tom, že věřitel mu vyhrožuje, nelze podřadit pod žádnou ze skutečností
uvedenou v zákoně o azylu, která by odůvodňovala udělení mezinárodní ochrany (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65 či rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60; vše přístupno na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud neshledal porušení práva na respektování soukromého života
dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z důvodu, že stěžovateli nebyl
udělen azyl za podmínek, že v České republice žije řadu let. Tato skutečnost byla správními
orgány respektována a nijak, i když se stěžovatel domnívá o opaku, nebyla narušena, také
proto, že se řízení o azylu nedotýká.
K porušení zásady non-refoulement obsažené v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků, a to že žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí
uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě
jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického
přesvědčení, nedošlo.
Stěžovatelem uváděné důvody jsou pouze ekonomického charakteru, tyto důvody nejsou
důvody, které by přesahovaly vlastní zájmy stěžovatele, nejsou azylově relevantními důvody,
jak již uvedl, např. ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 65
(příst. na www.nssoud.cz).
Jakkoli nelze shledat úplnou shodu mezi zněním původního ustanovení §91 a nynějšího
§14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, tak v těch částech, kde takovou shodu shledat lze,
je možno i po účinnosti zákona č. 165/2006 Sb. aplikovat právní názory vyslovené Nejvyšším
správním soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému §91 zákona o azylu (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69).
Nejvyšší správní soud v této věci ze správního spisu zjistil, že rozhodnutí žalovaného
obsahuje pouze výrok o tom, že se žádost o udělení azylu zamítá jako zjevně nedůvodná
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb. Výrok o existenci,
resp. neexistenci překážek vycestování ve správním rozhodnutí obsažen není a touto otázkou
se žalovaný nezabýval ani v odůvodnění svého rozhodnutí. Takový postup
je však podle Nejvyššího správního soudu v souladu s dikcí zákona č. 325/1999 Sb. Z jeho
ustanovení §28 totiž vyplývá, že ministerstvo vnitra v rozhodnutí uvede, zda se na cizince
vztahuje překážka vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona tehdy, pokud bude
rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu. V daném případě byla žádost stěžovatele zamítnuta
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) cit. zákona jako zjevně nedůvodná, a takové rozhodnutí
nelze považovat ani za rozhodnutí o odnětí azylu (neboť stěžovateli nebyl azyl, který by jí mohl
být odňat, udělen), avšak ani za rozhodnutí o neudělení azylu. Za rozhodnutí o neudělení azylu
totiž lze podle Nejvyššího správního soudu považovat pouze rozhodnutí, kterým ministerstvo
vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 cit. zákona po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl.
V případech, kdy je vydáváno rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, správní
orgán o udělení azylu nerozhoduje, tj. nezabývá se věcně důvody žádosti o azyl tvrzenými
žadatelem, a to právě proto, že žadatel o azyl v takovém případě ani neuvádí důvody,
které by mohly být po svém ověření podřazeny pod důvod, pro něž lze azyl podle ustanovení
§12 zákona č. 325/1999 Sb. udělit (viz rozhodnutí NSS ze dne 9. 9. 2004,
sp. zn. 2 Azs 147/2004 - 41).
Nejvyšší správní soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s ustanovením
§120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Stěžovateli byl pro řízení před kasačním soudem ustanoven advokát; v takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s., ustanovení
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby
– převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti a 2 x 300 Kč paušální náhrady
hotových výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), ustanovením §7, ustanovením
§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; celkem
tedy odměna advokáta činí 4800 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani,
kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění. Částka daně,
vypočtená dle ustanovení §37 odst. 1 a ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí
912 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 5712 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu