ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.23.2008:84
sp. zn. 5 Azs 23/2008 - 84
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové
a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: S. D., zastoupena JUDr. Martinem
Šmerdou, advokátem se sídlem Vránova 39, 621 00, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34, Praha 7, o udělení azylu, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2007, č. j. 56
Az 21/2007 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Martina Šmerdy se u r č u je částkou 5712 Kč. Tato
částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského
soudu v Brně (dále „krajský soud“) o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne
16. 1. 2007, č. j. OAM-511/VL-07-11-2006; tímto rozhodnutím jí nebyla udělena mezinárodní
ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“) dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (ustanovení §2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat
a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role
svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě
nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §12 odst. 1 ve spojení s ustanovením
§102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v úpravě institutu nepřijatelnosti (ustanovení §104a s. ř. s.)
je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní
nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost
ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu
správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn.
Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož
i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád
přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení
může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku
odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí
o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu
tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení
a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko
v případě důvodů výjimečných.“
V kasační stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že důvody
uvedené v žádosti o mezinárodní ochranu ze kterých opustila zemi původu, nelze podřadit
pod žádný z důvodů pro udělení azylu, a že tedy neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by
mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu.
Dále je stěžovatelka přesvědčena, že v rámci soudního projednání jejího případu se soud
dostatečně nevypořádal se všemi námitkami, které ve své žalobě uvedla. Z tohoto důvodu
považuje rozhodnutí soudu za nepřezkoumatelné.
Stěžovatelka dále shledává rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu neúplnosti zákonných
náležitostí, a to z důvodu, že v poučení správní orgán neuvedl, který orgán o případné žalobě
rozhoduje, uvedl pouze ke kterému se orgánu se žaloba podává.
Na straně šesté rozhodnutí správní orgán uvádí, že při hodnocení doplňkové ochrany
vycházel z aktuálních informací týkajících se situace na Ukrajině obsažené v databázi ČTK. Není
zřejmé, jak situace na Ukrajině souvisí se situací v Kyrgyzstánu. Použití takového informačního
zdroje, navíc uvedeného na prvním místě mezi použitými, zakládá dle stěžovatelky
nesrozumitelnost rozhodnutí. Není totiž zřejmé, zda z něj správní orgán skutečně vycházel
a pokud ano, zda k tomu měl důvod nebo se jednalo o omyl.
Stěžovatelka dále považuje za nesprávné takové odkazy na rozhodovací činnost ESLP
v případě Costello-Roberts proti Spojenému království. Dle tohoto rozsudku správní orgán
argumentuje, že ponížení a pokoření, které jej doprovázejí musí dosáhnout mimořádné úrovně,
tento rozsudek dle stěžovatelky, však nelze ve zmíněném případě použít, protože se dotýkal
odpovědnosti státu za tělesné tresty udělované a vykonávané v soukromých školách. Zmíněnou
interpretaci nelze brát za univerzální.
Zejména proto, že byl aplikován rozsudek ESLP se stěžovatelka domnívá, že kasační
stížnost převyšuje její zájmy, a proto by se Nejvyšší správní soud měl kasační stížností zabývat.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
ustanovení §104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska
možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho
aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy
zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah
a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce
vytváří prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přichází-li stěžovatelka s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však míra obecnosti
s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní pochybení žalovaného
či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována za přijatelnou. Je v zájmu
stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.,
ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. „Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12
zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi
původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti
v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ Takto se k obdobné situaci NSS již vyjádřil,
např. v rozhodnutí dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48 ( příst. na www.nssoud.cz).
Obdobně rovněž v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2003, č. j.
4 Azs 26/2003 - 44 (příst. www.nssoud.cz) : „Obava z toho, že věřitelé budou po žadateli o azyl vymáhat
své pohledávky, není azylově relevantním důvodem (§12 zákona o azylu), ani důvodem pro vyslovení překážky
vycestování podle §91 tohoto zákona.“
Stěžovatelka sama připustila, že pokud by se vrátila do Kyrgyzstánu a žila mimo dosah
příbuzných, jejichž reakce na její konverzi ke křesťanství se obává, mohla by v Kyrgyzstánu žít.
Nejvyšší správní soud se k obdobnému případu již vyjádřil, a to v rozsudku ze dne 5. 5. 2004, č. j.
2 Azs 15/2004 - 72 (www.nssoud.cz): „Neshody stěžovatele s příbuznými z náboženských důvodů,
o kterých státní úřady vůbec nevěděly, nelze považovat za pronásledování ve smyslu §2 odst. 4 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu.“
Poměrně obecnou námitku stěžovatelky, že se krajský soud nevypořádal se všemi
námitkami, které ve své žalobě uvedla, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou, naopak dospěl
k závěru, že správní rozhodnutí bylo vydáno ve shodě se zákonem.
Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit ani s námitkou stěžovatelky, že správní orgán
v poučení neuvedl, který orgán o případné žalobě rozhoduje, uvedl pouze ke kterému orgánu
se žaloba podává.
V souladu s ustanovením §68 odst. 5 správního řádu správní orgán je povinen poučit
účastníky řízení tak, aby jim poučení poskytlo srozumitelnou a jednoznačnou informaci ohledně
přípustnosti odvolání, lhůty k jeho podání, orgánu, který bude o odvolání rozhodovat, a orgánu,
kde lze odvolání podat. Odvolání proti rozhodnutí o odvolání již nelze podat (ustanovení §91
odst. 1 správního řádu), lze proti němu však dále podat žalobu, v tomto případě správnímu
soudu. Správní orgán se sice dopustil pochybení, neuvedl-li výslovně, že proti rozhodnutí se nelze
odvolat a namísto tohoto poučení se stěžovatelce dostalo poučení o tom, že stěžovatelka může
podat žalobu, uvedl přitom lhůtu k jejímu podání, jakož i to u kterého příslušného krajského
soudu tak lze učinit. Absence poučení o nemožnosti podat odvolání nicotnost či nezákonnost
daného rozhodnutí nezapříčiňuje. Stěžovatelka postupem správního orgánu nebyla a za situace,
kdy správní řád již ani další opravný prostředek proti rozhodnutí žalovaného reálně neumožňuje,
nemohla být zkrácena na svých právech. Ostatně správní žalobu stěžovatelka také podala
a přístup k soudu jí nebyl odepřen.
Odkaz správního orgánu na použití aktuálních informací týkajících se situace na Ukrajině
při hodnocení situace pro použití doplňkové ochrany, když stěžovatelka pochází z Kyrgyzstánu,
pravděpodobně pochybením správního orgánu je, ale tato nesprávnost je zjevnou chybou
v psaní, když na jiných místech rozhodnutí je uvedena země původu stěžovatelky správně.
Ze správního spisu je nadto zcela nepochybné, že správní orgán posuzoval situaci v Kyrgyzstánu,
když ve spise jsou založeny zprávy o dodržování lidských práv právě v této zemi, naopak spis
neobsahuje žádné informace ve vztahu k situaci na Ukrajině.
Správní orgán postupoval správně, když se zabýval tím, zda hrozí stěžovatelce v případě
návratu do Kyrgyzstánu nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu.
Znění tohoto zákonného ustanovení bylo přejato z článku 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv. Při interpretaci pojmu „nelidské nebo ponižující zacházení či trest“, vycházel proto správní
orgán z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, a to z rozsudku ve věci Costello – Roberts
z roku 1993, A – 247-C a konstatoval, že po porovnání výpovědí stěžovatelky s výše uvedenými
rozsudky nedospěl k závěru, že se na jmenovaného vztahuje výše zmíněná překážka vycestování.
Stěžovatelka sama uvedla, že zemi opustila kvůli potížím se soukromými osobami, nikoli
však kvůli potížím ze strany orgánů státní moci. Stěžovatelkou ničím nepodložená, pouze
dovozovaná možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení Evropské
úmluvy.
Vzhledem ke skutečnosti, že se s obdobnými námitkami, které stěžovatelka uplatnila
v tomto směru Nejvyšší správní soud již několikráte vypořádal, nebyly shledány žádné další
důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání (např. rozsudek NSS č. j.
4 Azs 5/2003, 5 Azs 7/2003, 9 Azs 23/2007, 2 Azs 343/2004, vše příst. na www.nssoud.cz)
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s ustanovením
§120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Stěžovatelce byl pro toto řízení ustanoven soudem advokát; v takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s., ustanovení §120
s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby –
převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti a 2 x 300 Kč paušální náhrady
hotových výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), ustanovením §7, ustanovením
§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; celkem tedy
odměna advokáta činí 4800 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty
(dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato
osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění. Částka daně, vypočtená
dle ustanovení §37 odst. 1 a ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí 912 Kč.
Ustanovenému advokátovi se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 5712 Kč. Tato
částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu