ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.77.2008:39
sp. zn. 5 Azs 77/2008 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: K. I., zastoupené Mgr. Evou
Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Mezírka 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 29. 4. 2008, č. j. 64 Az 40/2007 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2007, č. j. OAM-1-283/VL-07-
18-2007. Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím zamítl žádost stěžovatelky o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou dle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv,
jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý
právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného,
resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat,
a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování
na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní
jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků,
čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní
moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
V daném případě krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou, když dospěl
ke stejnému závěru jako žalovaný, že stěžovatelka podmínky pro udělení mezinárodní ochrany
nesplňuje. Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje kasační důvody ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Uvádí, že žalovaný dospěl k závěru, že skutečnosti jí sdělené
posoudil jako nevěrohodné a současně konstatoval, že podala žádost o udělení mezinárodní
ochrany s cílem legalizovat svůj pobyt v ČR a vyhnout se problémům se splácením manka. Tento
závěr je dle stěžovatelky nesprávný a nemá oporu ve spise. Stěžovatelka opakovaně uvádí, že byla
zaměstnavatelem neprávem obviněna z toho, že zavinila manko a zaměstnavatel požadoval
vzniklé manko uhradit. Začal jí vyhrožovat fyzickou likvidací. Proto stěžovatelka z obav
o bezpečí své a své rodiny vycestovala a požádala o udělení mezinárodní ochrany. Závěr
o nevěrohodnosti podané výpovědi žalovaný řádně neodůvodnil. Ze zpráv o zemi původu
vyplývá, že situace na Ukrajině je v oblasti vymahatelnosti práva obecně velmi špatná. Stát není
schopen zajistit svým občanům ochranu před útoky zločineckých skupin. Proto se stěžovatelka
v zemi původu necítí bezpečně. Má skutečně obavy z pronásledování od soukromých osob
a nikoli státních orgánů. Státní orgány jí však nejsou schopny zajistit ochranu. Žalovaný nezjistil
řádně skutkový stav věci a nezabýval se obecnou situací na Ukrajině. Stěžovatelka taktéž namítá,
že žalovaný nesprávně posoudil naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle §14a
zákona o azylu. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého právního pojmu,
či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní
skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově
obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc
lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti,
ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní
soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně
již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. ve věcech sp. zn. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006,
1 Azs 13/2006 (publ. www.nssoud.cz).
Pokud jde o námitku, dle které žalovaný nesprávně hodnotil výpověď stěžovatelky jako
nevěrohodnou, tato nebyla v průběhu soudního řízení zmíněna a tvoří z tohoto pohledu novum.
Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné
důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl. Navíc z rozhodnutí žalovaného nevyplývá, že by výpověď stěžovatelky označil
za nevěrohodnou. Žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítl jako zjevně nedůvodnou z toho
důvodu, že stěžovatelka neuváděla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být pronásledována
z důvodů azylově významných.
Otázku vyhrožování ze strany soukromých osob řešil Nejvyšší správní soud např.
ve svém rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 4 Azs 25/2003 – 80, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 26. 10. 2005,
č. j. 5 Azs 129/2005 - 51, www.nssoud.cz, nebo rozsudku ze dne 26. října 2005
č. j. 3 Azs 256/2005 - 51, www.nssoud.cz. Stěžovatelkou tvrzené problémy se zaměstnavatelem
nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Námitka stěžovatelky týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu bez upřesnění
konkrétních pochybení správního orgánu byly již předmětem množství rozhodnutí zdejšího
soudu, z poslední doby lze namátkou uvést například rozsudek ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 – 37 nebo na rozsudek ze dne 26. 7. 2005, č. j. 5 Azs 22/2005 - 54 (přístupno
na www.nssoud.cz), dle kterého kritiku správního rozhodnutí nelze založit pouze na tvrzení,
nejsou-li doplněna odkazem na konkrétní tvrzená pochybení, neboť taková tvrzení jsou soudně
nepřezkoumatelná. Kasační soud vyslovil názor, že pokud stěžovatel v kasační stížnosti uvádí
pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady
pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení
konkrétních skutečností nedůvodné; Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý
střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatel v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán
či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sám neuvádí
skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí.
Pokud stěžovatelka žalovanému vytýká, že se nezabýval obecnou situací na Ukrajině,
je Nejvyšší správní soud nucen konstatovat, že obecná situace se stavem dodržování lidských
práv, stejně tak jako stěžovatelkou tvrzená nedostatečná vymahatelnost práva a účinnost
justičního systému, nemohou být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Jak již tento soud
mnohokráte zdůraznil, právně významnou pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení
se jeví vždy konkrétní situace stěžovatelky, nikoli obecná situace v zemi původu.
Pokud se stěžovatelka domáhá udělení tzv. doplňkové ochrany, zdejší soud uvádí, že jejím
smyslem a účelem je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území
České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl,
ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v §14a zákona o azylu (vycházejících zejména,
avšak nikoli bezvýjimečně, z hledisek humanity založených na objektivních hrozbách) neúnosné,
nepřiměřené či jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. Jakkoli se tedy aplikace institutu
doplňkové ochrany vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele do země
původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase než v případě aplikace
institutu azylu, jsou i při rozhodování o udělení či neudělení doplňkové ochrany do značné míry
určující tvrzení samotného žadatele, z nichž je třeba vycházet (srovnej usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 4. 2008, č. j. 9 Azs 5/2008 - 98, www.nssoud.cz). V daném případě
stěžovatelka v průběhu správního a soudního řízení neuváděla žádný relevantní důvod.
Popisovala pouze problémy se zaměstnavatelem spojené s vymáháním manka, jež by jí mohly
po návratu do vlasti hrozit. Tyto však nejsou pro naplnění podmínek pro udělení doplňkové
ochrany relevantní. Nejvyšší správní soud odkazuje v této souvislosti na své rozhodnutí ze dne
27. 11. 2003, sp. zn. 4 Azs 26/2003, kde konstatoval: „Obava z toho, že věřitelé budou po žadateli o azyl
vymáhat své pohledávky, není azylově relevantním důvodem (§12 zákona o azylu), ani důvodem pro vyslovení
překážky vycestování podle §91 tohoto zákona“.
Stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti; o této žádosti
Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu, ve znění
účinném od 13. 10. 2005, spojuje odkladný účinek přímo s podáním kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107
s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jednak jedná o věc, která byla vyřízena
v souladu s ustanovením §56 odst. 2 ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. přednostně a jednak
by to bylo nadbytečné, když samo podání kasační stížnosti má podle ustanovení §32 odst. 5
zákona o azylu odkladný účinek.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120
s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu