ECLI:CZ:NSS:2008:6.AZS.125.2007:46
sp. zn. 6 Azs 125/2007 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Ludmily
Valentové v právní věci žalobce: N. I., zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem,
se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
27. 10. 2006, č. j. OAM - 1194/VL - 20 - 04 - 2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2007, č. j. 64 Az 122/2006 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl včasnou kasační stížností shora označený rozsudek
krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
27. 10. 2006, č. j. OAM - 1194/VL - 20 - 04 - 2006, kterým mu nebyla udělena mezinárodní
ochrana podle ustanovení §12, §13 a §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), s tím, že nebyly shledány důvody ani pro udělení azylu, ani doplňkové
ochrany dle téhož zákona. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá
na jejich náhradu právo.
Ve značně nekonkrétní kasační stížnosti uvádí stěžovatel jako důvody, že se krajský soud
nevypořádal se všemi skutečnostmi uplatněnými v řízení a nesprávně posoudil právní otázky.
Správní orgán v řízení nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, ani neuvedl, které skutečnosti
byly podkladem jeho rozhodnutí a jakými úvahami byl veden při svém rozhodování.
S namítaným nesprávným procesním postupem se nevypořádal ani krajský soud,
když pouze popsal zprávu Ministerstva zahraničních věcí ČR z ledna 2005 a zprávu Ministerstva
zahraničí USA z 8. 3. 2006. Z jakých důvodů byla zamítnuta žaloba však nic konkrétního
neuvádí. V dané věci však bez řádného přezkumu nelze konstatovat, že správní orgán postupoval
v souladu se správním řádem. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu přitom není
povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními
prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí, přičemž stěžovatel má za to, že své problémy
popsal dost věrohodně. Správní orgán rovněž nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci
a neposoudil řádně naplnění neurčitého pojmu strach z pronásledování dle ustanovení §12
odst. 2 zákona o azylu. Dále soud nezkoumal důvody pro udělení azylu ve vztahu k ust. §2
odst. 1 písm. a) zákona o azylu, které stěžovatel v řízení tvrdil, když se nevypořádal
se skutečností, zda je Makedonie státem, který splňuje podmínky definice bezpečné země
původu. Soud se nevypořádal ani s definicí pronásledování tak, jak je uvedena v §2 odst. 6
(správně má být §2 odst. 7: poznámka NSS) zákona o azylu. V reakci na vyjádření žalovaného
ještě stěžovatel připojil repliku: Správní orgán vyvodil chybným logickým úsudkem z důkazního
materiálu závěry, jež z něho nevyplývají. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že splňuje podmínky
pro udělení mezinárodní ochrany dle §12 zákona o azylu, nebo přinejmenším pro udělení
doplňkové ochrany, popř. humanitárního azylu. Krajský soud otázku humanitárního azylu úplně
ignoroval. Stěžovatel ještě dodává, že se svými problémy nešel na policii, neboť policie byla
podříze na straně PDSH. Strana BDI mu radila, že své problémy nemá nikde hlásit. Je ještě třeba
dodat, že vlastním azylovým důvodem byla skutečnost, že při volbách v roce 2006 pomáhal
albánské politické straně BDI získávat voliče podplácením a neznámé osoby – údajně příslušníci
opoziční strany PDSH (kteří se po volbách stali členy koaliční vlády) - jej přišli - v době
jeho nepřítomnosti - hledat doma. Z toho vznikla u stěžovatele obava z pronásledování ve vlasti.
Současně s podáním kasační stížnosti stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku.
Krajský soud v Ostravě po podání kasační stížnosti proti předmětnému rozsudku
postupoval ve smyslu §108 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“), a předložil kasační stížnost s příslušnými spisy Nejvyššímu správnímu soudu.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní alespoň okrajově
uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy
přípustná.
Po konstatování přípustnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl
Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39
(www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě
v mezích důvodů uplatněných v kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že jsou dány výše
specifikované podmínky pro odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií musí
Nejvyšší správní soud ve vztahu k celé řadě kasačních námitek, kterými je namítána řada
neurčitých věcných a procesních pochybení správního orgánu i soudu, nejprve konstatovat,
že jsou zcela obecné a nekonkrétní a chybí zde nezbytná náležitost: osvětlení konkrétních důvodů
kasační stížnosti v tomto bodě kasační stížnosti a uvedení konkrétní nezákonnosti, které se měly
orgány dopustit. V této souvislosti je nutno poukázat na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, podle kterého je stěžovatel
povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení
či závěrů se měl správní orgán, popř. soud vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného
rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled
na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko
s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami
a s konkrétní vazbou na relevantní části spisového materiálu. To se týká zejména námitek,
že správní orgán v řízení nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, ani neuvedl, které skutečnosti
byly podkladem jeho rozhodnutí a jakými úvahami byl veden při svém rozhodování, s tím,
že vyvodil chybným logickým úsudkem z důkazního materiálu závěry, jež z něho nevyplývají,
přičemž s namítaným nesprávným procesním postupem se nevypořádal ani krajský soud.
V daném případě není vůbec zřejmé, která konkrétní skutková zjištění jsou nesprávná,
či absentují, které důkazy či podklady nebyly uvedeny jako podklady pro rozhodnutí,
nebo je správní orgán měl opatřit, ani není zřejmé, jaké údajné nepodložené závěry či chybné
logické úsudky správního orgánu má stěžovatel na mysli. Takové nekonkrétní námitky jsou
potom vyloučeny z přezkumu. Jak vyplývá i z výše citovaného rozsudku rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu, takové námitky nelze věcně přezkoumat. Podobnou situací,
jako je daný případ, se tedy Nejvyšší správní soud zabýval dostatečně již ve své předchozí
judikatuře.
Dále stěžovatel uplatňuje celou řadu skutečností, které nebyly součástí žaloby. Žaloba,
která byla podána velmi všeobecným a povšechným způsobem, obsahovala pouze strohé tvrzení
o přesvědčení žalobce, že byly naplněny důvody pro udělení azylu, popř. alespoň pro vztažení
překážky vycestování. Po stránce argumentační žalobce pouze odkázal na spisový materiál
a zopakoval v krátkosti svůj příběh (tedy azylové důvody uvedené ve správním řízení). Naprostou
většinu kasačních důvodů uvádí však stěžovatel nově teprve v kasační stížnosti – nebyly součástí
žaloby. K tomu lze uvést následující: Rovněž otázkou opožděně uplatněných žalobních důvodů
se Nejvyšší správní soud vnitřně jednotně a nerozporně zabýval v řadě svých předchozích
rozsudků. Je možné odkázat např. na rozsudek sp. zn. 4 Azs 330/2005. Naprostá většina kasační
argumentace dále nebyla stěžovatelem uplatněna v řízení o žalobě. Takové námitky jsou pak
nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s. a nemohou být věcně projednány.
Za těchto okolností zůstává relevantní prakticky pouze námitka nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Je sice obtížné v kasační stížnosti vůbec jakkoli účinně namítat,
že např. „soud nezkoumal důvody pro udělení azylu ve vztahu k ust. §2 odst. 1 písm. a) zákona
o azylu, neboť se nevypořádal se skutečností, zda je Makedonie státem, který splňuje podmínky
definice bezpečné země původu“, když tyto skutečnosti, ani právní důvody v řízení před soudem
vůbec neuplatnil. I nad rámec toho musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že touto otázkou
se krajský soud zabýval velmi pečlivě. Krajský soud podrobně (v rozsahu 2 stran) popsal zjištěný
stav v zemi původu a neshledal důvod k zásahu do rozhodnutí žalovaného. Rovněž otázce
neudělení humanitárního azylu se krajský soud řádně věnoval, a to na str.4 - 5 napadeného
rozsudku. Ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak Nejvyšší správní soud pochybení krajského soudu
nezjistil a odkazuje rovněž na množství judikatury k tématu tvrzené nepřezkoumatelnosti
(za všechny např. rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2007, č. j. 8 Azs 45/2006 - 57, nebo rozsudek NSS
ze dne 27. 5. 2005, č. j. 5 Azs 362/2004 - 56). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. č. 133/2004 Sb. NSS), založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního
rozhodnutí. Z rozsudku soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se správní orgán
v rozhodnutí (a následně i soud ve svém rozsudku) řádně zabýval námitkami stěžovatele
a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno,
pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud
vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil.
Nejvyšší správní soud - za výše uvedených okolností nad rámec nezbytného - ve vztahu
k důvodům, pro které se stěžovatel domáhá udělení azylu (při volbách v roce 2006 pomáhal
albánské politické straně BDI získávat voliče podplácením a příslušníci opoziční strany PDSH
jej přišli - v době jeho nepřítomnosti - hledat doma, z čehož vznikla u stěžovatele obava
z pronásledování) dodává ještě následující:
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky
a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou
upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je výjimečný
institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených
pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní
institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím,
postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel (srov. sp. zn. IV. ÚS 12/04). Důvody
pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení
lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána.
Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem
uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti
a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských
práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Dle §12 písm. a) a b) zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje
závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami
nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec
státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního
občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze
prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát
nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním (§2 odst. 7 zákona o azylu). První důvod k udělení azylu zaštiťuje ty,
kdo jsou pronásledováni za uplatňování politických práv a svobod. To není stěžovatelův případ
(neměl být vyhledán údajnou stranou PDSH z důvodu členství ve straně BDI, ale v důsledku
podplácení voličů: pronásledování členů BDI za jejich politickou činnost, nebylo v řízení
prokázáno). Nejvyšší správní soud nepřisvědčil v publikované judikatuře ani „závažnější“ situaci:
„Skutečnost, že žadatel o udělení azylu tvrdí, že byl ve svém domovském státě pronásledován
za krátkodobou protirežimní publikační činnost, není sama o sobě důvodem pro udělení azylu
podle ustanovení §12 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
jestliže není doložena důkazy o tom, že žalobce byl za takové uplatňování politických práv
pronásledován“ (právní věta publikovaná ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 642/2005). Pro udělení
azylu ze druhého výše uvedeného důvodu je třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě
základní podmínky. První podmínkou je odůvodněný strach z pronásledování. Druhou
podmínkou, kterou zákon o azylu vyžaduje, je některý z vyjmenovaných důvodů pronásledování.
Druhá podmínka v daném případě evidentně splněna není. Potíže s neznámými osobami
v domovském státě za těchto okolností nemohou být relevantním azylovým důvodem.
Odůvodněným strachem z pronásledování by pak vůbec pojmově mohlo být uvažováno, pokud
by orgány domovského státu, u nichž by se žadatel skutečně domáhal poskytnutí ochrany, nebyly
schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout. Na orgány domovského státu se však
žadatel vůbec neobrátil. Pouhá nedůvěra občana ve státní instituce, zdůvodňovaná tvrzením,
že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze podřadit důvodům pro udělení
azylu dle §12 zákona o azylu ( rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j.
5 Azs 7/2004 - 37). Smyslem práva azylu je poskytnout žadateli ochranu. Nejde však o ochranu
před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů
vypočtených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje
ani doplňková ochrana. Nejvyšší správní soud ve smyslu výše uvedeného odkazuje na řadu svých
rozhodnutí, v nichž se zabýval aplikací uvedených ustanovení zákona o azylu, a to např. na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 6. 11. 2003, č. j. 6 Azs 12/2003 - 49, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 2. 2004, č. j. 3 Azs 1/2004 - 68, rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných
rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. O návrhu, aby byl
kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud
samostatně nerozhodoval. Není o něm třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu