ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.70.2008:52
sp. zn. 7 Azs 70/2008 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Bohuslava Hnízdila, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: M. B., zastoupen JUDr. Milanem Jebavým,
advokátem se sídlem Ondříčkova 321/22, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2008, č. j. 61 Az 35/2007 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 6. 2008, č. j. 61 Az 35/2007 - 26, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 3. 4. 2007,
č. j. OAM-1-252/VL-10-18-2007, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele “, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové
úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek . To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti k asační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či pr ocesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvod ů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní
soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatel opírá kasační stížnost
o důvod obsahově uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil přesvědčení, že splňuje podmínky pro doplňkovou
ochranu ve smyslu ustanovení §14a zákona o azylu a vytýkal krajskému soudu, i ministerstvu,
že neposoudil celou jeho záležitost ve všech souvislostech, neboť na území České republiky žije
již více jak deset let s celou svojí rodinou a do situace, na jejímž základě byl vyhoštěn, se dostal
zaviněním třetí osoby. Domnívá se proto, že jsou u něj dány důvody pro udělení azylu
z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu, čímž by bylo zabráněno jeho násilnému
odloučení od rodiny.
Nejvyšší správní soud, vycházeje ze své konstantní judikatury, konstatuje, že azylové
řízení a udělení mezinárodní ochrany není univerzálním nástrojem pro po skytnutí ochrany před
bezprávím. Důvody pro poskytnutí mezinárodní ochrany jsou zákonem vymezeny poměrně úzce.
Stěžovatel však žádné azylově relevantní důvody v žádosti o udělení mezinárodní ochrany
neuvedl, pouze poukazoval na ekonomické potíže se splácením dluhu, s tím spojené potíže
při hledání zaměstnání a na nižší životní úroveň v zemi původu.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel pobýval na území České republiky něko lik let, a až poté,
co mu bylo uděleno Policií České republiky správní vyhoštění (dne 11. 3. 2007), požádal poté
dne 18. 3. 2007 o udělení mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek
ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81 (www.nssoud.cz), v němž byl vysloven právní
názor, že „o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen
z hlediska zeměpisného, ale i časového.“ Pokud stěžovatel v žádosti o udělení azylu
ani při pohovoru neuváděl žádné důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu
(vypůjčil si od soukromé osoby 18 000 USD, které nemohl vrátit, věřitel začal vymáhat dlužnou
částku, odjel stěžovatel do České republiky, kde chtěl vydělat peníze) , lze poukázat i na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65 (www.nsoud.cz),
ve kterém byl vysloven závěr, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před
vyhrožováním ze strany soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího
ani důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvode m pro
udělení azylu z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona).“ Obdobně i podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003 - 64 (www.nssoud.cz)
„obtíže žadatele o azyl, spočívající v nemožnosti splácení dluhu soukromým osobám v zemi
původu, nelze bez přistoupení dalších zvláštního zřetele hodných okolností vnímat jinak než jako
důvody ekonomické, nepostačující k udělení azylu podle §14 záko na č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb.)“.
K požadavku na udělení humanitárního azylu z důvodu soužití s rodinou, Nejvyšší
správní soud poukazuje zejména na rozsudek ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69,
v němž je uvedeno, že „potřeba další legalizace pobytu žadatele o u dělení azylu, který na území
České republiky pobýval legálně od roku 1989 do 1997, není zákonným důvodem pro udělení
azylu (§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č.2/2002 Sb.). Snaha po legalizaci
pobytu z důvodu společného soužití se snoubenkou, která má desetiletou dceru, je sice důvodem
pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších
okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímám jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele
hodný ve smyslu §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu , ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ Rovněž
v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48 (www. nssoud. cz) Nejvyšší správní soud
uvedl, že „Azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele.
Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otáz kou uvážení správního orgánu.
V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení,
zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může us kutečnit volba, včetně výběru
a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány,
ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné
správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy
takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není
soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud.
III. ÚS 101/95)“. V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále poukazuje na rozsudek
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55 (www.nssoud.cz), v němž je konstatováno, že „Smysl
institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby
rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná
z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž
by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen
na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících
z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra v olnosti této jeho reakce
je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na to, že se ve své konstantní judikatuře již vyslovil
i k zákonným podmínkám zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle
ustanovení §16 zákona o azylu. V rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 – 90
(www.nssoud.cz) zaujal právní názor, že „správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele
zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu, přičemž současně posuzoval důvody
pro udělení azylu podle §13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) a výrokem se o nich
vyjadřoval. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně
uvedených v §16 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce
2 téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž
by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona.
Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních §13 a §14
zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona zjišťován není, dostává se výrok
správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 zákona do logického rozporu
s výrokem o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona“. Posléze v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, zaujal Nejvyšší správní soud právní názor, že „naplnění podmínek
pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona“.
K obecně vyjádřenému přesvědčení stěžovatele o splnění podmínek pro doplňkovou
ochranu ve smyslu §14a zákona o azylu, Nejvyšší správní soud odkazuje na svoji dosavadní
konstantní judikaturu k této otázce. V rozsudku ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 – 69
(www.nssoud.cz), vyslovil právní názor, že „jakkoli nelze shledat úplnou shodu mezi zněním
bývalého §91 a nynějšího §14a zákona č. 3 25/1999 Sb., o azylu, tak v těch částech, kde takovou
shodu shledat lze, je možno i po účinnosti zákona č. 165/2006 Sb. aplikovat právní názory
vyslovené Nejvyšším správním soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému §91 zákona o azylu“.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že se v řadě svých rozhodnutí zabýval překážkou
vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu a podmínkami výroku o této přek ážce.
Tak v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51 (www.nssoud.cz), zaujal právní názor,
že „žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami (…)
v domovském státě, spočívající ve vydírání žadatelky (…) je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona o azylu zřejmě bezdůvodná. Důvodem pro udělení azylu mohou být pouze teh dy (zde
potíže se soukromými osobami), pokud by orgány domovského státu, u nichž by se žadatelka
skutečně domáhala poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před takovým jednáním
poskytnout. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ V rozsudku ze dne 4. 8. 2005,
č. j. 2 Azs 343/2004 - 56, který byl uveřejněn pod č. 721/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, vyslovil, že „v případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a §91 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy. Pokud je však zjevné, že konkrétní žadatel
o azyl nemůže být uprchlíkem typicky proto, že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by
mohl být vystaven pronásledování, není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou
osobu čl. 33 odst. 1 Úmluvy nedopadá“.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soud u poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti a krajský soud při svém
rozhodování postupoval ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné
další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
stěžovatele nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu