ECLI:CZ:NSS:2008:9.AS.82.2007:120
sp. zn. 9 As 82/2007 - 120
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: Ing. V. V., zastoupeného JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem
Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem
Zborovská 11, Praha 5, za účasti osob zúčastněných na řízení: Ing. P. Z., a Ing. J. Z.,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2005, č. j. ÚSŘ/1927/05/Kk, ve věci vydání
stavebního povolení, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 14. 3. 2007, č. j. 9 Ca 210/2005 - 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým
byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje,
odboru územního a stavebního řízení (dále jen „žalovaný“), ze dne 13. 5. 2005,
č. j. ÚSŘ/1927/05/Kk. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání
proti rozhodnutí Městského úřadu Uhlířské Janovice, odboru životního prostředí
(dále jen „stavební úřad“), ze dne 8. 3. 2005, č. j. ŽPV 2670/04, č. ev. 2445/04/S,
kterým byly povoleny stavební úpravy objektu kravína č. p. 271 na pozemku (st. parcele)
380 v k. ú. Rataje nad Sázavou, spočívající především v rozmístění trubkové konstrukce
do vnitřní dispozice původního kravína a v dalších dílčích úpravách uvnitř objektu,
a to jak v samotných manipulačních prostorách, tak i v jeho administrativně technické
části.
Městský soud neshledal opodstatněnou žalobní námitku, že dle ustanovení §137
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), měl stavební úřad odkázat stěžovatele
s námitkou týkající se významného zhoršení jeho vlastnického práva na civilní soud
a stavební řízení přerušit. Podle názoru městského soudu postupoval stavební úřad
v souladu se zákonem a v rozsahu svých pravomocí, když poté, co nezjistil splnění
podmínky podle §137 odst. 2 stavebního zákona, řízení nepřerušil. Podle závěru
městského soudu vyjádřeného v odůvodnění rozsudku stěžovatel změnou v užívání
stavby v souvislosti se změnou druhu chovaných zvířat a s tím spojenými stavebními
úpravami vnitřního uspořádání stávajícího objektu, již původně určeného k chovu
hospodářských zvířat, nemohl být dotčen ani omezen ve svých vlastnických právech.
Soud nepřisvědčil ani namítané vadě řízení, týkající se formy stanoviska orgánu
ochrany přírody ohledně dopadů zamýšlené stavby do významného krajinného prvku
ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,
ve znění účinném pro posuzované období (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“).
Dle stěžovatele mělo být předmětné stanovisko vydáno v souladu s právním názorem
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v usnesení
ze dne 12. 10. 2004, č. j. 6 A 97/2001 – 39, ve formě rozhodnutí ve správním řízení.
Podle závěru, ke kterému městský soud dospěl, nebylo v projednávané věci stanoviska
orgánu státní správy ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 stavebního zákona třeba,
neboť řízení vedené podle §85 odst. 2 téhož zákona o změně v užívání stavby,
jejíž podstatou byla pouze úprava vnitřních dispozic hospodářského objektu za účelem
změny druhu chovaných zvířat, se zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody
a krajiny nedotýkalo. Z těchto důvodů městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti své námitky podřadil pod ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak nesprávné posouzení právní otázky, vady řízení
spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem, a zároveň i nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, jež mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel výslovně uvádí, že podle jeho názoru soud nesprávně vyložil ustanovení
§137 stavebního zákona, neboť občanskoprávní námitky, které v řízení před stavebním
úřadem vznesl, a kterými se stavební úřad i žalovaný zcela opomenuli zabývat a v podstatě
je tak „mlčky zamítli“, spočívaly v tom, že přestavbou již nepoužívaného kravína
na velkovýkrmnu vepřů dojde k významnému zhoršení vlastnického práva stěžovatele
k pozemkům a stavbám, neboť jeho obytný dům se nachází v těsné blízkosti zamýšleného
vepřína a výstavba by jednak zhoršila kvalitu jeho současného bydlení zejména vzhledem
k budoucímu obtěžování „nad míru přiměřenou poměrům“ pachy, hlukem při vestavbě
i samotném provozu vepřína, imisemi z hnoje aj., a zároveň by významně snížila cenu
stěžovatelových nemovitostí. K zásahu do vlastnického práva „nad míru přiměřenou
poměrům“ ve smyslu §127 odst. 1, věty první, zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“),
odkazuje stěžovatel např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2004,
sp. zn. 22 Cdo 1935/2003. Stěžovatel se dále obává také kontaminace podzemních vod.
I když stavební úpravy spočívají především v dispozičních úpravách vnitřního prostoru
kravína, změna využívání na vepřín se projeví navenek. Podle stěžovatele je nepochybné,
že provoz vepřína v bezstelivovém chovu je mnohem rušivější než provoz kravína.
Stěžovatel proto trvá na svém názoru, který vyjádřil již v řízení před městským soudem,
tj. vzhledem k tomu, že správní orgán rozhodující ve stavebním řízení postrádá
kompetenci rozhodovat o zásazích, příp. ochraně práva vlastnického v oblasti
soukromého (sousedského) práva, měl stavební úřad řízení přerušit a stěžovatele
s jeho námitkou odkázat na soud, neboť řádné posouzení této námitky by vedlo k tomu,
že zamýšlená přestavba by musela být uskutečněna v podstatně jiné míře či formě,
případně vůbec. Přestavbou kravína dochází k zásahu do samotné podstaty vlastnického
práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod, ustanoveními §123 – 127
občanského zákoníku a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod vyhlášené sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.
(dále jen „Evropská úmluva“), ve spojení s článkem 1 prvního dodatkového protokolu,
podle něhož má každá fyzická nebo právnická osoba právo pokojně užívat svůj majetek,
přičemž každý má právo na přístup k soudu ve věcech jeho občanských práv. Stěžovatel
proto nesouhlasí se závěrem městského soudu, že nemohl být změnou sousední stavby
podle §85 odst. 2 dotčen ani omezen ve svých vlastnických právech, neboť tato nebyla
stavbou novou, ale jednalo se jen o způsob jejího využití.
Další kasační námitka směřuje do vady stanoviska orgánu ochrany přírody
s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 10. 2004, sp. zn. 6 A 97/2001 - 39, publikované ve Sbírce rozhodnutí NSS
pod č. 4/2005. Stěžovatel uvádí, že podle jeho názoru pro vznik povinnosti vyžádat
si souhlas dotčeného správního orgánu není rozhodující, jaký typ řízení podle stavebního
zákona se dotýká zájmů chráněných zvláštním zákonem. V předmětné věci
tedy není z tohoto pohledu rozhodující, zda se jednalo pouze o povolení změny užívání
stavby, resp. úpravu stávajícího kravína, či o povolení nové stavby, jak se snaží nastínit
žalovaný. Závazné stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny k zásahu do významného
krajinného prvku podle §12 zákona o ochraně přírody a krajiny je správním rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., neboť tímto aktem příslušný správní úřad autoritativně
stanoví, zda určitou aktivitou lze či nelze zasáhnout do konkrétního významného
krajinného prvku, a v době jeho vydání nemusí být ani zřejmé, zda realizace
tohoto zásahu bude vyžadovat ještě další (následné) soudem přezkoumatelné rozhodnutí
(například realizace záměru, který sice zasáhne do významného krajinného prvku,
ale hlediska stavebního zákona nebude podléhat režimu stavebního povolení, ale ex lege
pouhému ohlášení stavby podle §57 stavebního zákona – v takovém případě by soudní
přezkum podmiňujícího správního aktu byl zcela a provždy znemožněn). Stěžovateli také
dává za pravdu recentní judikatura Nejvyššího správního soudu, který jako vrcholný
soudní orgán ve věcech správního soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování,
a který se již přinejmenším jednou v jiné právní věci zcela jasně vyjádřil o způsobilosti
rozhodnutí správního orgánu o udělení souhlasu se zásahem do významného krajinného
prvku k soudnímu přezkumu, a to v rozsudku ze dne 13. 8. 2003, č. j. 7 A 198/2000 - 51.
Vzhledem k tomu, že stěžovateli neposkytl ochranu ani městský soud, je plně
odůvodněný požadavek, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek tohoto soudu
zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zastává stejný názor
jako městský soud, tzn. že námitky vznesené stěžovatelem nejsou námitkami
občanskoprávními, kvůli nimž by bylo nutné stavební řízení přerušit a odkázat účastníky
na soud. Sousedská práva upravená v §127 občanského zákoníku jsou dle platné
judikatury projednávána před soudem až tehdy, když k nežádoucím imisím na sousední
nemovitosti dochází, což není tento případ. Žalovaný ohledáním na místě zjistil, že stavba
není užívána, žádné imise na pozemky stěžovatele nepronikají, a proto není dán důvod
k soudnímu projednání. Námitky, které byly ve správním řízení stěžovatelem uplatněny,
nepřekračovaly rozsah pravomoci stavebního úřadu a stavební úřad se s nimi řádně
vypořádal ve stavebním řízení, když možné důsledky stavby na její okolí posuzoval na
základě vyjádření dotčených orgánů státní správy. Možností úniku imisí čpavku
do ovzduší se zabýval Krajský úřad Středočeského kraje, odbor životního prostředí
a zemědělství, jako orgán ochrany ovzduší v rozhodnutí ze dne 21. 6. 2005 (správně
26. 1. 2005), sp. zn. 1059/05-OD-138/05/OŽP-Mh, které potvrdilo Ministerstvo
životního prostředí rozhodnutím ze dne 18. 4. 2005, č. j. 500/420/502 11/05. Stavbu
dále z hlediska ochrany veřejného zdraví posuzovala Krajská hygienická stanice
Středočeského kraje a k navrhovanému záměru vyslovila souhlas dne 10. 1. 2005
pod sp. zn. 265/541/05/KH/DrM. Ke stavbě byla zpracována dokumentace
o hodnocení vlivů na životní prostředí podle §6 odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb.,
o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o posuzování vlivů na životní prostředí“),
a přílohy č. 3 k tomuto zákonu, jenž se týkala závažnosti vlivů stavby na obyvatele
nejbližších obytných domů z hlediska různých aspektů (šíření pachů, kapacity jímek,
likvidace tekutých i pevných organických hnojiv apod.) Podkladem ke stavebnímu řízení
byl dále v souvislosti s ustanovením §17 odst. 5 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně
ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění
pozdějších předpisů, odborný posudek ohledně produkce čpavku. Stavebník
je dle podmínky č. 7 stavebního povolení povinen provést opatření k zamezení
kontaminace spodních vod pronikáním hnojiva a podmínkou č. 15 mu proto bylo
uloženo, že jímky včetně prvků splaškové kanalizace musí být vodotěsné. Dodržení
podmínek stavebního povolení spolu se stanovisky dotčených orgánů chránících veřejné
zájmy na jim svěřených úsecích bude stavební úřad zkoumat v průběhu kolaudačního
řízení před vyslovením souhlasu s užíváním stavby po provedení stavebních úprav
pro účely chovu vepřů. Povolená stavební činnost je v souladu s územním plánem obce
Rataje nad Sázavou, podle něhož se objekt včetně pozemku nachází v oblasti vyčleněné
pro zemědělskou prvovýrobu. V území je nepřípustné umístění rodinných a bytových
domů, jakož i objektů pro individuální rekreaci. Přípustné je zde jen umístění bytu správce
nebo majitele (byt stěžovatele se nachází v bývalém zemědělském areálu).
K námitce stěžovatele, že orgán ochrany přírody měl otázku, zda stavba sníží
či změní krajinný ráz nebo se dotkne významného krajinného prvku, posuzovat
ve správním řízení, odvolací orgán uvádí, že v daném případě nebyly pro zahájení řízení
splněny zákonné předpoklady; Ad 1) povolenými stavebními úpravami nemůže dojít
k zásahu do krajinného rázu, neboť se neumisťovala nová stavba do krajiny, jednalo
se pouze o stavební úpravy stávajícího objektu kravína, jimiž nedojde ke změně
výškových ani půdorysných parametrů stavby, ani ke změně jejího vzhledu, Ad 2)
rybníčky na pozemku stěžovatele žádným významným krajinným prvkem nejsou
a nemohou být, neboť se tam nevyskytují. Jak odvolací orgán zjistil, na tomto místě
je louka, což vyplývá i z vyjádření odboru životního prostředí v Kutné Hoře, který byl
k řízení podle §12 zákona o ochraně přírody a krajiny věcně příslušný a jehož vyjádření
je založeno ve spise. Objekt kravína se podle schváleného územního plánu obce Rataje
nad Sázavou nachází v zastavěné části obce v území určeném pro zemědělskou výrobu.
Jestliže se jedná o stavbu umístěnou v zastavěné části obce, pak příslušný dotčený orgán
podle §12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny řízení dle citovaného ustanovení
tohoto zákona po novele z roku 2007 neprovádí. Touto změnou byla uzákoněna
dosavadní praxe, kdy příslušné odbory životního prostředí toto řízení u staveb
v zastavěném území neprováděly. Žalovaný proto Nejvyššímu správnímu soudu závěrem
svého vyjádření navrhuje, aby kasační stížnost žalobce zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s. ). Poté přezkoumal
napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných
důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu k věci Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel v průběhu
správního řízení uplatňoval námitky různého charakteru a některé i opakovaně.
Ve vyjádření stěžovatele ze dne 16. 8. 2004, na které stěžovatel odkázal v žalobě, byly
námitky stěžovatele formulované následovně - cit.: „…nesouhlasím se stavebními úpravami
objektu kravína č. p. 271, na pozemku st. parcely č. 380 k. ú. Rataje nad Sázavou z těchto důvodů: 1)
z oznámení o zahájení stavebního řízení není zřejmé, o jaké stavební úpravy se jedná a k jakému účelu,
2) zda to neohrozí moje využívání objektů a pozemků č. p. 68 a č. p. 71 pro účely trvalého bydlení – tyto
objekty jsou v přímém sousedství kravína.“
Námitky stavební úřad zamítl s tím, že stavební úřad zahájení řízení řádně oznámil
všem známým účastníkům řízení, obci i dotčeným orgánům státní správy a tím jim
poskytnul možnost nahlédnout do podkladů k rozhodnutí, přičemž postupoval
dle ustanovení §85 odst. 2 stavebního zákona, jelikož žádost se týkala změny stavby.
Ke druhé námitce v odůvodnění rozhodnutí odkázal na dokumentaci o hodnocení vlivů
na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí zpracované
Ing. P. P., z níž ocitoval, že: „... vzhledem k charakteru záměru a jeho lokalizaci nebyly shledány
závažné vlivy na obyvatele nejbližších obytných domů, které by vznikly v důsledku následného provozu
objektů. Předpoklad poškození zdraví obyvatel nejbližších domů v důsledku šíření obtěžujících pachů a
amoniaku je vzhledem k jejich koncentraci, vzdálenosti stáje od obytné zástavby a četnosti směru větrů
neopodstatněný.“ V žalobě pak stěžovatel uvedl, že zejména výše uvedená námitka č. 2 se
týkala významného zhoršení jeho vlastnického práva k jeho pozemkům a stavbám a
jednoznačně tak přesahovala rozsah pravomoci správních orgánů rozhodujících ve
stavebním řízení. Tvrzení o potenciálním snížení tržní hodnoty jeho nemovitosti
stěžovatel uplatnil až v žalobě, kde toto tvrzení nijak dále nerozvedl. Teprve v kasační
stížnosti doplnil stěžovatel úvahu o tom, že „... je nepochybné, že z pohledu vlastníka sousedních
nemovitostí je provoz vepřína v bezstelivovém chovu podle jeho mínění mnohem rušivější, potažmo
v bezstelivovém chovu (což vyplývá např. ze závazného posudku Krajské veterinární správy pro
Středočeský kraje, č. j. 107/2004, ze dne 2. 8. 2004) než provoz kravína.“ Dále stěžovatel
namítal, že si správní orgány opomněly vyžádat podkladové rozhodnutí orgánů ochrany
přírody a krajiny ohledně dopadů zamýšlené stavby do významného krajinného prvku,
dva bývalé rybníčky a potok nacházející se v těsné blízkosti stávajícího kravína (jak
vyplývá ze závazného stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny – RŽP OkÚ v Kutné
Hoře ze dne 20. 1. 1995), a spokojily se pouze s neformálním stanoviskem Městského
úřadu v Kutné Hoře.
S ohledem na namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského
soudu se Nejvyšší správní soud zabýval přednostně touto námitku. Přesto, že stěžovatel
v kasační stížnosti formálně namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku,
žádným způsoben blíže nerozvedl, je povinností kasačního soudu se přezkoumatelnosí
rozsudku zabývat vždy a to z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 3 s. ř. s.), neboť kasační
soud je v zásadě soudem přezkumným, přičemž nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí tomuto základnímu atributu jeho rozhodovací činností do značné míry brání.
Má-li přitom jakékoli rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba,
aby se ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí:
1) srozumitelné a 2) opřené o dostatek důvodů.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
rozhodnutí je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích
odůvodnění. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Takovými vadami mohou být mimo jiné případy, kdy soud
opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly
v řízení provedeny. V přezkoumávaném rozsudku Nejvyšší správní soud žádné vady
uvedeného charakteru neshledal, námitku nepřezkoumatelnosti proto odmítl jako zcela
nedůvodnou.
Klíčovou právní otázkou pro posuzování kasační námitky směřující
do nesprávného právního posouzení je otázka, zda stavební úřad měl či neměl k vyřešení
námitek týkajících se zásahu do vlastnického práva stěžovatele vznesených v řízení
o povolení stavebních úprav odkázat účastníky řízení na civilní soud či nikoli, a rozhodl-li
o námitkách sám, zda jednal v rámci své pravomoci nebo naopak svou pravomoc
překročil.
Již před vlastním řešením této otázky je však třeba říci, že nelze sdílet názor
žalovaného v té části, jež se týká typové charakteristiky námitek uplatněných
stěžovatelem tak, jak je uveden ve vyjádření ke kasační stížnosti, tzn. že námitky
jím vznesené ve stavebním řízení nejsou námitkami občanskoprávními. Jakkoli
je ustanovení §137 stavebního zákona v nadpise uvozeno jako „Občanskoprávní a jiné
námitky“, a je tudíž možné námitky uplatněné účastníky stavebního řízení již principiálně
rozdělit minimálně do těchto dvou kategorií, za „občanskoprávní“ ve smyslu shora
citovaného ustanovení je v obecné rovině z logiky věci nutno považovat všechny námitky,
které se jakýmkoli způsobem dotýkají problematiky práv chráněných předpisy
v soukromoprávní oblasti, a to zejména práv souvisejících s ochranou vlastnictví
(tzn. i se sousedskými vztahy) a s tvrzenými zásahy do těchto práv. Z tohoto hlediska jde
v rámci řízení dle stavebního zákona, jakožto veřejnoprávního předpisu, v souladu s dikcí
předmětného ustanovení o námitky „vyplývající z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům
a stavbám“.
Nejvyšší správní soud při posouzení pravomoci stavebního úřadu ve věci sporných
námitek dále vycházel z následujících úvah:
Podle ustanovení §137 stavebního zákona, ve znění účinném pro posuzované
období, tj. pro rok 2005, se stavební úřad provádějící řízení podle tohoto zákona pokusí
vždy o dosažení dohody účastníků u těch námitek, které vyplývají z vlastnických
nebo jiných práv k pozemkům a stavbám, ale překračují rozsah pravomoci stavebního
úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy. Nedojde-li mezi účastníky řízení
k dohodě o námitce, která, kdyby se zjistilo její oprávnění, by znemožnila uskutečnit
požadované opatření nebo by umožnila jeho uskutečnění jen v podstatně jiné míře
či formě, odkáže stavební úřad navrhovatele nebo jiného účastníka podle povahy námitky
na soud, na hospodářskou arbitráž nebo na jiný příslušný orgán a řízení přeruší. Stavební
úřad stanoví lhůtu, ve které musí být předložen důkaz, že u soudu nebo u hospodářské
arbitráže, popřípadě jiného příslušného orgánu byl podán návrh na rozhodnutí ve sporné
věci. Nebude-li návrh ve stanovené lhůtě podán, může si stavební úřad učinit úsudek
o námitce sám a rozhodnout ve věci.
Způsob řešení sousedských sporů při povolování staveb (a tedy i kompetenci
stavebních úřadů k projednávání občanskoprávních námitek) bývá v praxi často zejména
z důvodu nejednotnosti ve výkladu právní úpravy značně problematický, a to především
z hlediska vymezení hranice mezi pravomocí stavebního úřadu a soudu k rozhodování
o občanskoprávních a jiných námitkách účastníků řízení. S ohledem na strukturovanost
§137 stavebního zákona a složitost jeho aplikace v praxi Nejvyšší správní soud přistoupil
na tomto místě ke grafickému znázornění modelové úvahy stavebního úřadu, jež je nutná
pro interpretaci tohoto ustanovení a měla by vždy jeho vlastní aplikaci v každém
posuzovaném případě předcházet:
§137 stavebního zákona
posouzení vznesených námitek
vyplývajících z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům
překračující rozsah pravomoci
stavebního úřadu nebo
spolupůsobících orgánů státní správy
(§137 odst. 1 stavebního zákona)
nepřekračující rozsah pravomoci
stavebního úřadu nebo
spolupůsobících orgánů státní správy
dohoda účastníků řízení nedojde-li k dohodě rozhodnutí
posouzení (úvaha) stavebního úřadu,
zda se jedná o námitku,
která, pokud by byla odůvodněná,
znemožní nebo podstatně ovlivní
uskutečnění požadovaného opatření
(§137 odst. 2 stavebního zákona)
ne ano
(úvahu je třeba promítnout v rozhodnutí)
stavební úřad odkáže na soud,
řízení přeruší
a stanoví lhůtu
(k prokázání podání návrhu k soudu)
účastník řízení prokáže účastník řízení neprokáže
podání návrhu u soudu že soud ve věci zahájil řízení
stavební úřad kompetence stavebního úřadu
vyčká rozhodnutí soudu k posouzení sporné otázky
Lze konstatovat, že za „klasické“ občanskoprávní námitky, které pravomoc
stavebního úřadu přesahují, se obecně považují námitky zpochybňující samo vlastnické
právo nebo jeho rozsah, typicky tehdy, pokud se námitky týkají sporu o hranice pozemku.
Vzhledem k zákonné dikci §137 odst. 1 stavebního zákona však ani u těchto námitek
nelze pouze bez dalšího konstatovat, že pravomoc stavebního úřadu zde vůbec není dána.
Jinými slovy, tyto námitky svým charakterem pravomoc stavebního řadu zcela doslova
vzato jen „přesahují“, tzn. že pravomoc stavebního úřadu se jimi zabývat dána sice a priori
je a vyplývá přímo ze zákona, ale není-li zde vůle účastníků řízení k dohodě, pak
pravomoc autoritativně o námitkách tohoto typu rozhodnout patří soudu (a to pouze
tehdy, využijí-li účastníci této možnosti a návrh k civilnímu soudu ve lhůtě stavebním
úřadem jim k tomu určené sami podají). Neučiní-li tak, pak se pravomoc opět „vrací“
stavebnímu úřadu, a to již v plné míře, tzn. že stavební úřad je již oprávněn o těchto
námitkách sám rozhodnout. Tento souběh pravomocí, resp. jejich „přelévání“,
či dalo by se také říci jistá elasticita je vysvětlitelná tím, že účelem stavebního řízení
je dospět vždy co nejhospodárnější a nejrychlejší cestou k vyřešení všech námitek a sporů,
a tím i k efektivitě tohoto řízení. Podstatná je však především skutečnost, že o tento typ
námitek se v daném případě nejednalo.
Dalším okruhem občanskoprávních námitek jsou pak námitky, které svým
charakterem rozsah pravomoci stavebního úřadu nikterak nepřekračují, a stavební úřad je
tak příslušný o nich rozhodnout buď sám nebo v součinnosti s dotčenými orgány státní
správy, od nichž si dle typu konkrétní námitky vyžádá stanovisko. Nejčastěji jde o námitky
proti předpokládanému zastínění sousedních pozemků či stávajících staveb stavbou
budoucí, námitky proti hlučnosti či prašnosti způsobené jejím provozem apod. Oporu
pro řešení těchto problematických otázek ve stavebním řízení lze najít v prováděcích
předpisech, v posuzovaném období konkrétně ve vyhlášce Ministerstva pro místní rozvoj
č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších
předpisů, platné a účinné od 1. 7. 1998 (dále jen „OTP“). Podle ustanovení §4 odst. 1
OTP, ve znění účinném do 30. 12. 2006 platí: „Při umísťování staveb a jejich začleňování
do území musí být respektována omezení vyplývající z právních předpisů chránících veřejné zájmy,
a předpokládaný rozvoj území, vyjádřený v územně plánovací dokumentaci, popřípadě v územně
plánovacích podkladech. Umístění staveb musí odpovídat urbanistickému a architektonickému charakteru
prostředí a požadavkům na zachování pohody bydlení. Umístěním stavby a jejím následným provozem
nesmí být nad přípustnou míru obtěžováno okolí, zejména v obytném prostředí a ohrožována bezpečnost
a plynulost provozu na přilehlých pozemních komunikacích.“
Jako rozhodné kritérium pro určení intenzity nežádoucích vlivů budoucích staveb
na okolí (dále jen „imise“), které bezpochyby mohou narušit status quo a mohou tak být
zásahem do tzv. „pokojného stavu“ ve smyslu §5 občanského zákoníku, je zde tzv. „přípustná
míra“, která je zpravidla měřitelná podle příslušných technických norem (nejčastěji při
posuzování námitek proti předpokládanému zastínění sousedních pozemků či stávajících
staveb stavbou budoucí nebo proti hlučnosti způsobené provozem stavby). Z judikatury
zejména Nejvyššího soudu vyplývá, že „přípustnou mírou“ podle právních předpisů včetně
občanského zákoníku je třeba rozumět „míru přiměřenou poměrům“ podle §127 odst. 1
občanského zákoníku.
Ve smyslu výše uvedeného ustanovení občanského zákoníku se vlastník věci musí
zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně
ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo
pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil
dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou
poměrům obtěžovat sousedy nejen hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami,
pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním nebo vibracemi, ale například ani
vnikáním chovaných zvířat na sousedící pozemek či nešetrným, popřípadě v nevhodné
roční době uskutečňovaným odstraňováním kořenů stromu nebo větví stromu přesahující
na pozemek jiného vlastníka.
K obtěžování sousedů těmito nehmotnými imisemi souvisejícími se stavbou nebo
jejím provozem, které nejsou dle žádných technických norem měřitelné nebo jsou
měřitelné jen velmi obtížně (např. pachy či zvuky doléhající ze sousedního objektu,
což je právě případ stěžovatele), se opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud ve své judikatuře
k této problematice, kterou vzhledem k jejímu rozsahu lze považovat již za ustálenou
a setrvalou, a ze které vyplývá, že v řízení podle stavebního zákona lze uplatnit všechny
námitky vycházející z vlastnických práv k pozemkům a stavbám, tedy i námitky obsahově
odpovídající §127 odst. 1 občanského zákoníku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 13. 12. 1999, č. j. 2 Cdon 1889/97 - 175, rozsudek ze dne 5. 9. 2000,
sp. zn. 22 Cdo 1150/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 1/2001, popř. usnesení
ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2929/99, publikované pod č. C 794 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, sv. 11, a další
judikaturu věcně související s R 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu týkající se způsobu ochrany před imisemi nejrůznějšího druhu „v civilní
oblasti“ v rámci občanského soudního řízení).
Také Nejvyšší správní soud již zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu
v některých svých rozhodnutích reflektoval (např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2007,
č. j. 1 As 1/2007 – 104), a k některým „imisím“ v rámci této specifické kategorie
se vyslovil. Námitky tohoto typu by se daly obecně charakterizovat tak, že jde o námitky
vztahující se k možnému zásahu do vlastnického práva zhoršením kvality života (narušení
„pohody bydlení“ ve smyslu vyhlášky OTP platné a účinné v posuzovaném období).
Zahrnout mezi ně lze třeba námitky týkající se ztráty výhledu a s ní související eventuality
snížení tržní hodnoty sousední nemovitosti, což obdobně namítá stěžovatel v souvislosti
s diskomfortem způsobeným provozem blízkého vepřína nebo i možné ztráty soukromí
v důsledku odnětí „privátní zóny“, jež může být narušena kupříkladu stavbou obytné terasy
v sousedství - viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2007,
č. j. 2 As 10/2007 – 83, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2007,
č. j. 3 As 68/2006 – 90, případně rozsudek ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 - 116).
V citovaných rozhodnutích vycházel zdejší soud z premisy, že posouzení námitek tohoto
typu spadá do kompetence stavebního úřadu.
Podle názoru zdejšího soudu o námitce budoucích očekávaných imisí stavební
úřad rozhodnout musí a civilnímu soudu přísluší rozhodovat o nich teprve tehdy,
pokud již nastaly (a tedy existují a trvají). Tento názor vyplývá z logiky věci a je založen
na nevysloveném předpokladu, že není možno ochranu před takovými zásahy odepřít,
existují-li, a z tohoto hlediska by bylo kontraproduktivní, jestliže by této ochraně před
narušením pokojného stavu (ochrana soukromoprávními prostředky) nepředcházela
preventivní ochrana ve stavebním řízení, tzn. ochrana veřejnoprávní povahy (tj. již ve fázi
potenciální hrozby zásahu do vlastnických práv). V těchto případech pak pravomoc
k posouzení občanskoprávních námitek přísluší stavebnímu úřadu.
Jakkoli tedy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo
1935/2003, jenž se týká vypouštění odpadních, drenážních a dešťových vod, na který
proto stěžovatel poukazuje ve své kasační stížnosti, skutečně věcně souvisí s případem
stěžovatele, s výše uvedeným právním názorem není v rozporu, neboť v tomto případě
účastník řízení před obecným soudem prvního stupně podal žalobu ve věci zásahů
do vlastnického práva, které dle jeho tvrzení v době podání žaloby již existovaly.
Kasační námitce, že v posuzovaném případě měl stavební úřad řízení přerušit
a odkázat účastníky (kterým se nedařilo dosáhnout dohody) na civilní soud,
proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
Podle názoru zdejšího soudu bylo posouzení námitek, které stěžovatel
ve stavebním řízení uplatnil, v rozhodovací pravomoci stavebního úřadu,
a ten proto nikterak procesně nepochybil, když se s námitkami sám vypořádal,
aniž by řízení přerušil. Nepochybil tedy ani městský soud, když postup správních orgánů
v prvním i druhém stupni řízení shledal správným a zákonným. Zároveň je zřejmé,
že právo stěžovatele po dokončení a zprovoznění povolené stavby se případně domáhat
občanskoprávními prostředky ochrany u civilního soudu proti obtěžování imisemi
již existujícími (pokud by nějaké skutečně nastaly), tím zůstává nedotčeno.
Tímto Nejvyšší správní soud odmítá i argumentaci stěžovatele Listinou základních práv
a svobod, jakož i Evropskou úmluvou, jak ji uplatnil v kasační stížnosti,
že by vlastnickému právu stěžovatele nebyla poskytnuta ochrana. Naopak, jak z výše
nastíněných úvah vyplývá, je mu tato ochrana poskytována v plné míře v každé fázi,
tzn. jak ve fázi existujícího zásahu (civilní soud), tak ve fázi jeho budoucí hrozby
(stavební úřad).
Ohledně druhé námitky, týkající se vady stanoviska dotčeného orgánu ochrany
přírody, Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem potud, že dle závěru rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 12. 10. 2004,
č. j. 6 A 97/2001 -39, musí být udělení souhlasu či nesouhlasu dotčeného orgánu ochrany
přírody a krajiny s umístěním stavby, která by ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 zákona
o ochraně přírody a krajiny mohla snížit nebo změnit krajinný ráz, vydáno ve formě
správního rozhodnutí. Rozhodování správního orgánu však přichází v úvahu pouze
v situaci, kdy na konkrétní právní vztahy se stavbou souvisící zákon o ochraně přírody
a krajiny dopadá (podle pozdějšího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 12. 2006, č. j. 6 A 83/2002 – 65).
V odůvodnění shora citovaného rozsudku kasační soud uvedl, že kompetenci
orgánu ochrany přírody k vydání souhlasu zakládá zákon touto formulací: „K umisťování
a povolování staveb, jakož i jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný
souhlas orgánu ochrany přírody.“ Ustanovení §126 odst. 1 a 2 stavebního zákona pak stanoví:
„(1) Dotýká-li se řízení podle tohoto zákona zájmů chráněných zvláštními předpisy, rozhodne stavební
úřad jen v dohodě, popřípadě se souhlasem orgánu státní správy, který chráněné zájmy hájí (dotčený orgán
státní správy). Dotčený orgán státní správy může svůj souhlas vázat na splnění podmínek stanovených
ve svém rozhodnutí (stanovisku, vyjádření, souhlasu, posudku apod.) v souladu se zvláštním zákonem,
na jehož podkladě je oprávněn zájem chránit. (2) Je-li tímto zákonem stanoven postup
při přezkoumávání zájmů chráněných zvláštními předpisy a při uplatňování stanovisek nebo obdobných
opatření dotčených orgánů státní správy, postupují podle něho dotčené orgány státní správy, uvedené
v odstavci 1. Právo těchto správních orgánů, vydat samostatné rozhodnutí zůstává nedotčeno, jestliže
to předpisy na ochranu jimi sledovaných zájmů stanoví.“
Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dovodil, že z praktického hlediska
je zřejmé, že požadavek rozhodování orgánů ochrany přírody o zásahu do krajinného rázu
při umístění libovolné stavby v jakémkoli území, by v praxi vedl ke zcela absurdním
důsledkům, které jsou v běžném životě obtížně představitelné, k enormnímu zvýšení
počtu zbytečně vydávaných formálních rozhodnutí, nemluvě pak o zbytečném
administrativním zatížení účastníků řízení. Připustil-li by se názor, že při umístění jakékoli
stavby kamkoli musí být rozhodnuto eo ipso také o souhlasu (nesouhlasu) se snížením
nebo změnou krajinného rázu, znamenalo by to, že zákonodárce presumoval fikci,
že umístěním jakékoli stavby současně dochází ke snížení nebo změně krajinného rázu;
takový výklad zákona by ale překročil meze i toho nejširšího extenzivního výkladu.
Tímto výkladem by se stala ustanovení o tom, které právní vztahy vlastně upravuje zákon
o ochraně přírody a krajiny (§1, 2 a 3 zákona) zbytečná a bylo by zbytečné vymezovat
většinu pojmů, se kterými zákon pracuje jako se svým definičním okruhem. A konečně,
musel-li by orgán ochrany přírody rozhodnout při umisťování stavby vždy o udělení
souhlasu nebo nesouhlasu se zásahem, stala by se jeho pravomoc pravomocí neomezenou
(nikdy by nemohl vydat rozhodnutí mimo rámec vlastní pravomoci, tj. nikdy by nemohl
vydat paakt). Takový výklad by však odporoval ústavnímu principu, že každý správní
orgán musí mít vymezen okruh své působnosti, mimo nějž mu nepřísluší konat
a zasahovat do práv a povinností jiných osob. Proto soud vyložil posuzovanou otázku
tak, že samotné ustanovení §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny předpokládá
rozhodování samo jen tam, kde jde o umísťování stavby, která by vůbec (pojmově) mohla
krajinný ráz snížit nebo změnit. V takovém případě ovšem - jak judikoval rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu – je rozhodování nutné a úsudek o tom, že stavba krajinný
ráz snížit nebo změnit nemůže, nelze učinit mimo správní řízení.
Z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že pravomoc orgánu ochrany přírody
k vydávání rozhodnutí o souhlasu či nesouhlasu se zásahem do krajinného rázu
při umístění stavby (§12) bude dána především při splnění dvou podmínek: jde o stavbu,
která svou charakteristikou může krajinný ráz ovlivnit, a dále je umísťována v krajině
krajinným rázem charakterizované. Vždy ale pravomoc orgánu ochrany přírody bude
podmíněna také tím, že mají být řešeny právní vztahy upravené zákonem o ochraně
přírody a krajiny, což zákon vyjadřuje svým účelem je přispět k udržení a obnově přírodní
rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás
a k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji (§1). Ochranou přírody a krajiny (§2
stejnojmenného zákona) se rozumí péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící
živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny,
paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky,
jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny. Tím jsou současně vymezeny společenské
vztahy, které zákonodárce zamýšlel zákonem regulovat jako právní vztahy. Také další
pojmy užívané zákonem (v tomto případě „krajinný ráz“) musí být vykládány v souladu
s úvodními ustanoveními zákona a nikoli způsobem zjevně extenzivním, účel zákona
přesahujícím.
Krajinným rázem, který není v uvozujících ustanoveních zákona o ochraně přírody
a krajiny (§3 – Vymezení pojmů) definován, se proto dle odst. 1 předmětného ustanovení
(tj. §12 zákona o ochraně přírody a krajiny) rozumí „... zejména přírodní, kulturní a historická
charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní
hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny
pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních
dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině.“ Jakkoli tedy zůstává v jistém smyslu
diskusní otázka, jak široký může být (z hlediska jeho jemných nuancí) výklad pojmu
krajinný ráz a co do něj lze a co naopak již nelze v intencích tohoto zákona zahrnout,
je patrné, že krajinným rázem v žádném případě nelze rozumět interiér kravína či vepřína.
Z tohoto pohledu je pak nerozhodné, že Nejvyšší správní soud již před přijetím závěrů
vyjádřených ve shora konkretizovaném usnesení rozšířeného senátu v rozsudku ze dne
13. 8. 2003, č. j. 7 A 198/2000 – 51, na nějž stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje,
judikoval, že závazné stanovisko orgánu ochrany přírody k zásahu do významného
krajinného prvku podle §12 zákona o ochraně přírody a krajiny je správním rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Tím spíše to znamená, že pokud by zájmy ochrany přírody
byly a mohly být skutečně dotčeny, pak stěžovatel mohl závazné stanovisko orgánu
ochrany přírody (i když nebylo vydáno ve formě správního rozhodnutí) napadnout
samostatnou žalobou, což však neučinil.
Bez zajímavosti není ani okolnost, že z veškerého dostupného spisového
materiálu, který má Nejvyšší správní soud k dispozici, vyplynuly významné pochybnosti
o tom, zda se vůbec předmětné rybníčky, které jsou dle tvrzení stěžovatele ze zákona [§3
odst. 1 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny] významným krajinným prvkem,
a jejichž ohrožení se stěžovatel zejména obává, ve skutečnosti na pozemcích stěžovatele
nacházejí. Specifikované parcely (494 a 496/1) jsou sice vedeny v katastru nemovitostí
jako vodní plocha (což kasační soud ověřil jak z fotokopie staršího výpisu z katastru
nemovitostí založeného ve spise, tak i využitím on-line systému nahlížení do katastru
nemovitostí na www stránkách k datu 19. 5. 2008), ze své úřední činnosti je však Nejvyšší
správní soud obeznámen také s tím, že za účelem posouzení případného poškození
stěžovatelových rybníčků vlivem stavební činnosti v sousedství byl vypracován
hydrogeologický posudek, a to ve věci sp. zn. 9 As 84/2007, který existenci rybníčků
zpochybňuje. Tomu, že na pozemcích stěžovatele žádný „pstruhový rybník“,
jak charakterizuje příslušnou parcelu v odvolání stěžovatel (dle doslovné citace
z rozhodnutí stavebního úřadu v prvním stupni), který by ustájení ovcí a vepřů či jiných
hospodářských zvířat v blízké farmě ohrožovalo, není, také nasvědčují další indicie,
jako např. vyjádření ze strany odboru životního prostředí Kutná Hora k stěžovatelem
podané žalobě ze dne 12. 3. 2007. Podle tohoto vyjádření již jeden z rybníčků téměř
zcela vyschl a je na něm trvalý travní porost vlastníkem řádně obhospodařovaný a druhá
dotčená parcela má spíše charakter mokřadu (Ing. P. Z. ve stížnosti upozorňující na
nesoulad v evidenci katastru nemovitostí ze dne 8. 5. 2006 dokonce tvrdí, že „... jde o stav
známý již více než 50 let ...“). Prakticky stejné jsou i závěry místního šetření provedeného
stavebním úřadem v posuzované lokalitě dne 30. 5. 2006. Tomu, že jde o rybníčky, které
zanikly již před mnoha lety, svědčí i další zmínky v dokumentech založených ve spisovém
materiálu, v nichž se odkazuje i na starší výpis z pozemkových knih, v nichž byly tyto
pozemky zapsány jako močál a pastva. Ostatně i sám stěžovatel v kasační stížnosti uvádí
(část I. – Skutkový a právní stav), že cit.: „... stavbou mohou být zasaženy dva bývalé rybníčky…“.
V této souvislosti je také třeba závěrem zdůraznit, že stěžovatel nikterak
nekonkretizoval, jakým způsobem by mohly být rybníčky, ať už existující či vyschlé,
přestavbou vnitřních prostor sousedního hospodářského objektu poškozeny a jaké
konkrétní dopady do jeho subjektivních zákonem chráněných práv vlastně jím tvrzená
vada řízení měla založit.
Nejvyšší správní soud proto i tuto kasační námitku odmítl jako nedůvodnou.
Na shora uvedené závěry již nemá vliv názor stěžovatele (který kasační soud plně sdílí),
že pro vznik povinnosti vyžádat si ve smyslu §126 stavebního zákona souhlas dotčeného
správního orgánu není rozhodující, o jaký typ řízení podle tohoto předpisu se jedná (tedy
zda jde o řízení o povolení stavby podle §66 tohoto zákona nebo jen o povolení změny
v užívání stavby dle §85 téhož právního předpisu). Tento názor naopak potvrzuje shora
vyslovené závěry, neboť rozhodujícím faktorem je zde právě ono dotčení zájmů
chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny, nikoli druh řízení dle stavebního
zákona.
Ve světle všech shora uvedených úvah dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, odvolacímu správnímu orgánu náklady
nad rámec jeho činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu