ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.17.2008:34
sp. zn. 9 Azs 17/2008 -34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: nezl. T. A., zastoupené zákonným
zástupcem T. A., právně zastoupené JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem se sídlem
Pekařská 19, Litoměřice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a
migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
27. 8. 2007, č. j. OAM-1087/VL-01-P13-2006, o udělení mezinárodní ochrany, o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007,
č. j. 32 Az 58/2007 - 11,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky, advokátu JUDr. Luboši Pospíšilovi, se sídlem
Pekařská 19, Litoměřice, se p ř i z n á v á odměna v částce 4569,60 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Prostřednictvím svého zástupce žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou
kasační stížností napadá v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 27. 8. 2007, č. j. OAM-1087/VL-01-P13-2006. Tímto rozhodnutím žalovaný
neudělil stěžovatelce mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že žaloba
stěžovatelky nesplňovala obecné náležitosti podání dle ustanovení §37 odst. 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“),
neboť nebyla vlastnoručně podepsána jejím zákonným zástupcem a dále k ní nebyl
dle ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. připojen opis napadeného rozhodnutí žalovaného.
Vzhledem k tomu, že zákonný zástupce stěžovatelky ani přes výzvu soudu vady
podání v soudem stanovené lhůtě neodstranil, krajský soud v souladu s ustanovením §
37 odst. 5 s. ř. s. žalobu odmítl.
Zákonný zástupce stěžovatelky v podané kasační stížnosti uplatňuje důvody
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí soudu o odmítnutí návrhu dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nezpochybňuje, že by mu výzva krajského soudu k odstranění
zmíněných vad žaloby nebyla doručena. Namítá však, že pokud měl vytýkané vady
podání v soudem stanovené lhůtě odstranit, měla mu být tato výzva doručena spolu
s překladem jejího obsahu do ruského jazyka. V této souvislosti uvádí, že obsahu
výzvy neporozuměl, neboť český jazyk ovládá pouze v omezené míře a v právním
řádu České republiky se neorientuje. Dále poukazuje na skutečnost, že ačkoli ihned
po převzetí zásilky požádal o radu pracovníka cizinecké policie, nebylo mu vyhověno,
a z důvodu plnění pracovních povinností se mu ani nepodařilo navázat kontakt
s osobou právnického vzdělání poskytující jednou týdně poradenství v pobytovém
středisku. Na základě poznatků získaných od ostatních žadatelů o azyl
se proto domníval, že obsahem předmětné zásilky je výzva krajského soudu,
v níž tento žádá o sdělení, zda může rozhodnout o věci samé bez jednání, tzn. pokud
na ni nebude ve stanovené lhůtě reagovat, bude soud mít zato, že s rozhodováním
bez jednání vyslovil souhlas.
Vzhledem k okolnosti, že se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nejprve zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být její kasační stížnost
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení
institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní
soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné též na www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji
stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.,
nýbrž také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti, v konkrétním případě
podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V projednávané věci však stěžovatelka prostřednictvím zástupce neuvedla
výslovně žádný důvod, pro který by kasační stížnost měla být zdejším soudem věcně
projednána, tedy žádnou okolnost, pro kterou jí podaná kasační stížnost podstatně
přesahuje její vlastní zájmy. K výše uplatněným stížním bodům Nejvyšší správní soud
konstatuje, že jejich těžiště spočívá v posouzení otázky, zda krajský soud byl povinen
obsah zákonnému zástupci zasílané výzvy k odstranění vad žaloby přeložit
do jeho mateřského jazyka (resp. jazyka, kterému rozumí srovnatelně dobře
jako své mateřštině), tedy zda v daném případě došlo k porušení ustanovení §18
odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen
„o. s. ř.“), ve spojení s §64 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení účastníku, jehož mateřštinou
je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo.
Nejvyšší správní soud v dané souvislosti poukazuje na svou dosavadní
judikaturu, např. rozhodnutí ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 Azs 270/2004 - 35, rozhodnutí
ze dne 31. 8. 2004, č. j. 4 Azs 261/2004 - 57, či rozhodnutí ze dne 16. 6. 2004,
č. j. 4 Azs 112/2004 - 50 (všechna publikována na www.nssoud.cz), z nichž vyplývá,
že citované ustanovení je zdejším soudem vykládáno tak, že nikoli ve všech případech,
kdy mateřštinou účastníka řízení je jiný než český jazyk, je dána povinnost soudu
ustanovit takovému účastníku tlumočníka. Tato povinnost vzniká soudu pouze tehdy,
pokud potřeba ustanovit tlumočníka vyjde v řízení najevo, tedy pokud se objeví
konkrétní skutečnosti nasvědčující potřebě tlumočníka ustanovit a po jejich prověření
soudem se prokáže, že účastník k řádnému uplatňování svých práv v soudním řízení
tlumočníka potřebuje. Takovouto konkrétní skutečností tak v prvé řadě bude,
pokud účastník sám o ustanovení tlumočníka požádá, další takovou skutečností může
být absolutní neschopnost komunikace účastníka se soudem v českém jazyce, případně
pokud je z jeho projevů patrné, že se česky nemůže dostatečně dobře dorozumět.
Výše uvedené zásady se přitom v modifikované podobě uplatní také ohledně
překladů soudních písemností doručovaných účastníkům. Pokud tedy účastník soudem
doručeným písemnostem neporozumí a není schopen si v potřebné době zajistit
jejich překlad, je třeba, aby se ihned po jejich doručení obrátil na soud
a tyto skutečnosti mu dal jakýmkoliv způsobem, avšak jednoznačně, na vědomí.
Aniž by zdejší soud chtěl jakkoli zpochybňovat tvrzení zákonného zástupce
stěžovatelky, že výzvě k odstranění vad podání neporozuměl, z obsahu předloženého
soudního spisu je patrné, že stěžovatelka prostřednictvím svého zákonného zástupce
podala ke krajskému soudu relativně obsáhlou žalobu v českém jazyce, která byla
napsána způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, že osoba, která toto podání
učinila, dokáže se soudem v češtině komunikovat v míře postačující k účinné ochraně
jejích práv. Na výzvu soudu k odstranění vad žaloby zákonný zástupce stěžovatelky
ve stanovené lhůtě nereagoval a ani žádný jiný jeho projev v řízení před krajským
soudem nenaznačoval, že by ustanovení tlumočníka bylo v dané věci třeba. Ve shodě
s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu tak potřeba ustanovit
stěžovatelce tlumočníka nevyplynula ani z povahy věci, ani z jiných okolností,
které by v řízení vyšly najevo. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý
střeží svá práva“; stěžovatelka proto nemůže v kasační stížnosti účinně namítat
pochybení ze strany krajského soudu, pokud její zákonný zástupce (přes vědomost
o zahájeném soudním řízení) zůstal nečinný a bez dalšího spoléhal na pravdivost
poznatků získaných od ostatních žadatelů o azyl v pobytovém středisku.
Nejvyšší správní soud poukazuje na nutnost oddělení správního řízení a řízení
před soudem ve správním soudnictví. Řízení o žalobě dle s. ř. s. není pokračováním
správního řízení, účinnost úkonů učiněných ve správním řízení končí okamžikem
právní moci rozhodnutí. Nelze tedy přisvědčit názoru vyjádřenému zástupcem
stěžovatelky, dle něhož potřeba ustanovit tlumočníka nastává vždy, pokud žalobce
požádal o tlumočníka v průběhu správního řízení. Zahájí-li žalobce řízení u správního
soudu podáním žaloby v českém jazyce, pak nelze soudu vytýkat následnou
komunikaci bez ustanovení tlumočníka, změnu tohoto přístupu může vyvolat
pouze účastník svou aktivitou. Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud
ve svém rozhodnutí ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. IV. ÚS 189/05, kde uvádí: „Právo
na tlumočníka pro toho, kdo neovládá jazyk, v němž se vede jednání, vzniká za podmínek
stanovených Listinou základních práv a svobod; k těmto podmínkám náleží, že ten, v jehož prospěch
má být tlumočník ustanoven, prohlásí, že jazyk, jímž se s ním v řízení (jednání) komunikuje,
neovládá (čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Této ústavně stanovené podmín ce nelze
rozumět jinak, než že iniciativa k uplatnění uvažovaného práva přísluší tomu, kdo komunikujícímu
jazyku nerozumí (k problematice tlumočníka srovnej též např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 716/01, sp. zn. IV. ÚS 394/01, sp. zn. III. ÚS 326/2000).“
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud podotýká, že správní soudy
se již ve svém rozhodování zabývaly také otázkou obecných náležitostí žaloby v řízení
proti rozhodnutí správního orgánu. Z rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne
1. 9. 2004, č. j. 58 Ca 53/2004 - 25, je patrné, že „jednou z povinných obecných náležitostí
žaloby v řízení proti rozhodnutí správního orgánu je vlastnoruční podpis žalobce (§65 odst. 1, §71
odst. 1, §37 odst. 3 s. ř. s.), případně jeho zástupce. V případě, že žalobce, resp. jeho zástupce,
ani na základě usnesení předsedy senátu ve stanovené lhůtě žalobu v uvedeném směru nedoplní, stane
se z původně odstranitelné procesní překážky neodstranitelná procesní překážka, neboť chybějící
podpis znamená, že není možno zjistit, zda žaloba byla projevem žalobcovy vůle domáhat
se tímto podáním u soudu ochrany svého veřejného subjektivního práva či nikoli. Nepodepsaná
žaloba brání soudu pokračovat v zahájeném řízení, a proto ji soud usnesením odmítne (§37
odst. 5 s. ř. s.).“
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na veškeré stěžovatelkou uplatněné námitky
podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
nepřijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s. a dle tohoto ustanovení ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven usnesením Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2008, č. j. 32 Az 58/2007 - 19, zástupce
JUDr. Luboš Pospíšil, advokát se sídlem Pekařská 19, Litoměřice. Ustanovenému zástupci
stěžovatelky byla přiznána odměna v konečné částce 4569,60 Kč, a to za dva úkony
právní služby (převzetí a příprava zastoupení; písemné podání soudu ve věci samé)
podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů
(advokátní tarif). Odměna byla vypočtena podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f), ve spojení
s §7 bod 5., advokátního tarifu tak, že za dva úkony právní služby byla stanovena odměna
ve výši 4200 Kč (2 x 2100 Kč), k ní náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč
(2 x 300 Kč) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky a tato částka byla následně v souladu s §12
odst. 4 advokátního tarifu snížena o 20%, neboť jmenovaný advokát zastupuje v řízení
před Nejvyšším správním soudem také ostatní členy rodiny stěžovatelky, a to ve věcech
sp. zn. 9 Azs 18/2008 a 9 Azs 19/2008, v nichž provedl obsahově zcela shodné úkony
právní služby. Vzhledem k tomu, že ustanovený advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty, byla k takto vypočtené odměně připočtena i daň z přidané hodnoty. Náklady
právního zastoupení stěžovatelky nese v souladu s ustanovením §35 odst. 8 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu