ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.21.2008:50
sp. zn. 9 Azs 21/2008 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: N. M., proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2007, č. j. OAM-495/LE-05-ZA04-2006, ve
věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 23. 1. 2008, č. j. 56 Az 162/2007 – 31,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2008, č. j. 56 Az 162/2007 – 31,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označené
usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byl
zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce. Kasační stížností napadené usnesení
krajského soudu bylo vydáno v řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 28. 8. 2007,
č. j. OAM-495/LE-05-ZA04-2006, jímž mu nebyla dle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), udělena mezinárodní ochrana.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen
natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadá stěžovatel shora uvedené usnesení
krajského soudu z důvodu nezákonnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů podle ust. §103
odst. 1 písm. d) téhož zákona. Stěžovatel se neztotožňuje s posouzením jeho návrhu
na ustanovení zástupce a uvádí, že je státním příslušníkem Kazachstánu, který neovládá
český jazyk a není orientován v českém právním řádu. Současně stěžovatel zdůrazňuje,
že se v daném případě jedná o řízení ve věci azylu, tedy týkající se ochrany základních
lidských práv a svobod, jehož výsledek má pro budoucí život stěžovatele zcela zásadní
význam. Přitom krajskému soudu je ze stavu spisového materiálu zřejmé, že žádost
o udělení azylu nebyla v případě stěžovatele posouzena jako zjevně nedůvodná,
jak správnímu orgánu výslovně umožňuje zákon o azylu, nýbrž byla pos uzována
meritorně. Krajskému soudu je současně z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel
požádal o nařízení jednání a právě v této žádosti požádal o ustanovení zástupce.
S projednáváním věci samé je přitom spojena řada úkonů stěžovatele jakožto žalobce,
které není zjevně schopen činit toliko za účasti tlumočníka. Postup soudu tak zcela
eliminuje smysluplný výkon oprávnění účastníka stanoveného zákonem, které spočívá
v jeho osobní účasti při projednávání věci. Na kvalitu projednávání žádosti o azyl
a navazujících opravných prostředků by přitom měly být kladeny přísné požadavky,
neboť prostřednictvím státních orgánů jsou v tomto řízení plněny mezinárodní závazky
České republiky obsažené v mezinárodních úmluvách o lidských právech. Stěžovatel dále
konstatuje, že soudem vzpomenutý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 5. 2004, č. j. 4 As 21/2004 - 64, www.nssoud.cz, se netýkal problematiky přezkumu
správního rozhodnutí ve věci azylu, nýbrž přezkoumání rozhodnutí Magistrátu hlavního
města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ve věci přídavku na dítě
a na předmětnou problematiku proto není přiléhavý. Vzhledem k výše uvedenému
stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel dále požaduje ustanovení zástupce pro řízení o podané kasační stížnosti,
neboť splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků.
Přijatelnost kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. stěžovatel spatřuje
ve skutečnosti, že svým dosahem přesahuje jeho vlastní zájmy a současně otázka
ustanoveného zastoupení v rámci soudního přezkumu rozhodnutí ve věci azylu
doposud nebyla v rámci rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu komplexně
řešena – což dokládá i odůvodnění napadeného usnesení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 11. 2. 2008,
v němž uvedl, že kasační stížnost směřuje do procesního postupu soudu o neustanovení
právního zástupce. K těmto skutečnostem se správní orgán nebude vyjadřovat a nechává
rozhodnutí na uvážení Nejvyššího správního soudu. Správní orgán navrhl odmítnutí
kasační stížnosti, případně zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2003,
č. j. 1 Azs 5/2003 - 47, publikovaný pod č. 108/2004 Sb. NSS), a nedostatek právního
zastoupení (ust. §105 odst. 2 s. ř. s. ) v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského
soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce žalobci (stěžovateli) není důvodem
pro odmítnutí kasační stížnosti (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publikovaného pod č. 486/2005 Sb. NSS).
Poté se zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele a je tedy přijatelná (ust. §104a odst. 1 s. ř. s.). Vymezením
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní
soud podrobně věnoval ve shora citovaném usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS., kde dospěl k závěru,
že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat mimo jiné tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, k teré mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší
správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzit y, o němž se lze
důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo
odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
O zásadní právní pochybení se přitom v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud: a) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva, b) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování
nebude docházet i v budoucnu. A tak tomu je i v souzené věci, neboť krajský soud
v napadeném rozhodnutí nerespektoval dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu
vztahující se k otázce rozhodování o ustanovení zástupce dle ust. §35 odst. 8 s. ř. s.
Ze shora uvedeného je patrno, že Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzení
stěžovatele, který přijatelnost podané kasační stížnosti spatřuje ve skutečnosti, že otázka
ustanoveného zastoupení v rámci soudního přezkumu rozhodnutí ve věci mezinárodní
ochrany doposud nebyla v rámci rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu
komplexně řešena. Nejvyšší správní soud je naopak přesvědčen, že dosavadní judikatura
týkající se rozhodování o ustanovení zástupce, a to i v rámci soudního přezkumu
rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany, je bohatá a vytváří dostatečně komplexní
rámec nejenom pro rozhodování správních soudů, ale i Nejvyššího správního soudu
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003 - 47,
publikovaný pod č. 108/2004 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 2. 2004, č. j. 6 Azs 19/2003 - 45, publikovaný pod č. 492/2005 Sb. NSS, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publikovaný
pod č. 486/2005 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 4 As 21/2004 - 64, www.nssoud.cz, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 7. 2006, č. j. 3 Azs 35/2006 - 104, publikovaný pod č. 951/2006 Sb. NSS, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 Azs 116/2006 - 150, publikovaný
pod č. 952/2006 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Azs 306/2005 - 55, www.nssoud.cz, či nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007,
sp. zn. II. ÚS 16/07, http://nalus.usoud.cz).
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů shledal předmětnou kasační
stížnost přijatelnou a v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (ust. §109 odst. 2,
3 s. ř. s.) konstatuje následující.
Podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl
osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda
senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž můž e být i advokát; hotové výdaje
zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě
stát. Byla-li navrhovateli ustanovena zástupcem některá z osob uvedených v odstavci 2,
která je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen "daň"), zvyšuje se tento nárok vůči státu
o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu; to samé platí
i v případě, kdy osoby uvedené v odstavci 2 jsou společníky právnické osoby zřízené
podle zvláštních právních předpisů upravujících výkon jejich povolání a plátcem daně
je tato právnická osoba. Požádá-li navrhovatel o osvobození od soudních poplatků
nebo o ustanovení zástupce, po dobu od podání takové žádosti do právní moci
rozhodnutí o ní neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení.
Při rozhodování o ustanovení zástupce postupuje krajský soud podle shora
citovaného ust. §35 odst. 8 s. ř. s., které pro ustanovení zástupce soudem stanoví několik
podmínek. V souladu s první podmínkou musí být dány předpoklady pro osvobození
navrhovatele od soudních poplatků. Těmito předpoklady má zákon na mysli předpoklady
pro přiznání osvobození výrokem soudu podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s.; nemá tedy na mysli
případy, kdy účastník je již ze zákona osvobozen, jako je tomu i v daném případě,
nebo jde-li dokonce o řízení osvoboze né od poplatků věcně. Druhou podmínkou
je splnění předpokladu, aby ustanovení zástupce bylo třeba k ochraně práv navrhovatele
(shodně též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2003,
č. j. 1 Azs 5/2003 - 47, publikovaný pod č. 108/2004 Sb. NSS). Ustanovení zástupce
proto nezávisí na úvaze soudu; jsou-li splněny předpoklady uvedené v ust. §35 odst. 8
s. ř. s., je soud povinen žádosti účastníka o ustanovení zástupce vyhovět.
V souzené věci krajský soud neshledal splnění v pořadí druhé podmínky,
a to s odůvodněním, že vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel učinil vše, co je třeba
podle právních předpisů k ochraně jeho práv učinit, a to zcela kvalifikovaným způsobem,
je schopen sám v řízení před krajským soudem bránit svá práva a není tak dána podmínka
potřebnosti ochrany práv stěžovatele. Ani okolnost, že stěžovatel požadoval,
aby k projednání věci nařídil jednání, nebyla dle názoru krajského soudu důvodem
pro ustanovení zástupce. Znevýhodnění stěžovatele z důvodu neznalosti českého jazyka
mělo být podle krajského soudu odstraněno ustanovením tlumočníka z jeho mateřského
jazyka. A ani ke znevýhodnění stěžovatele spočívajícím v neznalosti právních předpisů by,
dle slov krajského soudu, nemělo dojít, neboť tento je v souladu s ust. §36 odst. 1 s. ř. s.
povinen poskytnout účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech
v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. V závěru rozhodnutí pak krajský
soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 4 As 21/2004 - 64, www.nssoud.cz. Vzhledem k výše uvedenému krajský soud
již neprošetřoval, zda jsou u stěžovatele dány předpoklady pro osvobození od soudních
poplatků.
Nejvyšší správní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele, že krajským soudem citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 4 As 21/2004 -64, se netýkal
problematiky soudního přezkumu rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany
a nezohledňoval proto specifičnost samotného řízení o udělení mezinárodní ochrany,
jakož i jeho přezkumu, ani skutečnost, že stěžovatelem je cizinec, tedy osoba neznalá
právních předpisů České republiky ani českého jazyka a na předmětnou problematiku
proto není přiléhavý. Kasační soud je nadto přesvědčen, že závěr vyplývající z citovaného
rozhodnutí nebyl aplikován v plném rozsahu, neboť krajský soud nezohlednil všechna
hlediska, která jsou vymezena ve shora uvedeném rozhodnutí. Podle tohoto rozhodnutí
je kriteriem pro úvahu soudu o potřebě ochrany zájmů žalobce při rozhodování
o jeho návrhu na ustanovení advokáta především formální a obsahová úroveň žaloby
(ve věci, která není po stránce skutkové a právní složitá); obsahuje-li žaloba veškeré
náležitosti (je sepsána perfektně) a žalobce neuvede jediný důvod, jímž by svou
způsobilost hájit si sám své zájmy před soudem zpochybnil, soud žádost
jako nedůvodnou zamítne, aniž by se musel zabývat splněním další podmínky ust. §35
odst. 7 s. ř. s., tj. splněním předpokladů pro osvobození od soudních poplatků. Ačkoliv
bylo v souzené věci naplněno hledisko vysoké formální a obsahové úrovně žaloby, nelze
s krajský soudem souhlasit, že by se v dané věci nejednalo o věc po skutkové a právní
stránce složitou, či že by stěžovatel neuvedl jediný důvod, jímž by svou způsobilost hájit
si sám své zájmy před soudem zpochybnil. Jak vyplývá z obsahu spisu, který měl Nejvyšší
správní soud k dispozici, stěžovatel nejenom, že uvedl konkrétní důvody, na základě
kterých žádal o ustanovení zástupce, a to v podání ze dne 10. 1. 2008, ale rovněž otázka
soudního přezkoumání rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany v případě žadatele
pocházejícího z Kazachstánu činí posuzovanou věc po skutkové a právní stránce složitou.
Z jiných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která výše naznačenou
problematiku postihují a neopomíjí proto skutečnost, že účastníkem předmětného řízení
je cizinec v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, je vhodné
připomenout zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2003,
č. j. 1 Azs 5/2003 - 47, publikovaný pod č. 108/2004 Sb. NSS, z něhož vyplývá,
že „při rozhodování o ustanovení zástupce soudem žalobci (§35 odst. 8 s. ř. s.) přihlíží soud
při posuzování otázky, zda je zastoupení třeba pro ochranu práv, kromě majetkových poměrů také
k dalším osobním poměrům účastníka řízení; je-li žalobcem cizinec, přihlédne soud také k jeho znalosti
českého jazyka a orientaci v právním řádu České republiky.“ Ostatně požadavek, aby se krajský
soud zabýval komplexně tím, zda je takového zastoupení třeba k ochraně práv tohoto
účastníka řízení, byl potvrzen i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 2. 2004, č. j. 6 Azs 19/2003 - 45, publikovaném pod č. 492/2005 Sb. NSS.
Největší důraz je potom podle kasačního soudu třeba klást na jeho rozsudek ze dne
19. 10. 2006, č. j. 6 Azs 306/2005 - 66, www.nssoud.cz, v němž vyjádřil názor, že „podal-li
žadatel o azyl perfektní žalobu proti rozhodnutí o neudělení azylu a k výzvě soudu nevyjádřil nesouhlas
s projednáním věci bez jednání (ust. §51 odst. 1 s. ř. s.), lze očekávat, že soud o žalobě rozhodne
bez jednání, takže při perfektnosti žaloby by ustanovení advokáta žalobci soudem nijak nepřispělo
k ochraně jeho práv.“ Výkladem a contrario pak z tohoto rozhodnutí vyplývá, že v situaci,
kdy stěžovatel sice podal perfektní žalobu proti rozhodnutí o neudělení me zinárodní
ochrany, avšak k výzvě krajského soudu vyjádřil nesouhlas s projednáním věci
bez jednání, nemůže krajský soud v souladu s ust. §51 s. ř. s. rozhodnout o žalobě bez
jednání a lze tedy očekávat, že ustanovení zástupce přispěje k ochraně práv stěžovatele.
A právě o takovou situaci, jakou vykresluje tento rozsudek Nejvyššího správního soudu ,
se jedná i v souzené věci, neboť na perfektní žalobu stěžovatele navázal jeho nesouhlas
s rozhodnutím věci bez nařízení jednání , který byl součástí přípisu ze dn e 26. 11. 2007,
a žádost o ustanovení zástupce obsažená v podání ze dne 10. 1. 2008.
Argumentace krajského soudu, že jazyková bariéra bude odstraněna ustanovením
tlumočníka z mateřského jazyka stěžovatele a neznalost právních předpisů České
republiky bude vyrovnána splněním poučovací povinnosti krajského soudu ve smyslu
ust. §36 s. ř. s., však v žádném případě nemůže postihnout všechny situace, které mohou
při jednání krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nastat, a to navíc
v tak skutkově a právně složitém případu, o jaký se v této věci jedná. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu by krajský soud ve snaze maximálně chránit práva
stěžovatele jako účastníka řízení tím, že mu poskytne poučení o jeho procesních právech
a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěl újmu, mohl narušit
křehkou rovnováhu mezi právy účastníků řízení a porušit tak zásadu rovného postavení
účastníků řízení, jež má svůj ústavněprávní základ v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod a v čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Této nežádoucí situaci lze však předejít tím, že pokud budou splněny podmínky
v ust. §35 odst. 8 s. ř. s. , ustanoví krajský soud účastníku na jeho žádost zástupce. Soud
tím nejenom zabrání možnému porušení čl. 37 odst. 3 Listiny z ákladních práv a svobod,
ale zároveň splní svou povinnost zajistit účastníkům stejné možnosti k uplatnění
jejich práv. Současně bude naplněn čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
podle něhož má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení.
S ohledem na výše uvedené lze přisvědčit argumentaci stěžovatele, že krajský soud
v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku splnění podmínek
pro ustanovení zástupce, resp. zda-li je ustanovení zástupce třeba k ochraně práv
stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud shledal tuto stížní námitku
důvodnou a krajský soud je povinen se v dalším řízení náležitě vypořádat s výše uvedenou
judikaturou týkající se problematiky ustanovení zástupce.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti požádal o ustanovení zástupce. Nejvyšší
správní soud tomuto návrhu nevyhověl, neboť nejenom, že v souladu s rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publikovaným
pod č. 486/2005 Sb. NSS, není nedostatek právního zastoupení (ust. §105 odst. 2 s. ř. s.)
v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu
na ustanovení zástupce žalobci (stěžovateli) důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti,
ale rovněž v situaci, kdy Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti bez nařízení
jednání a kasační stížnosti stěžovatele vyhověl a napadené rozhodnutí krajského soudu
zrušil, neshledal, že by to bylo třeba k ochraně práv stěžovatele. Ostatně tuto podmínku
ve své žádosti o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti stěžovatel ani dále
nerozvedl.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Proto dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadené usnesení
krajského soudu pro nezákonnost zrušil a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení,
v němž je krajský soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109
odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně
v novém rozhodnutí (ust. §110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu