ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.70.2008:78
sp. zn. 9 Azs 70/2008 - 78
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary P ořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: D. E., zastoupené Mgr. Faridem
Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 7, Moravská Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2007, č. j. OAM-1-254/VL-18-11-2006, o
udělení mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalob kyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2008, č. j. 60 Az 41/2007 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá
v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2007,
č. j. OAM-1-254/VL-18-11-2006. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost
stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka v podané kasační stížnosti uplatňuje důvody dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s“) . Má zato, že správní orgán v předcházejícím
řízení porušil vyjmenovaná ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád) , a dále ustanovení
§12 a §14a zákona o azylu. Poukazuje na skutečnost, že žalovaný i krajský soud
se ve svém rozhodnutí omezily pouze na obecná a ničím nepodložená konstatování,
že v případě stěžovatelky nejsou splněny zákonné podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany ve smyslu §12 zákona o azylu. Stěžovatelka se domnívá, že v jejím případě
jsou minimálně dány důvody pro udělení doplňkové ochrany dle §14a téhož zákona.
Uvádí, že Mongolsko není zemí, kde by ze strany současného režimu byla dodržována
lidská práva, krajský soud však nezkoumal, zda Mongolsko splňuje podmínky definice
bezpečné země původu. Dle názoru stěžovatelky se krajský soud nevypořádal
ani s definicí pronásledování tak, jak je upravena v §2 odst. 7 zákona o azylu,
čímž své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatelka dále poukazuje
na skutečnost, že ačkoli byla v zemi původu pronásledována soukromými osobami,
bylo jednání těchto osob tolerováno státními orgány. Stěžovatelka vysvětluje, že tuto
skutečnost při podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany podrobně nepopisovala
a okolnosti svého pronásledování blíže nerozvedla, neboť nevěděla, že by žalovanému
měla sdělit veškeré skutečnosti; nadto nebyla o této možnosti správním orgánem nijak
poučena. Stěžovatelka je přesvědčena, že v jejím případě byly naplněny podmínky pro
udělení mezinárodní ochrany, neboť ve své vlasti byla pronásledována současným
režimem. Za nesprávné považuje hodnocení žalovaného i krajského soudu,
že důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla její nepříznivá ekonomická
situace a snaha o legalizaci pobytu v České republice.
Vzhledem k okolnosti, že se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nejprve zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být je jí kasační stížnost
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení
institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní
soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné též na www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výk lad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji
stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.,
nýbrž také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti, v konkrétním případě
podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V projednávané věci však stěžovatelka neuvedla výslovně žádný důvod,
pro který by její kasační stížnost měla být zdejším soudem věcně projednána, tedy
žádnou okolnost, pro kterou jí podaná kasační stížnost podstatně přesahuje je jí vlastní
zájmy. Ve vztahu k námitkám, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti, Nejvyšší
správní soud předesílá, že žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany byla
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, neboť žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatelka ve své žádosti neuvedla žádné
skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit její pronásledování v zemi původu z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu. Za této situace tedy neměl žalovaný povinnost zjišťovat
skutečnosti rozhodné pro udělení azylu dle §12 či §14 zákona o azylu tak,
jak stěžovatelka namítá. Tato otázka již byla v minulosti předmětem posouzení
Nejvyššího správního soudu, který např. ve svém rozhodnutí ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikovaném pod č. 349/2004 Sb. NSS, uvádí, že naplnění
podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné vylučuje posouzení žádosti
o udělení azylu podle ustanovení §12, případně dle ustanovení §14 zákona o azylu.
Rovněž v rozhodnutí ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, publikovaném
na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud konstatuje, že v případě zamítnutí žádosti
o udělení azylu jako zjevně nedůvodné není prováděno dokazování ohledně zjištění
existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, což dále vylučuje
rozhodování podle §14 zákona o azylu (humanitární azyl) i podle §13 zákona (sloučení
rodiny).
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší sprá vní soud k problémům stěžovatelky
spočívajícím ve výhrůžkách ze strany soukromé osoby – věřitele, kterému stěžovatelka
dluží částku ve výši 100 000 USD, podotýká, že i touto problematikou se již
ve své rozhodovací činnosti zabýval, např. v rozhodnutí ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs
23/2003 - 65, či v rozhodnutí ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48
(obě publikována na www.nssoud.cz). V těchto rozhodnutích Nejvyšší správní soud
vyslovil, že obava z vyhrožování soukromých osob není bez dalšího azylově relevantním
důvodem ve smyslu §12 zákona o azylu, neboť se jedná o jednání jednotlivců, které nelze
přičítat odpovědnosti státu. V posledně jmenovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud
vyjádřil, že „pouze obavy před vyhrožováním ze strany soukromých osob nejsou bez dalšího důvodem pro
udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
zejména pokud by v řízení nebyla vyvrácena možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů.“
V posuzované věci se stěžovatelka se svými problémy a žádostí o pomoc na
příslušné orgány domovského státu neobrátila a nevyužila tak všech dostupných
prostředků, které měla v zemi původu k dispozici. V této souvislosti Nejvyšší správní
soud poukazuje na své rozhodnutí ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37,
publikované na www.nssoud.cz, dle kterého je nutno za pronásledování ve smyslu §12
zákona o azylu považovat pouze takové ohrožení života či svobody, které je trpěné,
podporované či prováděné státní mocí; případně na rozhodnutí ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, publikované na www.nssoud.cz, v němž zdejší soud uvádí:
„Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez
prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými
problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu.“
Pokud se jedná o námitku stěžovatelky nově uváděnou až v kasační stížnosti,
že jednání soukromých osob je a vždy bylo tolerováno státními orgány země původu
a že tuto skutečnost podrobně při podání žádosti nepopisovala, neboť nevěděla,
že by měla žalovanému v průběhu řízení sdělit veškeré skutečnosti, a nadto nebyla
o této skutečnosti nijak poučena, Nejvyšší správní soud odkazuje na prohlášení
stěžovatelky o převzetí poučení ze dne 19. 3. 2007, založené ve správním spisu,
dle něhož při zahájení řízení byla stěžovatelka poučena o svých právech
a povinnostech. Povinnost uvést veškeré relevantní skutečnosti byla stěžovatelce
žalovaným zdůrazněna též při sepsání žádosti o udělení mezinárodní oc hrany dne
19. 3. 2007 (bod 35) a v úvodu pohovoru ze dne 21. 3. 2007.
Nejvyšší správní soud v dané souvislosti poukazuje na ustanovení §75 odst. 1
s. ř. s., dle kterého je krajský soud v řízení o žalobě vázán skutkovým a právním stavem
platným ke dni vydání napadeného správního rozhodnutí. Stěžovatelka se proto nemůže
až v řízení před krajským soudem domáhat posouzení nových skutečností , pokud je při
dokazování nesdělila žalovanému a ten neměl možnost je ve svém rozhodnutí vyhodnotit
(k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 23/2003 - 61, publikované na www.nssoud.cz).
Stěžovatelka dále v kasační stížnosti namítá porušení vybraných ustanovení
správního řádu, konkrétně §2 až §4, §50 odst. 4 a §68 odst. 3 tohoto zákona. Ohledně
zjištěného skutkového stavu stěžovatelka odkazuje na obsah své žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, protokol o poho voru a ostatní spisový materiál.
Posouzení takto uplatněných kasačních námitek za situace, kdy stěžovatelka
konkrétně neuvádí, v čem spatřuje nedostatečnost zjištěného skutkového stavu a které
další podklady si měl žalovaný správní orgán opatřit, již bylo předmětem
posouzení Nejvyššího správního soudu např. v rozhodnutí ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, publikovaném pod č. 312/2004 Sb. NSS. V tomto rozhodnutí
Nejvyšší správní soud vyslovil, že pokud stěžovatel (zde stěžovatelka) v kasační stížnosti
uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy
či podklady měly být pro rozhodnutí opatřeny, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních
skutečností nedůvodné; Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží
svá práva“; stěžovatelka proto nemůže úspěšně namítat, že žalovaný v předcházejícím
řízení nezjistil důsledně skutečný stav věci, pokud sama neuvádí skutečnosti či důkazy,
které pro takové tvrzení svědčí. Podobně námitka porušení vybraných ustanovení
správního řádu, pokud stěžovatelka neuvádí, v čem konkrétně jsou tato porušení
spatřována, není způsobilá bližšího přezkoumání (k tomu srovnej např. rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2006, č. j. 5 Azs 277/2005 - 54, nebo
rozhodnutí ze dne 4. 7. 2006, č. j. 4 Azs 387/2005 - 66, obě publikována
na www.nssoud.cz).
Ve vztahu k námitce stěžovatelky týkající se udělení doplňkové ochrany podle
ustanovení §14a zákona o azylu Nejvyšší správní soud uvádí následující:
Podle §14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který
nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany
zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen
do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné n ebezpečí
vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož
je státním občanem, nebo státu svého posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §14a
odst. 2 písm. b) zákona o azylu se za vážnou újmu považuje mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu.
Nejvyšší správní soud v dané souvislosti uvádí, že doplňková ochrana
je institutem pojmově odlišným od mezinárodní ochrany udělované formou azylu
podle §12, §13 a §14 zákona o azylu. Existenci vážné újmy, která je předpokladem
pro udělení doplňkové ochrany, žalovaný správní orgán zkoumá na základě
skutkových okolností konkrétního případu, informací o zemi původu a především
na základě konkrétních tvrzení, které stěžo vatel předkládá správnímu orgánu v řízení
o udělení mezinárodní ochrany.
V dané věci zdejší soud z obsahu žalobou napadeného správního rozhodnutí
ověřil, že správní orgán se problémem, zda stěžovatelce v případě návratu do země
původu nehrozí nebezpečí vážné újmy, zabýval. V této souvislosti žalovaný
v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelka v průběhu správního
řízení neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno vyvodit závěr,
že by jí v zemi původu hrozilo nebezpečí vážné újmy z některého z důvodů uvedených
v §14a zákona o azylu. Ve svém rozhodnutí žalovaný vycházel z informace
ministerstva zahraničních věcí, č. j. 111882/2005-LP-5 ze dne 11. 4. 2005, podle
které je mongolským oficiálním orgánům známo, že řada obyvatel odchází ze země
původu především za prací a není znám žádný případ postihu osob, které v zahraničí
o azyl požádaly. Žalovaný tak (vzhledem k příčinám, pro které stěžovatelka opustila
svou vlast) nedospěl k závěru, že by jí v případě návratu hrozilo mučení, nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání ve smyslu zákona o azylu. Dále konstatoval,
že je mu z úřední činnosti známo, že na území Mongolska v současné době neprobíhá
mezinárodní či vnitřní ozbrojený konflikt, a tedy ani z těchto důvodů stěžovatelka
nebude v případě návratu ohrožena na životě či lidské důstojnosti.
Nejvyšší správní soud se s tímto názorem žalovaného v plném rozsahu
ztotožňuje, neboť obavy stěžovatelky v zemi původu byly zapříčiněny jednáním
soukromých osob a stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by
měla odůvodněné obavy z pronásledování z důvodů rasových, náboženských,
národnostních, z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávání určitých
politických názorů.
Závěrem pak stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu
pro nedostatek odůvodnění, k níž je Nejvyšší správní soud povinen dle ustanovení §109
odst. 3 s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti a která byla v minulosti předmětem posouzení
Nejvyššího správního soudu např. v rozhodnutí ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
či rozhodnutí ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaném pod č. 689/2005
Sb. NSS. K námitce stěžovatelky, že krajský soud měl v napadeném rozhodnutí posoudit,
zda Mongolsko je možno považovat za bezpečnou zemi původu, Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje absenci tvrzení stěžovatelky v průběhu předcházejícího řízení obsahujícího
jakékoli důvody pronásledování ve smyslu zákona o azylu, neboť uváděla pouze
ekonomické důvody odchodu ze země původu, jejichž azylovou irelevantnost vyslovil
Nejvyšší správní soud ve shora uváděném rozsudku ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, nebo v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54
(oba publikovány na www.nssoud.cz).
Ze shora uvedeného tak vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na veškeré stěžovatelkou uplatněné námitky
podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje,
že kasační stížnost svým významem p odstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
nepřijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s. a dle tohoto ustanovení ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu