ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.79.2008:73
sp. zn. 9 Azs 79/2008 - 73
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: R. U., zastoupeného
Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2007,
č. j. OAM-10-9/LE-C09-C09-2007, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2008, č. j. 62 Az 7/2007 -
28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, Mgr. Bohdaně Novákové, advokátce se sídlem
Pod Terebkou 12, Praha 4, se p ř i z n á v á odměna za poskytnutou právní
službu ve výši 5712 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 1. 3. 2007, č. j. OAM-10-9/LE-C09-C09-2007, jímž mu nebyla
dle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělena mezinárodní ochrana.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadl stěžovatel shora uvedený rozsudek krajského
soudu z důvodů obsažených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel uvádí,
že se domáhal udělení azylu z důvodu obav z pronásledování ze strany příslušníků
náboženské sekty, protože se odmítl stát nástupcem po svém otci. V této souvislosti
stěžovatel namítá, že správní orgán nezjistil prostřednictvím MZV ČR, jestli jsou v Nigérii
běžné oběti sektářského násilí. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že druhým hlavním důvodem
jeho žádosti o mezinárodní ochranu byla obava z pronásledování z důvodu,
že je bisexuálně orientován. Dle stěžovatele správní orgán sice upozornil na to,
že homosexualita je v jižní Nigérii nezákonná, ale z tohoto již nevyvodil žádný závěr
týkající se specificky stěžovatele, který se obává, že by mohl být považován
za homosexuála a nepřiměřeně za to potrestán. Správní orgán se zejména nijak nezabýval
možným postihem stěžovatele v případě návratu do země původu, ani obecně
bezpečnostní situací homosexuálů v Nigérii. Krajský soud se s tímto postupem spokojil,
tj. dále nijak nerozvedl či nevyvrátil fakt, že by stěžovatel mohl být snadno postihován
ze strany státu pouze pro svou sexuální orientaci. Na základě výše uvedeného se proto
stěžovatel domnívá, že skutečný stav věci nebyl dostatečně zjištěn. Pokud jde o otázku
přičitatelnosti jednání soukromých osob státu, odkazuje stěžovatel na čl. 65 Příručky OSN
k postupům a kritériím při určování právního postavení uprchlíka (dále jen „Příručka
OSN“) a dále na čl. 6 písm. c) Směrnice rady č. 2004/83/ES, ze dne 29. 4. 2004,
o minimálních standardech pro kvalifikaci a status občanů třetích států a osob bez státní
příslušnosti jako uprchlíků a jako osob jinak vyžadujících mezinárodní ochranu
(tzv. kvalifikační směrnice) (dále jen „kvalifikační směrnice“). Dle stěžovatele rozhodnutí
soudu navíc neobsahuje žádné informace ze země původu. Nezákonnost spatřuje
stěžovatel v tom, že správní orgán neposuzoval odděleně důvody pro udělení azylu
a důvody pro doplňkovou ochranu. Správní orgán sice odůvodnil, že důvody obav
stěžovatele nejsou azylově relevantní, ale již ponechal stranou, že tytéž důvody jsou
relevantní z hlediska ochrany stěžovatele před nelidským a ponižujícím zacházením
a ochrany stěžovatele před zásahy do soukromého a rodinného života dle čl. 3 a 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“). V případě
návratu by zcela jistě fyzická i morální integrita stěžovatele byla zasažena a argument,
že nejde o azylové důvody, v tomto světle neobstojí. Nezákonnost rozsudku krajského
soudu pak shledává ve skutečnosti, že v řízení nebyla opatřena žádná informace specificky
s výhledem do budoucnosti v souvislosti s udělením doplňkové ochrany. Stěžovatel dále
namítá, že správní orgán, ani krajský soud nezohlednily ve svém rozhodnutí časové
a věcné hledisko a informace relevantní pro rozhodování o udělení či neudělení azylu
automaticky vztáhly na rozhodování o překážkách vycestování dle ust. §91 zákona
o azylu. Z čl. 3 a 8 Evropské úmluvy, jakož i z relevantní judikatury Evropského soudu
pro lidská práva (Chahal v. Velká Británie, Ahmed v. Rakousko, D. v. Velká Británie,
X v. Island, Bensaid v. Velká Británie) pak dovozuje, že správní orgán a krajský soud měly
posoudit zcela odděleně skutečnosti (fakt, že mu bylo vyhrožováno z náboženských
důvodů a důvodů jeho bisexuality) vztahující se k překážkám vycestování. Stěžovatel
nesouhlasí se závěrem správního orgánu a krajského soudu, že neuvádí důvody svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z azylově relevantních důvodů. Správní
orgán použil ust. §12 zákona o azylu příliš zúženě, protože skutková vyjádření stěžovatele
doložená ve spise svědčí o opaku. Jeho život byl ohrožen, a to z důvodu příslušnosti
k sociální skupině nigerijských náboženských vůdců. Otázka minimální schopnosti
a ochoty státu Nigérie zajistit ochranu pronásledovaným osobám je ponechána stranou.
Na pozadí výkladu pojmu sociální skupina provedeného v Příručce OSN a v publikaci
Azyl a uprchlictví v mezinárodním právu, Brno : MU, 1997, na str. 115, stěžovatel
dovozuje, že spadá do rozsahu výrazu sociální skupina ve smyslu ust. §12 písm. b)
zákona o azylu. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu spatřuje v tom,
že jeho rozhodnutí je ve vztahu k doplňkové ochraně zcela nedostatečné. Krajský soud
potvrdil, že jeho jedinou obavou je možnost dalšího nátlaku tajného spolku
včetně možnosti zabití a dále se touto skutečností vůbec nijak nezabýval. Podle názoru
stěžovatele nemůže na základě takového závěru Nejvyšší správní soud vůbec odhadovat,
jaká může být stěžovatelova situace v případě návratu, natož postavit najisto,
že by stěžovatel byl v případě návratu v bezpečí. Stěžovatel dále podotýká, že v České
republice je ženatý s občankou České republiky a čeká zde dítě. Zamítnutím azylové
žádosti bez udělení doplňkové ochrany by dle jeho názoru nebyl dodržen čl. 1 odst. 2
Ústavy České republiky, ani závazek České republiky respektovat soukromý a rodinný
život každého ve smyslu Evropské úmluvy. Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ji nelze
považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně přesahující vlastní
zájmy stěžovatele.
Vzhledem ke skutečnosti, že kasační stížnost stěžovatele je v některých svých částech
kusá a z převážné části je proložena často nesouvisejícími a nesystematicky zařazenými
tvrzeními, považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést následující.
Jednou ze zvláštních náležitostí kasační stížnosti dle ust. §106 odst. 1 s. ř. s.
je i označení důvodů, pro něž stěžovatel napadá rozhodnutí krajského
soudu - tzv. stížních bodů. Stížní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní
důvody, pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Důvody uvedené
v ust. §103 odst. 1 s. ř. s. jsou však jen obecnými kategoriemi, které musí stěžovatel
v kasační stížnosti naplnit konkrétním a jedinečným obsahem, tedy vylíčit,
k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru v řízení před správním
orgánem či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle něj rozhodnutí soudu,
v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky
soudem apod. (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006,
č. j. 1 Azs 9/2006 - 41, www.nssoud.cz či rozsudek ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). Pokud tedy stěžovatel
toliko odkazuje například na čl. 65 Příručky OSN či kvalifikační směrnici v souvislosti
s přičitatelností jednání soukromých osob státu, či tvrdí, že rozhodnutí soudu neobsahuje
vůbec žádné informace ze země původu, bez toho, aby uvedl, jaké závěry
z těchto ustanovení dovozuje, či jaké informace o zemi původu a z jakého důvodu
má rozhodnutí krajského soudu obsahovat a tyto jsou nesystematicky přiřazeny
k nesouvisejícím námitkám, nemohl se Nejvyšší správní soud těmito tvrzeními zabývat,
neboť se nejedná o stížní body.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou stěžovatele týkající
se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů,
a to proto, že tvrzená nepřezkoumatelnost by mohla být důvodem přijatelnosti kasační
stížnosti, neboť v takovém případě by se pro hrubé pochybení procesního práva
stěžovatel neměl vůbec možnost seznámit s důvody rozhodnutí a bylo by namístě každé
takové rozhodnutí zrušit a nahradit novým. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů spatřuje stěžovatel v tom, že rozhodnutí
krajského soudu je ve vztahu k doplňkové ochraně zcela nedostatečné,
zejména pokud jde o jeho obavu z dalšího nátlaku tajného spolku včetně možnosti zabití.
Nepřezkoumatelností rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů se Nejvyšší správní
soud již zabýval např. ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 - 51,
publikovaném pod č. 638/2005 Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, www.nssoud.cz. Na pozadí výše uvedeného nebylo napadené
rozhodnutí shledáno nepřezkoumatelným, neboť krajský soud v rozsahu daném tvrzením
stěžovatele a jeho žalobními námitkami, které byly velice kusé a poněkud obecné,
posoudil, a to shodně jako správní orgán, že stěžovateli nehrozí nebezpečí ve smyslu
ust. §14a zákona o azylu, přičemž krajský soud zdůraznil, že toto žalobce (stěžovatel)
ani netvrdil. Pokud jde o obavu stěžovatele z návratu do vlasti a s tím spojenou možnost
dalšího nátlaku ze strany tajného spolku, včetně možnosti zabití, navázal krajský soud
na své závěry týkající se posouzení toho, zda problémy stěžovatele v zemi původu
způsobené tajným spolkem je možno považovat za pronásledování ve smyslu ust. §12
zákona o azylu. Vzhledem ke skutečnosti, že krajský soud v tomto ohledu konstatoval,
a to v návaznosti na správní orgán, že tyto je nezbytné hodnotit jako problémy
se soukromými osobami, nepovažoval je jako relevantní ani ve vztahu k udělení
doplňkové ochrany, a to zejména za situace, kdy z celé řady zpráv o zemi původu,
na které odkazuje správní orgán ve svém rozhodnutí (viz str. 3 – 6 rozhodnutí správního
orgánu), vyplývá, že státní orgány v zemi původu stěžovatele kladou velký důraz na rázné
zákroky proti hrozbám tajných sekt, nezákonné jednání těchto osob tak není v žádném
případě z jejich strany podporováno a stěžovatel měl možnost obrátit se na ně s žádostí
o pomoc a ochranu, což však neučinil, ačkoliv mu v tom nic nebránilo. Správnost tohoto
závěru krajského soudu potvrzuje též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, www.nssoud.cz.
Výše uvedené závěry krajského soudu obsažené v odůvodnění napadeného
rozhodnutí tak poskytují Nejvyššímu správnímu soudu dostatečný podklad
pro přezkoumání tohoto rozhodnutí. Stěžovatel ostatně v kasační stížnosti uvádí,
že nesouhlasí s důvody uvedenými v rozsudku a namítal jejich nesprávnost. Je tedy
zřejmé, že tyto důvody znal, jeho výtky směřovaly ke správnosti a zákonnosti úvah
krajského soudu, což jsou námitky nezákonnosti, případně vad řízení,
nikoli nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné též poznamenat,
že pouhý nesouhlas stěžovatele s vlastním hodnocením krajského soudu nemůže sám
o sobě znamenat nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
K námitce stěžovatele, že se správní orgán nezabýval možným postihem stěžovatele
v případě návratu do země původu, ani obecně bezpečnostní situací homosexuálů
v Nigérii, jakož i k námitce týkající se toho, že správní orgán nezjistil prostřednictvím
MZV ČR, jestli jsou v Nigérii běžné oběti sektářského násilí, Nejvyšší správní soud
s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl, a to pro jejich novost (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný
pod č. 419/2004 Sb. NSS). Tento závěr potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 3. 2004, č. j. 4 Azs 1/2004 - 68, www.nssoud.cz, dle kterého „smyslem omezení
stanoveného v ust. §109 odst. 4 s. ř. s., podle kterého ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží, je zamezit situaci,
kdy by Nejvyšší správní soud rozhodoval o kvantitativně i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele,
než o jakém mohl rozhodovat soud v předchozím řízení. Skutečnostmi, ke kterým zdejší soud nepřihlíží,
je pak třeba rozumět možná pochybení správního orgánu při hodnocení jak skutkové podstaty,
tak právních závěrů.“
Pokud pak stěžovatel v návaznosti na výše uvedené namítá, že krajský soud se s tímto
postupem spokojil, tj. dále nijak nerozvedl či nevyvrátil fakt, že by stěžovatel mohl
být snadno postihován ze strany státu pouze pro svou sexuální orientaci, je zřejmé,
že stěžovatel zcela opomněl zásadu dispoziční, kterou je správní soudnictví plně
ovládáno. V souladu s touto zásadou je na stěžovateli jako žalobci, zda proti rozhodnutí
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva
nebo povinnosti, bude brojit žalobou u soudu či nikoliv; je na něm, aby v případě,
kdy se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu, v této žalobě jasně vymezil,
které výroky správního rozhodnutí napadá, a v žalobních bodech pak specifikoval,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné (ust. §71 s. ř. s.) Vzhledem ke skutečnosti, že krajský soud
je podle ust. §75 odst. 2 s. ř. s. při přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů
vázán jak co do rozsahu napadených výroků rozhodnutí, tak i žalobními body,
a jestliže tedy žalobce – stěžovatel - v žalobě ani jiném podání krajskému soudu neuvedl,
jak to učinil v kasační stížnosti, že správní orgán nevzal v úvahu výše uvedené podklady,
krajský soud nepochybil, když tyto skutečnosti nezkoumal (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Azs 26/2003 - 57, www.nssoud.cz).
Jestliže stěžovatel dále namítá, že správní orgán pochybil, když neposuzoval odděleně
důvody pro udělení azylu a důvody pro udělení doplňkové ochrany, konstatuje Nejvyšší
správní soud, že tento stížní bod je ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustný, protože jej stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem,
ač tak učinit mohl (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný pod č. 419/2004 Sb. NSS).
Další námitka stěžovatele směřuje do rozhodnutí krajského soudu, který měl
dle stěžovatele pochybit tím, že v řízení nebyla opatřena žádná informace specificky
s výhledem do budoucnosti v souvislosti s udělením doplňkové ochrany. I v tomto
případě odkazuje Nejvyšší správní soud na výše uvedené, konkrétně na dispoziční zásadu,
jež se uplatňuje v rámci správního soudnictví, a její význam z hlediska povinností žalobce
(stěžovatele). Současně zdejší soud zdůrazňuje, že stěžovatel ani neuvedl, o jaké informace
se jedná, které nebyly opatřeny, a není ani patrno, v jakém řízení se tak mělo stát,
tj. zda v řízení před krajským soudem, či ve správním řízení. Ostatně o určujícím
charakteru tvrzení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v průběhu správního
řízení se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 26. 5. 2004,
č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, www.nssoud.cz.
Ve vztahu k námitce týkající se rozhodování o překážkách vycestování dle ust. §91
zákona o azylu považuje zdejší soud za nezbytné uvést, že tento byl s účinností
od 1. 9. 2006 v plné šíři nahrazen novým institutem tzv. „doplňkové ochrany“. Důvody
pro udělení doplňkové ochrany jsou pak vtěleny do ust. §14a a 14b zákona o azylu.
Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne
8. 1. 2007, nerozhodoval správní orgán v jeho případě o překážkách vycestování,
ale postupoval podle nové právní úpravy a v řízení o udělení mezinárodní ochrany
tak rozhodoval o obou formách mezinárodní ochrany, tj. azylu a doplňkové ochraně
(ust. §28 zákona o azylu). Potažmo nemohl ani krajský soud přezkoumávat rozhodnutí
správního orgánu ve vztahu k překážkám vycestování, když tento o nich nerozhodoval.
Jestliže stěžovatel dále namítá, že správní orgán použil ust. §12 zákona o azylu příliš
zúženě a v této souvislosti dovozuje, že spadá do rozsahu výrazu sociální skupina
ve smyslu ust. §12 písm. b) zákona o azylu, neboť náleží k sociální skupině nigerijských
náboženských vůdců, konstatuje Nejvyšší správní soud, a to shodně jako výše,
že s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. k této námitce nepřihlédl, a to pro její novost.
Stěžovatel dále podotýká, že v České republice je ženatý s občankou České
republiky a čeká zde dítě. Zamítnutím azylové žádosti bez udělení doplňkové ochrany
by dle jeho názoru nebyl dodržen čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky ani závazek České
republiky respektovat soukromý a rodinný život každého ve smyslu Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.
Ačkoliv stěžovatel tato svá tvrzení nikterak blíže nedoložil, považuje Nejvyšší správní
soud za nezbytné uvést, že p osouzením situací, jaké mohou vytvářet rozpor
s mezinárodními závazky České republiky ve smyslu ust. §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu a být tak důvodem pro udělení doplňkové ochrany, se dostatečně zabýval
v rozsudku ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, www.nssoud.cz, kde bylo
ve vazbě na starší judikaturu konstatováno: „Jakkoli ovšem nelze shledat úplnou shodu
mezi zněním bývalého §91 a nynějšího §14a zákona o azylu, jak bylo zmíněno výše, v otázce,
která je řešena v nyní posuzovaném případě, tuto shodu shledat lze, neboť jak §91 dřívějšího znění,
tak §14a nynějšího znění zákona o azylu označoval rozpor s mezinárodními závazky ČR za jednu
z alternativ vedoucích k udělení jimi upravovaného režimu ochrany. Ve znění zákona o azylu
před účinností novely č. 165/2006 Sb. by tak rozpor vycestování cizince s mezinárodními závazky vedl
ke shledání překážky vycestování podle §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, nyní by tato skutečnost
byla považována za vážnou újmu ve smyslu jeho §14a odst. 2 písm. d). Z toho důvodu lze na tuto
situaci aplikovat právní názory vyslovené tímto soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému ustanovení
§91 zákona o azylu.“
K otázce toho, co je možno chápat za rozpor s mezinárodními závazky České
republiky podle ust. §91 citovaného zákona, se přitom zdejší soud vyjádřil
ve svém rozsudku ze dne 9. 5. 2006, č. j. 2 Azs 177/2005 - 65, www.nssoud.cz. V reakci
na argumentaci údajným porušením čl. 8 Evropské úmluvy rozdělením stěžovatelovy
rodiny v případě jeho vycestování Nejvyšší správní soud uvedl následující: „Není
ani namístě zcela přeformulovávat a obcházet smysl institutu překážky vycestování poukazem
na ustanovení §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tedy na rozpor vydání žadatele o azyl
s mezinárodními závazky. Tyto mezinárodní závazky totiž nemohou být jakékoliv povahy, ale musejí
se vztahovat k samotné zásadě non-refoulement, tedy k objektivní hrozbě výše vyjmenovaných skutečností,
a nemohou vykročit ze systematiky a smyslu tohoto ustanovení, jak navrhuje stěžovatel. Jistě by nebylo
dostatečným důvodem pro shledání překážky vycestování například ani to, pokud by se žadatel o azyl
během svého pobytu v ČR zabýval dovozem zboží z jiné členské země Evropské unie,
takže jeho vypovězení do země původu by mohlo uškodit volnému pohybu zboží jako jednomu
ze základních mezinárodních závazků ČR plynoucích z jejího členství v Evropské unii. Tímto pohledem
je třeba vnímat také stěžovatelem citovaný čl. 8 Evropské úmluvy.“
Na závěr Nejvyšší správní soud poznamenává, že výše uvedeným nikterak
nezpochybňuje tíživost stěžovatelovy osobní situace, řízení o mezinárodní ochraně
je však specifickým institutem vnitrostátního práva, který v žádném případě neslouží
k legalizaci pobytu na území České republiky či pro umožnění založení rodiny s českým
státním příslušníkem. Pro takovýto účel disponuje právní řád České republiky jinými
instituty obsaženými zejména v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 8,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátce částkou 2 x 2100 Kč
za dva úkony právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající
se věci samé, a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ust. §9 odst. 3
písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem 4800 Kč.
Protože zástupkyně účastníka je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen daň), byla
k přiznané odměně připočtena i příslušná částka odpovídající dani, kterou je tato osoba
povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. 912 Kč.
Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 5712 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu