ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.82.2008:101
sp. zn. 9 Azs 82/2008 - 101
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: K. O., zastoupeného JUDr. Drahomírou
Janebovou Kubisovou, advokátkou se sídlem Blahoslavova 186/II, Mladá Boleslav, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 2. 2008, č. j. OAM-125/LE-
BE03-BE07-2008, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2008, č. j. 47 Az 41/2008 - 52, ve znění
opravného usnesení ze dne 26. 6. 2008, č. j. 47 Az 41/2008 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, JUDr. Drahomíře Janebové Kubisové,
advokátce se sídlem Blahoslavova 186/II, Mladá Boleslav, se p ř i z n á v á
odměna za poskytnutou právní službu ve výši 5897 Kč. Tato částka bude uhrazena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 29. 2. 2008, č. j. OAM-125/LE-BE03-BE07-2008, jímž bylo rozhodnuto,
že žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany je podle ust. §10a písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“), nepřípustná a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle ust. §25
písm. i) téhož zákona se zastavuje.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadl stěžovatel shora uvedený rozsudek krajského
soudu z důvodů obsažených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nezákonnost
rozhodnutí krajského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud v předcházejícím
řízení nesprávně posoudil otázku podmínek udělení mezinárodní ochrany dle zákona
o azylu. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že v jeho případě jsou splněny podmínky
pro udělení azylu či doplňkové ochrany a odkazuje na informace, které uvedl v průběhu
správního a soudního řízení a dodává, že se nachází v situaci, která mu znemožňuje návrat
do vlasti. Jedná se zejména o oprávněnou obavu z fyzického útoku, kterým mu bylo
vyhrožováno jak přímo, tak prostřednictvím jeho příbuzných. Jeho obava ze situace
při návratu je tedy podložená konkrétními skutečnostmi. Lze konstatovat, že v tomto
případě rozhodující orgány nezhodnotily důkazy objektivně a v důsledku toho došly
k nesprávným závěrům. Stěžovatel dále namítá, že mu v rámci správního řízení nebyl
poskytnut dostatečný prostor pro podání veškerých návrhů, předložení důkazů,
které měly dle názoru stěžovatele v souladu s ust. §50 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), být použity jako podklad
pro rozhodnutí správního orgánu, přičemž tento postup správního orgánu mohl
dle stěžovatele ovlivnit rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel rovněž zdůrazňuje,
že ani jeden z rozhodujících orgánů dostatečně nezkoumal jeho skutečnou situaci,
pokud jde o naplnění podmínek udělení humanitárního azylu. Stěžovatel má totiž za to,
že popsané osobní důvody jsou důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. §14
zákona o azylu. Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ji nelze
považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně přesahující vlastní
zájmy stěžovatele.
Zásadní stížní námitka stěžovatele spočívá v tom, že tento je přesvědčen, že splňuje
podmínky pro udělení azylu podle ust. §12 zákona o azylu, resp. doplňkové ochrany
dle ust. §14a téhož zákona. Stěžovatelovo tvrzení o nemožnosti návratu do vlasti
z důvodu obavy z fyzického útoku, kterým mu bylo vyhrožováno jak přímo,
tak prostřednictvím jeho příbuzných, však nelze chápat jako tvrzení odůvodněného
strachu z pronásledování ve smyslu ust. §12 písm. b) zákona o azylu, ani jako vážnou
újmu ve smyslu ust. §14a zákona o azylu. V dané věci se jedná o otázky spojené
s problematikou týkající se jednání soukromých osob, s nimiž se již Nejvyšší správní soud
ve své dosavadní rozhodovací činnosti dostatečně vypořádal, a pro bližší rozbor
lze poukázat např. na rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, rozsudek
ze dne 28. 2. 2005, č. j. 2 Azs 13/2005 - 69, a dále na rozsudek ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Také otázky míry
aprobace takového jednání státními orgány v zemi původu žadatelů o azyl již byly
judikaturou bohatě řešeny (viz např. rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51,
či rozsudek ze dne 19. 10. 2005, č. j. 3 Azs 428/2004 - 83, taktéž na www.nssoud.cz).
K otázce irelevantnosti problémů se soukromými osobami z hlediska udělení
doplňkové ochrany se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 16. 9. 2008,
č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, www.nssoud.cz.
Stěžovatel dále namítá, že mu v rámci správního řízení nebyl poskytnut dostatečný
prostor pro podání veškerých návrhů, předložení důkazů, které měly dle názoru
stěžovatele v souladu s ust. §50 správního řádu být použity jako podklad pro rozhodnutí
správního orgánu, přičemž tento postup správního orgánu mohl ovlivnit
rozhodnutí správního orgánu. K této námitce Nejvyšší správní soud konstatuje,
že stěžovateli byl v průběhu správního řízení dán dostatečný prostor pro to, aby uvedl
všechny důvody, které ho přiměly opustit zemi původu a pro které žádá o udělení
mezinárodní ochrany, a byla mu dána možnost předložit na podporu jeho tvrzení důkazy.
Skutečnost, že tak stěžovatel neučinil, ačkoliv mu v tom nic nebránilo, nemůže být
kladena k tíži správního orgánu. Ostatně stěžovatel ani neuvedl, o jaké důkazy a návrhy
se jedná, tato námitka tak zůstává převážně v obecné rovině. I přesto Nejvyšší správní
soud připomíná svou ustálenou judikaturu, srov. například rozsudek zdejšího soudu
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz, z níž vyplývá povinnost
správního orgánu zjistit skutkový stav věci pouze v rozsahu právně relevantních důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Ostatně
o určujícím charakteru tvrzení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v průběhu
správního řízení se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 26. 5. 2004,
č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, www.nssoud.cz.
K námitce stěžovatele, že ani jeden z rozhodujících orgánů dostatečně nezkoumal
jeho skutečnou situaci, pokud jde o naplnění podmínek udělení humanitárního azylu
ve smyslu ust. §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. §109 odst. 4
s. ř. s. nepřihlédl, a to pro její novost (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný pod č. 419/2004 Sb. NSS).
Tento závěr potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004,
č. j. 4 Azs 1/2004 - 68, www.nssoud.cz, dle kterého „smyslem omezení stanoveného v ust. §109
odst. 4 s. ř. s., podle kterého ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží, je zamezit situaci, kdy by Nejvyšší správní soud rozhodoval
o kvantitativně i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém mohl rozhodovat soud
v předchozím řízení. Skutečnostmi, ke kterým zdejší soud nepřihlíží, je pak třeba rozumět možná
pochybení správního orgánu při hodnocení jak skutkové podstaty, tak právních závěrů.“
Taktéž s tvrzením stěžovatele, že je dán důvod pro podání kasační stížnosti
dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nelze souhlasit. Stěžovatel ostatně tento důvod
ve své kasační stížnosti ani blíže skutkově nekonkretizoval, a proto Nejvyšší
správní soud ve vztahu k tomuto tvrzení odkazuje na svou judikaturu týkající
se stížních bodů (viz například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006,
č. j. 1 Azs 9/2006 - 41, www.nssoud.cz či rozsudek ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). I přesto však Nejvyšší
správní soud uvádí, že nepřezkoumatelností rozhodnutí se již zabýval například
ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, publikovaném
pod č. 638/2005 Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62,
www.nssoud.cz.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 8,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátce částkou 2 x 2100 Kč
za dva úkony právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající
se věci samé, a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ust. §9 odst. 3
písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem 4800 Kč. Vzhledem
ke skutečnosti, že ustanovená zástupkyně uskutečnila s klientem poradu, a to v Zařízení
pro zajištění cizinců Bělá – Jezová a tuto skutečnost zdejšímu soudu doložila, určil jí soud
též náhradu za promeškaný čas ve smyslu ust. §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu
v částce 66,67 Kč a náhradu za cestovné ve smyslu §13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu
v částce 88,45 Kč. Celkem tedy 4955,12 Kč. Protože zástupkyně účastníka je plátcem
daně z přidané hodnoty (dále jen daň), byla k přiznané odměně připočtena i příslušná
částka odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. 941,47 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy
přiznává náhrada nákladů řízení po zaokrouhlení ve výši 5897 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu