ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.113.2008:46
sp. zn. 5 Azs 113/2008 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobců: a) I. M., b) L. O. I., c) V. I., všichni
zastoupeni JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou se sídlem Dřevařská 25, Brno,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 2. 2008, č. j. OAM-82/VL-07-08-2008, v řízení o kasační stížnosti žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2008, č. j. 56 Az 35/2008 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhají zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba
stěžovatelů proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-82/VL-07-08-2008 ze dne 27. 2. 2008.
Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím neudělil stěžovatelům mezinárodní ochranu dle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V kasační stížnosti stěžovatelé namítají, že žalovaný nedostatečně zhodnotil situaci
stěžovatelů. Stěžovatel konstatuje, že nebyl pronásledován takovým způs obem, jak to vyžaduje
§12 zákona o azylu, ale ne mohl se obrátit na jakoukoliv instituci s žádostí o pomoc díky
provázanosti těchto institucí s mafií na území Ukrajiny. Má zato, že zákon o azylu by měl chránit
občany států, kde není možné se domáhat svých práv cestou policie, soudů a jiných státních
institucí. Takovou zemí je dle hodnocení MZV USA i Ukrajina.
Na základě důvodné obavy o svůj život, který by stěžova tel, v případě, že by zůstal
na Ukrajině, ohrozil, (má odůvodněný strach z pronásledování ze strany souseda), má za to,
že splňuje podmínky pro udělení azylu dle §14 zákona o azylu. Děti, které se stěžovateli narodily
na území ČR jsou bez státní příslušnosti a jejich pobyt nelze legalizovat jinak než udělením azylu.
Děti jsou v ČR doma, chodí zde do školky. Přemístění dětí by bylo v příkrém rozporu
s mezinárodními úmluvami, kterými je ČR vázána. O azyl stě žovatel požádal, neboť úřady
se nechtějí situací dětí zabývat a odmítají veškeré žádosti stěžovatele o vydání pobytových víz.
Stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Současně
požaduje přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohot o ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším říz ením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další říze ní, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn.
Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož
i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád
přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení
může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku
odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem pom ěřování na straně jedné úsilí
o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu
tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení
a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko
v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího s právního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako
je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.),
absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační
stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních d ůvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, ab y v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky příp ustnosti kasační stížnosti,
ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a uvést, v čem
spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní
soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně
již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006
(publ. www.nssoud.cz)
V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že nebyl pronásledován takovým způsobem,
jak to vyžaduje §12 zákona o azylu, ale nemohl se obrátit na j akoukoliv instituci s žádostí
o pomoc díky provázanosti těchto institucí s mafií na území Ukrajiny. Stěžovatel namítá,
že zákon o azylu by měl chránit občany států, kde není možné se domáhat svých práv cestou
policie, soudů a jiných státních institucí.
S takto obecně formulovaným názorem stěžovatele nelze souhlasit. Jak už tento soud
mnohokráte zdůraznil a judikoval, poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců
na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců
na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
ČR. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu
porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu
uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování
ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější exis tence
lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování
ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně tak též bylo možno nahlížet jako
na pronásledování. Stěžovatel nikterak neprokázal spojitost mezi tvrzenými obavami
před pronásledováním ze strany neznámých osob, členů kriminálních struktur, kteří se chtěli
stěžovateli pomstít za zadržení jednoho z nich a azylově relevantními důvody taxativně
stanovenými v §12 písm. b) zákona o azylu (tj. s rasou, pohlaví m, náboženstvím, národností,
příslušností k určité sociální skupině nebo zastáváním určitých politických názorů) na straně
druhé. Za těchto okolností nelze azyl udělit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 1. 2007, č. j. 6 Azs 80/2006 - 64, www.nssoud.cz; rozsudek ze dne 21. 7. 2005, č. j.
3 Azs 303/2004 - 79, www.nssoud.cz; či rozsudek ze dne 16. 2. 2005, č. j. 2 Azs 16/2005 - 72,
www.nssoud.cz).
Navíc v žalobě a v kasační stížnosti stěžovatel oproti svému tvrzení ve správním řízení
o svých obavách před pronásledováním ze strany neznámých osob, členů kriminálních struktur,
kteří se mu chtěli pomstít za zadržení jednoho z nich (jednalo se, podle něj, o členy narkomafie,
jejíhož jednoho člena - drogového dealera v době výkonu vojenské služby v roce 1995 zadržel
a předal policii), začal tvrdit, že má odůvodněný strach z pronásledování ze strany souseda
ve státě, jehož občanství má, aniž by jakkoliv své tvrzení konkretizoval . Na tvrzení stěžovatele
učiněné ve správním řízení a popsané shora reagoval žalovaný správní orgán v přezkoumávaném
rozhodnutí tak, že stěžovatel tvrzenou situaci v zemi původu nijak neřešil, neobrátil se s žádostí
o pomoc na kompetentní orgány země původu a nedal jim tedy možnost sjednat nápravu. S tímto
jeho závěrem souhlasil krajský soud a souhlasí s ním i Nejvyšší správní soud, který navíc
poukazuje na nevěrohodnost tvrzení stěžovatele, kterou vyvozuje z rozdílného tvrzení
stěžovatele ve správním a soudním řízení.
Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že přemístění dětí - stěžovatelů b), c) - které
se narodily na území ČR a jsou bez státní příslušnosti (jejichž pobyt nelze, podle něj, legalizovat
jinak než udělením azylu), by bylo v příkrém rozporu s mezinárodními úmluvami, kterými je ČR
vázána, pak toto tvrzení by bylo možno podřadit pod ustanovení o doplňkové ochraně, tedy
pod ustanovení §14a odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Na tyto jeho námitky podrobně
reagoval žalovaný v přezkoumávaném rozhodnutí i krajský soud v napadeném rozsudku. Nejvyšší
správní soud v jejich rozhodnutích neshledal pochybení. Vrácení nebo vypovězení cizince
ze země, v níž žijí jeho blízcí příbuzní, může znamenat narušení jeho práva na respektování
rodinného života a zakládat porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 uveřejněné pod č. 209/1992 Sb. (jemuž koresponduje čl. 10 odst. 2
Listiny základních práv a svobod). O takový případ však v této věci nejde. Posledně citovaný
článek Úmluvy však garantuje pouze výkon práva na respektování „existujícího“ rodinného
života a nezahrnuje právo zvolit si jeho geografický rozměr. Právo azylu nelze považovat za
právo nárokové; ani Listina základních práv a svobod, ani mezinárodní s mlouvy o lidských
právech, jimiž je Česká republika vázána, nezaručují, že právo azylu musí být žádajícímu cizinci
poskytnuto (viz nález Ústavního soudu č. j. IV. ÚS 553/06 ze dne 30. 1. 2007). Neudělením azylu
stěžovatelům nebylo narušeno jejich právo na respektování jejich existujícího rodinného života
Toto jejich právo nebylo narušeno ani neudělením doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 zákona
o azylu, protože pro její udělení nebyly splněny podmínky stanovené v §14a odst. 1 a odst. 2
písm. d) zákona o azylu.
Pokud jde o posouzení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní
soud odkazuje na svou bohatou prejudikaturu (srov. např. rozsudek ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48; rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, oba dostupné
na www.nssoud.cz; či rozsudek ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, publikovaný
pod č. 375/2004 Sb. NSS), ze které vyplývá, že žalovaný má při posuzování důvodů hodných
zvláštního zřetele podle §14 zákona o azylu prostor pro správní uvážení, přičemž meze tohoto
uvážení jsou dány zákazem diskriminace a libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci
z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu. Jedná se tedy o otázku
prejudikovanou, přičemž Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutích krajského soudu
ani žalovaného pochybení při posouzení důvodů dle §14 zákona o azylu, které by mohlo mít
dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
Ke snaze stěžovatele legalizovat si pobyt na území ČR sobě a svým dětem odkazuje
Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, dle něhož
poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území České r epubliky a nelze je zaměňovat
s jinými legálními formami pobytu cizinců na území republiky tak, jak jsou upraveny zákonem
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
V rozsudku č. j. 5 Azs 18/2008 - 83, ze dne 5. 6. 2008 Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že snahu o legalizaci pobytu vyjádřenou žadatelem ve správním řízení, za situace, kdy žadatel
primárně žádal o ochranu před pronásledováním, nelze žadateli vyčítat. Snaha po legalizaci může
být důvodem sekundárním. V daném případě však stěžovatel na otázku žalovaného, z jakých
důvodů žádá o udělení mezinárodní ochrany, odpověděl, že „požádal o udělení trvalého pobytu
pro děti, ale bylo zamítnuto. Pak jsem žádal o prodloužení výjezdního příkazu, dokud se nevyřeší
odvolací řízení ohledně pobytu dětí….Dne 26. 1. 2008 končily všechny doklady, výjezdní příkaz
a jelikož jsem nechtěl s dětmi v ČR zůstat nelegálně, aby nedostaly zákaz pobytu, musel jsem
požádat o azyl. Navíc se nemohu vrátit na Ukrajinu, jelikož jsem tam stále hledán těmi lidmi,
se kterými jsem měl problém. …“ Z výpovědi stěžovatele, za situace, kdy v ČR pobýval
již od roku 1997, je tak zřejmé, že primárním důvodem pro podání žádosti byla snaha legalizovat
pobyt na území ČR.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle §107 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud samostatně nerozhodoval. Dospěl totiž k závěru, že o něm není třeba rozhodovat
tam, kde je kasační stížnosti přiznán odkladný účinek přímo z e zákona (§32 odst. 5 zákona
o azylu).
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů ří zení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu