ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.38.2009:53
sp. zn. 5 Azs 38/2009 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: K. V., zast. Mgr. Petrem Cilínkem, advokátem
se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
20. 2. 2009, č. j. 63 Az 106/2007 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 29. 9. 2007 žádost o udělení mezinárodní ochrany. V žádosti uvedl,
že svou zemi původu opustil z následujících důvodů: (1) kvůli problému s místními obyvateli
(kazašské národnosti), kteří jej jako občana ruské národnosti a pravoslavného vyznání opakovaně
napadali; (2) kvůli problémům s členy náboženské skupiny Hizb Ut-Tahrir, kteří mu opakovaně
vyhrožovali; a (3) kvůli nemožnosti získat v zemi původu zaměstnání z důvodu příslušnosti
k ruské menšině. Žalobce tvrdil, že jeho problémy jsou dlouhodobého charakteru; s Kazachy měl
problémy od roku 1995 a s členy náboženské skupiny Hizb Ut-Tahrir od roku 2002. Na podporu
svých tvrzení uvedl mj. následující. Za prvé, v průběhu pravoslavných svátků docházelo
pravidelně k provokacím ze strany muslimského obyvatelstva. Například v dubnu 2007 při oslavě
Velikonoc došlo ke konfliktu s místními obyvateli, který musela rozhánět policie. Za druhé,
žalobce tvrdí, že byl etnickými Kazachy mnohokrát napaden a musel se fyzicky bránit. Za třetí,
žalobce tvrdí, že jakožto osoba ruské národnosti byl diskriminován v přístupu k práci; i když
diskriminace na základě národnosti je formálně zakázaná, v praxi se aplikuje (podle stěžovatele
mají pracovníci úřadu práce neformální příkaz nezaměstnávat osoby ruské národnosti). Z tohoto
důvodu nemohl najít práci ve veřejné správě. Když se pak pokusil prodávat na tržišti, byl vyhnán
místními obyvateli. Za čtvrté, přibližně v roce 2004 byl žalobce napaden členy náboženské
skupiny Hizb Ut-Tahrir, podařilo se mu spolu s dalšími kamarády ubránit; na policii tento
incident nenahlásil, protože se bál.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 10. 2007, č. j. OAM-1-761/VL-10-19-2007, nebyla
žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“). Pokud jde o problémy s členy náboženské skupiny Hizb Ut-Tahrir,
žalovaný konstatoval, že organizace Hizb Ut-Tahrir je v Kazachstánu zakázaná a její členové
tvrdě stíháni; žalobce však incident s jejími členy na policii neohlásil, a tudíž státní orgány
na tento incident nemohly reagovat. Pokud jde o problémy s hledáním práce, žalovaný uvedl,
že nekazašsky mluvící občané mají komplikovanější přístup k práci ve veřejném sektoru, nicméně
toto nepříznivé zacházení nedosahuje intenzity pronásledování. Pokud jde o problémy s místními
obyvateli, žalovaný měl za to, že žalobcem zmíněné konflikty nedosahují intenzity
pronásledování, že policie žalobcem hlášené incidenty vyšetřovala (a v jednom případě dokonce
pachatele potrestala) a že postavení ruské menšiny a pravoslavné církve v Kazachstánu není
natolik špatná, jak jej vykresluje žalobce. Žalovaný tudíž neshledal důvody pro udělení azylu
podle §12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný rovněž neshledal důvody pro udělení jiných forem
mezinárodní ochrany, tj. azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu; azylu za účelem sloučení
rodiny podle §13 zákona o azylu; humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu; ani doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny podle
§14b téhož zákona.
Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě, ve které
namítal, že žalovaný v rozporu s §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, nezjistil řádně
a úplně skutkový stav věci a dopustil se rovněž porušení §4 odst. 1, §50 odst. 2 a 3 a §68 odst. 3
téhož zákona. Dále žalobce tvrdil, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, popř. alespoň doplňkové ochrany podle §14a téhož zákona. K neudělení azylu
a doplňkové ochrany žalobce uváděl, že (1) byl v Kazachstánu dlouhodobě diskriminován kvůli
své ruské národnosti a pravoslavné víře; (2) byl terčem opakovaných útoků ze strany Kazachů,
které jsou kazašskými státními orgány kvůli jeho národnosti trpěny; (3) byl terčem slovního
napadání a fyzických útoků ze strany členů Hizb Ut-Tahrir a posléze mu tyto osoby vyhrožovaly
zabitím; (4) v roce 2005 vláda přijala novelu zákona o národní bezpečnosti, kterou omezila právní
ochranu náboženské svobody; a že (5) ochrana ze strany státních orgánů před ataky na jeho
osobu byla neúčinná. Dále žalobce poukázal na účelové kladení otázek v průběhu pohovoru,
které podle něj mělo jediný účel – zmást jej a posléze poukázat na uměle vytvořené rozpory.
Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2009, č. j. 63 Az 106/2007 - 26, tuto žalobu zamítl,
přičemž se v hlavních bodech ztotožnil se žalovaným. Krajský soud nejprve konstatoval,
že zacházení se žalobcem nedosahuje intenzity pronásledování. Dále krajský soud uvedl,
že kazašská policie všechny incidenty, které jí žalobce nahlásil, prošetřila; za těchto okolností
se tedy žalobce nemůže dovolávat nečinnosti státních orgánů, resp. neochoty vyšetřit dotčené
incidenty. To obdobně platí rovněž o incidentech s členy Hizb Ut-Tahrir, kde se žalobce na státní
orgány vůbec neobrátil, byť věděl, že kazašská policie toto hnutí intenzivně potlačuje. Krajský
soud se rovněž neztotožnil s argumenty žalobce namítajícími procesní pochybení žalovaného.
Žalobce (stěžovatel) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, ve které
namítá důvody dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“). Konkrétně stěžovatel namítá, že krajský soud i správní orgán nesprávně aplikovaly §12
zákona o azylu. Na podporu této námitky stěžovatel zejména poukazuje na skutečnost, že krajský
soud se snaží bagatelizovat důvody, které stěžovatele vedly k žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Dále stěžovatel uvedl, že Kazachstán je bývalým státem Sovětského svazu, ve kterém
se podobně jako v Gruzii a na Ukrajině prohlubuje nenávist a nepřátelství vůči osobám ruské
národnosti. Kazachstán je navíc místem střetu dvou naprosto odlišných náboženských ideologií –
křesťanství a islámu. Z těchto důvodů jsou jeho argumenty věrohodné a odpovídající situaci
v zemi původu. Konečně stěžovatel žádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost,
přičemž se ztotožnil se závěry vyjádřenými v napadeném rozsudku krajského soudu a odkázal
na správní spis, na své rozhodnutí i na vyjádření k žalobě.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je přípustná.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, neboť podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského
soudu o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany (dříve azylu) má
odkladný účinek ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb. NSS, jedná
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost vznáší ne plně prejudikovanou právní
otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena
rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele (blíže viz citované usnesení zdejšího soudu).
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící pro její
přijatelnost.
Krajský soud zamítl žalobu stěžovatele primárně z toho důvodu, že zacházení
se stěžovatelem nedosahovalo intenzity pronásledování; že u těch incidentů, které stěžovatel
policii nahlásil, postupovala policie aktivně, a tudíž je způsobilá poskytnout stěžovateli ochranu;
a že v ostatních případech se neobrátil se svými problémy se soukromými osobami na kazašské
státní orgány, čímž nevyužil možnosti vyhledat ochranu v zemi původu.
Stěžovatel brojil proti tomuto závěru tvrzením, že se na policii neobrátil z toho důvodu,
že by mu stejně nebyla schopna pomoc zajistit. Spornou otázkou tedy je, (1) zda-li je stěžovatel
(žadatel o mezinárodní ochranu), jemuž hrozí újma od nestátních subjektů, povinen se vždy
pokusit vyhledat ochranu u poskytovatelů ochrany v zemi původu; a (2) do jaké míry musí
stěžovatel prokázat, že nemůže nebo není ochoten využít ochrany státu, jehož je státním
příslušníkem. Touto otázkou se Nejvyšší správní soud detailně zabýval ve svém rozsudku ze dne
31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62, www.nssoud.cz (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2007 - 57, a rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, oba www.nssoud.cz).
V rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62, Nejvyšší správní soud uvedl:
„Pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny (např. proto, že vůbec neexistují) či ochotny
(např. proto, že určitou skupinu ve společnosti systematicky odmítají chránit, ač ji samy neperzekuují) poskytnout
účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, (…) nelze po žadateli požadovat, aby
se na tyto orgány obracel. Pokud to však zjevné není, jako v projednávaném případě, žadatel musí v pohovoru
se žalovaným uvést (…), proč se na poskytovatele ochrany s žádostí neobrátil; tj. např. (1) proto, že v daném státě
neexistuje účinný právní systém pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících způsobení vážné újmy,
či (2) proto, že takový systém v daném státě existuje, ale on k této ochraně nemá přístup (např. z důvodu
diskriminace určité skupiny v daném státě), či (3) že z důvodu jeho specifického postavení (…) musí poskytovatelé
ochrany uvedení v čl. 7 odst. 1 kvalifikační směrnice učinit další dodatečné kroky na jeho ochranu nad obecný
standard stanovený čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice, nicméně nejsou schopni nebo ochotni tak učinit. Třetí
kategorie ovšem presumuje, že poskytovatelé ochrany o hrozbě vážné újmy vědí, protože jinak nemohou dodatečnou
ochranu poskytnout (resp. nelze zjistit, zda-li by ji poskytli); což má zásadní dopad na případy běžné
kriminality.“ Jedná se tedy o otázku dostatečně prejudikovanou, přičemž Nejvyšší správní soud
neshledal v napadeném rozhodnutí krajského soudu zásadní pochybení, které by mohlo mít
dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele, neboť krajský soud ve svém rozhodnutí
respektoval ustálenou soudní judikaturu a nelze konstatovat, že by hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva.
Z pohovoru se stěžovatelem a z dalších podkladů pro rozhodnutí žalovaného je totiž
zřejmé, že v Kazachstánu funguje účinný systém pro odhalování, stíhání a trestání nelegálních
aktivit náboženské skupiny Hizb Ut-Tahrir a rovněž pokud jde o ostatní útoky namířené
proti stěžovateli, kazašské orgány se jimi, pokud je stěžovatel nahlásil, zabývaly. Stěžovatel měl
k takto poskytované ochraně přístup a nezastává natolik významné postavení (např. postavení
vůdce opozice či náboženského vůdce), aby bylo nutné „učinit další dodatečné kroky na jeho ochranu
nad obecný standard stanovený čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice“. Rovněž žádná z dostupných zpráv
o zemi původu nepotvrzuje stěžovatelovu tezi o systematickém špatném nakládání s příslušníky
ruské menšiny a/nebo věřícími pravoslavné církve v Kazachstánu; takové informace ostatně
nedoložil správním soudům ani sám stěžovatel.
Pokud jde o útoky ze strany členů Hizb Ut-Tahrir, ty stěžovatel kazašským orgánům
nenahlásil vůbec, i když sám uvedl, že je mu známo, že kazašské orgány toto hnutí potírají.
Z rozhodovací činnosti je zdejšímu soudu známo, že boj proti náboženskému extremismu
(reprezentovanému zakázaným hnutím Hizb Ut-Tahrir) je prioritou kazašských bezpečnostních
složek a že řada vyznavačů tzv. „čistého islámu“ žádajících o mezinárodní ochranu naopak tvrdí,
že byli terčem špatného zacházení ze strany kazašských bezpečnostních složek kvůli jejich
domnělému napojení na toto hnutí. Za těchto okolností nelze tvrdit, že by kazašské orgány
nebyly schopny/ochotny poskytnout ochranu před hnutím Hizb Ut-Tahrir ochranu; právě
naopak.
Pokud jde o tvrzenou diskriminaci při hledání zaměstnání, Nejvyšší správní soud
odkazuje na svou bohatou prejudikaturu k posouzení otázky, které jednání dosahuje intenzity
pronásledování a které ne; srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004,
č. j. 2 Azs 15/2004 - 72, www.nssoud.cz; ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58,
publikovaný pod č. 1347/2007 Sb. NSS; ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, publikovaný
pod č. 1066/2007 Sb. NSS; a nejnověji rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, www.nssoud.cz. Z této judikatury plyne, že dotčení hospodářských práv
dosahuje intenzity pronásledování zcela výjimečně, a to navíc obvykle v kumulaci s porušením
jiných práv (k „pronásledování na kumulativním základě“ srov. rovněž rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 1 Azs 40/2007 - 129, www.nssoud.cz; rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ.
pod č. 1749/2009 Sb. NSS; či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2009,
č. j. 5 Azs 7/2009 - 98, www.nssoud.cz).
Pokud jde o obecnou námitku stěžovatele navozující paralelu mezi situací v Kazachstánu
na jedné straně a situací v Gruzii a na Ukrajině na straně druhé, ta rovněž neobstojí. Situace
v každé z těchto tří zemí je specifická a je nutné ji zkoumat ve vztahu ke konkrétnímu příběhu
konkrétního žadatele (navíc jistě nelze tvrdit, že kvůli politickému pnutí mezi dotčenými státy
splňují všichni příslušníci ruské menšiny v Gruzii a na Ukrajině bez dalšího podmínky pro udělení
azylu). Pokud stěžovatel nedoložil žádné zprávy o zemi původu podporující jeho tezi
o systematické diskriminaci a špatném nakládání s příslušníky ruské menšiny a/nebo věřícími
pravoslavné církve, nemá takto obecně formulované tvrzení žádnou důkazní hodnotu. To stejné
platí analogicky o námitce týkající se střetu křesťanství a islámu.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že jeho ustálená
a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační
stížnosti a krajský soud se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu
předmětných ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu