ECLI:CZ:NSS:2009:8.AZS.1.2009:60
sp. zn. 8 Azs 1/2009 - 60
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance, JUDr. Jana Passera, JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobkyně: C. E. B., zastoupená JUDr. Janou Kuřátkovou, advokátkou
se sídlem Hilleho 6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2008, čj. OAM-1-666/VL-10-19-2007, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2008,
čj. 56 Az 33/2008 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Jany Kuřátkové se u r č u je částkou 5712 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 2. 2008, čj. OAM-1-666/VL-10-19-2007, neudělil
žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou podanou
u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 25. 8. 2008,
čj. 56 Az 33/2008 – 27, zamítl.
Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností,
ve které v obecné rovině uplatnila stížní důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a současně požádala o ustanovení
právního zástupce. Krajský soud usnesením ze dne 15. 10. 2008, čj. 56 Az 33/2008 - 41, ustanovil
stěžovatelce k zastupování pro řízení o této kasační stížnosti JUDr. Janu Kuřátkovou, advokátku
se sídlem v Brně a následně stěžovatelku vyzval, aby kasační stížnost doplnila o konkrétní
důvody, pro které jeho rozhodnutí napadá.
Stěžovatelka prostřednictvím ustanovené právní zástupkyně v doplnění kasační stížnosti
uvedla, že krajský soud bez bližšího odůvodnění převzal názor správního orgánu, že stěžovatelka
při pohovoru úmyslně a vědomě uváděla nepravdivé údaje. Krajský soud se vůbec nezabýval
možností, že případná návštěva policejní stanice může být v paměti stěžovatelky zastíněna
zdravotními a jinými problémy stěžovatelky nebo faktem, že ji na policii nebyla věnována náležitá
pozornost z důvodu složitého společenského postavení žen v Kamerunu, které krajský soud sám
připustil na jiném místě odůvodnění rozsudku. Přikloněním se k názoru správního orgánu krajský
soud de facto omezil význam výpovědi žadatelky a díky tomu se ani dále nezabýval dalšími
argumenty žaloby. Vzhledem k tomu, že krajský soud pro výše uvedené námitky,
které byly uplatněny i v rámci žalobních bodů, rozhodnutí správního orgánu nezrušil,
je třeba považovat rozsudek za nezákonný.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud musel ve smyslu
§104 a s. ř. s. vypořádat s otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musel by ji podle citovaného ustanovení
odmítnout jako nepřijatelnou. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, je typickým neurčitým právním pojmem.
Výkladem institutu nepřijatelnosti a demonstrativním výčtem jejích typických kriterií se zdejší
soud zabýval mimo jiné v rozhodnutí ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, www.nssoud.cz,
dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.“
Nejvyšší správní soud po přezkoumání spisového materiálu neshledal v posuzované věci
přesah vlastních zájmů stěžovatelky a ani pochybení v postupu krajského soudu, tím méně
pak pochybení zásadní, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky.
Stěžovatelka v kasační stížnosti obecně uplatnila důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, aniž by uvedla, co touto právní otázkou má být. Jak již konstatoval zdejší soud
např. v rozhodnutí ze dne 10. března 2004, čj. 3 Azs 22/2004 - 48, www.nssoud.cz: „Nesprávné
posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr,
popřípadě je aplikován správný právní názor, který je však nesprávně vyložen.“ O takovýto případ
se však v posuzované věci nejedná.
Stěžovatelka během řízení neuvedla žádné azylově relevantní důvody. Jako důvod
pro udělení azylu, resp. doplňkové ochrany, označila pronásledování členy kmene Bafaw
z důvodu její příslušnosti k sociální skupině lidí spojených s pozemky, jejichž bývalými vlastníky
byli právě příslušníci kmene Bafaw. Problémy stěžovatelky však, spíše než s pozemky, souvisely
s jejím partnerem, který v blízkosti sporných pozemků bydlel a po výtržnostech mužů z kmene
Bafaw uprchnul do Finska. Příslušníci kmene stěžovatelku několikrát navštívili, aby od ní zjistili
místo pobytu jejího přítele. O několik měsíců později byla těmito osobami napadena a znásilněna.
Stěžovatelčinu situaci však nelze posuzovat jako příslušnost k sociální skupině,
tak jak je ve smyslu §12 zákona o azylu pojímána zdejším soudem (např. rozhodnutí ze dne
14. 1. 2004, 2 Azs 69/2003 - 48, www.nssoud.cz). Ve světle skutečností, které stěžovatelka
v průběhu předcházejícího správního řízení uváděla, je totiž možno její problémy s příslušníky
kmene Bafaw podřadit pod problémy se soukromými osobami, jimiž se Nejvyšší správní soud
taktéž podrobně zabýval, a to např. v rozhodnutí ze dne 10. 3. 2004, čj. 3 Azs 22/2004 - 48
nebo ze dne 31. 10. 2003, čj. 4 Azs 23/2003 - 65, www.nssoud.cz, podle nichž skutečnost,
že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby,
resp. skupiny soukromých osob, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení
§12 zákona o azylu, pokud problémy se soukromými osobami nebyly zapříčiněny důvody
pro azylové řízení významnými, tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství,
příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávané politické názory.
Stížní námitky směřovaly především k postupu krajského soudu, který dle stěžovatelky
pouze převzal závěr žalovaného, že stěžovatelka během správního řízení uváděla nepravdivé
údaje, a to jen na základě toho, že rozporně uvedla, zda-li se obrátila nebo neobrátila se svými
potížemi na policii. S touto námitkou se zdejší soud nemůže ztotožnit. Nelze zpochybnit,
že stěžovatelka během správního řízení (v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a při prvním
pohovoru) rozporuplně uváděla, zda se se svými potížemi obrátila na policii, tedy zda hledala
pomoc u státních orgánů. Během správního řízení byl stěžovatelce poskytnut dostatečný prostor
k tomu, aby popsala všechny své potíže v zemi původu, svá tvrzení přitom potvrdila a nechtěla
je nikterak doplnit či nenamítala, že by na ni byl ze strany žalovaného činěn jakýkoliv nátlak.
Na základě těchto skutečností pak byl žalovaný oprávněn se domnívat, že stěžovatelka uvedla
úmyslně a vědomě nepravdivé údaje. Tvrzení, že návštěva policejní stanice mohla být zastíněna
jejími zdravotními problémy je dle zdejšího soudu pouze hypotetické a jeví se mu jako účelové.
Kasační soud přisvědčuje krajskému soudu, že skutečnost, zda se stěžovatelka obrátila na policii
pro poskytnutí ochrany je pro posouzení její žádosti podstatné. Jak již bylo řečeno, na její potíže
je třeba pohlížet jako na problémy se soukromými osobami, které mohly být vyřešeny policejními
orgány. Posuzováním žádosti o mezinárodní ochranu, v níž žadatel uvádí nevěrohodné
skutečnosti ve vztahu k azylově relevantním důvodům, se Nejvyšší správní soud již dostatečně
zabýval např. v rozhodnutí ze dne 19. 8. 2004, čj. 4 Azs 152/2004 - 36, v rozhodnutí ze dne
18. 1. 2006, čj. 6 Azs 386/2004 - 40, či v rozhodnutí ze dne 27. 3. 2008, čj. 4 Azs 103/2007 - 63,
na www.nssoud.cz. Nelze přitom opominout ani skutečnost, že stěžovatelka získala vízum
do České republiky na základě uvedení nepravdivých údajů.
Krajský soud se taktéž dostatečně zabýval otázkou stěžovatelčina nepříznivého
zdravotního stavu, a to ve vztahu k možnosti udělení humanitárního azylu dle §14 i doplňkové
ochrany dle §14a zákona o azylu. Správní orgán shromáždil dostačující množství potřebných
informací o zemi původu situaci na poli poskytované zdravotnické péče a problematice HIV
pozitivních v Kamerunu. Možností léčby v Kamerunu ze (subjektivního) pohledu
stěžovatelky se týkala i podstatná část doplňujícího pohovoru. Žalovaný z podkladů
pro rozhodnutí ověřil, že osoby infikované virem HIV mohou být v Kamerunu bezplatně léčeni,
přičemž je tato choroba v zemi relativně rozšířena, a proto není příliš pravděpodobné,
že by se stěžovatelka po návratu domů mohla stát terčem posměšků a opovržení. Nejvyšší
správní soud se opakovaně vyjádřil, že nižší úroveň zdravotnictví v zemi původu bez přistoupení
dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení azylu (např. rozhodnutí ze dne 18. 10. 2005,
čj. 3 Azs 226/2005 - 68 nebo ze dne 26. 7. 2007, čj. 2 Azs 30/2007 - 69, www.nssoud.cz).
K otázce irelevantnosti rozdílných standardů zdravotní péče se vyslovil též Evropský soud
pro lidská práva ve věci Salkic and Others v. Sweden ze dne 29. 6. 2004, dostupné
na www.echr.coe.int/echr. Navíc nelze opomenout fakt, že právní úprava humanitárního azylu,
tak jak ji vymezuje zákon o azylu, je založena na správním uvážení posuzujícího správního orgánu
(k tomu např. rozhodnutí ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004 - 72 nebo ze dne 26. 8. 2004,
čj. 5 Azs 170/2004 - 72, www.nssoud.cz).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu skýtá dostatečnou
odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a nebyl shledán ani jiný důvod k přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal přesah
vlastních zájmů stěžovatelky ani pochybení v postupu krajského soudu, které by mohlo mít
dopad do jejího hmotněprávního postavení. Kasační stížnost proto odmítl jako nepřijatelnou
podle §104 a s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka
JUDr. Jana Kuřátková; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35
odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Uvedená advokátka podala dne 28. 1. 2009 vyúčtování za poskytnuté
úkony právních služeb dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přičemž požadovala odměnu za tři úkony právní
pomoci, a to za převzetí a přípravu zastoupení, za prostudování spisu a za sepis doplnění kasační
stížnosti. Soud určil odměnu advokátky částkou 2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí
a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti) a dále 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů,
v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 advokátního
tarifu, celkem 4800 Kč. Prostudování spisu zdejší soud neuznal jako samostatný úkon právní
služby. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2008,
čj. 5 Azs 33/2008 - 40, www.nssoud.cz, je třeba považovat tuto činnost za součást úkonu právní
služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení dle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu,
nikoli za samostatný úkon právní služby, jenž by byl svou povahou nejbližší prostudování
trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) ve spojení s §11 odst. 3
citované vyhlášky. V daném případě se jedná o nezbytný krok na počátku zastupování v řízení
o kasační stížnosti, aby se ustanovený právní zástupce s věcí seznámil, nejde tedy o úkon
srovnatelný s prostudováním trestního spisu dle cit. ustanovení vyhlášky, k němuž dochází
v průběhu trestního řízení, a to po skončení jeho přípravné fáze. Ustanovená advokátka
osvědčením o registraci doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, a proto se nárok zvyšuje
o částku odpovídající dani, kterou je povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů. Částka daně, vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona o dani z přidané
hodnoty činí 912 Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení tedy činí 5712 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. února 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu