ECLI:CZ:NSS:2010:1.AFS.84.2010:78
sp. zn. 1 Afs 84/2010 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce PhMr. J. H.,
zastoupeného JUDr. Ladislavem Sedlákem, advokátem se sídlem Nerudova 185, Humpolec,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2009, č. j. 6174/09-1102-702767, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 31 Ca 105/2009 - 41,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010, č. j. 31 Ca 105/2009 - 41,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Včasnou kasační stížností žalobce brojil proti výše uvedenému rozsudku, jímž Krajský
soud v Brně zamítl jeho žalobu proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného. Jím žalovaný
k odvolání žalobce přezkoumal rozhodnutí Finančního úřadu v Humpolci ze dne 26. 4. 2007,
č. j. 18287/07/092970/1060 – dodatečný platební výměr č. 1070000065, a změnil výši původně
žalobci dodatečně vyměřené daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003
ze 736 916 Kč na 588 276 Kč. Předmětné rozhodnutí žalovaný vydal poté, co Krajský soud
v Brně rozsudkem ze dne 8. 12. 2008, č. j. 31 Ca 219/2007 - 31, zrušil předchozí rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 9. 2007, č. j. 14891/07-1102-702767, a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
[2] V odůvodnění nyní napadeného rozsudku krajský soud v prvé řadě neshledal důvodnou
námitku týkající se postupu správce daně, jenž přistoupil ke stanovení daně za použití pomůcek.
Žalovaný totiž na straně 4 rozhodnutí o odvolání podrobně vyložil důvody, pro něž správce daně
nebyl schopen stanovit daň dokazováním. Jednalo se o neexistenci řádně vedeného účetnictví,
nedoložení a neprokázání provedení fyzické inventury ke dni 31. 12. 2002 a ke dni 31. 12. 2003,
nepředložení skladové evidence zásob a nepředložení evidence denních tržeb. Tyto skutečnosti
vyplývají i ze správního spisu, pročež soud konstatoval, že správce daně postupoval v souladu
s §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“). Stejně
jako v řízení o předchozí žalobě žalobce ani nyní konkrétně neuvedl, které důkazy a listiny
nahrazující uvedené nedostatky v účetnictví správci daně předložil, aby doložil své tvrzení,
že bylo možno daň stanovit dokazováním.
[3] Krajský soud dále uvedl, že byla-li daň stanovena podle pomůcek, zkoumá odvolací orgán
pouze to, zda tu byly zákonné podmínky pro takový postup. Souč ástí tohoto zkoumání musí být
i to, zda byla daň stanovena dostatečně spolehlivě a zda správce daně přihlédl k okolnostem,
z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt. Takovými okolnostmi však nejsou žalobcem
prokázané výdaje. Doklady o takových výdajích nelze ani považovat za pomůcky, ani hodnotit
jako výhodu pro daňový subjekt.
[4] Pokud jde o otázku přiměřenosti a konkretizace pomůcek, krajský soud konstatoval,
že žalovaný odstranil nedostatky odůvodnění rozhodnutí o odvolání, jež mu byly v předchozím
rozsudku soudem vytýkány.
[5] Řádně vedené účetnictví nutno považovat za základ pro přímý důkaz skutečností
tvrzených v daňových přiznáních a za základní důkaz pro správné stanovení daňové povinnosti.
Jestliže neexistuje řádně vedené účetnictví, je daňový subjekt v rámci důkazního břemene
zakotveného v §31 odst. 9 daňového řádu povinen uvést takové důkazy, které by v plném
rozsahu neexistenci nebo neúplnost účetnictví nahradily. Této své povinnosti však žalobce
nedostál.
[6] Nedůvodnou byla též námitka nedostatku součinnosti správce daně se žalobcem.
Ze správního spisu je zřejmá snaha správce daně spolupracovat s daňovým subjektem a stanovit
daň nejprve dokazováním. Teprve poté, co správce daně prokázal, že to není možné, stanovil daň
dostatečně spolehlivě za použití pomůcek. Po zjištění závažných nedostatků ve vedení účetnictví
správce daně vyzval žalobce k prokázání stavu zásob, provedení inventarizace, stavu závazků
a pohledávek a k doložení skladové evidence, a to k začátku i ke konci zdaňovacího období.
Žalobce požadované skutečnosti nedoložil. Správce daně dne 20. 12. 2006 seznámil žalobce
s průběžnými výsledky daňové kontroly a upozornil ho na možnost stanovení daně
podle pomůcek. Ani poté žalobce požadované skutečnosti neprokázal. Dne 28. 2. 2007 správce
daně při ústním jednání projednal se žalobcem výsledky daňové kontroly . Téhož den ho pak
vyzval k vyjádření se k výsledkům ve zprávě uvedeným. Do lhůt y určené správcem daně, tedy
do 23. 3. 2007, tak žalobce neučinil.
[7] Co se týče jednotlivých pomůcek, soud poukázal jak na odůvodnění rozhodnutí
žalovaného, tak na obsah úředního záznamu č. j. 17658/07/092930/3109, s nímž byl žalobce
seznámen při ústním jednání konaném dne 6. 6. 2007, z nichž plyne, že správce daně využil
jako pomůcku údaje zjištěné u srovnatelného subjektu (podobná lokalita, obdobná činnost,
obdobný rozsah činnosti, pronájem provozovny), které následně snížil s cílem dosáhnout
dostatečné spolehlivosti stanovené daně. V souladu s §46 odst. 3 daňového řádu tak správce
daně zohlednil skutečnost, že žalobce podnikal ve více provozovnách než obdobný subjekt a tedy
že za tyto provozovny zaplatil vyšší nájemné. V této souvislosti správce daně zohlednil i odpisy
hmotného majetku uplatněné obdobným subjektem, ačkoliv žalobce hmotný a nehmotný
majetek nevykazoval a odpisy majetku neuplatňoval. Správce daně též zohlednil n ezdanitelnou
část základu daně podle §15 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Žalovaný pak v rámci
odvolacího řízení započetl daňovou ztrátu za období roku 2001 uplatněnou žalobcem v daňovém
přiznání za rok 2003 v částce 464 507 Kč. Správce daně tak postupoval v souladu s §31 odst. 7
daňového řádu a jím zjištěné skutečnosti při stanovení žalobc ovy daňové povinnosti zohlednil
a dostatečně přizpůsobil vyměřenou daň možné reálné výši žalobcovy daně. Žalovaný
v napadeném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem uvedl, jak správce daně postupoval
při použití pomůcek, z jakých pomůcek vycházel a k jakým výhodám podle §46 odst. 3 daňového
řádu ve prospěch žalobce přihlédl.
[8] Krajský soud nepovažoval za důvodnou ani námitku ohledně porušení §31 odst. 8
daňového řádu. Správce daně prokázal, že účetnictví předložené daňovým subjektem nebylo
vedeno správně, úplně a průkazně. Žalobce tak neunesl důkazní břemeno ve smyslu §31 odst. 9
daňového řádu. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl, proč důkazní prostředky předložené
žalobcem, tj. doklady o pořízení zboží, soupisy zboží, pokladní doklady, atd., nenahradily
neprůkazné, neúplné a nesprávně vedené účetnictví žalobce. Předložené důkazní prostředky
nenahradily chybějící inventury a porovnání stavu skutečného stavem účetním, neboť žalobce
nevedl skladovou evidenci v souladu s právními předpisy. Namítanou nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného tak soud neshledal.
[9] Námitky vztahující se k porušení §28 odst. 1, §2 odst. 8, 9 daňového řádu pak krajský
soud nemohl přezkoumat pro jejich nekonkrétnost a obecnost.
[10] Žalobce v kasační stížnosti v prvé řadě namítl, že žalovaný v rozporu s §46 odst. 3
daňového řádu a v rozporu s předchozím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2008,
č. j. 31 Ca 219/2007 - 31, nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobce v roce 2001 dosáhl daňové ztráty
ve výši 5 064 064 Kč a jako odčitatelnou položku akceptoval daňovou ztrátu za rok 2001 pouze
ve výši 464 507 Kč. Pokud by žalovaný ke zjištěné výhodě (tedy k možnosti uplatnění daňové
ztráty za rok 2001) přihlédl, nevznikla by žalobci žádná daňová povinnost za rok 2003. Krajský
soud se však touto námitkou nezabýval a na straně 6 rozsudku pouze bez dalšího konstatoval,
že žalovaný započetl daňovou ztrátu za období roku 2001 uplatněnou daňovým subjektem
v daňovém přiznání za rok 2003 v částce 464 507 Kč. Soud tak námitku zpochybňující výši
použité daňové ztráty zcela pominul, neoznačil ji ani jako nedůvodnou, ani se nezabýval
podrobnou argumentací. Dále žalobce uvedl podrobné důvody, pro něž měly správní orgány vzít
výši daňové ztráty za rok 2001 v potaz jako odčitatelnou položku a výhodu ve smyslu §46 odst. 3
daňového řádu při stanovení daně podle pomůcek.
[11] Žalobce též poukázal na nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů, neboť z nich
není patrné, jaká konstrukce byla pro vyměření daně použita a proč nebyly ze základu daně
odečteny žalobcem prokazatelně vynaložené náklady, které v daňovém řízení doložil.
I rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o stanovení daně podle pomůcek musí být řádně
odůvodněno podle §50 odst. 7 daňového řádu a odvolací orgán se musí vypořádat se všemi
důvody v odvolání uvedenými. Rozhodnutí žalovaného obsahuje pouze závěry, k nimž odvolací
orgán dospěl, nelze z něj však zjistit důvody, o něž se tyto závěry opírají.
[12] Žalovaný zejména nezdůvodnil, proč důkazní prostředky předložené žalobcem
v daňovém řízení hodnotil tak, že jimi žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost. Přitom jde
o zásadní otázku pro posouzení, zda v daném případě vůbec byly splněny zákonné podmínky
pro stanovení daně podle pomůcek. Krajský soud tak měl rozhodnutí žalovaného zrušit v plném
rozsahu, neboť ze spisu vyplývá, že správce daně měl k dispozici dostatek dokladů pro stanovení
daně dokazováním a neměl tak právo použít pro stanovení daně pomůcky.
[13] Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[14] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu.
Zdůraznil, že v žalobou napadeném rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem popsal důvody,
pro něž dospěl k závěru, že žalobce porušil své povinnosti v takovém rozsahu, že správce daně
(zejména vzhledem k neexistenci správného a průkazného účetnictví) nemohl stanovit daň
dokazováním a stanovil daň podle pomůcek. Při aplikaci pomůcek přitom správce daně dostál
všem svým zákonným povinnostem. K námitce nepřihlédnutí ke zjištěným výhodám podle §46
odst. 3 daňového řádu, tedy zejména k nezohlednění daňové ztráty za rok 2001, žalovaný odkázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, přičemž zdůraznil, že správce daně nemůže ex offo
přihlížet ke ztrátě z minulých zdaňovacích období. S výší uplatněné ztráty se krajský soud
dostatečným způsobem vypořádal na straně 6 rozsudku. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Žalobce v prvé řadě namítl porušení §46 odst. 3 daňového řádu žalovaným,
jenž nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobce v roce 2001 dosáhl daňové ztráty ve výši 5 064 064 Kč
a jako odčitatelnou položku při doměření daně za zdaňovací období roku 2003 akceptoval
daňovou ztrátu za rok 2001 pouze ve výši 464 507 Kč, tedy ve výši, v níž byla uplatněna
v řádném daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2003. Žalobce zdůraznil, že krajský soud
se s tímto žalobním bodem nijak nevypořádal.
[17] Ze setrvalé judikatury Ústavního soudu [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97
(N 85/8 SbNU 287), či ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02 (N 155/35 SbNU 147);
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] je zřejmé, že jedním
z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky), a vylučujícím libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (ve správním soudnictví srov. §54
odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu
tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky
pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces.
[18] Tyto ústavněprávní principy nalézají odraz též v judikatuře Nejvyššího správního soudu:
není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutn o pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žalo by. Soud, který se vypořádává
s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá [(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44 (publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS), či ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz].
[19] Předmětnou otázku porušení §46 odst. 3 daňového řádu žalovaným (nezohledněním
předchozí daňové ztráty) žalobce nastolil již v žalobě (byť argumentačně stručnějším způsobem
než v kasační stížnosti), krajský soud však na ni přezkoumateln ým způsobem neodpověděl.
V části odůvodnění rozsudku, která se vztahuje k tomuto žalobnímu bodu (str. 6, první až třetí
odstavec), soud pouze uvedl, že jako výhodu ve smyslu §46 odst. 3 daňového řádu žalovaný „dále
započetl daňovou ztrátu za období roku 2 001 uplatněnou daňovým subjektem v daňovém přiznání za rok 2003
v částce 464 507 Kč“, a dále soud pouze zobecňujícím způsobem konstatoval, že správce daně
zjištěné okolnosti u žalobce zohlednil při stanovení daňové povinnosti a žalovaný
přezkoumatelným způsobem uvedl, k jakým výhodám ve smyslu §46 odst. 3 daňového řádu
plynoucím pro daňový subjekt přihlédl.
[20] Rozsudek krajského soudu tak postrádá jakoukoliv na logice založenou a k objasnění věci
zaměřenou argumentaci k právní otázce předestřené žalobcem. Již z povahy věci je přitom
zřejmé, že posouzení otázky uplatnitelnosti odčitatelné položky může mít bezprostřední dopad
na výslednou výši daňové povinnosti, a vyžaduje tak řádné odůvodnění, podávající odpověď
na relevantně uplatněnou a právními argumenty podpořenou žalobní námitku. K tomuto
žalobnímu bodu se ostatně obsáhle vyslovil i žalovaný na str. 3, 4 svého vyjádření k žalobě ze dne
29. 9. 2009 (č. l. 27, 28).
[21] V této izolované části proto kasační soud shledal rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a z tohoto důvodu se
právní otázkou možnosti uplatnění předchozí daňové ztráty coby výhody dle §46 odst. 3
daňového řádu sám nemohl věcně zabývat.
[22] Vedle výše pojednaného stížního bodu žalobce v kasační stížnosti namítal též
nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. Ta měla podle žalobce spočívat jednak v tom,
že nebylo zřejmé, jaká konstrukce byla pro vyměření daně použita a proč nebyly ze základu daně
odečteny žalobcem prokazatelně vynaložené náklady, které v daňovém řízení doložil, a jednak
v tom, že žalovaný dostatečně nezdůvodnil, proč dospěl k závěru o nesplnění zákonných
povinností žalobce, přestože tento předložil v daňovém řízení důkazní prostředky.
[23] Vzhledem k oddělitelnosti a relativní nezávislosti namítaných skutkových a právních
otázek (na jedné straně námitka nepřihlédnutí k předchozí daňové ztrátě a související
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, na straně druhé namítaná nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného ohledně způsobu stanovení daně) a též vzhledem k tomu, že posouzení
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného má význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci,
přezkoumal kasační soud přes výše shledanou dílčí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
i další námitky uplatněné žalobcem v kasační stížnosti (blíže viz např. usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ.
pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Tyto však shledal nedůvodnými.
[24] Ohledně těchto námitek se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry,
k nimž při posuzování obsahově obdobných žalobních bodů dospěl krajský soud. Na tomto
místě tak postačí uvést, že dle konstantního názoru zdejšího soudu [srov. zejména rozsudky
ze dne 23. 3. 2007, č. j. 2 Afs 20/2006 - 90 (publ. pod č. 1222/2007 Sb. NSS), ze dne 17. 7. 2008,
č. j. 9 Afs 14/2008 - 81, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 5 Afs 72/2008 - 71, ze dne 28. 6. 2007,
č. j. 2 Afs 184/2006 - 123, ze dne 27. 7. 2005 - 55, č. j. 2 Afs 207/2005 - 55
(publ. pod č. 1472/2008 Sb. NSS), ze d ne 8. 3. 2007, č. j. 2 Afs 29/2006 - 108, a ze dne
18. 7. 2007, č. j. 9 Afs 28/2007 - 156, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 76/2007 - 48 (publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS)] představuje
stanovení daně podle pomůcek (§31 odst. 5 daňového řádu) náhradní formu stanovení daňové
povinnosti v případech, kdy selže způsob základní, tzn. stanovení daně dokazováním. Je zřejmé,
že vzhledem k chybějícím důkazům nemůže být tato náhradní forma zcela přesná a že se jedná
pouze o kvalifikovaný odhad o tom, jak vysoká by měla být příslušná daň. Tento odhad přitom
musí vykazovat určitou relevanci ve vztahu k realitě a musí vycházet z racionální úvahy obsahující
jednoznačnou konkretizaci skutečností vedoucích k přechodu na pomůcky, jakož i toho, jakých
pomůcek správce daně použil, jakými úvahami byl veden a jaké konkrétní výhody při stanovení
daňové povinnosti ve prospěch daňového subjektu uplatnil.
[25] Rozhodnutí žalovaného požadavky na obsah odůvodnění odpovídající uvedeným
východiskům splňuje, a to i v otázkách vytýkaných žalobcem. Žalovaný v prvé řadě detailně
popsal dosavadní průběh daňového řízení, přičemž neopomněl poukázat na nedostatečnou
součinnost žalobce se správcem daně. Následně pak zjištěný skutkový stav precizně zhodnotil,
a to zejména prizmatem podmínek, jejichž kumulativní splnění je (za současného respektování
principu proporcionality; viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2007,
č. j. 2 Afs 20/2006 - 90, publ. pod č. 1222/2007 Sb. NSS) předpokladem pro stanovení daňové
povinnosti podle pomůcek. Pokud jde o první podmínku (nesplnění některé z povinností
daňového subjektu při dokazování), žalovaný zejména podrobně rozvedl, že žalobce
přes opakované výzvy nedoložil a neprokázal provedení fyzické inventury (zjištění skutečného
stavu) majetku k počátku a ke konci zdaňovacího období roku 2003, provedení inventarizace
majetku za zdaňovací období (porovnání stavu majetku v účetnictví se skutečným stavem
majetku), a nepředložil též skladovou evidenci zásob či evidenci denních tržeb. Přes správními
orgány prokázanou nesprávnost a neprůkaznost žalobcem vedeného účetnictví [§31 odst. 8
písm. c) daňového řádu], žalobce v řízení nepředložil takové důkazy, které by v plném rozsahu
zjištěné vady účetnictví nahradily a nepochybným způsobem doložily veškeré v daňovém přiznání
uvedené příjmy a výdaje.
[26] Žalobcem předloženými doklady se pak žalovaný výslovně zabýval v části týkající se
druhé podmínky (nemožnosti stanovit daň dokazováním pro nesplnění důkazní povinnosti
daňovým subjektem). Konstatoval, že doložené doklady o nákupu nelze v daném případě
považovat za důkazy, které by mohly v plném rozsahu a nepochybně nahradit nesprávné
a neprůkazné účetnictví, neboť prokazují pouze pořízení určitého majetku, nic však již
nevypovídají o jeho použití. Bez průkazně vedené skladové evidence není možné objektivně
posoudit, zda výdaje vynaložené na pořízení zboží lze považovat za výdaje ve smyslu §24 zákona
o daních z příjmů a zda jsou v daňovém přiznání uvedeny ve správné výši.
[27] „Konstrukci pro vyměření daně“ a nepřímo též otázce použití žalobcem prokázaných
výdajů, se pak žalovaný podrobně věnoval v pasáži odůvodnění zabývající se třetí podmínkou
(stanovením daně podle pomůcek dostatečně spolehlivým způsobem). Zde zejmén a poukázal
na skutečnost, že jako pomůcky byly v daném případě použity údaje zjištěné u srovnatelného
subjektu (obdobná lokalita, činnost, rozsah činnosti, pronájem provozovny), které ještě správní
orgány upravily za účelem přiblížení se reálným podmínkám žalobce. Bylo tak např. zohledněno,
že žalobce provozoval činnost ve více pronajímaných provozovnách. Ve smyslu §46 odst. 3
daňového řádu byly též popsány skutečnosti zohledněné coby výhody pro žalobce (odpisy
hmotného majetku, nezdanitelná část základu daně podle §15 zákona o daních z příjmů, daňová
ztráta za zdaňovací období roku 2001 ve výši uplatněné jako odčitatelná položka v daňovém
přiznání za zdaňovací období roku 2003).
[28] Rozsah žalovaným provedeného přezkumu nalezl odraz v odůvodnění jeho rozhodnutí,
z něhož je patrný dosavadní průběh a výsledek daňového řízení v míře potřebné pro zasazení
rozhodnutí o věci do patřičného skutkového a právního kontextu. Je z něho zřejmý vztah
mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně dr uhé. Žalovaný se
důkladně zabýval podmínkami pro stanovení daně podle pomůcek, jakož i procesními otázkami,
a to zejména ve vztahu k uplatněným odvolacím námitkám.
[29] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 3 s. ř. s.), se bude krajský soud výslovně zabývat i žalobní námitkou týkající se nepřihlédnutí
k výši daňové ztráty za zdaňovací období roku 2001 při dodatečném vyměření daně za zdaňovací
období roku 2003 podle pomůcek ve smyslu §46 odst. 3 daňového řádu žalovaným, a rozhodne
též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu