ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.45.2010:61
sp. zn. 4 Ads 45/2010 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: L. U., zast. JUDr.
Jiřím Jančou, advokátem, se sídlem Jeřábkova 5, Brno , proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. 10. 2009, č. j. 10 Ca 385/2007 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 1. 11. 2007,
č. 1028/2007, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního
zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 19. 3. 2007, č. j. OSZ -
63249-9/VD-Ku-2007 a toto rozhodnutí potvrzeno. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že
služební funkcionář postupoval v souladu s dikcí §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o
služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění účinném ke dni vydání
napadeného rozhodnutí (dále jen „služební zákon“), když k uvedenému datu rozhodl o tom, že
nárok na příspěvek za službu nevznikl, protože ke dni následujícímu po skončení služebního
poměru byl odvolateli na jeho žádost ze dn e 27. 11. 2003 přiznán od 1. 1. 2004 starobní důchod
pravomocným rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 2. 2. 2004,
č. j. OSZ-63249/VD-Ha-2004. Tím byla provedena volba mezi příspěvkem a důchodem, jak to
předpokládá §118 odst. 2 služebního zákona, a napadené rozhodnutí je tak v souladu s §116
odst. 4 téhož zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž uvedl, že v listopadu 2003
byl postaven do situace, že jeho služební poměr u Policie České republiky s ohledem na splnění
podmínek odchodu do důchodu dne 1. 1. 2004 skončí uvolněním ze služebního poměru,
a byl vyzván, aby se dostavil na Správu jihomoravského kraje Policie České republiky,
kde s ním administrativní pracovnice sepsala žádost o přiznání starobního důchodu, kterou také
následně podepsal, aniž byl informován o možnosti volby mezi starobním důchodem
a příspěvkem za službu, natož aby by mu byla dána možnost takové volby. Namítal, že žádost
o starobní důchod podepsal fakticky v omylu vyvolaném žalovaným, který na přelomu let 2003
až 2004 zastával názor, že od okamžiku vzniku nároku na starobní důchod není přiznání
příspěvku za službu možné, a tudíž ani osobám splňujícím nárok na přiznání starobního důchodu
nedával možnost volby mezi starobním důchodem a příspěvkem za službu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2009, č. j. 10 Ca 385/2007 – 38, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
uvedl, že podle závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2006,
č. j. 3 As 14/2006 – 115, na nějž se žalobce odvolával, nárok na příspěvek za službu zaniká pouze
v tom případě, že policista při souběhu nároků na starobní důchod a na příspěvek za službu zvolil
podle §118 odst. 2 služebního zákona pobírání důchodu, uplatnil žádost o tuto dávku a vznik
nároku na důchod byl deklarován správním rozhodnutím. Poukázal na skutečnost,
že v projednávané věci podal žalobce po podání žádosti o uvolnění ze služebního poměru v roce
2003 žádost o přiznání starobního důchodu a ten mu byl pravomocně přiznán. K námitce,
že mu nebyla dána možnost volby, respektive že nebyl informován o možnosti volby mezi oběma
nároky, soud uvedl, že zákon dává možnost mezi oběma nároky přímo tomu, kdo je oprávněn
takovou volbu provést, přičemž zákon pro platnost takové volby neukládá žádnou poučovací
povinnost služebnímu orgánu či jinou podmínku, jež by působila nějaký právní následek.
Poukázal na to, že při uplatňování práv a zájmů adresáta práva p latí obecná zásada, že každý
má znát a hájit svá práva a že neznalost zákona neomlouvá; četné výjimky z tohoto pravidla jsou
pak zákonem výslovně upraveny tam, kde je to třeba například k ochraně určitých práv nebo tam,
kde by mohlo při takové neznalosti zákona dojít k něčí neopodstatněné újmě. Pro daný případ
však takové pravidlo neplatilo, neboť se jednalo o aplikaci právního předpisu, jehož znění bylo
veřejně dostupné, a tak jako u jiných existujících nároků policistů či vůbec zaměstnanců
je na každém policistovi, aby si ohledně svých zákonných nároků sám zjistil potřebné informace,
které se těchto nároků a jejich uplatňování týkají. Proto nelze podle názoru soudu v ejít na stěžejní
námitku žalobce, že by tím, že je služební orgán při sepisování žádosti o starobní důchod
výslovně nepoučil o možnosti zažádat alternativně o příspěvek za službu, porušil zákon nebo
by tím dokonce bylo možno dovozovat neplatnost rozhodnutí o přiznání důchodu nebo vzniku
nároku na služební příspěvek. Poukázal na dikci zákona, z níž jasně plyne, že volbu je možné
provést pouze při souběhu uvedených nároků, nikoliv tedy až poté co bylo o přiznání starobního
důchodu již pravomocně rozhodnuto, přičemž z uvedeného nelze ani dovozovat závěr,
že by snad žalobce žádost o přiznání starobního důchodu činil nesvobodně či pod nátlakem,
a tak by se mohlo jednat o neplatný právní úkon. Nepovažoval námitku žalobce, že mělo
být rozhodnuto o tom, že nárok na příspěvek za službu nevznikl, neboť ke dni následujícímu
po skončení služebního poměru byl žalobci na jeho žádost od 1. 1. 2004 přiznán starobní
důchod, za důvodnou, protože o přiznání nároku lze rozhodovat pouze na žádost, ani z dikce
zákona neplyne, že by měla být vydána dvě rozhodnutí týkající se obou nároků. Žalobu
proto podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějšíc h
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., v níž uvedl, že mu bylo v listopadu 2003 ústně
sděleno, že jeho služební poměr s ohledem na splnění podmínek odchodu do důchodu dnem
1. 1. 2004 skončí, a byl vyzván, aby se dostavil na Správu Jihomoravského kraje Policie České
republiky, kde s ním byla sepsána žádost o starobní důchod. Poukázal na skutečnost, že mu takto
nebyla dána žádná možnost volby, když již do Brna jel s tím, že s ním bude sepisována pouze
žádost o starobní důchod a stejně jako dalším mu bylo sděleno, že na příspěvek za službu nemá
nárok a že mu může být přiznán toliko starobní důchod. Uvedl, že v prvé řadě se nejedná toliko o
okolnost, že žalovaný nepoučil žalobce při sepisování žádosti o starobní důchod výslovně o
možnosti zažádat alternativně o příspěvek za službu, jak to Městský soud v Praze zúžil, ale
především o to, že žalovaný u policistů vůbec nep řipouštěl alternativní nárok na příspěvek za
službu a zásadně odmítal poskytnutí příspěvku za službu, pokud takový nárok byl v souběhu
s nárokem na starobní důchod. Poukázal na právní výklad §118 odst. 2 služebního zákona
učiněný rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze 17. 8. 2006, č. j. 3 As 14/2006 – 115, který
měl být aplikován nikoli až od 17. 8. 2006, jak to žalovaný nyní interpretuje, ale od počátku
účinnosti předmětného ustanovení služebního zákona. Nutně tak podle jeho názoru musí
vyznívat nepřiléhavě závěr Městského soudu, že mělo jít „o aplikaci právního předpisu, jehož znění
je (bylo) veřejně dostupné a je na každém policistovi (zaměstnanci), aby si ohledně svých zákonných nároků
sám zjistil potřebné informace, které se těchto nároků a jejich uplatňování týkají“ , když žalovaný §118
odst. 2 služebního zákona vykládal a uplatňoval až do léta roku 2006 nez ákonným způsobem.
Podotkl, že jak pak mohl policista zjistit správnou aplikaci a potřebné informace k aplikaci tohoto
ustanovení, když i M. J., jakožto dlouholetý předseda Nezávislého odborového svazu Policie
České republiky, v článku Dosáhnou policisté stejného zabezpečení jako vojáci? uveřejněného v novinách
Naše Policie, ročník 10, číslo únor – březen 2003, str. 5 – 6, výslovně k úpravě ve služebním
zákoně uvedl: „Příspěvek nenáleží po splnění podmínek nároku na starobní důchod“ . Dále uvedl, že
Městský soud v Praze ani nevzal v úvahu, respektive nedoplnil dokazování podle §77 odst. 2 s. ř.
s. o důkazy předložené s podáním ze dne 16. 3. 2009, tj. o prohlášení JUDr. V. N. a V. Ch. ze dne
10. 3. 2009, kteří rovněž prokazují, že jim na dotaz bylo sděleno, že na přiznání příspěvku za
službu nemají nárok a může s nimi být sepsána toliko žádost o starobní důchod. Především
poukázal na to, že Městský soud v Praze pominul §145 odst. 1 služebního zákona, kterým je ve
služebním zákoně vymezena neplatnost právního úkonu. Konstatoval, že pokud žalovaný na
přelomu let 2003 a 2004 z astával striktní stanovisko, že žadateli příspěvek za službu po splnění
podmínek nároku na starobní důchod nenáleží, tudíž nedal žadateli možnost volby mezi těmito
nároky, nemohl si žadatel svobodně „zvolit“ nárok na starobní důchod, a proto žádost o přiznání
starobního důchodu, která byla připravena Správou Jihomoravského kraje Policie České
republiky a stěžovatelem jen podepsána, se fakticky příčí §118 odst. 1 služebního zákona, takže
se vzhledem k okolnostem tohoto úkonu jednalo od počátku o neplatný právní úkon. Závěrem
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podle jeho názoru stěžovatel důvo dy
uvedenými v kasační stížnosti neprokázal nezákonnost, jež by spočívala v nesprávném právním
posouzení otázky soudem prvého stupně, ani tvrzené zákonem specifikované vady řízení.
Konstatoval, že z věcného hlediska ani neuvedl skutečnosti či okolnosti, kt eré by správními
orgány nebo soudem nebyly v předchozím řízení posuzovány. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a dů vody obsaženými v kasační stížnosti. Z obsahu kasační
stížnosti plyne, že ji stěžovatel podává z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení .
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne
27. 11. 2003 podal Žádost o důchod příslušníků Policie České republiky, ostatních ozbrojených
bezpečnostních sborů a bezpečnostních služeb a příslušníků Hasičského záchranného sboru
č. j. PJM-13-4/FPO-12-2004, jíž žádal o přiznání starobního důchodu od 1. 1. 2004.
Rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 2. 2. 2004, č. j. OSZ -
63249/VD-Ha-2004, mu byl starobní důchod od 1. 1. 2004 přiznán. Dne 27. 10. 2006 zaslal
stěžovatel žalovanému žádost o výpočet příspěvku za službu ze dne 26. 10. 2006, v níž uvedl, že
mu volba mezi starobním důchodem a příspěvkem za službu byla upřena, a proto žádá o výpočet
příspěvku za službu a v případě, že by jeho výše byla pro něho výhodnější než výše starobního
důchodu, který pobíral, také o jeho výplatu od 1. 1. 2004. Dne 15. 12. 2006 podal stěžovatel
Žádost o příspěvek za službu č. j. PJM -13-209/FPO-12-2006, jíž žádal o přiznání tohoto
příspěvku od 1. 1. 2004. Rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnit ra
ze dne 19. 3. 2007, č. j. OSZ -63249-9/VD-Ku-2007, mu nebyl příspěvek za službu od 1. 1. 2004
přiznán, protože, jak bylo uvedeno v odůvodnění, stěžovatel si zvolil nárok na starobní důchod
žádostí ze dne 27. 11. 2003 ve smyslu §118 odst. 2 služebního z ákona a příspěvek za službu mu
nenáleží. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 11. 4. 2007 odvolání, které bylo
rozhodnutím ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 1. 11. 2007, č. 1028/2007,
zamítnuto a rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech
služebního poměru ze dne 19. 3. 2007, č. j. OSZ -63249-9/VD-Ku-2007, potvrzeno. Nato podal
správní žalobu k Městskému soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud nejprve poukazuje na dosavadní judikaturu správních soudů,
která je spojena s řešením vztahu mezi příspěvkem za službu a nárokem na starobní důchod.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2006, č. j. 3 As 14/2006 – 115,
na nějž odkazoval jak stěžovatel, tak také žalovaný v napadeném rozhodnutí, „nárok na příspěvek
za službu podle §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., zaniká pouze v tom případě, že policista při souběhu
nároků na starobní důchod a na příspěvek za službu zvolí podle §118 odst. 2 téhož zákona pobírání důchodu,
uplatní žádost o tuto dávku a vznik nároku byl deklarován správním rozhodnutím.“ Tento právní názor
potvrdily nebo na něj odkázaly rozsudky zdejšího soudu ze dne 7. 3. 2007, č. j. 2 As 65/2006 - 72,
ze dne 14. 3. 2007, č. j. 2 As 68/2006 - 60, a ze dne 27. 4. 2007, č. j. 5 As 71/2006 - 86,
nebo rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. 3. 2006,
č. j. 63 Cad 30/2005 – 18, publikovaný pod č. 895/2006 Sb. NSS.
Podle posledně citovaného rozsudku „právo provést volbu mezi nárokem na příspěvek za službu
a nárokem na starobní důchod dle §118 odst. 2 zákona ČNR 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků
Policie české republiky, nemůže být úspěšně uplatněno v řízení o nároku na starobní důchod vedeném dle zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve kterém takové právo volby není upraveno“. V tomto případě
byla situace taková, že žalobce již pobíral příspěvek za službu, přičemž poté, co mu žalovaný
oznámil, že mu nárok na tuto dávku zanikne, podal žádost o starobní důchod, který mu byl
rozhodnutím přiznán. Možnosti volby mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem
se dovolával až v odvolání proti rozhodnutí o přiznání starobního důchodu.
V rozsudku 4 Ads 121/2008 – 60, ze dne 20. 2. 2009, Nejvyšší správní soud vyslovil,
že „pro posouzení věci je nerozhodné, že v žalobou napadeném rozhodnutí žalovaného chyběla informace
pro stěžovatele o možnosti volby mezi příspěvkem za služb u nebo důchodem, která je zakotvena v ustanovení
§118 odst. 2 služebního zákona při souběhu nároku na příspěvek za službu a na starobní, plný invalidní nebo
částečný invalidní důchod. Z žádného právního předpisu (ať jíž zák. č. 582/1991 Sb., z tehdy platného
správního řádu) totiž nevyplývá povinnost žalovaného takovou informaci posky tnout, i když lze připustit,
že postup správního orgánu a absence vyčerpávajícího poučení nebyla příliš korektn í. Nicméně stěžovatel o tom,
že mu byl starobní důchod přiznán ve výši výrazně nižší než byl pobíraný příspěvek za službu, přinejmenším věděl
již od doby, kdy začal důchod pobírat, tj. od března 2004, avšak možnosti podání opravného prostředku proti
němu rovněž nevyužil“.
V nyní projednávané věci nejsou pochybnosti o tom, že stěžovatel žádostí ze dne
27. 11. 2003 uplatnil nárok na starobní důchod od 1. 1. 2004, a že rozhodnutím ze dne 2. 2. 2004
mu byl starobní důchod od 1. 1. 2004 přiznán. Pokud se tedy aplikuje na nyní posuzovaný případ
právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 14/2006 – 115 ze dne
17. 8. 2006, pak je patrné, že tím, že stěžovatel požádal o starobní důchod a vznik nároku byl
rozhodnutím ze dne 2. 2. 2004 deklarován, vyloučil možnost souběhu nároku na starobní důchod
a na příspěvek za službu a nárok na příspěvek za službu zanikl. Rozhodující senát se nehodlal
odchýlit od dosavadní judikatury, a její aplikace musí nutně vést k závěru, že stěžovatel tím,
že podal žádost o starobní důchod a tento mu byl přiznán, fakticky provedl volbu mezi
příspěvkem za službu a mezi starobním důchodem, a to tak, že si vybral starobní důchod.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že žalovaný na přelomu let 2003 a 2004 zastával
striktní stanovisko, že žadateli po splnění podmínek nároku na starobní důchod příspěvek
za službu nenáleží a z tohoto důvodu žadatele o možnosti volby mezi dávkami výše uvedenými
neinformoval. Nelze však již souhlasit s názorem, že si stěžovatel svobodně nezvolil nárok
na starobní důchod a že vzhledem k okolnostem tohoto úkonu je žádost o starobní důchod
neplatným právním úkonem.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 8. 20 07, č. j. 2 As 88/2006 – 56, vyslovil,
že „Požadavek, aby právní úkon, má-li mít právní účinky, byl učiněn svobodně, je obecné pravidlo soukrom ého
práva platné zásadně i v právu veřejném.“ V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uznal zásadu
soukromého práva, že právní úkon osoby způsobí právní následek s tímto úkonem spojený
pouze za předpokladu, že není stižen neplatností, platnou zásadně i v právu veřejném. Podobný
institut neplatnosti právního úkonu policisty je upraven v §145 služebního zákona,
jehož se stěžovatel dovolával a který obsahově odpovídá §242 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce (dále jen „zákoník práce z roku 1965“) a je též podobný úpravě v současném zákonu
č. 262/2006 Sb., zákoník práce (viz jeho §18 a násl.), která zásadně vychází z úpravy
v občanském právu, či úpravě v obecné normě občanského práva, zákoně č. 40/1964 Sb.,
občanském zákoníku. Všem zmíněným zákonům je společné, že úkon osoby je neplatný, nebyl-li
učiněn mimo jiné svobodně či se příčí (odporuje) zákonu. Jakkoli právní úprava vztahující
se na řízení ve věcech starobního důchodu, tj. zákon o důchodovém pojištění, zákon
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, zákon č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), jejž nahradil zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, podobné
výslovné vyjádření požadavku, aby úkon, má- li mít právní účinky, byl učiněn svobodně
a neodporoval zákonu, nemá, nutno mít uvedený požadavek za obecné pravidlo soukromého
práva platné zásadně i v právu veřejném (není- li veřejnoprávní úpravou explicitně či implicitně
vyloučeno, přičemž taková výluka by se musela opírat o ústavně konformní důvody, zejména
sloužit ochraně jiné ve srovnání se svobodou jednotlivce obdobně důležité ústavní hodnoty
a respektovat princip proporcionality). Uvedený výklad je ostatně reflexí čl. 1 věty první Listiny
základních práv a svobod, jednoho z klíčových podle níž lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti
i v právech.
Stěžovatel především tvrdí, že žádost o starobní důchod nepodal svobodně,
neboť mu žalovaný sdělil, že po uvolnění ze služebního poměru má nárok pouze na starobní
důchod, přičemž nebyl nikterak poučen o tom, respektive mu bylo zatajeno, že má možnost
volby mezi nárokem na příspěvek za službu a starobním důchodem. Stěžovatel tedy považoval
za stěžejní posoudit, zdali jeho žádost o starobní důchod není neplatná ze dvou důvodů, a to (1)
proto, že nebyla učiněna svobodně, tj. absentovala náležitá vůle, a (2) proto, že odporuje zákonu
(výslovně označil §118 odst. 1 služebního zákona).
Podle teorie soukromého práva se za úkon učiněný svobodně nepovažuje, a) byl-li tento
úkon učiněn v důsledku přímého fyzického donucení – vis absoluta (není přitom rozhodné,
od koho fyzické donucení pochází), nebo b) byl-li právní úkon učiněn v důsledku psychického
donucení (nátlaku), zejména bezprávné výhrůžky – vis compulsiva (rozhodující je přitom působení
bezprávné výhrůžky v době učinění právního úkonu), když výhrůžka znamená, že jednající
je v důsledku jejího druhu a intenzity přinucen za daných o kolností konkrétního případu
ke svému projevu vůle vzbuzením důvodné bázně (strachu). Od bezprávné výhrůžky je však
třeba odlišovat tíseň. Ani při tísni nejedná sice osoba svobodně, avšak její jednání není ovlivněno
ani fyzickým donucením, ani bezprávnou výhrůžkou. Proto jednání v tísni není podrobeno
absolutní neplatnosti [je-li právní úkon neplatný, protože není učiněn svobodně, tj. jednáním
sub a) a b), je stižen absolutní neplatností; viz. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan
Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 313 – 450, nebo například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99, publikovaném v časopise
Právní rozhledy č. 4/2001]. Aplikuje-li Nejvyšší správní soud shora popsané podmínky na žádost
stěžovatele o starobní důchod, je nepochybné, že jeho žádost o starobní důchod nebyla podána
ani v důsledku přímého fyzického ani psychického donucení, což ostatně stěžovatel ani netvrdil,
a nelze ji proto považovat za neplatnou. Není-li žádost o starobní důchod neplatná, nelze
v žádném případě hovořit ani o tom, že by za stejných podmínek svobody vůle bylo možno
volbu mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem považovat za neplatnou.
Nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že by žádost o starobní důchod a v důsledku
toho také volba mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem odporovala zákonu.
Aby uvedená žádost o starobní důchod odporovala zákonu, musela by být učiněna tehdy, pokud
by byla zákonem výslovně zakázána, nebo jinými slovy tehdy, pokud by se ocitla v rozporu
se zákonným zákazem (právní úkon contra legem, popřípadě s imperativním příkazem, který není
sice zákonem výslovně formulován, ale ze zákona vyplývá). Přitom by nemuselo jít o rozpor
pouze se služebním zákonem či zákonem o důchodovém pojištění, nýbrž i s jinými zákony,
kterým by obsah žádosti o starobní důchod a volby mezi příspěvkem za službu a starobním
důchodem odporoval. Avšak taková situace v projednávaném případě nenastala, neboť volbu
mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem, kterou stěžovatel učinil žádostí o starobní
důchod, služební zákon v §118 odst. 2 výslovně umožňoval, a v případě žádosti o starobní
důchod jsou splněny podmínky §81 a násl. zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a pro vádění
sociálního zabezpečení. Nejvyšší správní soud přitom nezjistil, že by stěžovatelem učiněná volba
ve smyslu §118 odst. 2 služebního zákona odporovala jakémukoli jinému ustanovení služebního
zákona, a ani nezjistil, že by byla v rozporu s jiným (jinými) zákonem (zákony); totéž platí
i pro žádost o starobní důchod. Nejvyšší správní soud nesdílí ani názor stěžovatele, že jeho
žádost o starobní důchod se fakticky příčí §118 odst. 1 služebního zákona. Toto ustanovení totiž
řeší souběh nároků na příspěvek za službu a příspěvku za službu podle jiných zákonů (přímý
odkaz na §33 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků) a nemá žádný
vztah k žádosti o starobní důchod a k volbě mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem.
Nejvyšší správní soud proto námitkám o neplatnosti žádosti o starobní důchod a volby mezi
příspěvkem za službu a starobním důchodem stěžovatele nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, že na daný případ
lze aplikovat obecné zásady vigilantibus iura scripta sunt (jen bdělým náležejí práva) a ignorantia legis
non excusat (neznalost zákona neomlouvá, presumpce znalosti zákona; podmínkou jejího uplatnění
je náležitá publikace zákona) platné již z dob římského práva. Ustanovení §118 odst. 2
služebního zákona bylo v době, kdy stěžovatel podával žádost o starobní důchod, platné a účinné
a umožňovalo při splnění zákonných podmínek volbu mezi příspěvkem za službu a starobním
důchodem. Přesto, byť žalovaným o této možnosti výslovně nepoučen, podal stěžovatel žádost
o starobní důchod, aniž by měl vědomost o nároku vyplývajícím mu z §118 odst. 2 služebního
zákona, o němž však vědět měl a mohl. Nelze proto za této situace považovat jeho jednání
za souladné ze shora citovanými zásadami, a tudíž ani n elze vyslovit, že by nevědomost
o nárocích při ukončení služebního poměru bylo lze považovat za skutečnost, která
by z jím podané žádosti o starobní důchod činila úkon učiněný nikoli svobodně, nebo za úkon,
jenž by odporoval zákonu.
Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou též námitku, že Městský soud v Praze
nedoplnil dokazování podle §77 odst. 2 s. ř. s. o důkazy předložené s podáním ze dne
16. 3. 2009, tj. o prohlášení JUDr. V. N. a V. Ch. ze dne 10. 3. 2009, kteří stejně jako stěžovatel
tvrdí, že jim na dotaz bylo sděleno, že na přiznání příspěvku za službu nemají nárok a může
s nimi být sepsána toliko žádost o starobní důchod. Nejvyšší správní soud podotýká, že
předložená prohlášení na skutkovém stavu, jenž byl v průběhu správního řízení zjištěn, ničeho
nemění, jen podporují tvrzení stěžovatele o tom, že také JUDr. V. N. a V. Ch. nebyli informováni
o volbě mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem. Je vhodné poznamenat, že tato
prohlášení jsou se zřetelem k věci zcela nerozhodné. Městský soud v Praze, který tak vycházel
v souladu s §75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu, nepochybil, pokud nenařídil jednání (s čímž stěžovatel vyjádřil souhlas), neboť
vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu správním orgánem, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, nebylo třeba provádět dokazování, a to zejména k tvrzení, že žalovaný
v předmětném období neumožňoval volbu mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem.
Námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze pro nedostatek
skutkových důvodu, byť důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatel v kasační stížnosti
výslovně neoznačil, přestože svým obsahem k tomuto uvedená námitka směřovala, Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v rozhodnutí Městského soudu v Praze nezjistil
namítaná pochybení, kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s . ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné náklady mu vzniklé ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel s podanou kasační stížností úspěch neměl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu