ECLI:CZ:NSS:2010:5.AFS.9.2010:93
sp. zn. 5 Afs 9/2010 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: J. L., zastoupen
Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou se sídlem Klatovy, Komenského 4, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Plzeň, Hálkova 14, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2009, č. j. 57 Ca 79/2008
- 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutími žalovaného ze dne 17. 7. 2008, č. j. 6806/08-1100-402099 a ze dne
25. 5. 2009, č. j. 4343/09-1100-402099, byla podle ustanovení §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní“)
zamítnuta odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům č. 1080000137
a č. 1080000321, kterými byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2000 ve výši 124 460 Kč a za zdaňovací období roku 2001 ve výši
121 044 Kč.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce (dále jen stěžovatel) správními žalobami. Krajský
soud v Plzni usnesením ze dne 2. 9. 2009, č. j. 57 Ca 41/2008 - 33 spojil obě věci ke společnému
projednání a rozhodnutí a rozhodl rozsudkem dne 30. 10. 2009 tak, že žaloby zamítl.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku nejprve zrekapituloval skutkový stav nyní
projednávané věci. Konstatoval, že u stěžovatele byla dne 25. 2. 2003 zahájena daňová kontrola
na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 a 2001, v jejím průběhu bylo
provedeno větší množství procesních úkonů. Zpráva o daňové kontrole byla se stěžovatelem
projednána dne 7. 4. 2005. Stěžovatel byl v rozhodných obdobích ve smyslu ust. §13 zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů spolupracující osobou své manželky J. L., která provozovala
cukrárnu. Stěžovatel v uvedených obdobích neprovozoval jinou činnost. Podíl stěžovatele jako
spolupracujícího manžela na příjmech a výdajích činil 50%. Účetnictví spolupracujících manželů
vedla manželka stěžovatele. Správce daně na základě šetření u dodavatelů manželky stěžovatele
zjistil, že ne o všech dodávkách surovin bylo účtováno. Na výzvu správce daně manželka
stěžovatele uvedla, že část nakoupených surovin zahrnula do svého majetku, použila je
k podnikání, byly surovinami pro výrobu a použila jich k dosažení zdanitelných příjmů; uvedla
rovněž, že měly být předmětem účetnictví a nebylo o nich účtováno. K prokázání těchto tvrzení
navrhla manželka stěžovatele jako důkazní prostředek evidenci tržeb v hotovosti, svědecké
výpovědi zaměstnanců, případně prověření výše tržeb prostřednictvím průměrné obchodní
přirážky a průměrného poměru mezi prodejní cenou výrobků a pořizovací cenou zpracovávaných
surovin. Ohledně dodávek od tří konkrétně určených dodavatelů uvedla, že tyto dodávky nebyly
zahrnuty do obchodního majetku, nebyly použity při podnikání a nebylo o nich účtováno. Tyto
suroviny a výrobky byly použity pro osobní spotřebu její a její rodiny. Pro svá tvrzení nenavrhla
žádné důkazní prostředky. Na základě provedené daňové kontroly u manželky stěžovatele vydal
správce dodatečné platební výměry a dodatečně vyměřil stěžovateli, jakožto spolupracující osobě
dle ust. §13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací
období roku 2000 a 2001. Odvolání proti těmto dodatečným platebním výměrům žalovaný
částečně vyhověl a doměřenou daň snížil.
Následně rozhodnutí žalovaného o odvolání stěžovatel napadl správní žalobou. Krajský
soud zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak i platební výměry správce daně s odůvodněním,
že sice formálně byla daň z příjmů žalobkyni doměřena na základě dokazování, avšak fakticky
se minimálně na straně příjmů jednalo o stanovení daně za pomoci pomůcek dle ustanovení §31
odst. 5 zákona o správě daní. Na základě rozsudků krajského soudu uložil žalovaný správci daně,
aby pokračoval v daňovém řízení. Stěžovatel byl následně seznámen se stavem řízení a bylo mu
sděleno, že daň za zdaňovací období roku 2000 a 2001 bude stanovena podle pomůcek. Za tímto
účelem provedl správce daně místní šetření u dvou srovnatelných daňových subjektů a žalobkyni
stanovil daňovou povinnost dle ustanovení §31 odst. 5 zákona o správě daní podle pomůcek.
S tímto postupem vyjádřil stěžovatel nesouhlas, neboť dle jeho názoru nebyly naplněny zákonné
podmínky pro stanovení daně tímto náhradím způsobem. Odvolání proti dodatečným platebním
výměrům (specifikace viz shora) žalovaný zamítl.
Podané správní žaloby zamítl i krajský soud s tím, že žalobní výtky směřující ke způsobu
vyměření daně, jsou nedůvodné. Ohledně splnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek
krajský soud dospěl k závěru, že pokud manželka stěžovatele neúčtovala o dodávkách surovin
od svých dodavatelů a na výzvu správce daně uvedla, že o části dodávek mělo být účtováno,
neboť byly použity při podnikání, staly se surovinami a sloužily k dosažení zdanitelných příjmů,
přičemž se jednalo o suroviny mnohonásobně vyšší hodnoty než u těch dodávek, o kterých taktéž
účtováno nebylo, ale byly použity pro osobní spotřebu rodiny, pak závěr správce daně o tom,
že účetnictví nebylo vedeno v souladu s ustanovením §7 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), je zcela legitimní. Důkazní břemeno
dle ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní se vztahuje nejen k prokázání skutečností
uváděných daňovým subjektem v daňovém přiznání, ale taktéž ke skutečnostem vážícím
se k daňové povinnosti daňového subjektu v přiznání neuvedeným. Výzva správce daně
k prokázání tvrzení, že část nákupu surovin byla určena pro osobní spotřebu, měla s ohledem
na skutková zjištění oporu v ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní. Je tomu tak zejména
i proto, že šetřením u dodavatelů manželky stěžovatele bylo zjištěno, že se jednalo o zboží
a suroviny, které byly běžně odebírány pro její podnikatelskou činnost stejným způsobem, navíc
doklady obsahovaly její identifikaci jako odběratele (označení provozovny, IČ, příp. DIČ nebo
evidované číslo odběratele). Manželka stěžovatele sama uvedla, že nebylo účtováno o všech
nákupech zboží, nebyl evidován veškerý prodej (např. nápojů a koktejlů, pultový prodej
zmrzliny). Na podporu svých tvrzení sice navrhla jako důkazní prostředek výpovědi svých blíže
nespecifikovaných zaměstnanců, ale následně od tohoto návrhu sama odstoupila, když uvedla,
že tyto osoby použití nakoupených věcí nemohly znát, ani ho ovlivnit a jeho použití bylo
na těchto osobách nezávislé. Tím, že manželka stěžovatele neprokázala svá tvrzení, byla naplněna
jedna z podmínek pro stanovení daně náhradním způsobem, tj. pomocí pomůcek.
Taktéž další podmínka pro stanovení daně podle pomůcek byla dle názoru krajského
soudu splněna. Manželka stěžovatele nepředložila důkazní prostředky, z nichž by bylo možné
zjistit, kolik zboží a surovin nakoupila, kolik zboží bylo prodáno; jaké množství jídel, nápojů,
koktejlů, dezertů a zmrzliny bylo z nakoupených surovin vyrobeno a skutečně prodáno; kolik jich
bylo použito pro osobní spotřebu rodiny, příp. kolik bylo spotřebováno (zkonzumováno) jejími
zaměstnanci; evidence o pultovém prodeji nebyla vedena. Předložená evidence denních tržeb
nebyla vedena v souladu s rozhodnutím správce daně o uložení záznamní povinnosti, a proto ani
ona nebyla způsobilá prokázat skutečné objemy nakoupených surovin a prodaných výrobků.
Inventarizace veškerého majetku a závazků nebyla doložena a jak sama manželka stěžovatele dne
30. 4. 2003 uvedla, nevedla ani žádnou evidenci pohledávek a závazků. Soupis o provedení
inventury zboží a surovin provedený pouze ke konci zdaň. období roku 2000 považoval správce
daně vzhledem ke shora uvedenému za nevěrohodný. Závěr o tom, že daň nemohla být
stanovena dokazováním, krajský soud tedy sdílel se žalovaným. Manželka stěžovatele a tudíž
i stěžovatel nesplnili povinnosti dle ustanovení §16 odst. 2 písm. e) a ustanovení §31 odst. 9
zákona o správě daní a nesprávnosti údajů v daňovém přiznání se týkaly jak stránky příjmové, tak
i výdajové, manželka stěžovatele i stěžovatel tedy neprokázali svá tvrzení učiněná v průběhu
daňové kontroly. Krajský soud s ohledem na shora uvedené nepřisvědčil ani další žalobní námitce
spočívající v namítaném zneužití institutu pomůcek. Po zjištěních správce daně byla manželka
stěžovatele několikráte vyzývána k prokázání svých tvrzení, avšak tato žádné důkazní prostředky
nepředložila ani nenavrhla.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost opírající se o ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel se především dovolává prekluze práva daň za zdaňovací období roku 2000
a 2001 dodatečně vyměřit. Dále má za to, že daňová kontrola byla zahájena v rozporu se závěry
Ústavního soudu ČR ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, tedy bez existence podezření
o zkrácení daňové povinnosti, daňový subjekt (stěžovatel) nebyl o konkrétních důvodech
takového podezření zpraven ještě před zahájením daňové kontroly.
Stěžovatel je přesvědčen, že pouhé přiznání se k tomu, že část nezaúčtovaných dodávek
zboží a surovin měla být předmětem účetnictví, nemůže být důvodem pro stanovení daně podle
pomůcek i z dodávek, které byly použity pro osobní spotřebu. Prokazování osobní spotřeby a její
přípustnosti a přiměřenosti představuje nepřípustné vybočení správního orgánu z jeho
pravomocí. Správce daně nesprávně odůvodnil použití pomůcek při stanovení daně složitostí
výpočtu obchodní přirážky, a nikoli neúplností účetnictví. Stěžovatel má za to, že došlo
ke zneužití institutu pomůcek tak, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 8. 2007, č. j. 8 Afs 8/2006 - 157.
Stěžovatel dále uvádí, že nesplnění některé z povinností daňového subjektu
při dokazování musí ctít princip proporcionality. Nelze tedy přistoupit ke stanovení daně podle
pomůcek za situace, kdy daňový subjekt nesplní svou důkazní povinnost pouze k některé
minoritní položce. Musí se vždy jednat o zásadní pochybení, které je způsobilé zpochybnit
účetnictví jako celek. Postatou v daném případě je to, že manželce stěžovatele byly poskytnuty
i jiné dodávky surovin než ty, o kterých bylo účtováno. Účetním případem ve smyslu §7 zákona
o účetnictví je skutečnost, která je předmětem účetnictví. Ne každé jednání podnikatele
je účetním případem, účetní případ by měl vyjadřovat podnikatelskou činnost daňového subjektu.
Proto, aby bylo možné přistoupit ke stanovení daně podle pomůcek, je třeba prokázat,
že účetnictví je neúplné v tom směru, že neobsahuje všechny účetní případy. Přitom musí být
prokázáno, že nezaúčtovaná dodávka je účetním případem a že měla být zaúčtována. Zákon
nestanoví, že v případě neprokázání skutkové verze přednesené daňovým subjektem ve svých
důsledcích znamená, že dodávka je účetním případem. Není-li zřejmý osud konkrétní dodávky,
nelze dovozovat, že má vztah k podnikatelské aktivitě daňového subjektu. Pokud manželka
stěžovatele v rámci daňové kontroly uvedla, že část dodávek sloužila k její osobní spotřebě,
resp. potřebám rodiny, pak nemá ze zákona povinnost toto tvrzení prokazovat. Byl to naopak
správce daně, který byl povinen vyvrátit toto tvrzení daňového subjektu, že konkrétně označené
dodávky sloužily k osobní spotřebě.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem správce daně, že daňovou povinnost nebylo
možno bez součinnosti s daňovým subjektem stanovit dokazováním. Důvodem pro stanovení
daně dle pomůcek nebylo neúplné účetnictví manželky stěžovatele, ale nemožnost stanovit
přesnou výši obchodní přirážky. Není dána příčinná souvislost mezi jednáním daň. subjektu
a nemožností stanovit daň dokazováním. Příčinou není porušení zákona, ale rozhodnutí o výši
obchodní přirážky. Výpočet průměrné obchodní přirážky může být použit jako pomůcka pouze
za situace, kdy je obchodní přirážka zjištěná z účetnictví daňového subjektu zpochybněna. Pak
je otázkou, zda za takových okolností je daňová povinnost stěžovateli stanovena dostatečně
spolehlivě.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že odkázal na svá
rozhodnutí o odvolání; se závěry stěžovatele nesouhlasí. K prekluzi práva daň doměřit nedošlo.
Právo správce daně provádět u daňového subjektu daňovou kontrolu vyplývá z příslušných
ustanovení daňového řádu. Naopak povinnost správce daně sdělovat daňovému subjektu bližší
důvody pro zahájení daňové kontroly nevyplývá z žádného právního předpisu. Na této
skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu ČR. Žalovaný
navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu stížnostních námitek, vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační
stížnosti ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.; neshledal přitom vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Pokud jde o první okruh stížních námitek vztahujících se k posouzení prekluze práva
dodatečně doměřit daň s ohledem na skutečnost, že o důvodech daňové kontroly nebyl
stěžovatel zpraven před jejím zahájením, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne
18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, pak s těmito námitkami nelze souhlasit.
Odpověď na otázku, zda došlo k zákonnému zahájení daňové kontroly je přitom
východiskem pro závěr, zda daňová kontrola jako taková představuje úkon směřující
k dodatečnému vyměření daně. Dle ustanovení §47 odst. 1 zákona o správě daní platí, že … nelze
daň vyměřit ani doměřit, či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období,
v němž vznikla daňová povinnost… Pokud by však daňová kontrola byla považována za nezákonně
zahájenou, pak není způsobilá vyvolat účinky předvídané ustanovením §47 odst. 2 zákona
o správě daní: Byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému
stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit
a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat
daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové
přiznání nebo hlášení podat. (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2010, sp. zn.
I. ÚS 2082/09, dostupný z www.nalus.usoud.cz).
Není sporu o tom, že dle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního
soudu (…) závazná pro všechny orgány i osoby. Poměrně rozsáhlá judikatura Ústavního soudu
(např. nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nebo nález ze dne 18. 11. 1998, sp. zn.
I. ÚS 77/97, přístupné na www.nalus.usoud.cz) přisuzuje právnímu názoru obecné povahy
obsaženému v odůvodnění nálezu Ústavního soudu obecnou závaznost, za podmínky řešení
typově shodných případů. Tento přístup ovšem nelze chápat dogmaticky; Ústavní soud ostatně
sám ve svých nálezech (například i v posledně zmiňovaném) nevylučuje, aby obecné soudy
přistupovaly k jeho judikatuře emancipovaně a připouští, že z opodstatněných a důkladně
vysvětlených důvodů mohou být jeho závěry revidovány. Shodně s tím judikoval opakovaně
v minulosti i zdejší soud (viz například rozsudek ze dne 14. 9. 2005, č .j. 2 Afs 180/2004 - 44).
V odůvodnění stěžovatelem uváděného nálezu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07
Ústavní soud, mimo jiné, uvedl, že: „již v minulosti vymezil ústavněprávní mantinely, v nichž jsou orgány
státu povinny se pohybovat, pokud jde o stanovení, zjišťování a vymáhání daňové povinnosti jednotlivce. Mimo jiné
uvedl, že pokud jde o proceduru zjišťování, ověřování a vymáhání daňové povinnosti, je správce daně vázán
ust. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech
a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. (...) Ústavní soud již rovněž judikoval,
že této ústavní kautele odpovídá subjektivní právo jednotlivce na všeobecnou ochranu svobodné sféry osoby. (…)
Do oblasti svobodné sféry jednotlivce pak spadá i právo jednotlivce na takzvané informační sebeurčení. Jen osoba
sama je oprávněna rozhodnout o tom, jaké údaje o sobě poskytne včetně údajů o své pracovní, ekonomické
či podnikatelské aktivitě, pokud zákon neukládá v tomto směru osobě povinnost tak, jak to předvídá čl. 4 odst. 1
Listiny. Přesněji řečeno čl. 4 odst. 1 Listiny působí komplementárně ve vztahu k čl. 2 odst. 2 Listiny v tom
smyslu, že zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst. 2 na individuální osoby (…) Jinými slovy, státní moc
si při stanovení a vybírání daní a poplatků musí počínat v mezích stanovených zákonem, který již svou povahou
představuje zásah do základního práva na vlastnictví, jejž zároveň legitimuje. V podmínkách materiálního
právního státu je navíc nezbytné toto ustanovení vykládat nikoliv pouze v tom smyslu, že orgán veřejné moci
je oprávněn uplatnit vůči jednotlivci zákonem konstituovanou pravomoc jakýmkoliv způsobem, nýbrž je třeba jej
vykládat v materiálním smyslu, tj. tak, aby orgán veřejné moci při výkonu své pravomoci co nejvíce respektoval
ochranu základních práv jednotlivce, v daném případě autonomní sféru jednotlivce, jejíž součástí je též shora
uvedená tzv. informační autonomie jednotlivce.“ Dále Ústavní soud konstatoval, že „(j)edním z procesních
oprávnění, jímž je správce daně v průběhu daňového řízení nadán, je i daňová kontrola. (…) Daňová kontrola
je z tohoto pohledu specifická v tom, že „vyšetřovací“ charakter daňového řízení je v ní výrazně posílen. Daňová
kontrola proto představuje v rámci daňového řízení nejcitelnější zákonem aprobované narušení autonomní sféry
jednotlivce. (…) Takové omezení, kromě toho, že musí být stanoveno zákonem, musí současně sledovat určitý cíl
a být ve vztahu k tomuto cíli přiměřené. V podmínkách materiálního právního státu je proto nezbytné trvat
na požadavku, aby takové omezení či narušení autonomní sféry jednotlivce mělo jasný a předem seznatelný důvod,
legitimující použití takového omezení, a takový důvod musí spočívat v konkrétních skutečnostech. Jinak řečeno,
v případě daňové kontroly nemůže být takovým důvodem obecně formulovaný zájem státu na výběru daní, který
je účelem zákona o správě daní a poplatků, nýbrž musí zde existovat konkrétními skutečnostmi podložené
podezření, že konkrétní daňový subjekt, u něhož je daňová kontrola zahajována zřejmě svou daňovou povinnost
nesplnil, nebo splnil, avšak v míře menší než by měl.“ Poté, co konstatoval jistou analogii mezi daňovou
kontrolou a trestním řízením, Ústavní soud uzavřel, že „(v) případě daňového řízení to znamená,
že použití daňové kontroly nemůže být zcela svévolné, nýbrž je třeba vyžadovat existenci správcem daně
formulovaných důvodů k jejímu zahájení, tj. existenci konkrétních pochybností či podezření, že daňovým
subjektem původně přiznaná a správcem daně vyměřená (byť i jen konkludentně) daň je nižší, než by měla být.
Šlo by o realizaci svévole, kdyby správce daně mohl provádět daňovou kontrolu kdykoliv a bezdůvodně
u libovolných daňových subjektů, resp. v případech, kdy sám uzná za vhodné a takříkajíc „na zkoušku“.
Vyloučení svévole zde má pak ještě jeden rozměr. V případě akceptace zcela volné úvahy správce daně o tom, zda
zahájí daňovou kontrolu, by byl vlastně takový postup správce daně založen na „presumpci viny“,
resp. na předpokladu, že každý daňový subjekt svou daňovou povinnost zkrátil, a proto je možné - bez toho,
že by zde existovalo konkrétní podezření správcem daně formulované - jeho daňovou povinnost přezkoumat
a prověřit. Takový přístup by ovšem předpokládal, že daňovou kontrolu by měli správci daně provádět
automaticky u všech daňových subjektů. Prvek libovůle a nahodilosti by byl v takovém případě dán i výběrem
subjektů, u nichž je daňová kontrola prováděna, není-li a nemusela-li by být odůvodněna existencí konkrétního
podezření.“
Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud v otázce definice podmínek, za nichž může být
daňová kontrola provedena, tedy dospěl k závěru, dle kterého (zjednodušeně řečeno) by kontrola
měla být prováděna pouze za situace, kdy existují konkrétní indicie, implikující možnost krácení
daňové povinnosti konkrétním daňovým subjektem.
K problematice obecné závaznosti právního názoru vysloveného Ústavním soudem
ve shora citovaném nálezu se již v obdobné věci Nejvyšší správní soud vyjádřil, a to v rozsudku
ze dne 26. 11. 2009, č. j. 8 Afs 46/2009 - 46, v rozsudku ze dne 3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 -
52, a zejména v rozsudku ze dne 14. 9. 2005, č. j. 2 Afs 180/2004 - 44 (vše přístupno
na www.nssoud.cz) ve kterém konstatoval, že „setrvalou a vnitřně nerozpornou judikaturu Ústavního
soudu nelze vnímat jako naroveň postavenou právním předpisům (zákonům), nýbrž jako závazná interpretační
vodítka při rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možný odklon, to však pouze
ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech…“. Těmi mohou být dle Nejvyššího správního
soudu výjimečné případy, „a to např. … pokud by došlo ke změně právní úpravy; tato judikatura by byla
vnitřně nesourodá a nepředstavovala by proto tzv. ustálenou (konstantní) judikaturu; nevypořádávala
by se dostatečně se všemi možnými a uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi a zároveň by bylo z obsahu
takovéhoto rozhodnutí a z konkrétních okolností věci patrno, že k tomuto nevypořádání nedošlo záměrně,
nýbrž v důsledku opomenutí anebo by došlo k zásadní změně společenských či ekonomických poměrů,
což by obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil“.“ A dále dovozuje: „Nejvyšší správní soud plně
respektuje precedenční povahu judikatury Ústavního soudu …, nicméně toto respektování nelze zaměňovat
s mechanickým přebíráním jeho právních názorů. Takto nazíráno je z obsahu citovaného nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1835/07 patrno, že se v něm Ústavní soud vůbec nevypořádal právě s … judikaturou zdejšího
soudu, který vypracoval velmi podrobný mechanismus procesních prostředků k ochraně proti případné svévoli
při zahájení a v průběhu daňové kontroly: možnost podat námitky a povinnost správce daně rozhodnout
o nich v určité lhůtě; obrana proti daňové kontrole jako proti nezákonnému zásahu a z toho plynoucí možnost
správního soudu vyslovit zákaz pokračovat v porušování práva daňového subjektu (§87 odst. 2 s. ř. s.),
tj. fakticky zakázat pokračovat v daňové kontrole, a přikázat obnovit stav před zásahem (např. stanovit
povinnost vrátit zabavené účetnictví či jiné dokumenty); neúčinnost zahájení daňové kontroly, pokud byla zahájena
toliko formálně a nikoliv reálně. Nejvyšší správní soud má za to, že tato řešení, která v minulosti nabídl,
představují dostatečně účinný mechanismus proti případné svévoli ze strany správce daně v průběhu provádění
daňové kontroly.“ V této souvislosti pak zdejší soud v rozsudku uzavírá: „Zdejší soud tedy plně
respektuje a sdílí cíl, který sledoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07: ochrana před svévolí správce
daně a minimalizace jeho zásahů do autonomní sféry daňového subjektu. Pouze se domnívá, že ke stejnému cíli lze
dospět i jinými prostředky, než volil Ústavní soud v citovaném nálezu, a za situace, kdy v něm Ústavní soud
explicitně nevyvrátil, že k efektivnímu dosažení ochrany stejných ústavně zaručených práv dostatečně neslouží
prostředky plynoucí z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, nastává situace popsaná …[v] odůvodnění
tohoto rozsudku: citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 se dostatečně nevypořádává se všemi
možnými a uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi a zároveň z něj není patrno, že by tak činil
záměrně. Za této situace se Nejvyšší správní soud domnívá, že se může od předmětného právního názoru
Ústavního soudu odchýlit.“ Ústavní soud se dle tohoto rozsudku zdejšího soudu nevypořádal
s konstantní judikaturou tohoto soudu, přitom tato judikatura v sobě zahrnuje podrobný
mechanismus procesních prostředků, jichž je možné využít k ochraně v případě svévole
daňových orgánů při zahájení daňové kontroly nebo v jejím průběhu: „možnost podat námitky
a povinnost správce daně rozhodnout o nich v určité lhůtě; obrana proti daňové kontrole jako proti nezákonnému
zásahu a z toho plynoucí možnost správního soudu vyslovit zákaz pokračovat v porušování práva daňového
subjektu (§87 odst. 2 s. ř. s.), tj. fakticky zakázat pokračovat v daňové kontrole, a přikázat obnovit stav
před zásahem (např. stanovit povinnost vrátit zabavené účetnictví či jiné dokumenty); neúčinnost zahájení daňové
kontroly, pokud byla zahájena toliko formálně a nikoliv reálně. Nejvyšší správní soud má za to, že tato řešení,
která v minulosti nabídl, představují dostatečně účinný mechanismus proti případné svévoli ze strany správce daně
v průběhu provádění daňové kontroly.“
S takto formulovanými závěry se Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci plně
ztotožňuje a neshledává žádný racionální důvod pro to, aby se od nich odchýlil. Daňová kontrola
byla zahájena protokolem o ústním jednání dne 25. 2. 2003, protokol obsahuje veškeré náležitosti
dle ustanovení §12 zákona o správě daní. Nelze ani konstatovat, že daňová kontrola byla
zahájena pouze formálně, neboť jak vyplývá ze správního spisu, počal správce daně provádět
bezprostředně další úkony zahrnující šetření jak u stěžovatele resp. manželky stěžovatele
(protokoly o ústním jednání např. ze dne 25. 2. 2003, 4. 3. 2003, 11. 3. 2003, 8. 4. 2003,
30. 4. 2003 atd.), tak u dalších daňových subjektů (zejména dodavatelů, např. výzvy ze dne
18. 3. 2003, 19. 5. 2003, 14. 5. 2003, 30. 5. 2003, 2. 6. 2003). Stěžejní výzva k prokázání
stěžovatelových tvrzení pak byla vydána dne 6. 10. 2003, a to na základě výsledků zjištění
u dodavatelů. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že žalovaný, resp. správce daně dostál
standardům kladeným konstantní judikaturou na procesní postup při zahajování a provádění
daňové kontroly.
Rovněž tak nelze přisvědčit stěžovateli stran uplynutí lhůty pro vyměření resp. doměření
daně. Dle ust. §41 s. ř. s. stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo
disciplinárních nebo jiných správních deliktů (dále jen „správní delikt“) lhůty pro zánik
odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle
tohoto zákona neběží. To platí obdobně o lhůtách pro zánik práva ve věcech daní, poplatků,
odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně, které jsou příjmem
státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo rezervních fondů organizačních složek státu,
rozpočtů územních samosprávných celků, nebo státních fondů nebo Národního fondu.
V daném případě se jednalo o daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku
2000 a 2001. Vzhledem k tomu, že dne 25. 2. 2003 byl učiněn úkon směřující k vyměření daně,
tj. byla zahájena daňová kontrola, došlo by k uplynutí 3-leté prekluzivní lhůty pro vyměření
předmětných daní za zdaňovací období roku 2000 a 2001 s ohledem na učiněný úkon,
k 31. 12. 2006. Dne 12. 4. 2005 vydal správce daně po provedené daňové kontrole dodatečné
platební výměry, proti nimž se stěžovatel odvolal. Žalovaný o těchto odvoláních rozhodl dne
10. 2. 2006 a rozhodnutí o odvolání nabyla právní moci dne 17. 2. 2006. Dne 6. 4. 2006 byly
stěžovatelem podány žaloby proti rozhodnutím žalovaného. Od data podání žalob do konce
lhůty tedy zbývalo 270 dnů. O podaných žalobách rozhodl krajský soud dne 21. 11. 2007
rozsudkem (zdaňovací období r. 2000), který nabyl právní moci dne 27. 12. 2007 a dne 4. 9. 2008
rozsudkem (zdaňovací období r. 2001), který nabyl právní moci dne 5. 9. 2008. V obou případech
krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného a správce daně I. stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že tedy lhůta po dobu řízení před soudem dle výše cit. ust. §41 s. ř. s.
neběžela, ode dne následujícího po nabytí právní moci uvedených rozsudků počala běžet
zbývající lhůta v délce 270 dnů, tj. v případě zdaň. období roku 2000 od data 28. 12. 2007
do 22. 9. 2008 a v případě zdaň. období roku 2001 od data 6. 9. 2008 do 2. 6. 2009.
Bylo-li tedy na základě zrušujících rozsudků uloženo správním orgánům pokračovat
v daňovém řízení, přičemž řízení ve věci zdaňovacího období r. 2000 bylo pravomocně ukončeno
18. 7. 2008 a řízení ve věci zdaňovacího období r. 2001 bylo pravomocně ukončeno 26. 5. 2009,
stalo se tak v rámci běhu prekluzívních lhůt dle ustanovení §47 odst. 1 i 2 zákona o správě daní.
Námitka stěžovatele stran namítané prekluze práva daň vyměřit není s ohledem na výše
uvedené důvodná.
Nejvyšší správní soud dále posoudil druhý okruh stížních námitek, které se týkaly
způsobu stanovení základu daně a daně správcem daně na základě pomůcek ve smyslu
ustanovení §31 odst. 5 zákona o správě daní.
Dle ustanovení §31 odst. 5 zákona o správě daní platí, že nesplní-li daňový subjekt
při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže zde
není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4, je správce daně
oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které
si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem. Jednoznačně tak zákon použití tohoto
„náhradního“ způsobu stanovení daňové povinnosti váže na pravidla, za kterých tento způsob
určení daňové povinnosti nastupuje namísto preferovaného způsobu stanovení daňové
povinnosti dokazováním.
Pokud stěžovatel namítá zneužití institutu pomůcek a uvádí, že pro stanovení daňové
povinnosti za použití pomůcek nebyly splněny kumulativně všechny podmínky pro tento
náhradní způsob určení daňové povinnosti tak, jak vyplývají z ustanovení §31 odst. 5 zákona
o správě daní, pak nelze tomuto názoru přisvědčit. Předně, jak je výše uvedeno, byla v rámci
původních řízení před správním soudem rozhodnutí žalovaného i správce daně I. stupně zrušena,
a to z důvodu vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů.
Krajský soud dospěl k závěru, že správce daně sice formálně stanovil stěžovateli daň z příjmů
dokazováním, avšak fakticky byla daň stanovena podle pomůcek. Použil-li správce daně
pro výpočet daňové povinnosti obchodní přirážky zjištěné váženým aritmetickým průměrem
a prostřednictvím stanovení této obchodní přirážky dospěl k výpočtu zdanitelných příjmů
stěžovatelky, pak se nemohlo jednat o přesné stanovení daňové povinnosti. Současně se zrušením
rozhodnutí odvolacího orgánu byla věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení s tím, že tento
je vázán právním názorem soudu v dalším řízení. Nelze tedy žalovanému vytýkat,
že v opětovném rozhodování o způsobu stanovení a o výši daňové povinnosti stěžovatele
rozhodl v intencích obou rozsudků krajského soudu, když k respektování vysloveného právního
názoru ho zavazuje ustanovení §78 odst. 5 s. ř. s.
Pokud jde o skutkový stav, v souvislosti s namítanou neexistencí důvodů pro stanovení
daně podle pomůcek, je třeba k němu uvést, že v průběhu daňové kontroly bylo porovnáním
předloženého účetnictví manželky stěžovatele s údaji získanými od některých jejích dodavatelů,
zjištěno, že ve zmiňovaných zdaňovacích obdobích manželka stěžovatele, resp. stěžovatel jako
osoba spolupracující, obdržel zboží a suroviny pro prodej sortimentu cukrárny a příležitostného
stravování ve větším rozsahu než jak je zachyceno v účetnictví. Správce daně takto vzniklé
pochybnosti sdělil. V odpovědi na výzvu bylo manželkou stěžovatele uvedeno, že část dodávek
byla použita při podnikání a sloužila k dosažení zdanitelných příjmů a mělo tedy o nich být
účtováno. Příjmy z prodeje zpracovaných surovin a zboží jsou součástí příjmů z podnikání, bylo
o nich účtováno a byly taktéž uvedeny v přiznáních k dani z příjmů fyzických osob za příslušná
zdaňovací období. K další skupině dodávek bylo uvedeno, že o nich účtováno být nemělo
a nebylo, protože byly použity pro osobní spotřebu rodiny. Správcem daně bylo zjištěno,
že u dodávek, které byly označeny jako použité pro osobní spotřebu, byl způsob jejich pořízení
shodný s ostatními dodávkami zboží a surovin, jež pro její podnikání sloužily. Doklady
obsahovaly údaje o provozovně manželky stěžovatele, IČ, příp. DIČ, potvrzení o dodání byla
opatřena razítkem provozovny, sortiment zboží a surovin byl shodný s tím, který manželka
stěžovatele pro své podnikání běžně odebírala. Ze správního spisu dále vyplývá, že nebyly vedeny
všechny povinné evidence, vč. evidence závazků a pohledávek, evidence škod a mank,
inventarizace majetku a závazků nebyla prováděna. Dále nebyla vedena evidence o prodeji
nápojů, koktejlů, dezertů a pultového prodeje zmrzliny. Evidence denních tržeb nebyla vedena
v souladu se správcem daně uloženou záznamní povinností. Nebyla vedena evidence jídel
vydaných bezplatně zaměstnancům (počet a druhy). Předložené receptury používané pro přípravu
výrobků byly zastaralé, a proto z nich nemohlo být určeno přesné množství surovin používaných
pro přípravu jídel určených pro prodej a pro výdej zaměstnancům. Ohledně tvrzení stěžovatele
resp. jeho manželky, že část nakoupených surovin sloužily pro osobní spotřebu, však nebyly
správci daně předloženy žádné důkazní prostředky.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud zcela správně dovodil, že bylo
na stěžovateli, aby prokázal všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání
nebo k jejich průkazu byl v rámci daňového řízení vyzván. Správce daně nepřekročil svá
oprávnění, když po stěžovateli požadoval prokázání (navržení či předložení důkazních
prostředků) jeho vlastních tvrzení vztahujících se k daňové povinnosti za obě zdaňovací období.
Bylo pouze na uvážení stěžovatele, jaké důkazní prostředky navrhne. Správce daně správně
stěžovatele upozornil, že není oprávněn určovat, jaký důkazní prostředek má k prokázání svých
tvrzení použít. Tento postup správce daně je logický za situace, kdy má k dispozici dodací listy
a jiné doklady od dodavatelů, ze kterých vyplývá, že mají stejný režim jako „standardně“
pořizované suroviny a zboží, avšak v účetnictví o nich není účtováno. Je pak na místě,
aby správce daně vyslovil pochybnosti o osudu takových dodávek, resp. o tom, zda o nich mělo
být účtováno v rámci účetnictví. Lze tedy jednoznačně uzavřít, že rozsah vyžadovaného
důkazního břemene je plně v souladu s ustanovením §31 odst. 9 zákona o správě daní. Stejně
jako krajský soud, ani zdejší soud v tomto postupu neshledává rozpor s nálezem Ústavního
soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05 (dostupný z www.nalus.usoud.cz). Krajský soud
pak zcela přiléhavě poukázal na ustanovení §16 odst. 2 písm. e) zákona o správě daní, dle
kterého stíhá kontrolovaný daňový subjekt důkazní povinnost ohledně jeho tvrzení vznesených
v průběhu daňové kontroly. Závěru učiněnému žalovaným a posléze aprobovanému krajským
soudem v tom smyslu, že stěžovatel resp. manželka stěžovatele sice navrhla provedení důkazních
prostředků formou výslechů určitých osob, avšak sama od provedení tohoto důkazu posléze
ustoupila, neboť si byla vědoma jeho nulové vypovídající hodnoty, nelze než přisvědčit.
V tomto ohledu lze souhlasit i s dalším dílčím závěrem krajského soudu, že stěžovatel
nesprávně pochopil význam a rozložení důkazního břemene stíhajícího jeho, resp. jeho manželku,
jakožto daňový subjekt a správce daně (§31 odst. 8 a 9 zákona o správě daní), přičemž stejný
závěr je nutné učinit, pokud jde o způsob účtování. Jak žalovaný, tak i správce daně a konečně
i krajský soud správně dovozují, že daňový subjekt a účetní jednotka je povinna dodržovat
standardní účetní postupy vyplývající jednak ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), jednak z předpisů a opatření Ministerstva
financí, a konečně i správcem daně uložené vedení povinných evidencí. Že tomu tak nebylo,
vyplývá jednak ze zprávy o výsledku daňové kontroly, jednak se s touto otázkou vypořádal
žalovaný ve svých rozhodnutích. Rozsudek krajského soudu je v tomto ohledu také velmi
podrobný a jeho odůvodnění vyčerpávajícím způsobem zhodnotilo naplnění podmínek
pro stanovení daně podle pomůcek.
Nejvyšší správní soud dodává, že dle ustanovení §2 zákona o účetnictví účtují účetní
jednotky v soustavě podvojného nebo jednoduchého účetnictví o stavu a pohybu majetku a závazků, o rozdílu
majetku a závazků, o nákladech a výnosech nebo výdajích a příjmech a o výsledku hospodaření (předmět
účetnictví); použití příslušné účetní soustavy účetními jednotkami stanoví zákon.
Účetní jednotky účtují o skutečnostech, které jsou předmětem účetnictví, do období, s nímž tyto skutečnosti
časově a věcně souvisí (dále jen "účetní období") – viz ustanovení §3 odst. 1 zákona o účetnictví, přičemž
jsou povinny dodržovat při vedení účetnictví účtové osnovy a postupy účtování, uspořádání položek účetní závěrky
a obsahové vymezení těchto položek, rozsah údajů ke zveřejnění z účetní závěrky, postupy pro provedení
konsolidace účetní závěrky, které stanoví federální ministerstvo financí a vyhlašuje je oznámením o jejich vydání
ve Sbírce zákonů. Účetní jednotky dokládají skutečnosti, které jsou předmětem účetnictví (dále jen „účetní
případy“), účetními doklady (§6 odst. 1 zákona o účetnictví). Náležitosti účetního dokladu pak
upravuje ustanovení §11 odst. 1 zákona o účetnictví. Nároky kladené na účetnictví účetní
jednotky vyplývají z ustanovení §7 zákona o účetnictví: povinnost vést účetnictví úplně, průkazným
způsobem a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem, přičemž: účetnictví
je úplné, jestliže účetní jednotka zaúčtovala všechny účetní případy týkající se účetního období; je vedeno
průkazným způsobem, jestliže účetní jednotka účetní případy a účetní zápisy o nich doložila nebo prokázala
předepsaným způsobem a inventarizovala majetek a závazky; je správné, jestliže účetní jednotka s přihlédnutím
ke všem okolnostem účetního případu neporušila povinnosti uložené jí tímto zákonem.
Z uvedeného je zjevné, že těmto zákonným nárokům účetnictví manželky stěžovatele
nebylo schopno dostát.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani pokud jde o splnění, resp. nesplnění druhé podmínky
pro stanovení daně podle pomůcek, tedy že nebylo možné bez součinnosti daňového subjektu
stanovit daň dokazováním. Jak již bylo shora řečeno, z předložených účetních evidencí nebylo
možné zjistit, kolik bylo stěžovatelem resp. manželkou stěžovatele nakoupeno zboží a surovin
pro použití a prodej v provozovaném zařízení, jaké množství surovin bylo použito pro přípravu
jídel, dezertů, pohárů (předložené receptury byly zastaralé a dle sdělení manželky stěžovatele
pro zdaňovací období roku 2000 a 2001 již neplatily), kolik jich bylo skutečně prodáno,
příp. kolik jich bylo odebráno zaměstnanci, jaké množství zboží a surovin bylo použito
pro osobní spotřebu, zákonem a opatřeními stanovené evidence (viz výše) nebyly vedeny. Sama
manželka stěžovatele na výzvu správce daně uváděla, že část nakoupeného zboží a surovin byla
použita při podnikání, mělo být o nich účtováno a byly použity k dosažení, zajištění a udržení
příjmů, účtováno však o nich nebylo. Naproti tomu příjmy z prodeje zpracovaných surovin
a prodaného zboží byly součástí příjmů z podnikání a byly uvedeny v přiznáních k dani z příjmů.
O části nakoupeného zboží pak dle vlastního názoru nebylo účtováno, neboť se jednalo
o nákupy zboží a surovin pro vlastní spotřebu a spotřebu rodiny. Správce daně se pokusil
prostřednictvím dokladů o nákupu surovin ve srovnání s jídelními lístky a předloženými
recepturami zjistit výši obchodní přirážky váženým aritmetickým průměrem, tato činila 199,73%
(rok 2000), resp. 194,16% (rok 2001). Naproti tomu obchodní přirážka vypočtená z přiznání
k dani z přidané hodnoty činila 134,41%, resp. 119,06%. Pokud by součástí příjmů vykázaných
v přiznání manželkou stěžovatele byly i příjmy z prodeje zboží a surovin (o kterých mělo být dle
jejích tvrzení účtováno, protože sloužily k podnikání), jak manželka stěžovatele v odpovědi
na výzvu správce daně uvedla, obchodní přirážka by činila pouze 104,93%, resp. 97,20%. Tato
zjištění vedla správce daně k závěru, že manželka stěžovatele o všech příjmech, které plynuly
z prodeje výrobků a zboží v nezměněném stavu, nemohla účtovat a také neúčtovala. Nevykázala
je tedy ani v příslušném daňovém přiznání, což platí i pro samotného stěžovatele, jako
spolupracující osobu.
Na základě shora uvedeného, v kontextu velmi podrobného a vyčerpávajícího rozboru jak
byl proveden krajským soudem, má Nejvyšší správní soud za to, že podmínky pro stanovení daně
podle pomůcek byly naplněny. Daňovou povinnost tedy nebylo možno stanovit dokazováním
zejména proto, že manželka stěžovatele nevedla žádnou evidenci pohledávek a závazků,
pravdivost údajů v evidenci denních tržeb nebylo možno ověřit vzhledem k nemožnosti zjistit
skutečné objemy nakoupených a prodaných surovin a zboží, nebyla předložena ani inventarizace
veškerého majetku a závazků atd. To vše pak mělo za následek, že nebylo možno stanovit daň
dokazováním dle ust. §31 odst. 4 zákona o správě daní.
Stěžovatelova výslovná námitka stran zneužití institutu vyměření daně podle pomůcek
s poukazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 8. 2007, č. j. 8 Afs 8/2006 - 157, je dle názoru
zdejšího soudu rovněž nepřípadná; nadto v cit. rozsudku bylo zneužití pomůcek konstatováno
ve vztahu ke kvalitě pomůcek použitých v řešené věci, nikoliv ve vztahu k vlastnímu způsobu
vyměření daně. Byl to tedy naopak stěžovatel, který svá tvrzení ohledně osobní spotřeby
nakoupeného zboží a surovin, jejichž režim pořízení byl totožný s tím, kterým probíhal nákup
zboží a surovin pro provozovnu, neprokázal ani nenavrhl žádný důkazní prostředek, který by byl
způsobilý toto tvrzení prokázat.
To, že stěžovatel ze skutkového stavu, o kterém dle názoru Nejvyššího správního soudu
není sporu, vyvodil jiné právní závěry než žalovaný, nemůže nic změnit na skutečnosti,
že rozsudek krajského soudu jako celek obstojí. Stížními námitkami se snaží stěžovatel obrátit
pozornost od skutečnosti, že účetnictví nebylo sto dostát základním požadavkům vyplývajícím
z příslušných právních předpisů (zákon o účetnictví, opatření Ministerstva financí, správcem daně
uložená záznamní povinnost). V daném případě nebyl stěžovatel schopen prokázat svá tvrzení,
resp. skutečnosti, které uvedl do přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
roku 2000 a 2001. Není úkolem správce daně dohledávat důkazní prostředky ve prospěch tvrzení
stěžovatele ani jakkoli rekonstruovat údaje v účetnictví tak, aby účetnictví jako celek mohlo
sloužit jako důkaz pro stanovení daně preferovaným způsobem, tedy dokazováním ve smyslu
ustanovení §31 odst. 1 až 4 zákona o správě daní.
Konečně pokud stěžovatel namítá nesprávnost vyměření daně podle pomůcek, do kterých
byly zahrnuty dodávky surovin a zboží použité pro osobní spotřebu, pak tuto stížní námitku
je třeba odmítnout s ohledem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. jako nepřípustnou, neboť
se opírá o jiné resp. nové důvody než stěžovatel uplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak
učinit mohl. Žalobou stěžovatel namítal nesplnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek,
nikoli kvalitu použitých pomůcek (např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j.
8 Afs 48/2006 - 155, příst. na www.nssoud.cz), ze kterého se mj. podává, že „Po aktivně
legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura
uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak
neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé
následky s tím spojené.“
Nejvyšší správní soud, z důvodů výše uvedených, shledal kasační stížnost nedůvodnou
a nezbylo mu, než ji podle ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítnout.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nad rámec běžné správní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu