ECLI:CZ:NSS:2010:5.AZS.40.2008:134
sp. zn. 5 Azs 40/2008 - 134
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: K. K., proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2008, č. j. 56 Az 44/2007 – 71,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2008, č. j. 56 Az 44/2007 – 71,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 2. 2007, č. j. OAM-514/VL-10-08-2006, nebyla
žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou ke Krajskému soudu v Brně, kterou
tento soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2007, č. j. 56 Az 44/2007 - 58, zamítl.
Tento rozsudek krajského soudu napadl žalobce („stěžovatel“) kasační stížností,
která není předmětem řízení v této věci (je vedena u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn.
5 Azs 22/2008), k níž ovšem stěžovatel připojil žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů,
a to konkrétně Mgr. Bohdany Novákové, advokátky se sídlem Pod Terebkou 1124/12, Praha 4 –
Nusle. Usnesením ze dne 7. 1. 2008, č. j. 56 Az 44/2007 - 71, krajský soud ustanovil stěžovateli
pro řízení o kasační stížnosti zástupce JUDr. Pěvu Skýbovou, advokátku se sídlem Bartošova 4,
Brno, i přes to, že se stěžovatel domáhal, jak již bylo řečeno, ustanovení jiného právního
zástupce.
Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu ze dne 7. 1. 2008, č. j. 56 Az 44/2007 - 71,
včasnou kasační stížností. Kasační stížnost obsahuje jedinou námitku směřující
proti neustanovení jím navrhovaného zástupce z řad advokátů. Stěžovatel sice akceptuje, že je
na uvážení správního soudu, zda vyhoví jeho návrhu na ustanovení konkrétního advokáta,
nicméně uvádí následující argumenty, které podle něj krajský soud nevzal v potaz: (1) stěžovatel
tvrdí, že Mgr. Bohdaně Novákové byl již jeho případ znám, a tudíž bylo z hlediska procesní
ekonomie vhodnější jmenovat ji, neboť nemusela znovu od začátku studovat celý spis;
(2) stěžovatel tvrdí, že s Mgr. Bohdanou Novákovou mohl komunikovat v ruském jazyce;
a (3) stěžovatel tvrdí, že ustanovení dvou různých právních zástupců – jednoho v jeho věci
(JUDr. Skýbová) a druhého ve věci jeho manželky (JUDr. Kuřátková) – je opět nelogické
z hlediska procesní ekonomie, neboť spolu s manželkou musí komunikovat ve skutkově velmi
blízkých věcech se dvěma různými advokátními kancelářemi. Z těchto důvodů má stěžovatel
za to, že mělo být vyhověno jeho původnímu návrhu na ustanovení Mgr. Novákové jeho
zástupcem pro řízení o kasační stížnosti.
Žalovaný se k této kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
V průběhu projednávání této věci vyvstala otázka, do jaké míry je právo na ustanovení
zástupce podle §35 odst. 8 s. ř. s. toliko právem být ve věci právně zastoupen, přičemž
konkrétního zástupce určí soud, či do jaké míry lze hovořit o právu na konkrétního zástupce,
kterého navrhovatel v žádosti o ustanovení zástupce označuje.
K této otázce se vyjádřil šestý senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne
8. 9. 2005, č. j. 6 Ads 64/2005 - 25, publikovaném pod č. 1372/2007 Sb. NSS, ve kterém
konstatoval, že právo na ustanovení zástupce podle §35 odst. 7 s. ř. s. (nyní §35 odst. 8 s. ř. s.)
je toliko právem na zástupce, jímž může být i advokát, nikoli však právem na konkrétního
zástupce, kterého navrhovatel v návrhu označuje. Sedmý senát Nejvyššího správního soudu však
ve věci vedené pod sp. zn. 7 Azs 24/2008, jež se týkala manželky a dětí stěžovatele, dospěl v této
otázce k jinému závěru. Z tohoto důvodu byla posléze zmíněná věc projednávaná sedmým
senátem pod sp. zn. 7 Azs 24/2008 v souladu s §17 odst. 1 s. ř. s. postoupena dne 17. 12. 2008
k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
S ohledem na tato zjištění Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. 1. 2008, č. j.
5 Azs 40/2008 - 118, v souladu s §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s. řízení ve věci sp. zn. 5 Azs 40/2008
přerušil, neboť bylo nutno vyčkat rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl ve zmiňované věci rozsudkem
ze dne 21. 12. 2009, č. j. 7 Azs 24/2008 - 141, tak, že obdobné usnesení Krajského soudu v Brně,
jímž byla rovněž manželce a dětem stěžovatele ustanovena pro řízení o jejich kasační stížnosti
jiná právní zástupkyně než Mgr. Bohdana Nováková, zrušil a věc vrátil krajském soudu k dalšímu
řízení. Nejvyšší správní soud tedy v nyní posuzované věci rozhodl nejprve prvním výrokem
tohoto rozhodnutí v souladu s §48 odst. 4 s. ř. s. o tom, že se v přerušeném řízení pokračuje.
Vzhledem k uvedenému rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
zároveň dospěl Nejvyšší správní soud i v nyní posuzované věci k závěru, že předmětná kasační
stížnost musí být hodnocena jako důvodná. Rozšířený senát totiž v citovaném rozsudku
mj. konstatoval:
„Rozšířený senát považuje za vhodné předně připomenout, že ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s., z něhož
se mimo jiné podává, že navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to
třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být
i advokát, je konkrétním projevem ústavně zaručeného širšího práva na právní pomoc v řízení před soudy
(čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jak přitom také vyplývá z již konstantní judikatury zdejšího
soudu, je právo na právní pomoc i v rámci řízení před správními soudy „nezbytné pro zachování principu
rovnosti účastníků v jejich procesním postavení a možnostech, judikaturou Evropského soudu
pro lidská práva často nazývaného „rovností zbraní“ (srov. např. rozsudek tohoto soudu ze dne
17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, A 11 (1970)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 9. 2006, č. j. 2 As 2/2006 - 50, č. 1011/2007 Sb. NSS). Rozhodování o ustanovení zástupce lze přitom
pro účely větší přehlednosti v zásadě rozdělit do dvou relativně samostatných částí. V prvé řadě je totiž nezbytné
posoudit, zda vůbec navrhovatel splňuje podmínky dané ustanovením §35 odst. 8 s. ř. s. (předpoklad osvobození
od soudních poplatků a je-li zastoupení třeba k ochraně práv účastníka). Teprve jsou-li splněny uvedené
podmínky, následuje úvaha (rozhodnutí) soudu o tom, kterého konkrétního zástupce navrhovateli (účastníkovi
řízení) ustanoví.
V návaznosti na výše uvedené přitom rozšířený senát ve shodě s právním názorem sedmého senátu nejprve
zdůrazňuje, že vyhovět návrhu na ustanovení konkrétního zástupce bude namístě především tehdy, bude-li takové
rozhodnutí opřeno o rozumné a věcné důvody a současně nebude v rozporu s jinými hledisky, které je nezbytné
při rozhodnutí o konkrétní osobě zástupce vzít v úvahu. Pokud totiž účastník řízení navrhne konkrétní osobu,
která by jej měla zastupovat, obvykle tak činí z důvodů, které pokládá za rozumné a věcně oprávněné. Typicky
účastník řízení navrhuje určitou konkrétní osobu tehdy, má-li k ní z určitých důvodů vybudován vztah důvěry,
z něhož vyvozuje, že právě ona bude řádně hájit jeho zájmy. Tato důvěra přitom představuje jeden ze základních
atributů vztahu mezi advokátem a jeho klientem [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 11. 2005, č. j. 7 Azs 214/2005 - 96 (www.nssoud.cz)]. Vztah důvěry často vznikne tehdy, zabývala-li
se navrhovaná osoba jako zástupce věcí účastníka řízení již dříve (např. v jiném řízení před orgány veřejné moci),
zastupovala-li jej v jiné jeho věci, je-li z jiných důvodů obeznámena více než jiné osoby s jeho věcí či s jejími
významnými aspekty nebo má-li určité specifické vlastnosti, schopnosti či dovednosti, které jsou předpokladem pro
to, že by mohla ve věci účastníka řízení s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem vystupovat účinněji než jiné
osoby. Takovými specifickými schopnostmi, vlastnostmi či dovednostmi může být například specializace
navrhovaného zástupce na určitá právní odvětví či schopnost komunikovat s účastníkem řízení (typicky právě
v případě žadatelů o mezinárodní ochranu) v jeho mateřštině nebo jiném jazyce, kterým se dorozumí.
V obecné rovině je třeba ještě k právu na ustanovení zástupce jakožto k integrální součásti práva
na právní pomoc podotknout, že i na výkon tohoto práva je třeba nazírat především z hlediska materiálního
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 229/95, č. 5/1997 Sb. ÚS). Jinak řečeno,
důraz v tomto ohledu musí být kladen předně na zajištění maximální možné reálné ochrany práv účastníků
řízení; ustanovené zastoupení by tak nemělo být v žádném případě zastoupením toliko formálním (iluzorním).
Zvláště pak ve věcech mezinárodní ochrany nevhodně zvolený zástupce ve svém důsledku nepředstavuje pouze
pro účastníky řízení nedostatečnou garanci ochrany jejich práv, ale současně může znamenat i určitou komplikaci
pro řádný průběh samotného řízení před soudem. Ve srovnání s jinými řízeními zde zpravidla vyniká jazyková
neznalost zastoupeného, který tak většinou není schopen hodnocení úrovně zastoupení.
Právo účastníků řízení na ustanovení konkrétního zástupce ovšem nepochybně nemůže mít podobu práva
absolutního. Za rozumné a věcně oprávněné důvody tak zpravidla nebude možno považovat návrh na ustanovení
konkrétního zástupce jen proto, že takový zástupce je všeobecně znám (například díky tomu, že často vystupuje
v médiích, nebo že se jako advokát těší vynikající pověsti). Další meze práva na ustanovení konkrétního zástupce
pak zcela jistě musí existovat pro případ možného zneužití předmětného práva (opakované změny návrhu
na konkrétního zástupce, zneužití práva na ustanovení konkrétního zástupce jako obstrukčního prostředku
pro řízení před soudem apod.).
Jestliže tedy navrhne účastník řízení ustanovit svým zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud, že tento
návrh je opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak je rozšířený senát ve shodě se sedmým senátem v tom,
že je namístě zpravidla takovému návrhu vyhovět. Důvodem pro nevyhovění návrhu na ustanovení konkrétního
zástupce mohou být především okolnosti, které svojí povahou či významem převažují nad respektováním
rozumných a věcně oprávněných důvodů, které účastník uvedl ve svém návrhu. Takovými situacemi, kdy nebude
vhodné návrhu na ustanovení konkrétního zástupce vyhovět, bude například to, že vzhledem k místu konání
soudního řízení či k místu pobytu účastníka řízení by komunikace zástupce se soudem, s účastníkem řízení
či s jinými osobami narážela na neúměrné obtíže, nebo to, že navrhovaný zástupce je toho času zaneprázdněn
poskytováním právní pomoci jiným osobám a není schopen se věci účastníka řízení věnovat s potřebnou péčí.
V tomto ohledu je nicméně třeba trvat na tom, že pokud soud návrhu účastníka řízení na ustanovení konkrétního
zástupce nevyhoví, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit. Tuto povinnost v případě
usnesení, kterým se zamítá žádost o ustanovení zástupce, již výslovně potvrdil rozšířený senát ve svém usnesení
ze dne 25. 4. 2006, č. j. 8 As 21/2005 - 101, č. 1006/2007 Sb. NSS, když mimo jiné konstatoval,
že „byť tedy rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce je rozhodnutím, jímž se řízení
nekončí a jakkoliv by ho bylo možno formálně posoudit jako rozhodnutí, jímž se nikomu
neukládá povinnost, nelze takové rozhodnutí se zřetelem k jeho významu a možnému výraznému
zásahu do práv účastníka řadit mezi rozhodnutí, která nemusí obsahovat odůvodnění“. Uvedená
povinnost (odůvodnění) by se však měla analogicky vztahovat i na rozhodnutí o ustanovení jiného zástupce,
než kterého účastník ve svém návrhu označil. Ostatně již ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2006,
č. j. 8 As 60/2006 - 90 (www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že „ustanoví-li soud
účastníku řízení advokáta a v jiném skutkově obdobném řízení a identické procesní situaci témuž
účastníku advokáta neustanoví, aniž by řádně a přesvědčivě odůvodnil odlišnost tohoto
rozhodnutí, Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti rozhodnutí o neustanovení zástupce
zruší“. Aplikace §55 odst. 4 s. ř. s. proto není namístě v případě, kdy soud ustanoví účastníkovi řízení jiného
zástupce, než účastník v návrhu výslovně označil.“
Na základě těchto úvah shledal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu jím
posuzovanou kasační stížnost nejen přijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s., ale také důvodnou,
neboť krajský soud ustanovil stěžovatelům ve věci posuzované rozšířeným senátem jinou právní
zástupkyni pro řízení o kasační stížnosti než Mgr. Bohdanu Novákovou, o jejíž ustanovení žádali.
Krajský soud přitom napadené usnesení neodůvodnil, přičemž odkazoval na §55 odst. 4 s. ř. s.
Takový postup krajského soudu hodnotil rozšířený senát vzhledem k výše uvedenému jako
nesprávný. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tedy jím posuzované usnesení krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž krajskému soudu uložil, aby v dalším
řízení v souladu se závěry rozšířeného senátu návrh stěžovatelů na ustanovení zástupce pro řízení
o kasační stížnosti opětovně posoudil.
Z uvedeného se podává, že rovněž kasační stížnost v nyní posuzované věci sp. zn.
5 Azs 40/2008 musí být Nejvyšším správním soudem s ohledem na rozhodnutí jeho rozšířeného
senátu hodnocena jako důvodná. I v předmětné věci krajský soud stěžovateli ustanovil zástupcem
pro řízení o kasační stížnosti jinou osobu, než o kterou stěžovatel žádal, aniž by krajský soud své
rozhodnutí jakkoli odůvodnil, neboť se mylně domníval, že může v tomto ohledu postupovat
podle §55 odst. 4 s. ř. s. I toto usnesení krajského soudu tak shledal Nejvyšší správní soud
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení
s §109 odst. 3 s. ř. s., a proto ho v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud povinen opětovně posoudit návrh stěžovatele
na ustanovení zástupce, přičemž se bude řídit výše uvedenými závěry rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu. Teprve po té bude moci Nejvyšší správní soud rozhodnout rovněž
o kasační stížnosti směřující proti rozsudku krajského soudu ve věci samé, která již byla, jak bylo
úvodem zmíněno, Nejvyššímu správnímu soudu rovněž předložena.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 7. ledna 2010
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu