ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.13.2010:145
sp. zn. 7 As 13/2010 - 145
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobců: a) Ing. P. P., b)
V. P., oba zastoupeni Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem Velké náměstí 148, Hradec
Králové, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské
náměstí 1245, Hradec Králové, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Ing. P.W. MBA,
2) IMO - STAR 98 s. r. o., se sídlem Na hrázce 273, Hradec Králové, zastoupena
Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem se sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové,
3) Statutární město Hradec Králové, se sídlem Československé armády 408, Hradec Králové,
v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
27. 11. 2009, č. j. 30 Ca 190/2008 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2009,
č. j. 30 Ca 190/2008 – 56, byla zamítnuta žaloba podaná žalobci (dále jen „stěžovatelé“) proti
rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odboru územního plánování a stavebního
řádu (dále jen „krajský úřad“) ze dne 31. 10. 2008, č. j. 11607/UP/2008/UI, kterým bylo
rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové, odboru hlavního architekta ze dne 24. 4. 2008,
č. 133, č. j. 107364/07/HA/ŽA, o umístění stavby bytového domu s 23 byty včetně přípojky
plynu, kanalizace, vody, elektro a telefonu, příjezdové rampy, komunikace a oplocení,
v k. ú. Plotiště nad Labem na pozemcích v něm specifikovaných (dále jen “stavby“) včetně
výjimky z ust. §17 odst. 5 vyhlášky č. 137/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, změněno
tak, že byl vypuštěn výrok o námitce účastníka řízení proti umístění bytového domu týkající
se snížení tržní hodnoty okolních nemovitostí označený číslem 12 a ve zbytku bylo napadené
rozhodnutí potvrzeno.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku označil žalobní námitky, v převážné většině
občanskoprávní povahy, dílem námitkami technickými. Podle názoru krajského soudu o námitce,
pokud nepřesahuje rozsah jeho působnosti, o níž nedošlo k dohodě mezi účastníky řízení,
stavební úřad rozhodne na základě obecných požadavků na výstavbu, obecných požadavků
na využití území, závazných stanovisek dotčených orgánů nebo technických norem. Nedošlo-li
k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne
ve věci výjimkou námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv.
Je bez jakýchkoliv pochybností, že námitky stěžovatelů týkající se ztráty soukromí, obtěžování
pohledem, nerespektování osobnostních práv, majetkové újmy v souvislosti se zastíněním jejich
pozemků či stavby jsou povahy občanskoprávní. Nedotýkaly se však otázek existence práva nebo
rozsahu vlastnických práv, a právě proto byl k jejich posouzení a rozhodnutí o nich příslušný
stavební úřad. Ten o nich také rozhodl, a to v kontextu obecných technických předpisů (vyhlášky
č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, vyhlášky č. 137/1998 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, atd.) a ust. §127 o. z. a své rozhodnutí po věcné stránce velmi podrobně
odůvodnil. Krajský soud se rovněž ztotožnil s východisky, na základě nichž stavební úřad
přistoupil k posouzení občanskoprávních námitek. Pokud stavební úřad odůvodnil zamítnutí
námitek tím, že byť jsou pro posuzování hodnoty bydlení (pohody bydlení) a vůbec pro úvahy
o nich stanoveny právními předpisy limitní hodnoty negativních účinků, nelze abstrahovat
od subjektivních požadavků toho kterého účastníka řízení, tím dal najevo, že při rozřešení
takových námitek je nutno přihlížet i ke způsobu života osob, jichž se má stavba dotknout.
Poukázal přitom na to, že podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem
je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky nevybočují
v podstatné míře od obecných oprávněně požadovaných standardů, a to s ohledem na místní
zvláštnosti dané lokality. Dále uvedl, že podle jeho uvážení nedojde k takovému zásahu do jejich
práv, že by bylo možno mluvit o absolutní ztrátě soukromí, pohody bydlení či k poklesu hodnoty
jejich nemovitostí. Zásah navrhované stavby do jejich práv totiž nedosáhne takové intenzity,
aby musela být žádost o umístění stavby právě z tohoto důvodu zamítnuta. V této souvislosti
posuzoval míru soukromí vlastníků řadových rodinných domů, tedy i stěžovatelů, se závěrem,
že se blíží soukromí v bytovém domě, a to s ohledem na šíři jejich stavebních pozemků
cca 6,5 m. Vycházel přitom ze skutečnosti, že úzké pozemky u řadových výstaveb rodinných
domů soukromí, jaké by si asi stěžovatelé představovali, stejně nezaručují. Proto dospěl stavební
úřad k závěru, že vzdálenost navržené stavby 17 m od domu stěžovatelů a více jak 10 m od jejich
pozemkové hranice je dostatečná z pohledu zachování soukromí., přičemž při hranici pozemků
je vzrostlá zeleň, která bude tvořit pohledovou clonu mezi oběma objekty. Neshledal ani žádné
okolnosti, na základě nichž by se dalo usuzovat, že budoucí vlastníci bytů budou nad míru
přiměřenou poměrům pozorovat stěžovatele, a tím vážně ohrožovat výkon jejich práv. Krajský
soud posoudil tyto závěry jako souladné nejen se zákonem č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“), ale i s ust. 27 o. z., zvláště když na úzkých pozemcích
řadových rodinných domů se jejich vlastníci, rodiny a návštěvy nejenže vzájemně vidí, ale i slyší.
Právně významné ve smyslu citovaného ustanoveními přitom mohou být i tzv. imateriální imise,
např. za určitých okolností i obtěžování pohledem. Za imisi však nelze považovat samotnou
možnost nahlížení z oken do oken v sousední budově nebo z oken na pozemek či z pozemku
na pozemek, zejména jde-li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě. Aby bylo možno
obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít podle krajského soudu o mimořádnou
situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo
uživatele sousední nemovitosti. Zpravidla by šlo o případy, kdy by vlastnické právo bylo
zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů. Nelze
zamítat návrhy na umístění staveb jen z důvodů možného „koukání“. Kdo se cítí být obtěžován
pohledem, je na něm, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Tomu
odpovídá praxe pořizování záclon, závěsů, žaluzií, neprůhledných plotů apod. těmi, kdo nechtějí
být takto obtěžováni, nikoliv těmi, kdo by mohli do domů, příp. jiných nemovitostí nahlížet.
Námitka stěžovatele, že je zdravotně handicapován, trpí postupným kostnatěním páteře, a proto
si nedovede představit, že by se mohl pohybovat po zahradě bez oděvu na horní části těla,
což dříve běžně činil, krajský soud zhodnotil jako osobní stesky a uvedl, že v dnešní době
se různě postižení spoluobčané pohybují kdekoliv, včetně sportovišť, koupališť apod.,
a společnost jejich postavení chápe a pomáhá jim jako nikdy dříve. Navíc zahrada stěžovatelů
je chráněna proti pohledům ze strany uvažované stavby vzrostlou zelení. Navíc pro účely slunění
na zahradě lze rovněž zřídit v předstihu zelené atrium, jež by stěžovatele před pohledy sousedů
zcela ochránilo. Krajský soud proto dospěl k závěru, že se zamýšlená stavba co do tvrzení
o ztrátě soukromí a nerespektování osobnostních práv nedotkne práv stěžovatelů nad míru
přiměřenou poměrům. Správní uvážení o těchto námitkách přitom nepřekročilo zákonem
stanovené meze ani nebylo zneužito. Nelze také pominout, že v daném případě jde o umístění
stavby v zastavěné části statutárního města, kde jsou podobné případy zcela běžné (nemovitosti
různých vlastníků jsou v přímých kontaktech) a v území městské zástavby se tak nejedná
o žádnou výjimečnou situaci. V daném místě nelze dosáhnout (pokud jde o pohledy z oken
na stavby či pozemky) úplného soukromí, s čímž musí obyvatelé městských sídlišť počítat.
Krajský soud proto nepovažoval daný stav za mimořádné obtěžování převyšující míru
přiměřenou poměrům v městské lokalitě. Naopak zamítnutím žádosti o umístění stavby z tohoto
důvodu by byl omezen nad míru přiměřenou poměrům investor stavby, když její umístění
odpovídá určenému využití pozemku. K námitkám stěžovatelů ohledně zastínění jejich domu
a pozemků stavební úřad uvedl, že umístění stavby bylo navrženo na pozemku situovaném
západním směrem od rodinného domu stěžovatelů a že ačkoliv pro posouzení otázek ohledně
zastínění pozemků neexistují v právních předpisech žádná kritéria, z nichž by bylo možno
dovodit dovolenou míru jejich zastínění, jako je tomu při posuzování normových požadavků
na proslunění bytů, přesto se i těmito námitkami zabýval. Za tím účelem byly v průběhu řízení
opatřeny příslušné modelové simulace pohybu stínu a ty posouzeny ve vztahu k čl. 4.3.5
ČSN 734301, podle něhož „Venkovní zařízení a pozemky v okolí obytných budov sloužící
k rekreaci jejich obyvatel mají mít alespoň polovinu plochy osluněnou nejméně 3 hodiny
dne 1. března“. Posouzení zastínění pozemku zpracoval Ing. P. B. autorizovaný inženýr pro
techniku prostředí staveb, a spočívá v sérii snímků, ze kterých je zřejmé, že vzhledem
k uvedenému kritériu by bylo zastínění zahrady stěžovatelů zamýšlenou stavbou zcela
zanedbatelné. Namítali-li k tomu stěžovatelé v žalobě, že „posouzení je půdorysné a nedostatečně
zobrazuje faktické zastínění našeho pozemku a domu“ a že největší zastínění by stavba
způsobovala v době po 16:00 h, tedy v době, kdy přicházejí z práce, krajský soud k tomu uvedl,
že mluví-li se o zastínění pozemku, je při jeho vymezení třeba vycházet z půdorysného průmětu
nejzazšího dopadu slunečních paprsků na pozemek. Stěžovateli zmiňované „zastínění v řezu“
je nepřípadné, neboť by zobrazovalo ne zastínění plochy pozemku, nýbrž prostoru. Z posouzení
oslunění zahrady stěžovatelů potom plyne, že dne 1. 3. by byla zahrada osluněná celá od 8:00 h
do 14:00 h a částečně mezi 14:00 h až 15:00 h. Dne 1. 6. by pak byla osluněná celá od 8:00 h do
16:00 h, částečně od 16:00 h do 17:00 h. Požadavky uvedené v ČSN tak budou v případě
realizace stavby naplněny. Pro uvedený závěr je přitom bez významu tvrzení stěžovatelů, že chodí
z práce až po 16:00 h, takže si slunce neužijí, protože uvedené limity se zjišťují vůči věcem
a nikoliv s ohledem na to, kdy jejich vlastník chodí do práce. Krajský soud k tomu poznamenal,
že stěžovateli dovolávané zastínění jejich pozemku či stavby ze západního směru musí již dnes
působit zeleň vysázená podél jejich pozemkové hranice, takže se vlastně stín mající původ v nově
umístěné stavbě skryje do stínu pocházejícího z těchto stromů a keřů. Pokud stěžovatelé namítali,
že v případě realizace stavby utrpí značnou majetkovou újmu, přičemž se opírali o stanovisko
RNDr. Jiřího Celby ze dne 3. 10. 2008, je třeba podle krajského soudu předně konstatovat,
že se stavební úřad touto námitkou zabýval a nepřehlédl ji, přičemž svůj závěr podrobně
odůvodnil. Krajský soud se ztotožnil se závěry správních orgánů, neboť námitky stěžovatelů
se v tomto směru blíží spekulaci, zvláště když neexistuje žádný právní předpis, na základě něhož
by bylo možné tvrzené snížení hodnoty nemovitostí stěžovatelů jakkoliv stanovit
a objektivizovat. Nezpochybnil sice reálný základ těchto žalobních námitek, nicméně zároveň
poukázal na jejich možné subjektivní pozadí. Zdůraznil, že otázky důsledků staveb na jejich okolí
včetně prodejnosti nemovitostí, jsou již dány a vyřešeny pro územní řízení v územně plánovací
dokumentaci, a že tudíž pro jejich řešení v něm již není prostor. Obyvatelé té které obce si proto
musí střežit svá práva včas, tj. již v procesu pořizování a schvalování územně plánovací
dokumentace, a snažit se tak zasadit o takovou formu zástavby, kterou považují pro sebe
za přijatelnou. V daném případě byla stavba umístěna v souladu s územním plánem, a proto
k otázce tvrzeného snížení hodnoty nemovitostí stěžovatelů nemohlo být přistupováno jinak.
Za nepřípadné označil krajský soud rovněž námitky týkající se narušení kvality urbanistického
řešení daného území ve prospěch soukromé firmy, a to na základě rozhodnutí jednoho úředníka
správního orgánu. O věci totiž rozhodl příslušný správní orgán, nikoliv jednotlivec. Stavební úřad
postupoval v intencích ust. §90 stavebního zákona, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí.
S jeho závěry, že předmětná stavba vyhovuje obecným technickým požadavkům na výstavbu
a využití území, jakož že namítané imise nepřekračují přípustné míry a činitele dané technickými
předpisy a normami, ani míru přiměřenou poměrům ve smyslu §127 o. z., se krajský soud
ztotožnil. Pokud se pak stěžovatelé dovolávali dalších námitek, jež uplatnili v průběhu správního
řízení, krajský soud poznamenal, že takový odkaz je naprosto nedostatečný, neboť úkolem
soudů ve správním soudnictví není vyhledávat jednotlivá tvrzení účastníků řízení v různých
částech správního spisu a k nim vztahující se příp. pochybení správního orgánu, nýbrž
přezkoumávat konkrétní úkony, na něž účastník řízení v žalobě poukáže a které specifikuje.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž uplatnili
důvody obsažené v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Krajský soud podle stěžovatelů
nesprávně posoudil právní otázku, pokud se ztotožnil se správními orgány, že předmětná stavba
může převyšovat okolí o jedno patro. Krajský soud vyšel zejména z územního plánu, který
pro dané území počítá s maximálně třípatrovými stavbami, ale ten stanovuje podmínky pro větší
území, aniž by přihlížel ke specifikům jednotlivých pozemků. Pokud územní plán stanoví
maximální množství pater pro dané území, neznamená to, že bez dalšího budou moci
mít všechny zamýšlené stavby tři nadzemní poschodí. V územním řízení je totiž třeba vedle
územně plánovací dokumentace a územního plánu přihlížet i k charakteru území a požadavkům
na ochranu architektonických a urbanistických hodnot. Z urbanistického hlediska stěžovatelé
namítají, že v okruhu několika čtverečných kilometrů kolem zamýšlené stavby se nachází
jen dvoupodlažní zástavba a jedinou dominantou je základní škola. Proto stavba druhé
dominanty sníží z architektonického hlediska význam budovy školy. Zásady moderního
urbanismu přitom stanoví, že stavba nové dominanty musí mít vždy racionální opodstatnění.
Podle stěžovatele správní orgán nedostatečně osvětlil, proč se zrovna v daném případě
lze odchýlit od pravidla dvou nadzemních poschodí. Podle stěžovatelů degraduje zamýšlená
stavba stavební hodnotu okolí. V dané věci nebylo zkoumáno, zda velký bytový dům s 23
bytovými jednotkami nenaruší urbanistickou jednotnost, neboť v okolí se nacházejí výlučně
rodinné domky a jde tedy o zcela jiný typ bydlení. Stěžovatelé odkázali na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 5. 2009, č. j. 2 As 3/2009 – 128, z něhož plyne, že v územním
rozhodnutí musejí být velmi pečlivě uváženy všechny okolnosti plynoucí z ochrany urbanistické
hodnoty území, zejména je třeba se vypořádat s výškovou hladinou okolní zástavby. Dále
poukázali na problematiku znehodnocení jejich nemovitého majetku a vyjádřili přesvědčení,
že toto znehodnocení dostatečně prokázali stanoviskem RNDr. Jiřího Celby. Jsou připraveni
předložit další posudky znalců pro důkazní podepření svého tvrzení. Podle stěžovatelů je zcela
nepřípadná teze krajského soudu, že cenu nemovitosti nelze objektivizovat. Jeho argumentace,
že preference lidí jsou různé, by vedla k tomu, že cena nemovitostí by byla neměnná, neboť vždy
se dá najít někdo, pro koho bude atraktivní bydlení, které se většině lidí příčí. Cenu nemovitostí
lze objektivizovat podle nabídky a poptávky a v daném případě je zcela evidentní, že poptávka
po nemovitosti, která bude mít v těsné blízkosti velký bytový dům, který ji esteticky znehodnotí,
bude nižší než za stávající situace. Podle stěžovatelů tak nebylo ochráněno jejich vlastnické právo,
neboť snížení ceny jejich nemovitosti je faktickým vyvlastněním majetku. Proto by jim měla
náležet přinejmenším kompenzace za takovou újmu. Stěžovatelé odkázali na případy řešené před
Evropským soudem pro lidská práva ve věcech Baggs proti Spojenému království, Zapletal proti
České republice, Arrodelle proti Spojenému království, Ouzounoglou proti Řecku, Athanasiou
a ostatní proti Řecku, Bistovič proti Chorvatsku, Atonopoulou proti Řecku. Vlastník věci je sice
povinen strpět určitá omezení při výkonu svého vlastnického práva bez toho, že by toto muselo
být nějak kompenzováno, nicméně překročí-li míra tohoto omezení míru spravedlivé rovnováhy
mezi požadavky obecného zájmu a imperativy na ochranu základních práv jednotlivce, musí
být vlastníku přiznána odpovídající náhrada. Stěžovatelé odkázali rovněž na nález Ústavního
soudu ze dne 11. 3. 1998, publ. pod č. 88/1998 Sb. a rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 2. 2009, č. j. 2 Ao 4/2008 – 88. Dále stěžovatelé také namítali, že napadený rozsudek
je nepřezkoumatelný, když krajský soud nepřezkoumal rozhodnutí krajského úřadu, nýbrž
územní rozhodnutí. Stěžovatelé dovozují, že krajský soud tento postup zvolil s ohledem
na skutečnost, že rozhodnutí krajského úřadu bylo nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost
napadeného správního rozhodnutí však nemůže být takovým postupem překlenuta. Krajský soud
se podle stěžovatelů ne zcela vypořádal s tím, že plánovaná stavba má mít o jedno patro více
než stavby, s nimiž bude opticky tvořit linii. Krajský soud nemůže pouze citovat závěry orgánu
I. stupně s tím, že se s nimi ztotožňuje, bez toho, že uvede, proč tak činí. Nepřezkoumatelností
trpí i rozhodnutí krajského úřadu, protože v něm není uvedeno, proč námitky stěžovatelů
považuje za nedůvodné. Krajský úřad jen bez dalšího opakuje závěry stavebního úřadu, přičemž
poté bez dalšího konstatuje, že mu tyto závěry přijdou logické nebo že se s nimi ztotožňuje.
Stěžovatelé odkázali na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, a téhož soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 – 78.
Nad tento rámec namítali i další pochybení ve správním řízení. Přezkoumával-li krajský soud
fakticky rozhodnutí stavebního úřadu, neměl aprobovat skutečnost, že námitka č. 5 stěžovatelů
je v územním rozhodnutí vypořádána nepřezkoumatelně. Stěžovatelé namítali rovněž pochybení
při stanovení podmínek územního rozhodnutí ve smyslu ust. §92 odst. 1 stavebního zákona,
neboť tyto podmínky musí být stanoveny zcela pregnantně a konkrétně. V dané věci jsou podle
stěžovatelů podmínky stanoveny příliš obecně. Jedná se např. o podmínku, že při provádění
stavby je třeba dodržovat nějaký zákon či vyhlášku. V rozhodnutí stavebního úřadu zcela chybí
racionální zdůvodnění zvýšení hladiny horního poschodí oproti ostatním budovám z hlediska
urbanistické koncepce místa. S tímto stěžejním argumentem se stavební úřad vypořádal
povrchně, neboť v podstatě uvedl, že se mu záměr líbí a že se zamýšlená stavba do území hodí.
Stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s tím, jak se správní orgány vypořádaly s námitkou, že dojde
k podstatnému snížení ceny nemovitosti jejich vlastnictví. I zde odůvodnění chybí. Krajský úřad
se nevyjádřil ke stanovisku RNDr. Celby a krajský soud si protiřečí, pokud tvrdí, že tímto
stanoviskem se stavební úřad zabýval. Stanoviskem ze dne 3. 10. 2008 se totiž stěží mohl zabývat,
neboť jeho rozhodnutí je datováno již dnem 24. 4. 2008. Napadené rozhodnutí bylo podle
stěžovatelů nezákonné, protože krajský úřad neposuzoval soulad rozhodnutí stavebního úřadu
s platnou právní úpravou. Z úřední povinnosti měl zkoumat kromě námitek uvedených
v odvolání i soulad s platnými právními předpisy vztahujícími se k dané problematice. Podle
stěžovatelů se i krajský soud v rámci své úřední povinnosti měl mimo rámec podané žaloby
otázkou zákonnosti napadeného rozhodnutí zabývat. Stavba bytového domu má být umístěna
mimo jiné na pozemku st. p. 798 v k. ú. Plotiště nad Labem, kde v současné době stojí budova
prodejny. V územním rozhodnutí se uvádí, že navržený bytový dům tvarově odpovídá
odstraněné budově prodejny a že tuto povolil odstranit stavební úřad. Správní orgány
se ale nezabývaly otázkou, zda existující stavba čp. 140 byla povolena odstranit, popř. jaká
je stanovena lhůta pro její odstranění a pokud tato uplynula, proč stavební úřad z úřední
povinnosti nezahájil exekuci. Posouzení existence stavby na pozemku mělo být v územním řízení
prvořadé a určující pro volbu postupu stavebního úřadu v závislosti na posouzení, zda je možné
vyhovět žádosti o umístění nové stavby na zastavěném stavebním pozemku, anebo zda se mělo
jednat o vydání rozhodnutí o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území. Stavební
úřad v podmínce č. 3 rozhodnutí o umístění stavby vymezil hranice stavebního pozemku
pro předmětnou stavbu na zastavěném stavebním pozemku, aniž by z odůvodnění bylo zřejmé
splnění §20 odst. 1, 4 a 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území.
Podle údajů uvedeného listu vlastnictví č. 10747 je vlastnické právo žadatele (společnosti IMO -
STAR 98, s. r. o.) omezeno smluvním zástavním právem. Správní orgány však nepřiznaly
ve smyslu ust. §85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona postavení účastníka řízení tomu,
kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku nebo stavbě a v odůvodnění svých rozhodnutí
uvádějí, že záměr předložený žadatelem je v souladu s vydaným územním plánem. Záměr
umístění bytového domu se v závazné části územního plánu města Hradec Králové nachází
ve funkčních plochách „čistě obytné plochy nízkopodlažní zástavby“ a toto území
je charakterizováno nízkopodlažní zástavbou s vysokým podílem zeleně tvořící převážně souvislé
obytné celky se základním občanským vybavením zejména pro potřeby obyvatel tohoto území.
Podle stěžovatelů při posouzení velikosti stavebního pozemku určeného v územním rozhodnutí
a podílu zastavěných a zpevněných ploch nemůže být splněna podmínka vysokého podílu zeleně.
Navíc stavební úřad v odůvodnění svého rozhodnutí připouští již nyní absenci občanské
vybavenosti v území, a přesto se ani krajský úřad jako odvolací orgán nezabýval vlivem výstavby
bytového domu s 23 byty na narůst počtu obyvatel v lokalitě v souvislosti s kvalitou prostředí
a hodnotou území. Z územního rozhodnutí není zřejmé, jak bylo posuzováno splnění limitů
uvedených v příslušných právních předpisech (§13 vyhlášky č. 369/2001 Sb., o obecných
technických požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností
pohybu a orientace). Umístění a rozsah staveniště nebylo řešeno vůbec. Podmínkami územního
rozhodnutí je žadateli uloženo dodržení vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických
požadavcích na výstavbu a vyhlášky č. 369/2001 Sb. (§4 odst. 1), ale k navrženému bytovému
domu není zajištěn bezbariérový přístup, do rampy jsou vkládány vyrovnávací stupně, uživatelé
bezbariérových bytů v I. NP nemají vůbec zajištěn přístup na předzahrádky. Veškeré pěší
a vozidlové komunikace budou řešeny jako rovinné s obrubníky 30 mm. Územní rozhodnutí
neobsahuje vymezení území dotčeného vlivy stavby, snad z důvodu absence podkladů
prokazujících dodržení limitů ve vztahu k §13 vyhlášky č. 369/2001 Sb. Odvolací orgán
v souvislosti s přiznáním postavení účastníka Ing. P. W., MBA, uvedl, že jmenovaný bude na
svém vlastnickém právu k sousednímu domu č. p. 369 dotčen již zvýšenou intenzitou pohybu
budoucích obyvatel domu, včetně jejich dopravy motorovými vozidly, a po omezenou dobu i
zvýšenou intenzitou v průběhu stavby a že práva hájená v řízení stěžovateli jsou projednávaným
záměrem dotčena ve větším rozsahu než práva Ing. P. W. Krajský úřad se nezabýval tím, jakým
způsobem a v jakém rozsahu jsou dotčena vlastnická práva ostatních majitelů nemovitostí v
zájmovém území, především vlastníka rodinného domu č. p. 370. Stěžovatelé dále namítají, že
Statutární město Hradec Králové - odbor správy majetku, Technické služby, Telefónica 02 Czech
Republic a. s., VČP - Net s. r. o. - RWE Distribuční služby nejsou dotčenými orgány, které hájí
zájmy podle zvláštních předpisů, ale mají v územním řízení stejné postavení účastníka se stejnými
procesními právy a povinnostmi jako ostatní účastníci. Přesto uvedená vyjádření stavební úřad
neposuzoval jako námitky, o kterých je povinen rozhodnout. Tímto jeho postupem byla krácena
práva ostatních účastníků řízení. U přípojek umístěných vydaným územním rozhodnutím
stavební úřad stanovil, že se jedná o stavby uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. b) bod 8
stavebního zákona a nevyžadují povolení ani ohlášení. Přesto nad rámec své pravomoci stanovil v
územním rozhodnutí podmínky vyplývající z vlastnických práv k pozemkům, popřípadě stavbám
sítí veřejné technické infrastruktury. Kromě výše uvedených skutečností, kterými dochází k
zásahu do vlastnických práv k nemovitostem, územní rozhodnutí obsahuje i další nedostatky.
Například byla připojena smlouva o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene k pozemkům,
avšak nebyl připojen doklad prokazující ve smyslu §86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona
vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření k pozemkům nebo
stavbám. Smlouva o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene k uvedeným pozemkům není
podle stěžovatelů průkazným právem založeným smlouvou. V podmínce č. 12 bylo stanoveno, že
při provádění stavby bude dodržen zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, ve znění
pozdějších předpisů, avšak tento zákon byl zrušen ke dni 1. 5. 2005. Rozhodnutí stavebního
úřadu bylo vydáno v rozporu s některými ustanoveními zákonů a prováděcích předpisů, zejména
stavebního zákona včetně prováděcích vyhlášek a zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“). Krajský úřad se v rozhodnutí nevypořádal zejména s tím, zda
rozhodnutí napadené odvoláním není v rozporu s právními předpisy. Rozhodnutím krajského
úřadu byl porušen zákon a krajský soud měl pro tyto vady toto rozhodnutí zrušit. Stěžovatel se
cítí být závěry krajského soudu ve vztahu k jeho zdravotnímu handicapu poměrně značně dotčen.
Krajský soud hodnotí jeho pocity jako osobní stesky s připomínkou, že jim rozumí. Nikdo však
nemůže rozumět psychickému stavu člověka se závažnou nevyléčitelnou chorobou, která má
zhoršující se tendenci. Stěžovatelé nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, že by měli s
předstihem na svém pozemku zřizovat zelené atrium, které by ho mělo chránit před zraky
sousedů, a to tím spíše, že žádné takové opatření do současnosti činit nemuseli. Z důvodu
finančního zisku soukromé společnosti budou stěžovatelé muset vynaložit investice, aby ochránili
svá osobnostní práva. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že zamýšlená stavba
bude uspokojovat společenské zájmy na bydlení podle platné územně plánovací dokumentace.
Do současné doby na předmětném místě stojí a byla provozována prodejna potravin jako součást
infrastruktury v dané lokalitě. Z hlediska uspokojování společenských zájmů by na místě
zamýšlené stavby bytového domu mělo stát např. zdravotní středisko, objekt drobných služeb
pro obyvatelstvo atp. Stěžovatelé nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, že výstavbou
bytového domu nebudou poškozeni na svých právech nad míru přiměřenou poměrům v
intencích ust. §127 o. z. Je skutečností, že se jedná o umístění stavby v zastavěné části
statutárního města, ale v části zastavěné jednotlivými a řadovými domy do maximální výše 2. NP.
Vzhledem k charakteru lokality jsou stěžovatelé přesvědčeni, že třípodlažní obytný dům je
stavbou se zásadními odlišnostmi od stávajícího stavu. Závěrem, že naopak zamítnutím žádosti o
umístění stavby bude nad míru přiměřenou poměrům omezen investor, krajský soud sděluje, že
stěžovatelé mají povinnost učinit vše pro to, aby investor tzv. vydělal peníze a stěžovatelé mu
v tom, bez ohledu na svá osobnostní práva, mají pomáhat. Pokud jde o zastínění nebo oslunění
domu a pozemku, stěžovatelé rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, který se striktně
drží z pohledu oslunění v časech a ročním období ČSN s tím, že uvedené limity se zjišťují vůči
věcem a nikoliv vůči lidem. Daná problematika se musí posuzovat za podmínek, v jakých se
stěžovatelé nyní nacházejí. Stěžovatelé odkazují na dosavadní judikaturou správních soudů,
zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 – 116,
podle něhož v územním řízení nepostačí toliko, prohlásí-li stavební úřad, že sousedé nebudou
zamýšlenou stavbou zasaženi, pokud tento svůj závěr odůvodní pouze tím, že nebudou
překročeny limity (např. osvětlení, vibrací, hluku, dopravní zátěže apod.) dané právními předpisy
či technickými normami a „nemůže zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek
daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán,
dotýkat; podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života
dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v
podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních
zvláštností dané lokality“. Okolnosti, které byly krajským soudem označeny jako subjektivní
stesky, žádným způsobem nevybočují z obecných standardů, jak se o nich hovoří v uvedeném
rozsudku. V tomto ohledu stěžovatelé zejména namítali okolnosti vyvstávající z jejich
zdravotního stavu a také z toho, že jako zaměstnané osoby se vracívají domů až odpoledne, kdy
bude právě nejvíce snížena kvalita jejich bydlení (zastínění, hluk apod.). V předcházejících
řízeních však nebylo žádným způsobem k subjektivní situaci stěžovatelů ani k jejich způsobu
života přihlédnuto. Stěžovatelé s ohledem na výše uvedené navrhli, aby Nejvyšší správní soud
zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti krajský úřad zejména uvedl, že se v odvolacím řízení
se zabýval všemi námitkami uplatněnými v odvolání a vysvětlil důvody jejich zamítnutí ve svém
rozhodnutí. Podle ust. §2 odst. 2 správního řádu je stavební úřad povinen uplatňovat svou
pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena,
a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Po předložení žádosti podle ust. §90 stavebního zákona
posuzuje stavební úřad, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací
dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky
na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, s požadavky tohoto zákona
a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území,
s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, s požadavky zvláštních právních
předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě
s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení.
Důvodem pro zamítnutí žádosti o vydání územního rozhodnutí je tedy skutečnost, že se v
územním řízení prokáže, že záměr je v rozporu s veřejným zájmem nebo zasahuje
do subjektivních práv účastníků řízení nad přípustnou míru. Důvodem pro neschválení záměru
tedy není jakýkoliv zásah do práv účastníků řízení, nýbrž pouze zásah, který přesahuje
přiměřenou míru. Podle názoru krajského úřadu proto otázka pohnutek, které vedou žadatele
k uplatnění požadavku na schválení záměru v územním řízení, není v řízení o umístění stavby
rozhodnou otázkou. I snaha o dosažení zisku je v našem současném právním řádu legitimním
jednáním souvisícím s oprávněním vlastníka věci, v daném případě pozemku, v mezích zákona
předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním, které nelze
bez opory v zákoně omezovat. V daném případě orgány veřejné moci v obsahu právních
předpisů upravujících územní řízení oporu pro takové omezení nenašly, neboť zásah do práv
účastníků řízení, který umístění stavby bytového domu způsobí, neshledaly zásahem, který
by přesahoval přiměřenou míru, ani nebylo prokázáno, že záměr je v rozporu s veřejným zájmem.
V kasační stížnosti stěžovatelé dále uplatňují důvody, které podle názoru krajského úřadu
překračují meze důvodů uplatněných v podané žalobě. Zejména tvrdí, že krajský úřad nezkoumal
soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy v celém rozsahu. V tomto ohledu tvrdí
zejména, že schválený záměr neodpovídá některým v kasační stížnosti vyjmenovaným obecným
technickým požadavkům, aniž by však u většiny z nich uvedli, v kterých skutečnostech toto
nedodržení dotýkající se jejich práv, shledávají, neboť za důvod nezákonnosti fakticky označují
pouze skutečnost, že dodržení obecných technických požadavků není zřejmé z odůvodnění
rozhodnutí o odvolání. Krajský úřad k tomu uvedl, že v odvolacím řízení se zabýval souladem
napadeného územního rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, s právními předpisy v celém
rozsahu, přičemž odvoláním napadené rozhodnutí neshledal v rozporu s právními předpisy.
Podle ust. §89 odst. 2 správního řádu a v souladu se zásadou hospodárnosti správního řízení
však přitom nepřihlížel k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv
na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy. Proto v případě skutečností, které nebyly
předmětem uplatněného odvolání a ve kterých neshledal nesoulad s právními předpisy, se jimi
ve všech jednotlivostech také nezabýval v odůvodnění svého rozhodnutí. Tento postup je podle
úsudku krajského úřadu v souladu s citovaným ustanovením. I z tohoto důvodu v nich nemohl
ani krajský soud shledat důvody pro zrušení správního rozhodnutí. Ke stížní námitce, že smlouva
o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene není dokladem prokazujícím právo podle ust. §86
odst. 2 písm. a) stavebního zákona krajský úřad poznamenal, že v řízení bylo aplikováno ust. §86
odst. 3 stavebního zákona. Uvádějí-li stěžovatelé v kasační stížnosti, že nezákonnost územního
rozhodnutí spočívá v tom, že záměr stavby bytového domu byl v územním řízení schválen,
ač byl předmětný pozemek v době vydání územního rozhodnutí zastavěn jinou stavbou,
a stavební úřad se nezabýval otázkou odstranění stávající stavby, k tomu krajský úřad uvedl,
že souhlas stavebního úřadu s ohlášeným odstraněním stávající stavby byl již v době vydání
územního rozhodnutí vydán. Povolení odstranění stavby pak, stejně jako územní rozhodnutí
či stavební povolení, zakládá stavebníku právo stavbu odstranit či postavit, nikoliv povinnost
takového konání. Rozhodnutí o povolení odstranění stavby proto stavební úřad nevykonává.
Je však zřejmé, že pokud bude chtít stavebník využít případného práva zrealizovat novou stavbu
vzešlou z územního rozhodnutí na místě jiné stávající stavby, jejímž je v daném případě
vlastníkem, bude v jeho zájmu předtím využít i práva k odstranění stavby, příp. toto právo získat.
Jinak by totiž bylo využití práva realizace stavby z jeho strany z technických důvodů vyloučeno.
Na stavby septiku a stávající prodejny přitom nedopadá ust. §88 stavebního zákona, neboť
se nejedná o stavby veřejné dopravní nebo technické infrastruktury. Ke stížnímu důvodu,
že k navrženému bytovému domu není zajištěn bezbariérový přístup, krajský úřad poznamenává,
že z předložené projektové dokumentace, například z výkresu č. B1 - situace koordinační,
vyplývá, že schodišťové stupně navržené jako součást konstrukce vstupní rampy netvoří
překážku v šikmé rampě tvořící komunikační prostor určený pro přístup osob s omezenou
schopností pohybu do 1. NP bytového domu, nýbrž představují pouze jinou alternativu přístupu
pro osoby bez nebo s nižším omezením schopnosti pohybu. Jelikož z podané žádosti o vydání
územního rozhodnutí nevyplývalo, že by předmětem povolované stavby měly být byty zvláštního
určení, nelze jako rozpor se stavebním zákonem, resp. vyhláškou č. 369/2001 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, shledat ani skutečnost, že přístup z bytů v 1. NP na předzahrádky je řešen
schodišťovými stupni. Ohledně důvodů kasační stížnosti, v nichž stěžovatelé poukazují
na nedodržení práv jiných účastníků řízení, krajský úřad uvedl, že předmětem kasační stížnosti
nemůže být ochrana veřejných subjektivních práv stěžovatelů. Na základě výše uvedených
skutečností považuje krajský úřad kasační stížnost za nedůvodnou.
Osoba zúčastněná na řízení IMO - STAR 98, s. r. o. ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedla, že považuje kasační stížností napadený rozsudek za správný, když krajský soud
se na základě správně a úplně zjištěného skutkového stavu vypořádal se všemi uplatněnými
žalobními námitkami, věc hodnotil přiléhavě i po právní stránce.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili stěžovatelé v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odst. 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelé v kasační stížnosti namítali, že krajský úřad nezkoumal soulad napadeného
rozhodnutí s právními předpisy v celém rozsahu, že schválený záměr neodpovídá některým
v kasační stížnosti vyjmenovaným obecným technickým požadavkům že správní orgán prvního
stupně ani odvolací orgán nepřiznal postavení účastníka řízení tomu, kdo má jiné věcné právo
k tomuto pozemku nebo stavbě. Dále namítali pochybení při stanovení podmínek územního
rozhodnutí ve smyslu ust. §92 odst. 1 stavebního zákona, neboť bylo třeba, aby se správní
orgány zabývaly problematikou odstranění stávající stavby. Rovněž tak namítali, že se krajský
úřad měl zabývat tím, jakým způsobem a v jakém rozsahu jsou dotčena vlastnická práva ostatních
majitelů a v neposlední řadě nesprávnost posouzení podílu zastavěných a zpevněných ploch
ve vztahu ke splnění podmínky podílu zeleně. Tyto námitky však stěžovatelé neuplatnili v řízení
před krajským soudem a krajský soud se z tohoto důvodu jimi nemohl zabývat. Právní názor
stěžovatelů, že se měl z úřední povinnosti mimo rámec podané žaloby zabývat otázkou
zákonnosti napadeného rozhodnutí, je nesprávný, protože podle ust. §75 odst. 2 s. ř. s. soud
ve správním soudnictví přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle
ust. §104 odst. 4 s. ř. s. stěžovatel v kasační stížnosti nemůže uplatnit důvody, které neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Jak již Nejvyšší
správní soud vyslovil v usnesení ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, publ.
pod č. 685/2005 Sb. NSS, „Důvody kasační stížnosti lze opřít jen o takové konkrétní právní
či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2
věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech formulovány v žalobních bodech [§71
odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či jejím včasném rozšíření, a případně dále
(i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny či podrobněji rozvedeny, aniž
by tím byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové důvody mohl
stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření uplatnit.“ Stěžovatelé měli v daném případě
své námitky uplatnit ve lhůtě pro podání žaloby, neboť všechny rozhodné skutečnosti
se odehrály již předtím ve správním řízení, jehož byli účastníky a o jehož průběhu byli
informováni, takže je mohli v žalobě uplatnit. Za této procesní situace, kdy stěžovatelé tyto
námitky v řízení před krajským soudem neuplatnili, ač tak učinit mohli, se ani Nejvyšší správní
soud jimi již nemůže zabývat. Z tohoto důvodu jsou tyto stížní námitky nepřípustné.
Nejvyšší správní soud se z námitek uplatněných přípustně předně zabýval tvrzenou
nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu. Stěžovatelé namítali, že kritériem přezkumu
je vždy rozhodnutí správního orgánu II. stupně, ale krajský soud přezkoumával rozhodnutí
správního orgánu I. stupně a navíc pouze citoval závěry správního orgánu s tím, že se s nimi
ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud již judikoval, že není-li z odůvodnění rozsudku krajského soudu
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč
žalobní námitky účastníka považuje za neopodstatněné, je nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává
s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek ze dne ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44).
Krajský soud v úvodu odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že z obsahu rozhodnutí
krajského úřadu, jakož i z vyjádření k žalobě je zřejmé, že se krajský soud v podstatě ztotožnil
se závěry stavebního úřadu. Toto osvojení si závěrů bylo jednoznačné ohledně námitek, které
se následně staly i námitkami žalobními, a proto krajský soud zkoumal jejich oprávněnost
na pozadí rozhodnutí stavebního úřadu, neboť to byl pravě on, kdo ve věci rozhodl a vydal
rozhodnutí o umístění stavby. Tento postup nemohl způsobit nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu. Krajský úřad se v podstatě ztotožnil se závěry stavebního úřadu a jeho závěry
ohledně námitek uváděných stěžovateli byly stejné. Proto mohl krajský soud přezkoumávat
napadené rozhodnutí na pozadí rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, dospěl k závěru, že je-li rozhodnutí
odvolacího správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč odvolací orgán
nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky
považoval za nedůvodné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími
a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry
se souhlasnou poznámkou osvojil.
Z výše uvedených důvodů tedy ztotožnil-li se krajský soud se závěry odvolacího orgánu,
příp. správního orgánu I. stupně, nezpůsobuje tento postup nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku. Krajský soud navíc zcela jednoznačně uvedl, z jakých důvodů se s názorem správních
orgánů ztotožňuje a rovněž uvedl i své další úvahy ohledně dané problematiky. Pokud tedy zaujal
shodné stanovisko se správními orgány, vždy rovněž uvedl, proč tak činí.
Stěžovatelé rovněž namítali, že se krajský soud ne zcela vypořádal s tím, že plánovaná
stavba má mít o jedno patro více než stavby, s nimiž bude opticky tvořit linii.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že opomene-li krajský soud v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho
zamítavé rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudek ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73). Bylo proto zapotřebí zkoumat, zda stěžovatelé v žalobě
uplatnili námitku, že plánovaná stavba má mít o jedno patro více než jiné okolní stavby a zda a
jak na tuto námitku reagoval krajský soud. Z obsahu žaloby je zřejmé, že pouze na str. 3
konstatovali, že zamýšlený bytový dům bude mít 3. NP, z čehož pak dovozovali, kolik bytů bude
mít okno orientované k jejich domu a zahradě a jak bude narušeno jejich soukromí. Námitkou
týkající se ztráty soukromí se krajský soud v napadeném rozsudku podrobně zabýval. Na str. 5
žaloby pak stěžovatelé konstatovali, že jsou ochotni výstavbu bytového domu akceptovat, avšak
za podmínky, že bytový dům bude realizován do výše maximálně 2. NP. Toto konstatování však
neobsahuje žádnou konkrétní námitku, ale pouze požadavek týkající se počtu podlaží a nelze
jej tak považovat za formulaci žalobní námitky, neboť stěžovatelé neuvedli, jaké jejich konkrétní
právo a jak mělo být porušeno. Krajský soud se však přesto počtem podlaží zabýval v souvislosti
s námitkou snížení tržní ceny nemovitostí stěžovatelů. Rozsudek krajského soudu tedy není
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů pro opomenutí přezkoumat jednu ze žalobních
námitek.
Stěžovatelé v kasační stížnosti také namítali, že krajský soud se měl z úřední povinnosti
zabývat přezkoumatelností rozhodnutí krajského úřadu, v němž správní orgán nedostatečně
osvětlil, proč zrovna v daném případě se lze odchýlit od pravidla dvou NP, a to vzhledem
k charakteru území a požadavkům na ochranu architektonických a urbanistických hodnot
v území. Soud má povinnost zabývat se v odůvodnění rozsudku nepřezkoumatelností rozhodnutí
správního orgánu pouze tehdy, je-li v žalobě namítána, anebo pokud sám dospěje k závěru,
že dané rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Stěžovatelé v žalobě námitku nepřezkoumatelnosti
nevznesli, proto by se krajský soud měl v odůvodnění svého rozsudku nepřezkoumatelností
zabývat pouze v případě, že by rozhodnutí krajského úřadu bylo skutečně nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského úřadu netrpí
nepřezkoumatelností. Krajský úřad se námitkou odchýlení se od pravidla dvou nadzemních
podlaží zabýval na str. 10 a 11 svého rozhodnutí. Architektonickou a urbanistickou vhodnost
stavby posuzoval podle limitů uspořádání území zakotvených v územním plánu a ust. §20 odst. 1
vyhlášky č. 501/2006 Sb. Ztotožnil se se závěrem stavebního úřadu, že požadavek na zachování
kvality prostředí a hodnoty území nebyl umístěním navrhované stavby porušen, neboť odpovídá
okolním poměrům, její umístění je v prostoru jednak zástavby rodinných domů, a jednak
zástavby občanské vybavenosti (základní školy). Výška 3. NP respektuje regulativy stanovené
platným územním plánem. Účel navrhované stavby se shoduje s hlavní funkcí dané plochy podle
územního plánu a stavba nebude výškovou dominantou v území, neboť okolní zástavbu
nepřevyšuje. Toto řešení tvoří přechod mezi rozdílnými výškovými úrovněmi školy a ostatní
zástavby. V tomto ohledu shledal krajský úřad odůvodnění stavebního úřadu logickým. Z výše
uvedeného je zřejmé, že správní orgány obou stupňů zcela přezkoumatelně uvedly důvody, proč
považují námitky stěžovatelů za nedůvodné.
Podle stěžovatelů dále v rozhodnutích správních orgánů chybí odůvodnění námitky,
že dojde k podstatnému snížení ceny nemovitosti v jejich vlastnictví. Nejvyšší správní soud
i ve vztahu k této stížní námitce dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů jsou
přezkoumatelná. Stavební úřad se touto otázkou zabýval na str. 31 svého rozhodnutí a krajský
úřad na str. 8 a 15 rozhodnutí. Nejvyšší správní soud ohledně nutnosti zabývat se dokazováním
snížení ceny nemovitosti v územním řízení odkazuje na závěry uvedené dále v tomto rozsudku.
Stěžovatelé rovněž namítali, že námitka č. 5 byla v územním rozhodnutí vypořádána
nepřezkoumatelně, ale přitom neuvedli, proč konkrétně považují vypořádání této námitky
za nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud z obsahu rozhodnutí stavebního úřadu dovodil,
že správní orgán této námitce věnoval dostatečnou pozornost a že zamítnutí této námitky
dostatečně odůvodnil. Krajský soud proto nepochybil, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí
nepopisoval, že rozhodnutí krajského úřadu je přezkoumatelné, neboť stěžovatelé v žalobě
námitku nepřezkoumatelnosti nevznesli.
Pokud stěžovatelé namítali, že si krajský soud protiřečí, tvrdí-li, že stanoviskem
RNDr. Jiřího Celby se správní orgán I. stupně zabýval, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí,
že krajský soud nic takového v odůvodnění napadeného rozsudku neuvádí. Stěžovatelé si patrně
špatně interpretovali větu krajského soudu, že „pokud žalobce namítal, že v případě realizace
stavby utrpí značnou majetkovou újmu, přičemž se opíral o stanovisko RNDr. Jiřího Celby
ze dne 3. 10. 2008, dlužno předně konstatovat, že se prvoinstanční správní orgán touto námitkou
zabýval.“ Krajský soud pouze uvedl, že se stavební úřad touto námitkou zabýval, ale tím netvrdil,
že by se zabýval stanoviskem, které bylo předloženo až po té, kdy stavební úřad vydal územní
rozhodnutí.
Ze všech shora uvedených důvodů je nedůvodná námitka stěžovatelů
o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu ve smyslu stížního důvodu podle ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelé dále namítali, že jejich majetek bude umístěním předmětné stavby
znehodnocen, což bylo podle jejich názoru prokázáno stanoviskem RNDr. Jiřího Celby. Pokud
stěžovatelé v kasační stížnosti citovali a odkazovali na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 2. 2009, č. j. 2 Ao 4/2008 – 88, k tomu je třeba uvést, že právní názor vyslovený
v tomto rozsudku byl již překonán usnesením rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 1 Ao/2009 – 120, publ. pod č. 1910/2009 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že v procesu tvorby územního plánu, či procesu vedoucím k jeho změně, se náhrada
za zásah do vlastnického práva neposkytuje, neboť tento neobsahuje procesní nástroje k jejímu
poskytnutí a v jeho rámci k tomu nejsou založeny ani pravomoci příslušných orgánů či dalších
subjektů. Znamená to tedy, že územním plánem může dojít k omezení vlastníka pozemků
či staveb v území regulovaném tímto plánem ve větší než spravedlivé míře, a to i bez jeho
souhlasu, avšak otázku kompenzace je nutno řešit mimo rámec procesu tvorby tohoto územního
plánu, a to na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
za přiměřeného užití ust. §102 stavebního zákona, včetně ustanovení o subjektech povinných
k výplatě náhrad, o lhůtách a procedurách k jejich poskytnutí a o soudní ochraně v občanském
soudním řízení. Nejvyšší správní soud proto v daném případě zdůrazňuje, že i kdyby omezení
vlastnického práva, která pro stěžovatele vyplývají z územního plánu a rozhodnutí o umístění
stavby, přesáhla určitou spravedlivou míru, v rámci níž lze taková omezení po každém vlastníku
bez dalšího spravedlivě požadovat, nelze se v rámci procesu tvorby tohoto územního plánu,
natož pak v územním řízení, zabývat kompenzací omezení vlastnického práva. V této situaci
se proto ani Nejvyšší správní soud při přezkoumávání napadeného rozsudku krajského soudu
nezabýval tím, zda bylo v řízení prokázáno znehodnocení nemovitostí stěžovatelů či snížení jejich
tržní hodnoty, neboť takové zjišťování by nemohlo ovlivnit výsledek řízení o kasační stížnosti.
O skutečnosti, že v daném území může být umístěna stavba se třemi nadzemními podlažími,
již bylo rozhodnuto v rámci procesu územního plánování. Pokud se stěžovatelé domnívali,
že může dojít ke snížení hodnoty jejich nemovitostí, měli si svá práva střežit včas, tj. již v procesu
pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace a snažit se tak zasadit o takovou formu
zástavby, kterou považují pro sebe za přijatelnou. Rovněž je představitelné, aby se výše uvedeným
postupem mimo rámec územního plánování a územního řízení domáhali náhrady, pokud by měli
za to, že splní podmínky pro její přiznání. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s právním
názorem krajského soudu, že otázky důsledků staveb na jejich okolí a využití nemovitostí již byly
v daném případě vyřešeny pro územní řízení v územně plánovací dokumentaci. Pokud
rozhodnutí o umístění stavby je v souladu s územním plánem, jedná se ze strany vlastníka
předmětného pozemku o výkon jeho vlastnického práva v mezích přípustných podle územního
plánu. Co se týče problematiky objektivizace ceny nemovitostí, lze konstatovat, že krajský soud
pouze připustil, že by zjišťování dopadu nových staveb na starou zástavbu v oblasti majetkové
bylo v územním a stavebním řízení při velkém počtu účastníků téměř nerealizovatelné.
Nestanovil však, že by nebylo obecně možné objektivizovat tržní hodnotu nemovitostí podle
nabídky a poptávky. Tato námitka stěžovatelů proto není důvodná.
V další stížní námitce vytýkali stěžovatelé krajskému soudu nesprávné posouzení právní
otázky, pokud se ztotožnil se správními orgány, že předmětná stavba může převyšovat okolí
o jedno patro, neboť bylo třeba přihlédnout k charakteru území a požadavkům na ochranu
architektonických a urbanistických hodnot v území. Jak již výše Nejvyšší správní soud uvedl,
krajský soud se touto námitkou zcela správně zabýval v souvislosti s tvrzeným snížením tržní
ceny nemovitosti. Stěžovatelé v žalobě konkrétně neodkazovali na zásady moderního urbanismu
a nenamítali, že stavba druhé dominanty sníží z architektonického hlediska význam budovy školy,
že kontextuální linie dvoupatrových domků bude násilně přetržena, atd. Krajský soud se proto
věnoval problematice ochrany architektonických a urbanistických hodnot v území jen v rámci
žalobní námitky, která byla formulována tak, že kvalita urbanistického řešení z pohledu narušení
integrity dané lokality je názorem jednoho úředníka správního orgánu. Krajský soud dospěl
ke zcela správnému závěru, že v dané věci rozhodl příslušný správní orgán, umístění stavby
se nepříčí společenským zájmům, tedy ani ochraně práv jednotlivců, a že je v souladu s koncepcí
rozvoje města, tedy s platnou územně plánovací dokumentací. To je podle krajského soudu
rozhodující skutečnost pro umísťování a prostorové uspořádání všech staveb obecně,
samozřejmě při vědomí toho, že, jak krajský soud trefně poznamenal, „krasocit jednotlivců
na tyto otázky může být v konkrétních věcech jiný“. Správní orgány přitom podle krajského
soudu postupovaly v souladu s ust. §90 stavebního zákona. Nejvyšší správní soud s tímto
právním závěrem plně souhlasí, neboť urbanistické řešení daného území není „nekvalitní“ pouze
proto, že zamýšlená stavba bude o jedno podlaží vyšší než dům stěžovatelů a ostatní zástavba
v okolí (vyjma budovy základní školy). V daném území se jedná o zástavbu příměstského typu,
která se postupně může vyvíjet a měnit. Stěžovatelé ani jiné osoby, jejichž práva mohou
být územním rozhodnutím dotčena, nemají, a ani mít nemohou, subjektivní veřejné právo
na to, aby poměry území, v němž se nachází jejich majetek, byly navždy konzervovány a nemohly
se změnit. Změny ve využití území v průběhu času, včetně nejrůznějších stavebních aktivit, jsou
přirozenou součástí vývoje společnosti a jednotlivec jim a priori nemá právo bránit. Zvláště
v urbanizovaných oblastech může být nová výstavba zcela přirozeným a logickým způsobem
využití určitého území (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2008,
č. j. 2 As 49/2007 – 191). Je nepochybné, že v daném případě zamýšlená stavba svým
charakterem (v podstatě jde o menší bytový dům) i rozměry (převyšuje o jedno patro okolní
stavby s výjimkou budovy školy) má poněkud jiný charakter než dosavadní stavby
jednopatrových, převážně řadových, rodinných domů. Nevybočuje však z limitů daných
územním plánem, neboť ten s možností umisťování staveb takového charakteru počítá,
připouští-li obytné stavby až se třemi nadzemními podlažími. Již z toho, že územní plán výstavbu
takové povahy, která v době jeho zpracování v území reálně neexistovala, připouští, plyne,
že určité postupné a věcně limitované proměny zástavby v dotyčném území, a připouští tedy,
že na něm vzniknou i stavby vymykající se svým charakterem v určité, avšak nikoli zásadní, míře
charakteru výstavby dosavadní. Připuštění, že území se může v určitých mezích urbanisticky
proměňovat a vyvíjet, je přirozenou vlastností územního plánování a reflexí toho, že zástavba
v urbanizovaných oblastech, s výjimkou případů, kdy jej její konkrétní podobu třeba chránit
a neměnit, např. z důvodů památkové ochrany či ochrany krajinného rázu, se může v běhu času
proměňovat. V daném případě je proměna, k níž dojde výstavbou předmětného domu, změnou
přiměřenou, odpovídající poměrům v území, a nelze ji považovat za exces, pro který by bylo na
místě rozhodnutí krajského úřadu zrušit. Zamýšlená stavba není ani v rozporu se společenskými
zájmy. Vlastník pozemku má, jak krajský soud správně zdůraznil ve svém rozsudku, právo užívat
svůj majetek podle své libosti, pokud se nepřípustně nedotkne práv jiných a pokud nevybočí
z mezí přípustné veřejnoprávní regulace. Výstavba bytového domu v navržené podobě ničím
takto nepřípustným není. Pokud stěžovatelé namítali, že z hlediska uspokojování společenských
zájmů by na místě zamýšlené stavby bytového domu mělo stát např. zdravotní středisko nebo
objekt drobných služeb pro obyvatelstvo, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že stěžovatelé
nemohou mít subjektivní veřejné právo na určení využití sousedního pozemku a že je čistě na
vůli vlastníka pozemku, jakou přípustnou stavbu na něm postaví.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval i námitkou stěžovatelů týkající se ztráty soukromí,
obtěžování pohledem a nerespektování osobnostních práv. Stěžovatel v kasační stížnosti
poukazoval na svůj zdravotní stav a namítal, že v předcházejících řízeních nebylo žádným
způsobem k subjektivní situaci stěžovatelů ani k jejich způsobu života přihlédnuto a v této
souvislosti odkazovali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006,
č. j. 2 As 44/2005 – 116. Nejvyšší správní soud v dané věci dospěl k závěru, že navrhovaná
stavba se nedotkne osobnostních práv stěžovatelů a práva na soukromí nad míru přiměřenou
poměrům v intencích §127 o. z., tj. že je v souladu s ochranou práv a právem chráněných zájmů
účastníků řízení [§90 odst. písm. e) stavebního zákona]. Krajský soud i správní orgány přitom
přihlédly i k subjektivní situaci stěžovatelů. Krajský soud se zabýval tvrzenou ztrátou soukromí
na zahradě stěžovatelů, zejména ve vztahu ke zdravotnímu handicapu stěžovatele a). Nejvyšší
správní soud se ztotožňuje se závěry krajského soudu, že v daném případě nebylo možné
žadateli o vydání rozhodnutí o umístění stavby nevyhovět jenom proto, že z oken stavby bude
vidět na sousední nemovitosti. Pokud se totiž nejedná o obtěžování mimořádné, převyšující míru
přiměřenou poměrům, je přednostně na tom, kdo se cítí být obtěžován, aby provedl opatření,
která by tomuto obtěžování zabránila. Stěžovateli a) nic nebrání se běžně pohybovat po zahradě
bez oděvu na horní části těla, i když je zdravotně handicapován. Pokud však je mu nepříjemné,
že se okolí na něj může dívat, nezbývá než si zřídit např. zelené atrium, jež by ho před pohledy
ze strany sousedů a okolí ochránilo. Stěžovatelé si nemohou osobovat právo na to, aby byla
vyloučena každá stavební změna v jejich sousedství, která by podstatně snížila míru jejich
soukromí. Skutečnost, že na sousedním pozemku doposud nestála stavba, jejíž povaha umožní,
aby někteří její uživatelé viděli na pozemek stěžovatelů či do oken jejich domu, nezakládá
stěžovatelům právo na to, aby tento stav přetrval i do budoucna. Stěžovatelé vůči sousednímu
pozemku „nevydrželi“ žádné právo na to, aby se výstavba na něm omezila více, než jaká omezení
standardně vyžadují obecné poměry v území, jež jsou vyjádřeny v územním plánu. Stěžovatelovy
zdravotní obtíže nemohou zakládat tak zásadní omezení na sousedním pozemku, jaká požadoval,
neboť takové omezení vlastnického práva by bylo zcela neproporcionální k vcelku nepatrné
osobní újmě, které by tímto omezením byl uchráněn stěžovatel. Krajský soud tedy dospěl
ke správnému závěru, že správní uvážení o těchto námitkách nepřekročilo zákonem stanovené
meze ani nebylo zneužito.
Nejvyšší správní soud konečně dospěl k závěru o nedůvodnosti námitky stěžovatelů
týkající se zastínění domu a pozemku. I když se stěžovatelé vrací domů až odpoledne, je třeba
konstatovat, že míra zastínění jejich domu a pozemku není tak velká, aby znamenala obtěžování
nad míru přiměřenou poměrům. V místnostech domu stěžovatelů stavba ovlivnila denní
osvětlení zcela zanedbatelně, neboť i nadále bude prosluněn a osvětlen v souladu s příslušnou
prováděcí vyhláškou ke stavebnímu zákonu a požadovanými hodnotami podle příslušných
ČSN. Co se týče zastínění zahrady, je zřejmé, že i toto se navrhovanou stavbou zvýší, avšak
nedosáhne na všechny části zahrady. V průběhu řízení byly opatřeny příslušné modelové situace
o pohybu stínu a ty byly posouzeny ve vztahu k čl. 4.3.5 ČSN 734301. Podle tohoto článku
„Venkovní zařízení a pozemky v okolí obytných budov sloužící k rekreaci jejich obyvatel, mají
mít alespoň polovinu plochy osluněnou nejméně 3 hodiny dne 1. března“. Vzhledem k tomuto
kritériu bude zastínění zahrady stěžovatelů zamýšlenou stavbou rovněž zanedbatelné,
jak je rozvedeno v odůvodnění správního rozhodnutí I. stupně.
Ze všech důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší
správní soud podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelé v řízení úspěch neměli, proto nemají právo na náhradu
nákladů řízení a krajskému úřadu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu