ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.9.2010:255
sp. zn. 7 As 9/2010 - 255
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Ing. A. M.,
zastoupena JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou se sídlem Spálená 87/11, Praha 1,
proti žalovaným: 1) Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze, se sídlem Pod Sídlištěm
1800/9, Praha 8, 2) Katastrální úřad Praha - východ, se sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: A. Š., zastoupen JUDr. Evou Vitejčkovou, advokátkou se
sídlem Komenského nám. 56, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, č. j. 9 Ca 24/2009 - 169,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, č. j. 9 Ca 24/2009 – 169,
se ve výroku II., III. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2009 (v písemném vyhotovení nesprávně
uvedeno 10. 7. 2009), č. j. 9 Ca 24/2009 - 169, ve výroku II. zamítl žalobu proti rozhodnutí
Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Praze (dále jen „katastrální inspektorát“)
ze dne 20. 9. 2002, č. j. O-58/527/2001-2/Pav, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně (dále
jen „stěžovatelka“) a potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha – východ ze dne
14. 6. 2001, č. j. 190 20- OR-22/2001, ve věci opravy chyby v katastrálním operátu podle ust. §8
zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“),
jímž byl zrušen zápis parcely č. 1585 na LV č. 2846 pro k. ú. Stará Boleslav a byly zapsány parcely
p. č. 1585/1 až 1585/8 podle stavu zápisu pozemkové knihy, kn. vl. č. 122 pro k. ú. Stará
Boleslav. V odůvodnění rozsudku k tomuto výroku městský soud uvedl, že oprava chyby
v katastrálním operátu neřeší otázku, kdo je vlastníkem, nýbrž se jí pouz e upřesňuje a vymezuje,
k jaké nemovitosti vymezené geometrickým určením je vlastník nemovitosti v katastru
nemovitostí evidován. Pro posouzení žalobních námitek je rozhodné, zda vůbec došlo k chybě
v katastrálním operátu vyznačením pozemku p. č. 1585 místo pozemků p. č. 1585/1 až 1585/8
a zda takto zachycený stav neodpovídal zjištěným podkladům a musel být opraven. K tomu
městský soud konstatoval, že k opravě chyby došlo na základě několika skutečností. Nejbližším
a nejzávaznějším právním důvodem byl zápis práv stěžovatelky z dohody o vydání nemovitostí
do evidence nemovitostí, kterou dne 16. 10. 1991 uzavřel jako osoba vydávající Technomat, s. p.
a jako příjemci stěžovatelka a A. Š. (dále jen „osoba zúčastněná na řízení“). Tato dohoda
registrovaná rozhodnutím Státního notářství Praha – východ dne 11. 11. 1991 byla podkladem
pro zápis do evidence nemovitostí. Registrace dohody byla provedena ve prospěch smluvních
stran a stěžovatelka v té době zřejmě nezpochybnila geometrické i polohové určení p ozemků
p. č. 1585/1 až 1585/8, které jsou uvedeny v dohodě o vydání jako parcely tvořící pozemek
č. 1585. Stěžovatelka, jinak svolná se svým vlastnictvím, se tedy nyní, poněkud neopatrně,
dovolává právního stavu, který by mohl vyvolat pochybnosti o oprávněnosti vydání pozemků.
Pokud bylo v dohodě o vydání nemovitostí použito k označení předmětu převodu slovní spojení
„parcela č. 1585 sestávající se ze samostatných parcel s č. 1585/1 -8P“, šlo o užití srovnání
současného stavu se stavem podle pozemkového katastru, jaké bylo běžně používáno
k identifikaci vydávaných nemovitostí jak podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, tak i podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V restitučních
řízeních byl běžně, a zcela legitimně, v listinách a rozhodnutích uváděn j ak původní stav podle
pozemkových knih označením původních parcel, tak i stav nový podle evidence nemovitostí
či katastru nemovitostí. To v případě shody výměr znamenalo, že se vydává původní parcela
existující ovšem již v parcelách nově označených. Toto v ymezení, převzaté zejména za účelem
jednoznačné identifikace vydávaných pozemků i dle stavu v pozemkové knize pro účely
ověřování restitučních nároků, bylo obdobně užito i v předmětné dohodě, o čemž svědčí
označení celého pozemku p. č. 1585 právě „k. p.“ Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů
o opravě chyby podle názoru městského soudu vyplývá, že při provedení opravy v katastru
nemovitostí nevycházely jen z údajů obsažených v dohodě o vydání, ale také z údajů v evidenci
nemovitostí a v pozemkové knize, a rovněž ověřovaly existenci pozemků p. č. 1585/1 až 1585/8.
V této souvislosti městský soud odkázal na ověřenou kopii geometrického plánu z roku 1962
s tím, že i ve spojení s dalšími listinami prokazujícími založení práva správy národního majetku
s vyznačeným záměrem geometricky oddělit pozemky pro jejich využití socialistickými
organizacemi a úřady svědčí o tom, že k oddělení pozemků došlo na podkladě listin prokazujících
změny v geometrickém určení pozemků již od roku 1962. Není na soudu, aby nyní hodnotil
účelnost dělení pozemku v roce 1962. Městský soud zdůraznil, že rozsah vlastnictví stěžovatelky
a osoby zúčastněné na řízení nebyl opravou údajů v katastru nemovitostí narušen, neboť tato
sledovala jen geometrický stav v katastrálním operátu a správné označení původního pozemku.
Katastrální úřad tedy postupoval v souladu s ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, když
opravil chybné údaje vzniklé zřejmým omylem při vedení a obnově katastru. Na základě
uvedených skutkových zjištění neobstojí žádná z námitek obsažených v žalobě i v řadě dalších
stěžovatelčiných podání. Tyto námitky jsou založeny na subjektivním přesvědčení stěžovatelky,
že v současné době lze zpochybnit rozdělení předmětného pozemku, ačkoliv k tomu nejsou
žádné skutkové ani právní důvody. Důvodná není ani námitka, že opravou chyby v katastrálním
operátu došlo ke změně právního vztahu bez řádné listiny. Stěžovatelka byla i po provedené
opravě stále spoluvlastnicí pozemků p. č. 1585/1 až 1585/8, podle dohody o vydání, tedy
pozemků existujících ve stejné výměře jako byl původní pozemek p. č. 1585. Tento pozemek jen
získal jiné značení v parcelách č. 1585/1 až 1585/8, a to na základě listin, jejichž existence a účel
byly prokázány. Námitky týkající se řízení u Okresního soudu Praha - východ vedeného
pod sp. zn. 5 C 39/2007, které bylo pravomocně ukončeno usnesením Krajského soudu v Praze
ze dne 12. 7. 2007, č. j. 27 Co 61/2007 - 839, nejsou v dané věci relevantní a odkaz na námitky
uplatněné v uvedeném řízení není dostatečně konkrétní. Měs tský soud zohlednil, že ačkoliv
stěžovatelka již není v době vydání tohoto rozsudku již spoluvlastnicí předmětných nemovitostí,
neubral jí právo na projednání podané žaloby, neboť zákonnost napadeného správního
rozhodnutí posuzoval v souladu s ust. §75 odst. 2 s. ř. s. podle skutkového a právního stavu,
který tu byl v době jeho vydání, kdy byla stěžovatelka aktivně legitimována k hájení svých práv
a zájmů.
Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě proti výroku II. tohoto rozsudku kasační stížnost
z důvodů uvedených v ust. §103 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti nejprve
zrekapitulovala dosavadní průběh správního i soudního řízení a odkázala na své stanovisko
ze dne 9. 3. 2009, ve kterém mimo jiné vyvrátila nesprávné tvrzení osoby zúčastněné na řízení,
že nemá aktivní legitimaci k vedení sporu. Je tomu tak proto, že částečným soudním smírem
nepřevzala osoba zúčastněná na řízení celou parcelu č. 1585 včetně všech budov, které se na ní
nacházejí, když teprve na základě soudem potvrzeného správného zápisu předmětné parcely
v katastrálním operátu bude možno znovu posoudit obsah uzavřeného částečného soudního
smíru. Nezákonnost napadeného rozsudku ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje
stěžovatelka předně v tom, že nebyla respektována závaznost státním notářstvím registrované
dohody o vydání věci. Dále namítala, že nebylo přihlédnuto k tomu, že předmětný zápis
v pozemkové knize byl prokazatelně vadný a byl proveden v naprostém rozporu s tehdy platnými
právními předpisy, bez příslušné listiny o dělení parcel a budov na ní se nacházejících. V daném
případě nebylo možno opravit vadný zápis v dávno uzavřené pozemkové knize a opravit
skutečnost, že rozdělení st. p. č. 1585 nebylo provedeno v pozemkovém katastru. Rovněž nebylo
přihlédnuto k tomu, že opravou chyby došlo ke změně právního vztahu, který není doložen
žádnou listinou. K žádné chybě v evidenci nemovitostí, která by mohla být opravena podle
ust. §8 katastrálního zákona, tedy nedošlo. Nebylo přihlédnuto ani k tomu, že nelegálním
zásahem do katastrálního operátu byl v katastru nemovitostí vytvořen stav, který je v naprostém
rozporu se skutečným stavem v terénu. Městský soud rovněž postupoval v rozporu se závazným
právním názorem zvláštního senátu vysloveným v usnesení ze dne 3. 9. 2008,
č. j. Konf 47/2007 - 15, neboť se zabýval obsahem vlastnické listiny (dohody o vydání věci), tuto
vykládal a měnil podle vlastní úvahy, což správnímu soudu při přezkoumávání správnosti opravy
chyby v katastrálním operátu nepřísluší. V další námitce stěžovatelka uvedla, že o budovách, které
byly nezákonným zásahem katastrálního úřadu rovněž rozděleny, není v napadeném rozsudku
ani zmínka. Městský soud nesprávně vyložil i označení „k. p.“ uvedené v dohodě o vydání
a rovněž nesprávně citoval některé části této d ohody. Stěžovatelka se brání tomu, aby na základě
nezákonných machinací socialistických organizací při správě předmětného majetku dávno před
jeho restitucí bylo nyní opravou chyby zasahováno do jejích vlastnických práv. Převážná část
odůvodnění napadeného rozsudku vychází z nesprávného právního názoru o označení předmětu
převodu, který nemá oporu ani v provedeném dokazování. Stěžovatelka také zpochybnila závěry
městského soudu týkající se geometrického plánu z roku 1962. Za zcela nesprávné považuje
i jeho závěr, že rozsah jejího vlastnictví nebyl opravou údajů v katastru narušen. Podle názoru
stěžovatelky městský soud nesprávně uvedl, že již není spoluvlast nicí předmětných nemovitostí.
I v případě, že vycházel v předstihu ze skutečnosti, že jeho r ozhodnutí je v právní moci,
pak podle uzavřeného částečného soudního smíru je minimálně sporné podílové spoluvlastnictví
budov, které po nezákonné opravě chyby v katastrální operátu nejsou vůbec evidovány. Proto
je i nyní stěžovatelka aktivně legitimována k hájení svých práv a zájmů. Za zavádějící
pak považuje i argumentaci městského soudu, že ani soud v občanskoprávním řízení
nezpochybnil předmět vypořádání spoluvlastnictví v pozemcích p. č. 1585/1 až 1585/8.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
městskému soudu k dalšímu řízení.
Katastrální inspektorát ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě.
Názor stěžovatelky, která se domnívá, že dohoda o vydání věcí byla sepsána a uzavřena pouze
na základě tehdy současného výpisu z evidence nemovitostí, je nesprávný. Žádná z námitek
uvedených stěžovatelkou v kasační stížnosti i v ostatních obsáhlých podáních nemůže podle
katastrálního inspektorátu obstát. Všechny jsou založeny na jejím subjektivním přesvědčení
ve snaze zpochybnit rozdělení pozemku p. č. 1585 v roce 1962. Katastrální inspektorát
se ve všech ohledech ztotožnil se závěry městského soudu, který pečlivě přezkoumal všechny
předložené písemné důkazy založené ve správním spise. Proto navrhl, aby ka sační stížnost byla
zamítnuta.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti označila napadený rozsudek
za správný. Podle jejího názoru se městský soud dostatečně vypořádal se všemi žalobními
námitkami, a to na základě správných a úplných skutkových zjištění, které posoudil správně
i po právní stránce. Oprava v katastrálním operátu měla výhradně evidenční cha rakter,
bez jakékoliv konsekvence z hlediska vlastnických práv stěžovatelky. K dohodě o vydání
pozemků osoba zúčastněná na řízení uvedla, že v dané věci není rozhodné, jaký byl fyzický stav
pozemků a z jakého důvodu došlo k dělení a zda toto bude účelné. Stejně tak je nerozhodné, jaké
je příslušenství těchto pozemků a jaké stavby se na nich nacházejí. Stěžovatelka již není
spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, neboť se jich dobrovolně vzdala dohodou uzavřenou
s osobou zúčastněnou na řízení. Nemůže mít tedy na výsledku tohoto soudního sporu žádný
právní zájem. Osoba zúčastněná na řízení proto vyjádřila pochybnost, zda je k dalšímu vedení
řízení jakkoliv věcně legitimována, když se práv, jež by, i jen teoreticky, mohla být opravou
dotčena, sama vzdala a k předmětným pozemkům nemá žádný právní vztah. Proto osoba
zúčastněná na řízení navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom
shledal vadu uvedenou v odstavci 3, k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Předmětem správního řízení byla v daném případě oprava chyby v katastrálním operátu
podle ust. §8 katastrálního zákona. Protože po změně právní úpravy soudního přezkumu
správních rozhodnutí účinné od 1. 1. 2003 bylo sporné, zda rozhodnutí vydaná podle citovaného
ustanovení podléhají soudnímu přezkumu v občanském soudním řízení, nebo ve správním
soudnictví, zabýval se touto otázkou zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o
rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů. Tento senát
usnesením ze dne 2. 9. 2004, č. j. Konf 62/2003 - 15 (publikováno pod č. 403/2004 Sb. NSS)
rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci žaloby proti rozhodnutí zeměměřického
a katastrálního inspektorátu o opravě údajů v katastrálním operátu je soud ve správním
soudnictví. Stejný závěr vyslovil zvláštní senát i v dané věci v usnesení ze dne 3. 9. 2008,
č. j. Konf 47/2007 - 13. V návaznosti na právní názor vyslovený v usnesení ze dne 2. 9. 2004,
č. j. Konf 62/2003 - 15, pak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 5. 2005,
č. j. 2 Aps 3/2004 - 42 (publikovaný pod č. 720/2005 Sb. NSS), dospěl k závěru, že pokud
Nejvyšší správní soud akceptoval příslušnost soudu činného ve správním soudnictví ve věcech
přezkumu rozhodnutí správního orgánu o opravě údajů v katastrálním operátu podle ust. §8
katastrálního zákona, je tím zároveň vysloveno, že v takovém správním řízení se rozhoduje
o veřejných subjektivních právech fyzických a právnických osob ve smyslu ust. §2 s. ř. s.
V opačném případě by příslušnost správních soudů postrádala jakékoliv racionální opodstatnění.
Rovněž v rozsudku ze dne 7. 8. 2006, č. j. 2 As 58/2005 - 125 (publikovaný pod č. 986/2006 Sb.
NSS), v němž se Nejvyšší správní soud zabýval povahou rozhodnutí o opravě údajů
v katastrálním operátu, uvedl, že „[r]ozhodnutí o neprovedení opravy údajů v katastrálním operátu podle
§8 zákona ČNR č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona, je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.“
Stěžovatelka v dané věci podala žalobu ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s., podle kterého
ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv
v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení
takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li s. ř. s. nebo zvláštní zákon
jinak. Aktivně legitimována k podání žaloby podle ust. §65 odst. 1 s. ř. s. je tedy osoba, která
tvrdí, že byla zkrácena na svých veřejných subjektivních právech (§2 s. ř. s.) tím, že napadené
správní rozhodnutí její práva nebo povinnosti zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje jinak,
než stanoví zákon, nebo byl proveden (vydán) v řízení, v němž byla porušena procesní práva
dotyčné osoby tak, že to mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce může
účinně namítat jen takovou nezákonnost, kterou byl zkrácen na svých právech, přičemž
zkrácením na právech je nutno rozumět nejen zkrácení na právech hmotných, ale i na právech
procesních (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 7 A 139/2001 - 67). Žalobní legitimace pak nepřísluší tomu, jehož práva nebo povinnosti
nebyly rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. založeny, změněny, zrušeny nebo závazně
určeny (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2004, č. j. 5 A 35/2002 - 29,
publikované pod č. 218/2004 Sb. NSS). Žalobní legitimace podle ust. §65 odst. 1 s. ř. s. je
založena tvrzením účastníka řízení, že byl na svých subjektivních (hmotných) právech zkrácen
buď přímo rozhodnutím správního orgánu nebo v důsledku porušení svých procesních práv
v řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí. Předpokladem věcné legitimace
pak je, že žalobce je nositelem subjektivního hmotného práva, proti jehož porušení žalobou brojí
(srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 8/2004 - 61,
www.nssoud.cz).
K otázce aktivní legitimace ve správním soudnictví se již opakovaně vyjádřil ve svých
rozhodnutích rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. V usnesení ze dne 12. 10. 2004,
č. j. 5 Afs 16/2003 - 56 (publikováno pod č. 534/2005 Sb. NSS), vyslovil: „Věcná legitimace je potom
stavem plynoucím z hmotného práva, mající ovšem význam pouze v rámci procesu. Věcná legitimace
je předpokladem úspěšnosti žaloby a nikoliv předpokladem meritorního projednání a roz hodnutí věci, jako je tomu
u procesní podmínky. Aby byl žalobce úspěšný, musí být aktivně věcně legitimován, tj. musí být nositelem
subjektivního práva, jehož ochrany se domáhá, a žalovaný musí být legitimován pasivně, tj. musí být nositelem
tomu odpovídající subjektivní povinnosti; z tohoto pravidla platí jako výjimky případy, v nichž je věcná legitimace
založena procesně: u aktivní věcné legitimace je to např. §65 odst. 2 s. ř. s., u pasivní je to případ, kdy po vydání
napadeného rozhodnutí dojde k přechodu působnosti na jiný správní orgán.“ V usnesení ze dne ze dne
23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42 (publikováno pod č. 906/2006 Sb. NSS) pak rozšířený senát
poukázal na „neudržitelnost takové interpretace §65 odst. 1 s. ř. s., která omezuje přístup k soudu
tím, že striktně vyžaduje v každém jednotlivém případě hledání porušeného subjektivního hmotného práva,
jakož i úkonu, který subjektivní hmotné právo založil, změnil, zrušil či závazně určil. Vyskytují se totiž
poměrně zhusta situace, kdy se správní úkon dotýká právní sféry žalobce, a přesto žádné právo striktně vzato
nezaložil, nezměnil nebo závazně neurčil. Stejně tak nelze vždy žalobní legitimaci podmiňovat zkrácením
na hmotných subjektivních právech: jednak se určitá rozhodnutí hmotněprávní sféry žal obce vůbec nedotýkají
(a přesto jsou podrobena přezkumu – viz i citovaná judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská
práva), jednak je takový požadavek zpochybnitelný už z toho důvodu, že předmětem soudního řízení není hmotné
právo žalobce, ale jím uplatněný procesní nárok. Ze všech těchto příčin nelze §65 odst. 1 s. ř. s. vykládat
doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu. Žalobní legitimace p odle tohoto ustanovení musí
být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sfé ra žalobce (srov. i uvedený Hoetzelův názor), tj. kdy se
jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně
a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to, zda úkon správního or gánu založil, změnil, zrušil
či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil
v jeho právní sféře.“
Na citovaná usnesení navazuje usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86 (publikováno pod č. 1764/2009 Sb. NSS),
kde je mimo jiné uvedeno, že „[s]oudní řád správní je svojí povahou „obrannou“ normou. Není normou
„kontrolní“, která by umožňovala komukoliv iniciovat, prostřednictvím podání žaloby ve správním soudnictví,
kontrolu jakéhokoliv úkonu veřejné správy. Má pouze zajistit poskytování právní ochrany v případech,
kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry fyzických nebo právnických osob. Hraničním kritériem pro žalobní
legitimaci je právě tvrzený zásah do veřejných subjektivních práv. Nikoliv veškerá činnost (případně veškeré
pochybení) veřejné správy je podrobena soudní kontrole ze strany fyzických a práv nických osob, ale pouze
ta, kdy činnost správy přesáhne do jejich veřejných subjektivních pr áv. Dále dovodil, že „žalobní legitimace
ve správním soudnictví by napříště neměla být svázána s existencí ex ante přesně specifikovaných veřejných
subjektivních hmotných práv žalobce, ale s tvrzeným zásahem do právní sféry žalobce. Tak tomu bude vždy
v situaci, kdy se jednostranný úkon orgánu moci výkonné, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním
adresátům, závazně a autoritativně dotýká právní sféry žalobce.“
V daném případě není pochyb o tom, že stěžovatelka byla v době podání žaloby k jejímu
podání aktivně legitimována. Tvrdila v ní totiž porušení svých subjektivních práv v důsledku
vydání napadeného správního rozhodnutí a zároveň byla jako spoluvlastnice nemovitostí, jichž
se správní rozhodnutí týkalo, nositelkou těchto práv. Avšak poté v průběhu řízení o této žalobě
bylo na základě návrhu osoby zúčastněné na řízení u Okresního soudu Praha - východ zahájeno
řízení, které pokračovalo u Krajského soudu v Praze, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví stěžovatelky a osoby zúčastněné na řízen í, které se týkalo i pozemků dot čených
opravou chyby. V průběhu tohoto řízení stěžovatelka a osoba zúčastněná na řízení uzavřely smír,
podle kterého bylo jejich podílové spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno tak, že do výlučného
vlastnictví osoby zúčastněné na řízení byly přikázány přesně specifikované nemovitosti (včetně
pozemků p. č. 1585/1 až 1585/8) a do výlučného vlastnictví stěžovatelky byly přikázány
pozemky p. č. 1587/2 a p. č. 1587/3 s tím, že osoba zúčastněná na řízení zaplatila stěžovatelce
odpovídající částku v penězích na vyrovnání jejího spoluvlastnického podílu. Tento smír
byl schválen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2007 ve znění opravného usnesení
ze dne 21. 4. 2008. Ústavní stížnost stěžovatelky proti opravnému usnesení Ústavní soud
usnesením ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 1703/08, odmítl. Od roku 2007 tak stěžovatelka
není spoluvlastnicí pozemků dotčených opravou chyby.
Skutečnost, že stěžovatelka pozbyla vlastnické právo k předmětným pozemkům, podle
Nejvyššího správního soudu nezůstala bez vlivu na její aktivní legitimaci. Procesní předpoklad
aktivní legitimace byl sice splněn tím, že stěžovatelka tvrdila p orušení svých práv, nicméně
již nadále nebyla nositelkou hmotného práva, se kterým byla její aktivní legitimace neoddělitelně
spjata. V případě soudního přezkumu rozhodnutí o opravě chyby v katastrálním operátu totiž
nelze aktivní legitimaci z povahy věci oddělit od vlastnického práva k nemovitosti, popř. jiného
práva zapisovaného do katastru, které se oprava chyby týká [§2 odst. 1 písm. d) a §8 odst. 1
katastrálního zákona]. Není tedy správný názor městského soudu, že „ačkoliv žalobkyně není v době
vydání tohoto rozhodnutí soudu již spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, které bylo smírem vypořádáno, neubral
jí právo na projednání žaloby proti napadenému správnímu rozhodnutí, neboť zákonnost tohoto rozhodnutí
posuzoval v souladu s §75 odst. 2 s. ř. s. dle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání
napadeného rozhodnutí.“ Účastníkovi řízení totiž nemůže být upřeno právo, které v průběhu řízení
pozbyl a které přísluší jiné osobě. K této skutečnosti měl městský soud přihlédnout z úřední
povinnosti. Naopak, tím, že se meritorně zabýval věcí za situace, kdy stěžovatelce již nesvědčila
aktivní procesní legitimace, se dopustil vady řízení, která mohla mít vliv na zákonnost jeho
rozhodnutí, neboť výsledkem řízení za takové situace nemohlo být meritorní rozhodnutí.
Jelikož stěžovatelka pozbyla aktivní legitimaci až v průběhu soudního řízení,
měl se městský soud zabývat tím, zda místo stěžovatelky nemůže do řízení vstoupit nový vlastník
předmětných nemovitostí. S. ř. s. neobsahuje žádné ustanovení, které by upravovalo důsledky
singulární sukcese pro řízení před správními soudy, a proto je v takovém případě nutno za použití
§64 s. ř. s. přiměřeně aplikovat ustanovení prvé a třetí části o. s. ř., in concreto ust. §107a o. s. ř.
Podle citovaného ustanovení může žalobce, má-li za to, že po zahájení řízení nastala
právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti
účastníka řízení, o něž v řízení jde, navrhnout, dříve, než soud o věci rozhodne, aby nabyvatel
práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech
uvedených v §107 o. s. ř.
O možnosti podat návrh podle ust. §107a, odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. byl
městský soud povinen stěžovatelku poučit. Tato povinnost vyplývá z ust. §36 odst. 1 s. ř. s.,
podle kterého mají účastníci v řízení rovné postavení a soud je povinen poskytnout jim stejné
možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení o jejich procesních právech a
povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu.
Argumentoval-li městský soud v souvislosti se změnou v osobě vlastníka předmětných
pozemků ust. §75 odst. 2 s. ř. s. (správně odst. 1), podle kterého soud při přezkoumání
rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že stavem právním ve smyslu citovaného ustanovení
se rozumí stav právního řádu v době rozhodování správního orgánu a dále stav konkrétních
právních vztahů, např. vztahů vlastnických (viz rozsudek Nejvy ššího správního soudu ze dne
4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009 - 80, www.nssoud.cz). Skutkový a právní stav v době rozhodování
správního orgánu tedy, spolu s obsahem žalobních bodů a případnými vadami, ke kterým musí
soud přihlížet z úřední povinnosti, tvoří základní rámec soudního přezkumu správního
rozhodnutí. V průběhu soudního řízení však soud v určitých případech může, a někdy dokonce
musí, rámec soudního přezkumu vymezený v ust. §75 odst. 1 s. ř. s. překročit. Při hodnocení
právního stavu může nastat situace, kdy soud musí zohlednit určitou pro posuzovanou věc zcela
zásadní změnu. Např. nemůže odhlédnout od toho, že právní norma, kterou aplikoval správní
orgán v napadeném rozhodnutí, byla v mezidobí zrušena Ústavním soudem pro rozpor
s ústavním zákonem (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2003,
č. j. 7 A 146/2001 – 29, publikován pod č. 2/2003 Sb. NSS). Vedle změny právního stavu, která
se týká pozitivního práva, může nastat změna i v právních vztazích. Tak tomu bylo i v dané věci,
kdy stěžovatelka v průběhu soudního řízení pozbyla vlastnické právo k nemovitostem dotčeným
opravou chyb v katastrálním operátu. Jak již bylo uvedeno, městský soud byl povinen tuto změnu
právního stavu v řízení zohlednit a tím, že tak neučinil, nastala situace, že jednal s účastnicí řízení,
jejíž práva nemohla být výsledkem řízení jakkoliv dotčena.
V souvislosti s interpretací ust. §75 odst. 1 s. ř. s. nelze přehlédnout závěry vyjádřené
Nejvyšším správním soudem v usnesení ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 38/2004 - 140 (publikováno
pod č. 559/2005 Sb. NSS), v němž bylo mimo jiné vysloveno, že „[s]oud ve správním soudnictví
při přezkoumávání individuálního správního aktu vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Tento skutkový a právní sta v zahrnuje nejen soubor skutkových zjištění učiněných
správním orgánem a hodnocení těchto zjištění v souladu s právní úpravou účinnou v okamžiku jeho rozhodování,
ale též uzavřený počet individuálně vymezených účastníků správního řízení. Jen s nimi soud jedná v následném
přezkumném řízení (nepodá-li ovšem žalobu tzv. opomenutý účastník správního řízení) a právě jejich subjektivní
práva a povinnosti mohou být dotčeny změnou, shledá -li soud správní rozhodnutí nezákonným. (Podobně
je procesní nástupnictví v případech singulární sukcese vyloučeno i v řízení o dovolání a o žalobě pro zmatečnost:
ustanovení §107a občanského soudního řádu se zde nepoužije právě proto, že soud je při rozhodování vázán
stavem, jaký tu byl v době vydání rozhodnutí napadeného některým z těchto mimořádných opravných prostředků.)
(...). Co se týče singulární sukcese, již stěžovatelka dokládá, ta nemá v řízení před správním soudem žádné
účinky: jednak proto, že nemůže nijak zasáhnout do stavu existujícího v době rozhodování správního orgánu;
jednak také proto, že soukromoprávním úkonem nelze měnit obsah veřejnoprávního vztahu ani jeho subjekty.
Stejně jako není možno prostředky soukromého práva převádět veřejnoprávní povinnost, není možno z jejich titulu
nabývat ani subjektivních veřejných práv.“ Citovaný právní závěr by mohl svědčit správnosti právního
názoru vysloveného městským soudem v napadeném rozsudku, ale vzhledem ke zcela odlišné
procesní situaci a předmětu řízení není tento závěr pro danou věc použitelný. Předmětem
soudního řízení byl totiž v uvedené věci přezkum rozhodnutí, jímž byl žalobkyni vyměřen celní
dluh, a ta pak v řízení o kasační stížnosti navrhla, aby na její místo do řízení vstoupila fyzická
osoba, které postoupila svou budoucí pohledávku za státem odpovídající výši ce lního dluhu,
jehož vyměření považovala za nezákonné. Odlišnost uvedeného případu od dané věci je zcela
zjevná, protože v případě vyměření celního dluhu se jedná o rozhodnutí, z něhož vyplývající
povinnost je striktně vázána na osobu dlužníka a není samostatně převoditelná na jiné osoby
(tj. singulární sukcese zde není možná, v úvahu připadá pouze univerzální sukcese, např.
děděním), nikoliv na právo k nemovitosti, jako tomu bylo v dané věci, které je – na rozdíl
od majetkových práv či závazků celní či daňové povahy – samostatně převoditelné na jiné osoby.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší s právní soud dospěl k závěru, že městský
soud tím, že nezohlednil změnu vlastníka nemovitostí, jichž se týkala oprava chyby v katastrálním
operátu, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozsudku,
přičemž k této vadě zdejší soud přihlédnul z úřední povinnosti. Napadený rozsudek je z tohoto
důvodu nepřezkoumatelný [§109 odst. 3 ve spojení s §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Vzhledem k tomuto závěru se již Nejvyšší správní soud nezabýval jednotlivými stížními
námitkami.
Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud zrušil výrok II. A na něm závislé výroky
III. a IV. napadeného rozsudku (§109 odst. 2 s. ř. s.) a věc v tomto rozsahu vrátil městskému
soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl
bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vy sloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud již nerozhodoval o opakovaném návrhu stěžovatelky na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti ze dne 29. 6. 2010, protože rozhodl bez zbytečného odkladu
o věci samé. Za této situace potom nemohou skutečnosti tvrzené jako důvod pro přiznání
odkladného účinku ani nastat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003,
č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, publikovaný pod č. 173/2004 Sb. NSS).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu