ECLI:CZ:NSS:2010:8.AS.30.2010:101
sp. zn. 8 As 30/2010 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované:
Česká pošta, s. p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 2010,
čj. 10 Nc 954/2009 - 51,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 2010,
čj. 10 Nc 954/2009 - 51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Žalobce dne 6. 10. 2009 adresoval Krajskému soudu v Českých Budějovicích
(dále též „krajský soud“) podání, v němž žádal, aby tento soud zakázal provozovnám České
pošty, s. p. – Pošta Volary, Pošta 1 a 3 České Budějice pokračovat v porušování žalobcova práva
mít soudní a správní zásilky připraveny k vyzvednutí po dobu 15 dnů službou odnášky
nebo poste restante, pakliže takový způsob dodání předpokládají a vyžadují právní předpisy.
Dále navrhl, aby krajský soud zrušil rozhodnutí těchto místních doručovacích
orgánů - prohlášení - na žalobcem v tomto podání vymezených a v průběhu řízení šetřením ještě
objevených doručenkách, poněvadž je prokázáno, že k vrácení došlo bez opory ve skutkovém
i právním stavu anebo došlo k doručení způsobem, který adresát nezvolil, což je nepřípustné.
Žalobce dále požadoval vydání předběžného opatření, na jehož základě by provozovny České
pošty, s. p. byly žalobci povinny do konečného rozhodnutí soudu ponechávat v dodacím místě
pošta 1 a 3 České Budějovice opisy rozhodnutí o vrácení písemností (oznámení a poučení),
je-li možné je zanechávat v tomto místě k vyzvednutí.
Krajský soud žalobci dne 9. 10. 2009 sdělil, že Česká pošta, s. p. nevystupuje v žalobcem
namítaném případě jako správní orgán, neboť v rámci své činnosti pouze naplňuje cíl svého
působení, tj. doručuje adresátům písemnosti orgánů soudní moci, aniž by při tom rozhodovala
v oblasti veřejné správy, a tím je mohla jakkoli zkrátit na jejich veřejných subjektivních právech.
Žalobcem vyjádřená nespokojenost se způsobem doručování ze strany České pošty, s. p. je zcela
jistě mimo sféru rozhodování o veřejném subjektivním právu. Krajský soud žalobce poučil,
že státní správu v oblasti poštovních služeb vykonává Ministerstvo průmyslu a obchodu a Český
telekomunikační úřad, mezi jehož kompetence patří i projednávání správních deliktů na tomto
úseku. Konečně žalobce upozornil, že pokud jeho další podání v této věci nebudou obsahovat
nové skutečnosti a nebudou spadat do kompetence krajského soudu ve věcech správního
soudnictví, budou bez dalšího zakládána do spisu, aniž by byl navrhovatel vyrozumíván o způsobu
vyřízení.
Na základě tohoto sdělení se žalobce u Nejvyššího správního soudu domáhal určení lhůty
k vydání zákonného rozhodnutí o jeho podání ze dne 6. 10. 2009. Nejvyšší správní soud
usnesením ze dne 13. 11. 2009, čj. Aprk 11/2009 - 19, krajskému soudu uložil, aby ve věci vedené
pod sp. zn. 10 Nc 954/2009 učinil procesní úkon ve smyslu §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (s. ř. s.). V odůvodnění tohoto usnesení vyslovil, že krajský soud
pochybil, jestliže v řízení nepostupoval v souladu s §37 odst. 5 s. ř. s. a věc vyřídil neformálním
přípisem, čímž odňal navrhovateli možnost přístupu k soudu a případnou možnost následné
soudní obrany.
Usnesením ze dne 4. 12. 2009, čj. 10 Nc 954/2009 - 26, krajský soud vyzval žalobce,
aby odstranil vady podání. Vyložil, jaké náležitosti má obsahovat žaloba proti rozhodnutí
správního orgánu a žaloba proti nečinnosti správního orgánu. Zároveň jej poučil o poplatkové
povinnosti za řízení ve věcech správního soudnictví.
Na základě tohoto usnesení adresoval žalobce krajskému soudu několik dalších podání,
ve kterých mimo vznesení námitky podjatosti a rozšíření žaloby o další nesprávně doručené
písemnosti kupř. dále uvedl, že nerozumí výzvě soudu a není mu zjevné, jaké vady má opravit,
natož když tak učinil již dříve bez výzvy soudu.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10. 2. 2010,
čj. 10 Nc 954/2009 - 51, postoupil věc k vyřízení Městskému soudu v Praze. Tento postup
odůvodnil tím, že podle §7 odst. 1 s. ř. s. je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo
správního orgánu, který ve věci rozhodl v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho,
kdo se u soudu domáhá ochrany. Žalobce označil jako žalovanou Českou poštu, s. p., resp. tři její
provozovny – Pošta 1 a 3 České Budějovice a Pošta Volary, které však nemají samostatnou právní
subjektivitu. Jedná se toliko o organizační jednotky České pošty, s. p. sídlící v Praze. Z tohoto
důvodu je k posouzení podané žaloby příslušný Městský soud v Praze.
Žalobce (stěžovatel) podal proti tomuto usnesení kasační stížnost z důvodu nezákonnosti
a zmatečnosti. Napadenému usnesení vytkl, že mu bylo doručováno dvakrát ve stejný den
v nezákonné obálce (do vlastních rukou, neukládat). Písemnost do vlastních rukou nelze
doručovat obálkou typu „III“ a nelze ji vhazovat do schránky před desátým dnem uložení.
V druhém vyhotovení (pozn. NSS - patrně míněno napadeného usnesení) byla písemnost vrácena
druhý den od příchodu jiným doručujícím orgánem, a to bez zanechání oznámení definovaného
v §50i o. s. ř. Stěžovatel dále uvedl, že usnesení bylo vydáno rozvrhem práce nestanoveným
senátem soudu, neboť JUDr. Marie Krybusová není předsedkyní senátu ani soudcem zpravodajem
v napadlých věcech s koncovkou 54, před ani po prosinci 2009. Napadené usnesení nesprávně
pojmenovává odpůrce, jelikož jej označuje pobočkami sídla provozovatele poštovních služeb.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud zpochybňuje vrchnostenskou působnost místních
provozoven České pošty. Tuto působnost nevykonává státní podnik, ale určité provozovny
s úředním razítkem, přičemž za nedodání nejsou právně odpovědné odesílateli ani adresátu
písemnosti. Krajský soud nemůže vyvodit místní nepříslušnost, jestliže popírá příslušnost věcnou.
Stěžovatel žalobou tlumočil nespokojenost se službami České pošty. Soud nerozlišuje mezi pasivní
legitimací a místní příslušností soudu. Odpůrci jsou podle něj tři provozovny České pošty,
ale příslušnost správního soudu se řídí podle místa výkonu působnosti ve veřejné správě. Řízení
se vedou u nejbližšího soudu podle místa činnosti subjektu; správním orgánem je provozovna
pošty, nikoliv Česká pošta. V Praze je pouze sídlo Generálního ředitelství a nikoliv provozovna
České pošty. Krajský soud měl dle stěžovatele hledět, zda za účastníka jedná oprávněná osoba,
nikoliv určovat svou příslušnost podle sídla odpovědné osoby subjektu. Stěžovatel závěrem
konstatoval, že krajský soud zneužil povrchní výrok o místní nepříslušnosti k odepření práva
v §174 odst. 3 zákona o soudech a soudcích a svévolně pokračuje v nakládání s žalobou.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že s posuzovaným případem dále souvisí
i zamítavá usnesení tohoto soudu ze dne 6. 4. 2010, čj. Aprk 10/2010 - 65 a ze dne 26. 5. 2010,
čj. Aprk 15/2010 - 77, ve kterých žalobce nesouhlasil s tím, že poté, co doplnil svůj návrh, krajský
soud o jeho návrhu nerozhodl meritorně, resp. věc postoupil Městskému soudu v Praze a domáhal
se toho, aby krajský soud ve věci učinil úkony.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 zákona s. ř. s.).
S ohledem na to, že sám shledal vady řízení, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti,
napadené usnesení krajského soudu zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že pokud jde o podmínky řízení o kasační
stížnosti, nebylo třeba v tomto případě trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
a rozhodovat ve věci právního zastoupení pro toto řízení. S ohledem na samotnou podstatu
projednávané věci by jiný postup byl v rozporu se zásadou procesní ekonomie,
kterou je při vyřizování věcí vázán. V rozhodnutí ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Ans 6/2008 - 48,
všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz, zdejší soud vyslovil, že pokud
je v řízení před správním soudem „zcela zjevné, že nejsou splněny podmínky řízení o podaném návrhu
a že tento nedostatek podmínek řízení je neodstranitelný, není úkolem soudu toto řízení dále vést a rozhodovat
např. o žádosti navrhovatele o ustanovení zástupce dle §35 odst. 8 s. ř. s.“ Obdobně v usnesení ze dne
14. 5. 2008, čj. 7 Afs 34/2008 - 103, jímž kasační stížnost odmítl jako zjevně opožděnou,
rozhodoval, aniž by stěžovatel byl zastoupen advokátem a uhradil soudní poplatek. Vyslovil,
že „by bylo přepjatým formalismem a v rozporu se zásadou hospodárnosti soudního řízení, aby byl spis vrácen
krajskému soudu k postupu podle §108 odst. 1 s. ř. s., za situace, kdy nelze kasační stížnost meritorně
projednat“. Obdobně tomu bylo i v souzené věci. Řízení před krajským soudem se nachází stále
„teprve“ ve fázi odstraňování vad žaloby. Není tudíž postaveno najisto, jaký druh soudní žaloby
žalobce k uplatňování svých práv zvolil a zda vůbec lze jeho podání projednat ve správním
soudnictví. V řízení o kasační stížnosti bylo třeba odpovědět na otázku, zda v této fázi řízení lze
učinit bezpečný závěr o nedostatku místní příslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích
a o přípustnosti věc postoupit jinému krajskému soudu. Dosud tak chybí jedna z podmínek řízení
(tj. návrh, který by byl soudem projednatelný). Byť se jedná o odstranitelný nedostatek podmínky
řízení, bylo by v tuto chvíli neekonomické, aby soud při rozhodování o kasační stížnosti trval
na splnění jindy obligatorních požadavků, neboť by to v konečném důsledku v tomto případě
nemohlo vést ke zlepšení procesního postavení stěžovatele a k odlišnému rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2009, čj. 4 Ads 127/2008 - 73,
zdůraznil, že „i ve správním soudnictví se v důsledku §64 s. ř. s. použijí ustanovení prvé a třetí části občanského
soudního řádu, nestanoví-li soudní řád správní jinak. Podle §103 (…) o. s. ř. soud přihlíží kdykoli za řízení
k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Jednou z podmínek řízení, bez nichž nemůže soud rozhodnout ve věci samé, je i pravomoc a věcná příslušnost soudu.
Není-li dána pravomoc či věcná příslušnost soudu, jedná se o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení,
který znemožňuje soudu rozhodnout danou věc.“ Soud v tomto rozhodnutí dále vyložil, že pokud
by ve věci rozhodl soud, jehož pravomoc není dána nebo věcně nepříslušný soud, porušil by právo
na zákonného soudce a příslušný soud, stanovené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, všechna rozhodnutí tohoto
soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). Uzavřel, že soudy jsou povinny až do vyhlášení
rozhodnutí zkoumat, zda je dána jejich pravomoc a věcná příslušnost, a to ex officio v průběhu
celého řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. I. ÚS 165/99).
Soudy ve správním soudnictví (tedy správní úseky krajských soudů a Nejvyšší správní
soud) poskytují na základě §2 s. ř. s. ochranu veřejným subjektivním právům. Ustanovení
§4 s. ř. s. vymezuje, a tím pádem i omezuje, pravomoc soudů ve správním soudnictví. Určuje
případy, o nichž jsou správní soudy oprávněny i povinny jednat a rozhodovat (např. přezkum
správních rozhodnutí, ochrana proti nečinnosti, ochrana před nezákonným zásahem správního
orgánu).
Z řečeného vyplývá, že správní soud je po napadnutí věci nejprve povinen zhodnotit,
zda jsou splněny všechny podmínky řízení, předně, zda je dána jeho pravomoc a poté i místní
a věcná příslušnost. K posouzení této otázky je však především třeba, aby byly nejprve odstraněny,
resp. byl učiněn pokus o odstranění, případné chybějící náležitosti podání postupem podle
§37 odst. 5 s. ř. s. Skutečnost, zda je určité podání vůbec projednatelné ve správním soudnictví,
je otázkou zcela zásadní, neboť negativní odpověď na ni představuje neodstranitelný nedostatek
podmínek řízení znemožňující rozhodnout o věci samé. Není-li dána pravomoc soudů
ve správním soudnictví, není již na místě zkoumat, zda bylo podání podáno u místně příslušného
správního soudu, jelikož v takovém případě nemůže být žádný soud místně příslušným. Nejsou-li
splněny podmínky ve smyslu §2 a §4 s. ř. s. vymezující pravomoc správních soudů, není na místě
aplikovat ustanovení §7 odst. 6 s. ř. s., které dopadá pouze na věci spadají do správního soudnictví
(srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 5. 1. 2006, čj. 2 As 45/2005 - 65).
Z kasační stížností napadeného usnesení nevyplývá, že se krajský soud těmito okolnostmi předtím,
než učinil závěr o nedostatku místní příslušnosti, zabýval. Není zde zřejmé, zda již v důsledku
postupu podle §37 odst. 5 s. ř. s. považoval podání žalobce za projednatelné a následně,
zda se jedná o podání projednatelné v režimu správního soudnictví.
Posouzení otázky, zda může Česká pošta, s. p. v rozsahu stěžovatelem vytýkaných
pochybení vrchnostensky rozhodovat, být nečinná či nezákonně zasahovat do veřejných
subjektivních práv stěžovatele, a tudíž její činnost podrobit přezkumu ve správním soudnictví,
bylo v dispozici i Krajského soudu v Českých Budějovicích, protože k tomuto soudu byla žaloba
podána. Teprve za předpokladu, že by dospěl k závěru, že předmětné podání lze přezkoumat
v režimu správního soudnictví, měl posoudit, zda je soudem místně a věcně příslušným.
V daném případě proto bude nejprve třeba posoudit, zda stěžovatelova podání, často
nepříliš srozumitelná (kupř. stěžovatel v žalobě označuje „rozhodnutí – doručenka“,
byť má patrně na mysli oznámení o možnosti vyzvednutí si doručované písemnosti), nelze
případně chápat jako reklamaci poštovních služeb a vyjádření nespokojenosti se způsobem
doručování zejména soudních písemností právě Českou poštou, s. p. Dále bude třeba zhodnotit,
zda takové námitky by mohly být předmětem řízení vedeného v intencích soudního řádu
správního, a zda se Česká pošta jako státní podnik nachází při doručování písemností v pozici
správního orgánu vymezeného v §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a zda v tomto směru vykonává
vrchnostenskou správu.
Ke všem podáním, která stěžovatel dosud učinil, však lze obecně uvést, že otázky
vztahující se ke způsobu doručování by mohly být řešeny společně s konkrétně projednávanou
věcí a tyto výtky by mohly být namířeny proti konkrétnímu správnímu či soudnímu orgánu
při doručování vymezené písemnosti. Stěžovatel však svá podání koncipuje nikoli v návaznosti
na jednotlivá správní či soudní řízení, ale míří je proti České poště, s. p.
Neformálnímu přípisu ze dne 9. 10. 2009 byla následně Nejvyšším správním soudem
vytýkána především jeho forma, tzn. to, že ve věci nebylo vydáno soudní rozhodnutí, nikoliv
samotný obsah uvedeného přípisu. Po provedení úkonů dle §37 odst. 5 s. ř. s., způsobem, jakým
jej zavázal Nejvyšší správní soud v usnesení čj. Aprk 11/2009 - 19, měl krajský soud posoudit,
zda stěžovatel vady podání odstranil a zda je za stávající situace jeho podání přezkoumatelné
v režimu správního soudnictví. Skutečnost, že případ není projednatelný před správními soudy,
tedy mohl a musel vyslovit i Krajský soud v Českých Budějovicích, který, jak již bylo uvedeno
výše, byl povinen otázku pravomoci zkoumat nezávisle na tom, zda byl či se považoval za soud
místně nepříslušný.
S ohledem na výše řečené se Nejvyšší správní soud nezabýval samotným obsahem kasační
stížnosti. V dalším řízení Krajský soud v Českých Budějovicích při svém rozhodování vyhodnotí,
zda je věc projednatelná ve správním soudnictví (v kladném případě připadá v úvahu i následný
závěr o nedostatku místní příslušnosti). Dospěje-li k závěru, že návrh ve správním soudnictví není
projednatelný, rovněž posoudí, zda případně nejde o věc, o které má jednat a rozhodnout soud
v občanském soudním řízení. V takovém případě by bylo na místě věc odmítnout postupem podle
§46 odst. 2 s. ř. s. a v intencích tohoto ustanovení stěžovatele poučit o možnosti podat žalobu
k soudu v občanskoprávním řízení. Tím však Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá
posouzení uvedené otázky. V případě, že krajský soud dospěje-li k závěru, že stěžovatelova podání
jsou takové formy a takového obsahu, že nejsou projednatelná např. pro neurčitost (tedy že jeho
nespokojenost lze považovat za návrh vymykající se pravomoci civilních i správních soudů),
podání odmítne dle §46 odst. 1 písm. a) a §37 odst. 5 s. ř. s. Vyslovený závěr je povinen řádně
odůvodnit. Nejvyšší správní věci k této věci dále připomíná, že na č. l. 34 soudního spisu
je založena mj. žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadené usnesení
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V tomto řízení
je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o nákladech řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. srpna 2010
JUDr. Jan Passer
předseda senátu