ECLI:CZ:NSS:2010:9.AZS.31.2010:72
sp. zn. 9 Azs 31/2010 - 72
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: S. S., zastoupená (opatrovnicí) matkou
G. N., zastoupená JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Palachova 14,
Litoměřice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2010,
č. j. OAM-567/VL-18-K03-2009, ve věci mezinárodní ochrany, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2010,
č. j. 32 Az 2/2010 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátu JUDr. Petru Novákovi, se sídlem
Palachova 14, Litoměřice, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
3840 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala
zrušení shora označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“), jímž byla podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 7. 1. 2010, č. j. OAM-567/VL-18-K03-2009, kterým jí nebyla udělena
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném v rozhodné době.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuáln ích veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodov ací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížno sti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V podané kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění však stěžovatelka žádný
konkrétní důvod v tomto smyslu neuvedla a jako důvody kasační stížnosti označila §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Poukázala přitom na nezákonnost napadeného rozsudku,
kterou spatřuje v tom, že krajský soud nesprávně aplikoval hmotné právo na jí uváděné
důvody pro poskytnutí azylu. Stěžovatelka ve své žádosti vylíčila tíživou rodinnou
i ekonomickou situaci, která ji vedla k opuštění země původu. Dále uvedla, že v jejím
případě jsou splněny podmínky pro humanitární azyl podle §14 zákona o azylu a pokud
soud dospěl k opačnému závěru, nesprávně posoudil citované ustanovení; je-li totiž
dle jejího názoru stěžovatel ve své vlasti v zoufalé životní situaci, jsou splněny podmínky
pro humanitární azyl. K tomu pak poznamenala, že je v České republice se svojí matkou,
která je její opatrovnicí. Stěžovatelka je sice zletilá, nicméně z vyjádření psychologa
vyplývá, že má závažnou duševní poruchu (její rozumové schopnosti jsou v pásmu střední
retardace); její stav se však během pobytu v České republice zlepšuje a je zřejmé,
že by jí zde byla poskytnuta lepší lékařská péče. Navíc při odchodu z Mongolska
její matka vše prodala, nemá žádný majetek a po návratu zpět by se zřejmě ocitly na ulici.
Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení; současně navrhla, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek ve smyslu §107 s. ř. s.
K tomu Nejvyšší správní soud považuje za nutné nejprve alespoň rámcově
připomenout, že stěžovatelka podala žádost o udělení mezinárodní ochrany
prostřednictvím své matky (opatrovnice) až po několika měsících od svého příjezdu
do České republiky (v roce 2008), když byla spolu s matkou nucena vycestovat zpět
do země původu (v roce 2009), což neučinila. K důvodům své žádosti pak ústy své matky
uvedla, že ji následovala, protože je nesvéprávná a neměla by v zemi původu klidný život.
Měla potíže s rodinou, neboť přítel matky, resp. jeho syn byl agresivní a napadal ji.
Když se matka obrátila na policii, byl zadržen a poté zase propuštěn, což se pořád
opakovalo. Posléze měla problémy i s příbuznými matčina přítele, který venku usnul
a zmrznul, což jí, resp. její matce vyčítali a vyhrožovali ji. Jiné problémy neměla,
byla pod pravidelnou lékařskou kontrolou a pobírala měsíčně invalidní důchod.
Lze tedy shrnout, že předložená kasační stížnost předestírá k rozhodnutí (i) otázku
obav z jednání soukromých osob ( syna bývalého partnera matky a jeho příbuzných),
včetně legalizace pobytu stěžovatelky v České republice, která namísto vycestování zpět
do země původu požádala o udělení mezinárodní ochrany, a (ii) otázku udělení
humanitárního azylu.
V tomto ohledu Nejvyšší správní soud nejprve toliko v obecné rovině poukazuje
na to, že jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu
před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní institut je společně
s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním
nástrojem pro poskytování ochrany. Nejvyšší správní soud ohledně účelu tohoto právního
institutu setrvává na již dříve vysloveném závěru, že: „smyslem práva azylu je poskytnout
žadateli ochranu; nejde však o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; nárok
na udělení azylu vzniká jen z důvodů vypočtených v §12 zákona o azylu“; srov. zejména rozsudek
ze dne 6. 11. 2003, č. j. 6 Azs 12/2003 - 49, případně též rozsudky ze dne 20. 3. 2006,
č. j. 4 Azs 46/2005 - 80, a ze dne 25. 8. 2006, č. j. 8 Azs 170/2005 - 90 (všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz ).
Podle ustálené judikatury zdejšího soudu je tedy při posouzení otázky udělení azylu
podstatné, zda příkoří či újma, které byl žadatel v zemi původu vystaven, byla motivována
některým z azylově relevantních důvodů. V případě stěžovatelky tomu tak ovšem zjevně
nebylo, neboť v průběhu správního řízení, v žalobě ani v kasační stížnosti neuvedla,
že by její problémy jakkoliv souvisely s její případnou politickou angažovaností, rasou,
náboženstvím či s některým dalším důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Stěžovatelka byla společně s matkou nucena čelit výhrůžkám a atakům soukromých osob,
avšak jejich jednání bylo primárně motivováno důvody ryze osobními, vyplývajícími
ze vzájemných mezilidských a rodinných vztahů, jejichž výlučnou ani rozhodující příčinou
nebyly důvody azylově relevantní; viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaný pod č. 1749/2009 Sb. NSS.
V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že šlo o jednání soukromých osob
a sama stěžovatelka během řízení před správním orgánem uvedla, že se její matka obrátila
na policii, která se případem zabývala a syna jejího partnera opakovaně zadržela,
byť ho posléze opět propustila. Nelze tedy říci, že by dané jednání bylo bez dalšího
přičitatelné státní moci proto, že by ho podporovala či tolerovala; srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 2 Azs 15/2004 - 72.
Vedle nesplnění uvedeného požadavku v podobě selhání vnitrostátní ochrany
lze přitom poukázat i na možnost vnitřního přesídlení či útěku, kterou stěžovatelka
nevyužila a ke které existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu,
zejm. rozsudek ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, publikovaný
pod č. 1551/2008 Sb. NSS, a rozsudek ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74.
Pokud jde o otázku legalizace pobytu jako důvodu žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, odkazuje Nejvyšší správní soud rovněž na svoji setrvalou judikaturu,
v níž se touto otázkou opakovaně zabýval a konstatoval, že se v žádném případě nejedná
o důvod pro udělení mezinárodní ochrany; srov. rozsudek ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, rozsudek ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 - 53,
či rozsudek ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 - 43. V rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, pak Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že: zákon o azylu sám
určuje poměrně striktní pravidla, která musí žadatel o azyl, v případě, že chce získat azyl, splnit.
To však není případ stěžovatele, který zcela zjevně zneužívá azylovou proceduru k legalizaci pobytu
na území České republiky, což však nikdy nebylo účelem azylového řízení.
Ohledně stěžovatelkou namítaného pochybení v tom smyslu, jakým způsobem
byla posouzena možnost udělení humanitárního azylu, pak Nejvyšší správní soud
podotýká, že žalovaný správní orgán potažmo krajský soud se danou možností zabývaly
a jejich rozhodnutí se nijak nevymykají racionální, akceptovatelné míře volného uvážení
dané ustanovením §14 zákona o azylu, která je omezena pouze zákazem libovůle,
vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického
právního státu; viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11 . 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55. Na jedné straně je zde sice nepochybná tíživá situace stěžovatelky,
která je postižena duševní poruchou. Na druhé straně však z lékařské zprávy psychiatra
ze dne 16. 12. 2009 vyplývá, že: „základní choroba je stálá, bez možnosti zlepšení stavu.
Vycestování z ČR by nemělo mít výrazný vliv na její celkový psychický stav “; jedná se o por uchu
vrozenou, stěžovatelka byla v zemi původu pod pravidelným lékařským dohledem
a byl jí vyplácen invalidní důchod. Jakkoli je tedy její snaha o udělení humanitárního azylu
z lidského hlediska nanejvýš pochopitelná, nedokládá žádné pochybení ve smyslu výše
uvedených limitů úvahy správního orgánu aprobované krajským soudem.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v případě napadeného rozsudku
nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým
postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená
a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
K návrhu stěžovatelky, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že o tomto nerozhodl, neboť kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany je odkladným účinkem vybavena ex lege (§32 odst. 5 zákona
o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu
byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát. V předmětné věci Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci – advokátovi
JUDr. Petru Novákovi – přiznal náhradu nákladů podle ustanovení §7, §9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, spočívající v odměně za dva úkony právní služby (převzetí
+ příprava zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé) v částce 4200 Kč
a v náhradě hotových výdajů v částce 600 Kč, tj. v částce 4800 Kč; ta byla následně
v souladu s §12 odst. 4 advokátního tarifu snížena o 20 % na výslednou částku 3840 Kč,
neboť jmenovaný advokát zastupuje v řízení před Nejvyšším správním soudem také
matku stěžovatelky, a to ve věci sp. zn. 9 Azs 32/2010, v níž provedl obsahově zcela
shodné úkony právní služby. Uvedené částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu k rukám zástupce stěžovatelky do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu