ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.104.2011:46
sp. zn. 2 As 104/2011 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 19. 7. 2010, č. j. 1914/10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2011, č. j. 8 A 193/2010 - 20,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2011, č. j. 8 A 193/2010 - 20,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal
zrušení rozhodnutí České advokátní komory (dále „žalovaný“) ze dne 19. 7. 2010, č. j. 1914/10,
kterým žalovaný zrušil určení advokátky Mgr. Moniky Staňkové k poskytnutí právní služby
stěžovateli.
Na výzvu k zaplacení soudního poplatku zaslal stěžovatel městskému soudu vyplněné
a zestručněné prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození
od soudních poplatků, v němž uvedl, že nemá žádný majetek a že jeho jediným příjmem je dávka
pomoci v hmotné nouzi podle zákona č. 111/2006 Sb. Městský soud tuto listinu posoudil jako
žádost o osvobození od soudních poplatků. Shora uvedeným usnesením však stěžovateli
nepřiznal osvobození od soudních poplatků, což zdůvodnil především tím, že stěžovatelova
žádost o osvobození od poplatku představuje zneužití institutu osvobození od soudního poplatku
podle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Dále soud
uvedl, že stěžovatel své poměry řádně nedoložil.
Stěžovatel podal proti uvedenému usnesení městského soudu včasnou kasační stížnost,
v níž mj. uvedl, že je nepravdivé hodnocení soudu, že potvrzení o majetkových poměrech bylo
vyplněno neúplně. Podstatné náležitosti vyplněny jsou a stěžovatel čestně prohlašuje, že údaje
jsou pravdivé. Soudu stěžovatel také vytýká nesprávný proces doručování písemností. Stěžovatel
navrhuje kasaci napadeného usnesení.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal
kasační stížnost v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými
stížnostními důvody. Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí přezkoumal
z kasačního důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ačkoli sám stěžovatel
své námitky blíže nepodřazuje pod některý ze zákonem stanovených důvodů (viz rozsudek
ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Co se týká podmínek řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud netrval, s ohledem
na specifický charakter napadeného usnesení městského soudu, na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost, ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Jak se tento soud vyjádřil
již dříve, osvobození od soudních poplatků i právo na bezplatné právní zastoupení je navázáno
na posouzení poměrů konkrétního žadatele. Pokud nejsou splněny podmínky pro osvobození
od soudních poplatků, je rovněž vyloučeno i právo na bezplatné právní zastoupení (§35 odst. 8
s. ř. s.). Je-li přitom cílem této kasační stížnosti přezkoumání rozhodnutí, že stěžovateli nemá být
přiznáno osvobození od soudních poplatků, pak by se uplatňováním požadavku na uhrazení
soudního poplatku za kasační stížnost, resp. trvání na povinném zastoupení advokátem, jen
řetězil problém, jenž má být rozhodnutím o této kasační stížnosti vyřešen (viz rozsudek ze dne
24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77).
Osvobození od soudních poplatků, jak již uvedl zdejší soud např. ve svém rozsudku
ze dne 30. 8. 2011, č. j. 2 As 97/2011 - 43, www.nssoud.cz, představuje procesní institut, jehož
účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně
tvrdým dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle ustanovení §36 odst. 3
s. ř. s. pokud účastník doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost
usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru,
že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv
za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení
ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Městský soud stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků jednak proto, že nebyla
zcela prokázána nemajetnost stěžovatele, především však soud vyšel z důvodu, že stěžovatel
tohoto institutu zneužívá. Poukázal přitom na skutečnost, že v případě stěžovatele jde o mnoho
žalob, které v naprosté většině napadají rozhodnutí žalovaného, případně její nečinnost
či nezákonný zásah. Městský soud považuje pro posouzení žádosti o osvobození od soudních
poplatků za podstatný především samotný způsob, jakým stěžovatel své soudní spory vede a jaká
je podstata těchto sporů. Touto podstatou přitom již není ochrana práv stěžovatele, nýbrž
samotné vedení sporu. Městský soud se domnívá, že stěžovatel vede spory právě a jen proto,
že to je bezplatné.
Z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu vyplývá, že stěžovateli nebylo
přiznáno osvobození od soudních poplatků nikoli primárně proto, že by to jeho majetkové
poměry neodůvodňovaly; naopak, stěžovatel doložil, že jeho majetkové poměry osvobození
od soudních poplatků odůvodňují. Dokládal to jak v této věci, kde městský soud upozornil
na nedostatek formy prohlášení stěžovatele, tak především v řadě předchozích sporů, v nichž byl
od placení poplatku osvobozen, přičemž nemajetnost stěžovatele městský soud v těchto
případech nezpochybňoval. Majetkové poměry stěžovatele tedy musejí být městskému soudu
dostatečně známy. Jednak proto, že nedostatek formy prohlášení o majetkových poměrech
v dané věci neznemožnil zjištění stěžejních údajů pro posouzení žádosti z tohoto hlediska, jednak
také proto, že i s ohledem na uváděný vysoký počet sporů jsou již poměry stěžovatele městskému
soudu známy, přičemž v takto krátkém období těžko dovodit, že se majetek stěžovatele zásadním
způsobem rozrostl. Ostatně argumentace městského soudu se mnohem spíše vztahuje čistě
ke skutečnosti, že stěžovatel vede až příliš velký počet sporů a institut osvobození od soudních
poplatků zneužívá.
Nejvyšší správní soud tedy zvážil návrh stěžovatele podaný městskému soudu z pohledu
jeho případné zjevné neúspěšnosti, která neumožňuje přiznání osvobození od soudních poplatků.
V případě posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.) je nutno
právní konstrukci návrhu, který nemůže být zjevně úspěšným, chápat jako situaci, kdy je již
ze samotných skutkových tvrzení žadatele nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno
(viz též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2010,
č. j. 6 Ads 107/2010 - 47, www.nssoud.cz). Z podaného návrhu stěžovatele však nelze dovodit
jeho zjevnou neúspěšnost, která by byla bez jakýchkoliv pochybností a dokazování jednoznačná,
nesporná a okamžitě zjistitelná (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2007,
č. j. 7 Afs 102/2007 – 72, www.nssoud.cz). Rozhodně přitom nelze na zjevnou neúspěšnost
návrhu bez dalšího usuzovat z neúspěšnosti jiných žalobních návrhů stěžovatele. Lze mít tedy
za to, že bez přezkumu napadeného rozhodnutí žalovaného není možné bez pochybností určit,
zda tento návrh bude či nebude úspěšný.
Jako stěžejní důvod vedoucí k tomu, že stěžovateli nebylo přiznáno osvobození
od soudních poplatků (viz dikce napadeného usnesení městského soudu: „zásadní skutečností,
kterou soud zohlednil při rozhodování…“), městský soud označil zneužití tohoto institutu ze strany
stěžovatele. Problematice zákazu zneužití práva se Nejvyšší správní soud věnoval v obecné rovině
zevrubně např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 46, www.nssoud.cz,
v němž byla za zneužití práva označena situace, „kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné
újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě
dovolené“, přičemž smyslu práva odpovídá pouze takový výklad právního předpisu, který
respektuje rozumné uspořádání vztahů ve společnosti. Existuje-li přitom několik výkladových
alternativ, „chování, které není v souladu s požadavkem rozumného uspořádání společenských vztahů,
je chováním protiprávním; takové chování může mít zároveň povahu zneužití subjektivního práva“. Obdobně
lze poukázat i na chování in fraudem legis, tj. obcházení zákona, kdy se někdo chová podle práva
(secundum legem), ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného
a nežádoucího (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01, publ.
ve Sb. n. u. ÚS, svazek 30, nález 47, dostupný též na http://nalus.usoud.cz). Zásada zákazu
zneužití práva se obecně neuplatní v případech, kdy dochází k využití úlevy od soudního
poplatku, tj. k využití výjimky z jinak stanovené povinnosti úhrady tohoto poplatku jakožto jedné
z podmínek pro vydání soudního rozhodnutí, a kdy jsou za tímto účelem soudu podávány žádosti
a relevantní podklady k těmto žádostem, aby mohlo být v případě naplnění zákonem stanovených
podmínek o této úlevě rozhodnuto. Na druhou stranu však zásada zákazu zneužití práva brání
takovému uplatňování práva, z něhož je zřejmý jeho šikanózní charakter, resp. zjevná svévolnost
či účelovost, kdy jednání účastníka řízení již není vedeno snahou o meritorní řešení věci, nýbrž
vedením sporu jako takového.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91,
www.nssoud.cz: „(m)á-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti
o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat
i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s.
oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek
v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení
specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním.
Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení
nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu“. Lze tedy uvést,
že dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání institutu osvobození od soudních poplatků,
není možné mu tuto výhodu přiznat. Taková ochrana účastníka řízení, byť v tíživé finanční
situaci, by se již míjela se samotným účelem tohoto institutu a potažmo účelem vedení soudních
sporů. Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že každou žádost o osvobození od soudních
poplatků je nutné, s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečlivě, posoudit s tím,
že rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto
dobrodiní ze strany účastníka řízení musí být řádně odůvodněno (viz též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 As 54/2010 – 29, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud dospěl při přezkumu napadeného usnesení městského soudu
k závěru, že jeho odůvodnění nelze považovat právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného
případu za dostatečné. Městský soud sice poukázal na jednání stěžovatele ve sporech obdobného
charakteru, toto jednání však – byť by je obecně bylo možné podřadit pod šikanózní výkon práva
– nevztáhl na konkrétní, nyní řešený, případ stěžovatele, tj. k jeho návrhu na zrušení shora
specifikovaného rozhodnutí žalovaného. Obecná tvrzení městského soudu o jednání stěžovatele
přitom ve vztahu k tomuto konkrétnímu případu nelze vyvozovat ani ze spisového materiálu.
Městský soud tedy dostatečně neodůvodnil, proč právě v tomto konkrétním případě bylo nutné
rozhodnout v souladu se zásadou zákazu zneužití práva a stěžovateli nepřiznat osvobození
od soudních poplatků, resp. svá obecná tvrzení o jednání stěžovatele v obdobných případech
nevztáhl na řešenou kauzu. Napadené rozhodnutí proto v tomto ohledu trpí vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, k níž je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.). Ve výsledku se tak jedná o rozhodnutí nezákonné
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadené usnesení
městského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm
je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.); tzn., že své rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních
poplatků stěžovateli musí ve vztahu ke konkrétnímu případu řádně odůvodnit. Pokud by takové
odůvodnění nemohlo svědčit závěru o zneužití práva na osvobození od soudních poplatků
(tj. jeho šikanóznímu a svévolnému výkonu) ze strany stěžovatele, bylo by nutné stěžovateli
v tomto případě osvobození od soudních poplatků přiznat.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti městský soud rozhodne v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu