ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.94.2011:97
sp. zn. 2 As 94/2011 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalob ce L. M.,
proti žalovanému Krajskému úřadu Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní
353/88, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
19. 5. 2011, č. j. 17 A 37/2010 - 83,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2011, č. j. 17 A 37/2010 - 83,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku téhož soudu
ze dne 29. 4. 2011, č. j. 17 A 37/2010 – 68, ustanovil usnesením ze dne 19. 5. 2011,
č. j. 17 A 37/2010 - 83, žalobci zástupcem advokáta JUDr. Petra Moronga. Rozhodnutí krajského
soudu vycházelo z toho, že jsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů
ve smyslu §35 odst. 8 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Usnesení krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
v níž explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z povahy věci je však zřejmé,
že stěžovatelem je tvrzen kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť v případě, kdy
bylo kasační stížností napadeno usnesení, kterým krajský soud ustanovil stěžovateli zástupce z řad
advokátů, může jít především o vadu řízení spočívající v porušení stěžovatelových procesních
práv. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je nicméně
věcí právního hodnocení Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který
by bránil jeho věcnému projednání (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2004, sp. zn. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS ; všechna rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti brojí proti osobě ustanoveného advokáta JUDr. Petra
Moronga a uvádí, že k tomu, aby mohl ustanovený advokát úspěšně chránit jeho práva,
je bezpodmínečný osobní kontakt. Pro stěžovatele je však ze zdravotních důvodů cestování
do vzdálené Plzně velice obtížné. Z tohoto důvodu navrhuje, aby mu byl ustanoven zástupcem
buď advokát JUDr. Ivan Dospíšil se sídlem v Aši, nebo advokát JUDr. Miroslav Bukovjan
se sídlem v Chebu.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou p řípustnosti kasační stížnosti.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.). Co se týče podmínky povinného
zastoupení advokátem, ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s., je nutno konstatovat, že tato splněna není.
Stěžovatel totiž nesouhlasí s ustanovením konkrétního advokáta pro řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku krajského soudu a brojí proti tomuto ustanovení nyní projednávanou kasační
stížností, přičemž pro řízení o ní zastoupen není. Stěžovatel tedy v tom to dílčím řízení vystupuje
vůči Nejvyššímu správnímu soudu samostatně, bez zastoupení advokátem. Judikatura zdejšího
soudu se ovšem v obdobných případech shoduje na tom, že „v řízení u Nejvyššího správního soudu
o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce žalobců není
důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti nedostatek právního zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.).“ (viz rozsudek
ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publikovaný pod č. 486/2005 Sb. NSS). Tyto závěry
lze per analogiam vztáhnout i na posuzovaný případ, kdy je také předmětem sporu způsob, jakým
bylo rozhodnuto o návrhu na ustanovení zástupce, a od absence právního zastoupení stěžovatele
lze tak odhlédnout. Pokud jde o další nedostatek podmínky řízení, a to nezaplacení soudního
poplatku za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů a Položka 15 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného
zákona], zde rovněž analogicky není třeba trvat na splnění této procesní podmínky
(srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Kasační stížnost
je tudíž přípustná; jakýkoliv jiný přístup by byl v posuzované věci bezúčelný, formalistický,
v rozporu se zásadou procesní ekonomie a nemohl by vést k ochraně práv stěžovatele.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 2 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 1 věty první s. ř. s.
Podle §35 odst. 8, věty první s. ř. s. platí, ž e navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl
osvobozen od soudních poplatků, a je -li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit
usnesením zástupce, jímž může být i advokát.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v rozsudku svého rozšířeného senátu ze dne
21. 12. 2009, č. j. 7 Azs 24/2008 - 141, publikovaném pod č. 1995/2010 Sb. NSS, dovodil,
že „[j]estliže účastník řízení splňující předpoklady pro ustanovení zástupce podle §35 odst. 8 s. ř. s. navrhne
ustanovit svým zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud, že takový návrh je opřen o rozumné a věcně oprávněné
důvody, pak zpravidla takovému návrhu vyhoví.“ Tyto závěry se uplatní obdobně i v nyní projednávané
věci k posouzení otázky vhodnosti ustanovení konkrétního zástupce stěžovateli, neboť §35
odst. 8 s. ř. s. je konkrétním projevem ústavně zaručeného (širšího) práva na právní pomoc
v řízení před soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). P rávo na právní pomoc
i v rámci řízení před správními soudy je nezbytné pro zachování principu rovnosti účastníků
v jejich procesním postavení a možnostech (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 2/2006 - 50, publikovaný pod č. 1011/2007 Sb. NSS). Právo
na ustanovení zástupce je rovněž, dle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997,
sp. zn. II. ÚS 229/95 (dostupného z http://nalus.usoud.cz), „integrální součástí práva na právní
pomoc; je třeba na něj nazírat z hlediska materiálního.“ Důraz přitom musí být současně kladen zejména
na zajištění maximální možné reálné ochrany práv účastníků řízení a ustanovení zastoupení
by nemělo být v žádném případě zastoupením jen formálním (iluzorním). Na druhou stranu
je ovšem nutné doplnit, že toto právo účastníka řízení musí mít stanoveno určité hranice tak,
aby bylo zabráněno jeho možnému zneužití, které může spočívat např íklad v opakujících
se žádostech o změnu zástupce za účelem neúměrného prodlužování soudního řízení. V nyní
posuzované věci nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo o takový případ jednat.
V projednávané věci není spor o to, zda navrhovatel splňuje podmínky dané §35 odst. 8
s. ř. s. (existence předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a potřebnost zastoupení
k ochraně práv účastníka); sporným bodem zůstává jen rozhodnutí krajského soudu o určení
konkrétního zástupce z řad advokátů; stěžovatelem je vytýkáno, že mu byl ustanoven advokát se
sídlem v Plzni, přestože je pro něj ze zdravotních důvodů (invalidita) cestování do vzdálené Plzně
velmi problematické. Stěžovatel navrhuje k ustanovení jmenovitě dva advokáty, a to podle jejich
sídla, která jsou pro něj dostupná. Z této argumentace stěžovatele vyplývá racionální obava,
že za stávajícího stavu nemůže své právo na právní pomoc v řízení před soudem fakticky řádně
realizovat.
S ohledem na shora uvedené lze konstatovat, že stěžovatel osvědčil svou finanční tíseň
(potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních
poplatků a ustanovení zástupce ze dne 26. 12. 2010), jakož i svůj nepříznivý zdravotní stav, tedy
že je invalidním důchodcem. Je přitom nepochybné, že k tomu, aby zastoupení mohlo vůbec
plnit svůj smysl, je nezbytná komunikace mezi zastoupeným (stěžovatelem) a ustanoveným
zástupcem (advokátem), která by neměla narážet na neúměrné obtíže. Nejvyšší správní soud
důvody uváděné v kasační stížnosti považuje za věcné a racionální, protože s ohledem
na zdravotní stav stěžovatele, který bydlí v obci K. u A., je bez dalšího zřejmé, že komunikace
mezi ním a ustanoveným zástupcem se sídlem v Plzni vskutku může narážet na nepřiměřené
objektivní komplikace, které jsou způsobilé mařit účel zastoupení. Krajskému soudu přitom nelze
vytýkat, že k těmto okolnostem nepřihlédl, neboť stěžovatel je poprvé uplatnil až v kasační
stížnosti; taktéž jeho úvaha, že JUDr. Petr Mo rong stěžovatele zastupoval již dříve, a lze tedy
usuzovat, že je s poměry stěžovatele obeznámen, je zcela případná. Nelze ovšem přehlížet, že
objektivně je nastolen stav, který může stěžovateli reálné uplatňování jeho práva na právní pomoc
výrazně ztěžovat.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že i když postupu
krajského soudu nelze vytýkat nedodržení procesních předpisů či jiné pochybení při aplikaci
práva, je naplněn kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Proto usnesení krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.).
Krajský soud opětovně posoudí návrh stěžovatele na ustanovení zástupce pro řízení o kasační
stížnosti; poté bude moci zdejší soud projednat a rozhodnout kasační stížnost ve věci samé.
Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu