ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.141.2010:57
sp. zn. 4 Ads 141/2010 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: V. Ch.,
zastoupená Ing. Přemyslem Chmelařem, bytem Radlická 49, Praha 5, proti žalovanému:
Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupený Mgr.
Tomášem Zlesákem, advokátem, se sídlem Revoluční 1, Praha 1, o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010, č. j. 4 Ad 2/2010 - 37, a o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010, č. j. 4 Ad 2/2010
- 32,
takto:
I. Kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010,
č. j. 4 Ad 2/2010 - 37, se zamítá .
II. Kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010,
č. j. 4 Ad 2/2010 - 32, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2010, č. j. 4 Ad 2/2010 - 32, zrušil
rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2009, č. j. MHMP 741638/2009, a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Soud současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Předmětným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí
Úřadu městské části Praha 5 ze dne 13. 8. 2009, č. j. 18306/2009/AAE, jímž nebyl žalobkyni
přiznán doplatek na bydlení.
Včas podanou kasační stížností ze dne 10. 8. 2010 napadla žalobkyně
(dále jen „stěžovatelka“) druhý výrok tohoto rozsudku, tj. výrok o nepřiznání nákladů řízení,
a to v části, kdy se nepřiznávají náklady řízení stěžovatelce. Ačkoliv soud podle stěžovatelky
rozhodl ve věci samé správně (byť mohl rozhodnutí žalovaného zrušil z vícero příčin), pochybil
v otázce nároku stěžovatelky na náhradu nákladů řízení, když nepřiznal nárok na jejich náhradu
stěžovatelce, která byla v řízení stoprocentně úspěšná a nárok jí vznikl. Soud omezil náklady
řízení jen na soudní poplatek, který stěžovatelka skutečně nevynaložila, nicméně s uplatněním
svých práv měla nezanedbatelné náklady (kopírování, tisky, poštovné, apod.). Stěžovatelka
uzavřela, že i přes úspěch v řízení jí nezbylo než rozsudek parciálně napadnout byť jen v části
druhého výroku, co se týče celoplošného nepřiznání jakýchkoliv nákladů stěžovatelce. Současně
stěžovatelka požádala o ustanovení advokáta.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2010, č. j. 4 Ad 2/2010 - 37, žádost
stěžovatelky, aby jí byl soudem ustanoven zástupce, zamítl. V odůvodnění soud uvedl,
že stěžovatelka podala kasační stížnost proti shora označenému rozsudku s tím, že jí soud
nepřiznal náhradu nákladů řízení. Soud citoval ustanovení §104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podle něhož je nepřípustná
kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům
rozhodnutí soudu. Z tohoto důvodu soud žádost o ustanovení zástupce zamítl.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka včas kasační stížnost, v níž namítala
nesprávnost právního názoru soudu. Zopakovala, že soud v rozsudku pochybil, když omezil
právo na náhradu nákladů řízení pouze na soudní poplatky. Uvedla, že v důsledku toho bylo
v podstatě napadené rozhodnutí závadné zcela, ačkoliv navrhuje jen změnu jeho části. Podotkla,
že po ní nelze požadovat, aby navrhovala změnu i té části, která je ve shodě s petitem.
Stěžovatelka shrnula, že „dle podstaty úkonu tedy napadla de iure rozsudek de iure „zcela“ (neboť ani jinak
nebylo lze), byť samozřejmě NAVRHOVALA a NAVRHUJE je zrušení resp. změnu té části, která byla
závadná a v rozporu s petitem atd.“ Konstatovala, že měla a má nárok na to, aby věc posoudil
nadřízený soud, a nelze předjímat, jak tento soud rozhodne.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační stížností proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010, č. j. 4 Ad 2/2010 - 37. Při posuzování přípustnosti této kasační
stížnosti vycházel Nejvyšší správní soud ze své konstantní judikatury, podle které „v řízení
u Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu
na ustanovení zástupce žalobců není důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti nedostatek právního zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.)“ [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 486/2005, www.nssoud.cz].
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přípustnou a přezkoumal napadené
usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka
uplatnila v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., podle kterého kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení
spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §35 odst. 8 první věta s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením
zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2
platí v takovém případě stát.
Z citovaného ustanovení vyplývají dvě základní podmínky, při jejichž současném splnění
může být navrhovateli na jeho žádost zástupce ustanoven. Navrhovatel musí jednak splňovat
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a současně musí být ustanovení zástupce
potřeba k ochraně práv navrhovatele.
Podle §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní
žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh
zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě
i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané
osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Při zkoumání, zda jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků,
posuzuje soud opět dvě základní podmínky. Účastník řízení musí doložit, že nemá dostatečné
prostředky, a současně nesmí vyvstat překážka, která vede k zamítnutí žádosti o osvobození
od soudních poplatků, a tou je zjevná neúspěšnost návrhu.
V projednávané věci dospěl Městský soud v Praze k závěru, že kasační stížnost podaná
proti jeho rozsudku zjevně nemůže být úspěšná, neboť směřuje jen proti výroku o nákladech
řízení a je nepřípustná. V takovém případě nemůže být účastník řízení osvobozen od soudních
poplatků (tomu brání ustanovení §36 odst. 3 věta druhá s. ř. s.), tedy není naplněna první
ze shora uvedených podmínek pro ustanovení zástupce soudem. V takové situaci nemůže soud
návrhu účastníka řízení na ustanovení zástupce vyhovět.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že nelze předjímat rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, jinými slovy, že Městský soud v Praze není oprávněn posuzovat přípustnost
kasační stížnosti podle §104 odst. 2 s. ř. s. Tuto námitku neshledal Nejvyšší správní soud
důvodnou.
Rozhodování o žádostech o osvobození od soudních poplatků a o návrzích na ustanovení
zástupce soudem pro řízení o kasační stížnosti svěřuje soudní řád správní primárně krajským
soudům (Městskému soudu v Praze), a to v rámci postupu krajského soudu po podání kasační
stížnosti (ustanovení §108 odst. 1 s. ř. s.). Krajské soudy proto musí disponovat oprávněním
samostatně si pro účely rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků nebo o návrhu
na ustanovení zástupce posoudit otázku, zda je či není kasační stížnost zjevně neúspěšným
návrhem.
Pojem zjevně neúspěšný návrh však v těchto případech musí být vykládán tak,
aby bezdůvodně nebránil navrhovateli v přístupu k soudu nebo bezdůvodně neomezoval právo
navrhovatele na právní pomoc. Nejvyšší správní soud proto v rozsudku ze dne 24. 3. 2006,
č. j. 4 Ads 19/2005 - 105, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 909/2006, www. nssoud.cz, vyslovil, že „[Z]jevná neúspěšnost návrhu by ... měla být zjistitelná
bez pochyb okamžitě, měla by být nesporná a naprosto jednoznačná bez toho, aby bylo prováděno dokazování
(např. opožděnost kasační stížnosti).“
V takových případech je krajský soud (Městský soud v Praze) oprávněn vyslovit,
že kasační stížnost považuje za zjevně neúspěšný návrh, což má za následek zamítnutí žádosti
o osvobození od soudních poplatků nebo zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce soudem.
O kasační stížnosti však s výjimkou případu uvedeného v §108 odst. 2 s. ř. s. vždy rozhodne
Nejvyšší správní soud, který není závěry krajského soudu o její zjevné neúspěšnosti nikterak
vázán.
Zbývá tedy posoudit, zda kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 24. 6. 2010, č. j. 4 Ad 2/2010 - 32, je či není zjevně neúspěšným návrhem.
Podle §104 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení
nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná.
Výkladem tohoto ustanovení se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
ve svém usnesení ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 2116/2010, www.nssoud.cz. Vyslovil, že „... zákon nepřipouští
kasační stížnost, je-li jejím jediným důvodem napadení výroku o nákladech řízení. Pokud by kasační stížnost byla
podána v takto jednoznačné (čisté) podobě, musela by být pro nepřípustnost odmítnuta, byť by Nejvyšší správní
soud seznal, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení není správné.“ K tomu rozšířený senát
poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2004, č. j. 4 Ans 1/2004 - 53,
podle něhož „nelze za stávající právní úpravy ve správním soudnictví napravit soudem rozhodujícím o kasační
stížnosti případné nesprávné rozhodnutí krajských soudů o nákladech řízení, pokud není současně kasační
stížností napaden též výrok o věci samé“.
V projednávané věci je zcela evidentní, že stěžovatelka svou kasační stížností ze dne
10. 8. 2010 napadla toliko výrok rozsudku o nepřiznání nákladů řízení v části, která se jí dotýká.
Výslovně konstatovala, že soud rozhodl ve věci samé správně, přes úspěch v řízení jí však
nezbylo než rozsudek parciálně napadnout byť jen v části druhého výroku, co se týče
celoplošného nepřiznání jakýchkoliv nákladů stěžovatelce.
Z obsahu kasační stížnosti ze dne 10. 8. 2010, podané proti rozsudku Městského soudu
v Praze, tak bez jakýchkoliv pochyb, naprosto jednoznačně a bez dalšího dokazování vyplývá,
že kasační stížnost směřuje pouze proti výroku o nákladech řízení, což z této kasační stížnosti činí
zjevně neúspěšný návrh, neboť je nepřípustná. Tento závěr nemůže zpochybnit ani argumentace
uvedená v kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010,
ve které stěžovatelka sice uvádí, že „napadla de iure rozsudek de iure „zcela“ (neboť ani jinak nebylo lze)“,
nicméně navrhuje zrušení toliko výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že Městský soud v Praze rozhodl správně,
když usnesením ze dne 26. 8. 2010 nevyhověl návrhu stěžovatelky na ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, neboť tato kasační
stížnost je návrhem zjevně neúspěšným. Namítanou nezákonnost napadeného usnesení Nejvyšší
správní soud nezjistil, a proto kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
26. 8. 2010, č. j. 4 Ad 2/2010 - 37, podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
Na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že shora označené usnesení Městského
soudu v Praze obsahuje jen velmi kusé odůvodnění, z něhož však je seznatelné, proč soud
nevyhověl návrhu na ustanovení zástupce. Za situace, kdy je kasační stížnost proti rozsudku
Městského soudu v Praze nepřípustná a stěžovatelka v kasační stížnosti proti zmíněnému
usnesení namítala toliko nesprávné posouzení právní otázky, neshledal Nejvyšší správní soud
důvod napadené usnesení zrušit z úřední povinnosti.
K tomu dále Nejvyšší správní soud poukazuje na své usnesení ze dne 14. 5. 2008,
č. j. 7 Afs 34/2008 - 103, v němž vyslovil: „Je-li Nejvyššímu správnímu soudu předložena zjevně opožděná
kasační stížnost, aniž bylo krajským soudem rozhodnuto o žádosti stěžovatele na osvobození od soudních
poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů, bylo by přepjatým formalismem a v rozporu se zásadou
hospodárnosti soudního řízení, aby kasační soud vracel spis zpět krajskému soudu k odstranění nedostatku
v podmínkách řízení, resp. k postupu podle §108 odst. 1 s. ř. s., namísto toho, aby sám rozhodl o odmítnutí
kasační stížnosti podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.“ Jinými slovy, není nezbytné, aby krajský soud
rozhodoval o návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, která je nepřípustná.
Tím spíše by bylo přepjatým formalismem a nehospodárným postupem, kdyby Nejvyšší správní
soud v projednávané situaci napadené usnesení zrušil, neboť na nepřípustnosti kasační stížnosti
stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010 již nelze nic změnit.
Nejvyšší správní soud poté posuzoval kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010, č. j. 4 Ad 2/2010 - 32, a shledal, že je nepřípustná.
Otázka ustanovení zástupce nemá na nepřípustnost této kasační stížnosti žádný vliv,
proto Nejvyšší správní soud z důvodu procesní ekonomie a rychlosti řízení o této kasační
stížnosti bez dalšího rozhodl, ačkoliv mu Městským soudem v Praze přímo k rozhodnutí
předložena nebyla.
Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatelka svou kasační stížností ze dne 10. 8. 2010 napadla
pouze výrok rozsudku Městského soudu v Praze o nákladech řízení, tato kasační stížnost je tudíž
nepřípustná ve smyslu ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s.
Podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh,
jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010, č. j. 4 Ad 2/2010 - 32, odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona, neboť je nepřípustná.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a 3 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože úspěšnému žalovanému v tomto řízení žádné náklady
nad rámec plnění běžných povinností nevznikly, stěžovatelka s jednou kasační stížností nebyla
úspěšná a její druhá kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud vyslovil, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o těchto kasačních stížnostech.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu