ECLI:CZ:NSS:2011:4.AZS.15.2011:48
sp. zn. 4 Azs 15/2011 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: O. N., zast. Mgr. Alexandrem Jánem
Vaškevičem, advokátem, se sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2011, č. j. 63 Az 51/2009 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 2. 2011, č. j. 63 Az 51/2009 – 23,
zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-551/VL-18-08-2009, ze dne
7. 10. 2009 a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), neboť skutečnosti uváděné žalobcem (snaha vyhnout se ekonomickým potížím
na Ukrajině a legalizace pobytu v České republice) nelze důvodům pro udělení azylu podřadit.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”)
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení kasační
stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní ochrana již jednou poskytnuta individuálním
projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup
v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany stěžovatele,
a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
publikovaným ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu není jenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. Nesprávné právní posouzení věci krajským soudem spatřuje v tom, že krajský soud, stejně
jako žalovaný, nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda je možno na případ
stěžovatele vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu (zjevně nedůvodná žádost).
Konstatoval, že se v zemi původu dostal do finančních potíží a nebyl schopen zajistit legálním
způsobem prostředky pro svou obživu. Pokud žádal o zajištění zaměstnání či sociálních dávek,
byl státními orgány odmítnut a nezbylo mu tak, než vycestovat ze země. V České republice
pobývá již od roku 2005 a je zde plně integrován. S ohledem na správní rozhodnutí stěžovateli
nezbylo než požádat o mezinárodní ochranu, neboť v zemi původu nemá zajištěno žádné bydlení
ani zaměstnání a situace v zemi původu se za dobu, co je v České republice nezměnila a pokud,
tak k horšímu. S ohledem na shora uvedené stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že je v jeho případě
dán důvod k udělení mezinárodní ochrany podle §12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb.,
neboť patří do sociální skupiny nezaměstnaných, kteří nemají žádné hmotné zabezpečení,
a domovský stát tuto situaci toleruje, resp. podporuje. V této souvislosti stěžovatel upozornil
na čl. 65 Metodologické příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka.
Důvod k podání kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spatřuje
stěžovatel v tom, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování a na základě
takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné ve správním řízení o udělení mezinárodní
ochrany spravedlivě rozhodnout. Žalovaný nerespektoval, že stěžovatel má v postavení účastníka
řízení o udělení mezinárodní ochrany jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů
o perzekuci v domovské zemi, což krajský soud ponechal zcela bez povšimnutí. Stěžovatel
již šestým rokem pobývá v České republice a jen stěží může doložit, že ukrajinské úřady situaci
nezaměstnaných neřeší, ale naopak ji vytvářejí či udržují za účelem získání korupčního potenciálu.
Stěžovatel krajskému soudu vytýkal, že v odůvodnění napadeného rozsudku neuvedl žádné
důkazy, které by jakýmkoliv způsobem monitorovaly situaci na Ukrajině. Tvrzení,
že by zjišťování situace a stavu ochrany lidských práv v zemi původu stěžovatele byla pouze
mechanickou operací je projevem paušalizace rozhodování krajského soudu, která je nepřípustná,
neboť soud má podle §77 odst. 2 s. ř. s. povinnost hodnotit provedené důkazy jednotlivě
i v jejich souhrnu s důkazy provedenými před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde
ze skutkového a právního stavu takto zjištěného. Podle názoru stěžovatele krajský soud skutkový
stav nezjistil, resp. zjistil jej neúplně.
Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., spatřuje stěžovatel
v tom, že krajský soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení netrpělo
procesní vadou. Vyjádřil přesvědčení, že žalovaný se porušení správního řádu dopustil minimálně
tím, že nedostatečným způsobem provedl dokazování ve věci. Podle stěžovatele neodpovídá
rozhodnutí žalovaného ustanovení §68 odst. 3 správního řádu, neboť je nedostatečné a řízení
před žalovaným tak trpí vadou, kterou nelze odstranit.
Stěžovatel rovněž namítá nepodloženost závěru žalovaného i krajského soudu, že neuvedl
žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že byl ve své vlasti pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod a neuvedl v případě návratu do vlasti žádnou konkrétní
obavu, kterou by bylo možno považovat za odůvodněný strach z pronásledování jeho osoby
z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání
určitých politických názorů a že skutečnosti jím uváděné nelze považovat za strach
z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
Stěžovatel dále nesouhlasí se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s tvrzením
žalovaného o neexistenci podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 zákona
o azylu. Podle stěžovatele krajský soud zcela přehlíží situaci na straně stěžovatele, který svůj
návrat do země původu nepovažuje vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie za bezpečný.
Při vycestování zpět na Ukrajinu hrozí stěžovateli nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího
zacházení. Při zjištění státních orgánů, že v České republice požádal o azyl, bude podroben
persekuci, resp. administrativní šikaně ze strany policie a dalších státních orgánů.
V této souvislosti stěžovatel poukázal na skutečnost, že žalovaný ani krajský soud si žádným
způsobem neověřili jaká situace je nyní na Ukrajině a zda jsou jím tvrzené hrozby reálné.
Stěžovatel se proto domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání doplňkové ochrany
podle §14a odst. 2 zákona o azylu. Závěrem stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2011, č. j. 63 Az 51/2009 – 23, zrušil a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení.
V žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel uvedl, že o udělení azylu žádá,
neboť chce v České republice zůstat se svou rodinou a nemá, kam by se na Ukrajinu vrátil.
Krajský soud shodně s žalovaným shledal, že důvody uváděné stěžovatelem nelze
podřadit pod některou z forem mezinárodní ochrany podle §12 a §14a zákona o azylu.
Konstatoval, že obavy žalobce z ekonomických problémů v zemi původu nejsou důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany. V této souvislosti krajský soud poukázal na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2007, č. j. 5 Azs 15/2007 – 79, a ze dne 30. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 20/2003 – 43, které se vyjadřují k ekonomickým problémům žadatelům o azyl v zemi
původu. Sám stěžovatel přitom při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl,
že neměl se státními orgány Ukrajiny žádné problémy.
Krajský soud neshledal splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu, neboť v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebylo zjištěno, že by stěžovateli
v případě vrácení na Ukrajinu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, jak stanoví §14a odst. 2
zákona o azylu. Vycestování stěžovatele není ani v rozporu s mezinárodními závazky české
republiky.
Námitku stěžovatele týkající se porušování jeho lidských práv vyjádřených v čl. 11 odst. 1
Mezinárodního paktu o sociálních, hospodářských a kulturních právech a toho, že žalovaný
vůbec nezkoumal schopnost státu jeho původu mu přístup k těmto právům zajistit, krajský soud
označil z pohledu tvrzení stěžovatele před žalovaným jako nedůvodnou. Zjišťování situace
a stavu ochrany lidských práv v zemi původu stěžovatele by za této situace bylo podle krajského
soudu pouze mechanickou operací nevztahující se k žádným konkrétním tvrzením stěžovatele.
K tvrzení stěžovatele, že se žalovaný nezabýval možností existence sociální skupiny
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu krajský soud především uvedl, že za sociální skupinu
ve smyslu zákona o azylu nemůže být považována skupina lidí, která má ekonomické problémy,
či problémy se zajištěním bydlení.
K námitkám stěžovatele ohledně pochybení žalovaného v průběhu správního řízení
krajský soud uvedl, že stěžovatel měl možnost před vydáním rozhodnutí správního orgánu
na závěr pohovoru svá tvrzení doplnit. Pohovor byl veden za účasti tlumočnice z jazyka ruského.
Žalovaný vycházel při vydání rozhodnutí z údajů, které mu stěžovatel sdělil, a proto nebyl důvod,
aby prováděl další dokazování. Stěžovatel ostatně žádné důkazní návrhy neměl. Krajský soud
shledal, že rozhodnutí žalovaného má náležitosti rozhodnutí stanovené v §68 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti
byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů
a při použití právních předpisů na základě kterých rozhodoval.
Krajský soud uzavřel, že žalovaný měl k dispozici dostatečné podklady pro posouzení
důvodnosti či nedůvodnosti žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany v České republice.
Stěžovatel ostatně ani netvrdil, že mu v zemi původu hrozí pronásledování z azylově relevantních
důvodů a byly tak dány důvody k aplikaci §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu.
Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti považuje i Nejvyšší správní soud
za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi vypořádaly.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného právního posouzení
stěžovatelem uváděných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany [důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Shledal, že stěžovatelem uváděné problémy v zemi původu
jsou výhradně ekonomického charakteru. K ekonomickým problémům žadatele o azyl
lze poukázat (stejně jako to učinil krajský soud) na rozsudek ze dne 30. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, v kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že „nespokojenost s ekonomickou
situací žadatele o mezinárodní ochranu, že ve vlasti neměl dostatek finančních prostředků, nemohl sehnat práci,
subjektivní pocit nespokojenosti se státním režimem, byť reálně podložený s hospodářskou situací, nezakládá
sám o sobě strach z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu a tento pocit není také ještě politickým
přesvědčením.“ Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že stížnostní námitky ohledně možné
újmy způsobené horší ekonomickou situací v zemi původu jsou z hlediska azylově relevantních
důvodů neopodstatněné.
K tvrzení stěžovatele, že patří do sociální skupiny nezaměstnaných, kteří nemají žádné
hmotné zabezpečení, Nejvyšší správní soud konstatuje, že takovouto skupinu lidí za sociální
skupinu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu označit nelze. Poukázat lze v této souvislosti
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 2 Azs 40/2003,
podle kterého: „Sociální skupina ve smyslu zákona o azylu je společenský útvar, jenž je určitelný natolik
přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování. Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno vnímat
jako možnost, na jejímž základě může ČR poskytnout ochranu i z jiných důvodů motivujících k pronásledování,
než z důvodu rasy, náboženství, národnosti či politického přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky příslušnost
k sexuálním menšinám, skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným skupinám,
jevícím znak způsobilý k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době přijímání zákona o azylu vůbec
znám.“ O žádnou z vyjmenovaných „příslušností” však u stěžovatele nejde; stěžovatel to ostatně
ani netvrdí.
Pojem sociální skupiny byl vymezen rovněž v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 187/2004 - 49 (publikován pod č. 401/2004 Sb. NSS) či v rozsudku
ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 – 60 (publikován pod. č. 364/2004 Sb. NSS)
nebo v rozsudku ze dne 14. 1. 2004, č. j. 2 Azs 69/2003 - 48, www.nssoud.cz.
K námitce nedostatečně provedeného dokazování v řízení před správním orgánem
a následně i krajským soudem [důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]
Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59,
publikovaný pod č. 181/2004 Sb. NSS, podle něhož „správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti
rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. V opačném
případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne.“ Obdobně lze konstatovat, že „[p]okud stěžovatel
v průběhu správního řízení (…) neuváděl jiné než ekonomické důvody, nelze potom žalovanému, následně poté
i soudu vytýkat, že nevyhledával důvody jiné“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 – 42, www.nssoud.cz). Zmínit lze rovněž rozsudek zdejšího
soudu ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 - 63, www.nssoud.cz, podle něhož „je to právě
stěžovatel, kdo v azylovém řízení určuje a svými tvrzeními vymezuje směr dalšího postupu správního orgánu
rozhodujícího o jeho žádosti o udělení azylu tím, že pravdivě vylíčí všechny důvody, které ho vedly k opuštění země
původu, a jen na stěžovateli je, jaké důvody v žádosti a následném pohovoru uvede. Jen důvody stěžovatelem
uvedenými je pak správní orgán povinen se zabývat, neboť by bylo zcela proti smyslu a účelu azylového řízení,
aby správní orgán, potažmo soud, posuzoval důvody jiné, stěžovatelem nesdělené, zvláště když správní orgán
dal stěžovateli dostatečnou možnost uvést všechny důležité skutečnosti na podporu stěžovatelem podané žádosti
o udělení azylu.“
V této souvislosti lze zmínit rovněž judikaturu zdejšího soudu týkající se zjevně
nedůvodných žádostí o mezinárodní ochranu podle §16 zákona o azylu. Z této judikatury
vyplývá, že žádost o mezinárodní ochranu nelze zamítnout jako zjevně nedůvodnou podle §16,
aniž by se správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s tím, proč je tato žádost zjevně nedůvodná
jak z hlediska azylu podle §12, tak z hlediska doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48,
publikovaný pod č. 1742/2008 Sb. NSS). Na citovaný rozsudek navázal Nejvyšší správní soud
rovněž v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, podle něhož správní orgán
postupující podle §16 zákona o azylu má povinnost „své rozhodnutí zdůvodnit ve vztahu k oběma
formám ochrany: zatímco však odůvodnění ve vztahu k neudělení azylu postrádá smysl tam, kde nejsou žádné
azylově relevantní důvody tvrzeny, s otázkou doplňkové ochrany má správní orgán povinnost se vypořádat
vždy a sám z úřední povinnosti zjistit (ze zpráv o zemi původu a jemu dostupných databází), zda skutečně
žadateli nehrozí závažná újma v případě návratu do země původu. Ze zásady non-refoulement totiž vyplývá
primární povinnost státu nevystavit žadatele reálné hrozbě závažné újmy, přičemž k této povinnosti se musí vázat
i povinnost státu zjistit si příslušné skutečnosti, které k aplikaci této zásady nutně vedou. K zajištění zásady
non-refoulement tedy musí správní orgán vyvinout přiměřenou aktivitu i z moci úřední. Rozsah vyhledávací
aktivity přitom bude dán povahou vážné újmy, jež by mohla žadateli o mezinárodní ochranu v případě navrácení
do země původu hrozit.“ Z uvedené judikatury zdejšího soudu je zřejmé, že postupoval-li správní
orgán podle §16 zákona o azylu, byl povinen řádně odůvodnit, proč je žádost o mezinárodní
ochranu zjevně nedůvodná jak z hlediska azylu, tak z hlediska doplňkové ochrany.
To v posuzovaném případě správní orgán učinil a krajský soud jeho závěry aproboval.
K námitce, že si žalovaný neobstaral potřebné informace o situaci v zemi původu
stěžovatele, Nejvyšší správní soud dále připomíná, že žadatel o mezinárodní ochranu
musí v žádosti uvést skutečnosti, z nichž dovozuje, že se nachází v postavení,
pro něž mu svědčí některý z důvodů pro její udělení (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2008,
č. j. 4 Azs 103/2007 - 63, www.nssoud.cz), a musí rovněž unést důkazní břemeno stran důvodů,
které se týkají výlučně jeho osoby (srov. např. rozsudek ze dne 29. 5. 2009,
č. j. 4 Azs 83/2008 - 69, www.nssoud.cz). Žalovaný pak logicky při posouzení žádosti včetně
případného zjišťování obecné situace v zemi původu žadatele vychází z jím uvedených
skutečností a důvodů. V dané věci však stěžovatel, jak již bylo uvedeno výše, odůvodnil
svou žádost ekonomickými problémy, které navíc nesouvisely s žádným z důvodů pro udělení
kterékoliv z forem mezinárodní ochrany. Žalovaný proto nepochybil, když nezjišťoval
podrobnosti o současné situaci na Ukrajině, neboť by takový postup byl nadbytečným.
Povinnost správního orgánu zjistit úplně a přesně skutečný stav věci je limitována
tvrzeními žadatele o azyl, což Nejvyšší správní soud vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne
26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, www.nssoud.cz. K tomu Nejvyšší správní soud dodává,
že žádost stěžovatele o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. f) zákona o azylu. Stěžovatel v průběhu správního řízení uvedl, že ve vlasti má ekonomické
problémy a chce žít s rodinou v České republice. Jiné důvody stěžovatel v řízení před žalovaným
ani před soudem netvrdil. V rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42,
www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud vyslovil, že správní orgán není povinen hodnotit
jiné skutečnosti než ty, které žadatel o azyl uvedl jako důvody, pro které o azyl žádá. Uvedl-li
v řízení před správním orgánem pouze důvody ekonomické, nemůže účinně v řízení o kasační
stížnosti namítat [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový
stav, když nezjišťoval důvody jiné, žadatelem v řízení před správním orgánem neuváděné.
Poukázat lze rovněž na rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59,
ve kterém Nejvyšší správní soud vyslovil, že „správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu
alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) [nyní se jedná o §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu]
téhož zákona zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení,
vydá správní orgán negativní rozhodnutí dle §12 citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu
orgánu za této situace vznikla povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav
věci dle ustanovení §32 spr. ř. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl..“
K nesouhlasu stěžovatele se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s tvrzením
žalovaného o neexistenci podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 zákona
o azylu a k přesvědčení stěžovatele, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání doplňkové
ochrany podle §14a odst. 2 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel v průběhu
správního řízení neuvedl žádné azylově relevantní důvody, ani důvody pro udělení doplňkové
ochrany (podle dřívější právní úpravy pro vztažení překážek vycestování). Podobný nedostatek
tvrzení byl již mnohokrát předmětem posuzování Nejvyššího správního soudu, např. v rozsudku
ze dne 16. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 26. 2. 2004,
č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz. Přestože zmíněné judikáty se vztahují k dřívější právní
úpravě překážek vycestování, není důvodu aplikaci závěrů této judikatury odmítat, neboť dřívější
právní úprava překážek vycestování a nynější právní úprava doplňkové ochrany jsou ve své
podstatě shodné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 114/2009 – 78, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud má tedy za to, že žalovaný správní orgán i krajský soud se otázkou
doplňkové ochrany zabývaly a podle názoru Nejvyššího správního soudu také dostatečně
vypořádaly, když posoudily a vyhodnotily, že stěžovatel v průběhu řízení neuvedl žádné
skutečnosti, které by opodstatňovaly udělení této formy mezinárodní ochrany.
Tvrzením stěžovatele v kasační stížnosti ohledně doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu v kasační stížnosti proto nelze přisvědčit, jelikož stěžovateli v případě jeho návratu
na Ukrajinu zjevně nehrozí nebezpečí vážné újmy, tak jak je vymezena v §14a odst. 2 zákona
o azylu, tj. mučení, nelidské či ponižující zacházení ani trest.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
Stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V situaci,
kdy byla kasační stížnost odmítnuta, se Nejvyšší správní soud tímto návrhem již nezabýval,
nehledě na to, že odkladný účinek nastává podáním kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany přímo ze zákona
- §32 odst. 5 zákona o azylu.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační
stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu