ECLI:CZ:NSS:2011:5.AFS.15.2009:122
sp. zn. 5 Afs 15/2009 - 122
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Baxy a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Miluše Doškové,
JUDr. Michala Mazance, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce:
ČSAD JIHOTRANS a. s., se sídlem Pekárenská 255/77, České Budějovice,
zast. JUDr. Vladimírem Císařem, advokátem, se sídlem Boženy Němcové 583/33, České
Budějovice, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem
Mánesova 3a, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2008, č. j. 10 Ca 164/2008 – 60,
takto:
I. Výklad §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném
do 31. 12. 2009, učiněný v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1611/07, se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost
podat daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno.
II. Věc se vrací k dalšímu projednání a rozhodnutí pátému senátu.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní skutkový stav
1. Dne 28. 11. 2005 zahájil správce daně u žalobce daňovou kontrolu na daň z příjmů
právnických osob za zdaňovací období roku 2001 a 2002. Dodatečným platebním výměrem
ze dne 25. 6. 2007 na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2001
do 31. 12. 2001 byla žalobci dodatečně vyměřena daň ve výši 1 411 430 Kč.
2. V odvolání ze dne 24. 9. 2007 namítl žalobce mimo jiné, že správce daně porušil §47
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o správě daní a poplatků“), neboť vydal platební výměr po stanovené lhůtě.
Z §38m zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů,
v návaznosti na §40 zákona o správě daní a poplatků, vzniká poplatníkovi již jeho existencí
povinnost podat daňové přiznání. Existoval-li žalobce k 1. 1. 2001, pak mu k tomuto dni
vznikla povinnost podat daňové přiznání za rok 2001, přičemž lhůta pro jeho podání
skončila dnem 1. 7. 2002. Žalobce dovozoval, že povinnost podat daňové přiznání vznikla
v roce 2001 a od 31. 12. 2001 do 31. 12. 2004 plynula tříletá lhůta pro dodatečné vyměření
daně. Pokud správce daně učinil úkon směřující k dodatečnému vyměření daně
až 28. 11. 2005, stalo se tak po uplynutí lhůty pro její vyměření.
3. Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 6. 2008, č. j. 1426/08 – 1200, odvolání žalobce zamítl.
K námitce prekluze práva doměřit daň uvedl, že zdaňovacím obdobím byl kalendářní
rok 2001, tj. období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001. Zdaňovací období končí uplynutím
jeho posledního dne. Povinnost podat daňové přiznání za kalendářní rok 2001 vznikla
v roce 2002 ve lhůtě do 31. 3. 2002, resp. 30. 6. 2002. Podle §47 odst. 1 zákona o správě
daní a poplatků nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet
po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové
přiznání. Podle žalovaného začala tříletá prekluzivní lhůta běžet od 1. 1. 2003 a skončila by
31. 12. 2005. Byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně
nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl
daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vzhledem k tomu, že správce daně zahájil kontrolu
dne 28. 11. 2005, nepochybil a napadený platební výměr vydal ve lhůtě stanovené zákonem.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. K námitce prekluze doměření daně
vznesené v žalobě se vyjádřil shodně jako žalovaný a dodal, že žalobce ke dni 1. 1. 2001 sice
existoval, ale k tomuto dni nebyl znám základ daně z příjmů právnických osob.
5. V kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) argumentoval nálezem Ústavního soudu
ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07. Ve shodě s právními závěry v nálezu uvedenými
namítal, že krajský soud ustanovení §47 zákona o správě daní a poplatků vyložil extenzivně
a tímto výkladem výslovnou tříletou lhůtu prodloužil na čtyřletou. Posuzovaným obdobím
byl rok 2001, a proto koncem zdaňovacího období rozhodným pro počátek běhu lhůty
pro doměření daně z příjmů právnických osob byl den 31. 12. 2001. Daňová kontrola
by musela být zahájena ve lhůtě tří let od konce zdaňovacího období, za něž vznikla daňová
povinnost, tj. do 31. 12. 2004. Daňová kontrola však byla zahájena až dne 28. 11. 2005,
tedy po marném uplynutí lhůty k vyměření či doměření daně. Podle názoru stěžovatele byla
rozsudkem krajského soudu porušena jeho základní práva, zejména právo vlastnické
uvedené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
6. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na specifika nálezu Ústavního soudu
a v něm posuzované věci. Ústavní soud totiž vyslovil právní závěry ve vztahu k povinnosti
zdanit příjmy fyzické osoby z prodeje bytu, a nejednalo se o zdanění příjmů v souvislosti
s podnikatelskou či obdobnou činností. Ústavní soud dospěl k názoru, že nelze tolerovat
ani extenzivní výklad lhůt k vyměření daně, ani přehnaně restriktivní výklad podmínek
pro osvobození od daně. Podle názoru žalovaného lze názor vyslovený Ústavním soudem
chápat jako názor vyjádřený pouze ve vazbě na zvláštnosti posuzovaného konkrétního
případu, tedy v situaci odlišné od nyní rozhodované věci.
II.
Předložení věci rozšířenému senátu
7. Pátý senát Nejvyššího správního soudu při předběžném posouzení námitky stěžovatele
ohledně prekluze práva daň doměřit, jež je pro projednání věci samé rozhodující, dospěl
k závěru, že tato právní otázka je Nejvyšším správním soudem judikována nejednotným
způsobem.
8. První senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Afs 139/2006
– 108, akceptoval pro něj závazný názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne
2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, kterým bylo zrušeno jeho původní rozhodnutí ze dne
28. 3. 2007, č. j. 1 Afs 139/2006 – 75. První senát konstatoval, že Ústavní soud popřel
dosavadní model počítání lhůt označovaný také „1 + 3“, přičemž za správný považoval
model, jenž by bylo možné označit „0 + 3“, podle kterého k daňové prekluzi dochází
po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nikoliv
od konce roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. První senát uzavřel,
že ustanovení §47 zákona o správě daní a poplatků je tedy nutno interpretovat ve světle
principu in dubio pro libertate, tzn. v případě pochybností se přiklonit k takovému výkladu,
který nejméně zasahuje do ústavně garantovaných práv.
9. Také v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, č. j. 8 Afs 3/2009 – 101,
bylo ustanovení §47 zákona o správě daní a poplatků vyloženo tak, že tříletá prekluzivní
lhůta pro vyměření nebo doměření daně počíná běžet od konce zdaňovacího období,
v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání.
10. Oproti výše uvedeným názorům stojí argumentace obsažená v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 9 Afs 42/2008 – 84, v němž je mimo jiné uvedeno:
„Zákon z hlediska běhu prekluzivní lhůty, ve které zaniká právo státu vyměřit či dodatečně doměřit daň,
rozlišuje dva počátky běhu prekluzivní lhůty: u těch daňových povinností, u kterých existuje zákonná
povinnost předložit daňové přiznání, odvozuje běh prekluzivní lhůty od konce zdaňovacího období,
ve kterém vznikla povinnost podat daňové přiznání; u daňových povinností, se kterými není spojena
povinnost předkládat daňové přiznání, pak odvozuje běh prekluzivní lhůty od konce kalendářního roku,
ve kterém daňová povinnost vznikla. Obdobným způsobem pak stanoví i konec prekluzivní lhůty,
když uvádí, že vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do 10 let od konce zdaňovacího období, v němž
vznikla povinnost podat daňové přiznání, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla
současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.“
11. V usnesení o postoupení věci pátý senát vyjádřil, že sdílí argumentaci, jakož i závěry z ní
dovozené, jak je ve svém rozhodnutí uvedl devátý senát, a úvahu devátého senátu dále
rozvinul.
12. Podle názoru pátého senátu je dnem rozhodným pro počátek běhu lhůty pro doměření
daně z příjmů právnických osob za rok 2001 den 31. 12. 2002, neboť teprve v roce 2002
vznikla povinnost podat daňové přiznání. Daňová kontrola byla zahájena 28. 11. 2005,
tedy ve lhůtě uvedené v §47 zákona o správě daní a poplatků. Jakkoli si je pátý senát
vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, a rozsudků
Nejvyššího správního soudu, které jej následovaly, domnívá se, že výklad ustanovení §47
odst. 1 a 2 tohoto zákona, který nerozlišuje mezi vznikem daňové povinnosti v souladu
s hmotněprávními předpisy a vznikem daňové povinnosti spojené s povinností předkládat
daňové přiznání, je nesprávný, neboť nezohledňuje povahu jednotlivých daní.
13. Pátý senát poukázal na gramatické znění a účel ustanovení §47 zákona o správě daní
a poplatků a dovozoval, že při posuzování počátku i konce prekluzivní lhůty se především
vychází z toho, zda zákon spojuje s určitou daňovou povinností povinnost předložit
daňové přiznání či nikoliv. V případech, kde jsou příjmy podrobeny srážkové dani,
je daňová povinnost stanovena ve vazbě na povinnost plátce provést řádnou a včasnou
srážku, tj. při výplatě, poukázání nebo připsání úhrady ve prospěch oprávněného příjemce
určitého příjmu, nikoliv ve vazbě na daňové přiznání. Včasným a správným provedením
srážky je daňová povinnost vypořádána. Je tedy logické, že prekluzivní lhůta pro vyměření
této daňové povinnosti se odvíjí od konce roku, ve kterém povinnost srazit daň vznikla.
Pokud jde však o daně, s nimiž zákon spojuje povinnost podat daňové přiznání, je daňová
povinnost splatná až ve lhůtě pro podání přiznání, a je tedy vypořádána až po skončení
zdaňovacího období.
14. Pátý senát podrobně rozebral postavení správce daně a daňového subjektu z hlediska
realizace norem daňového práva, a uvedl argumenty ve prospěch úvahy o tom, že plátce
daně z příjmů nemusí ke konci kalendářního roku vědět, jaké příjmy bude mít a zda mu
vůbec vznikne povinnost podat daňové přiznání.
15. Dovozoval dále, že počátek běhu prekluzivní lhůty pro vyměření daně je nutno logicky
odvozovat od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost předložit přiznání
k dani, neboť před uplynutím lhůty pro podání daňového přiznání není daň splatná, daňový
subjekt nemá povinnost daň přiznat, uhradit a zpravidla ani nezná její přesnou výši. Správce
daně není před uplynutím lhůty k podání daňového přiznání oprávněn výši daňové
povinnosti jakkoliv prověřovat, natož přistoupit k jejímu vyměření.
16. Podle názoru pátého senátu prodloužení tříleté lhůty na lhůtu čtyřletou není způsobeno
výkladem ustanovení §47 zákona o správě dani a poplatků, ale např. skutečností,
že zdaňovacím obdobím u daně z příjmů fyzických a právnických osob je obecně
kalendářní rok (popř. hospodářský rok). Vzhledem k tomu, že povinnost podat daňové
přiznání za zdaňovací období v případě většiny daní vzniká až v následujícím zdaňovacím
období, je žádoucí počítat běh tříleté prekluzivní lhůty až od konce zdaňovacího období,
ve kterém musí daňový subjekt podat daňové přiznání. Běh prekluzivní lhůty nemůže být
počítán v době, kdy ještě stát nemá legitimní právo daň vyměřit, ani jakkoliv jinak realizovat
své pravomoci. Nejde tedy o svévolné prodlužování ani počítání běhu lhůty, nýbrž
o gramatický a logický výklad zákonného ustanovení.
17. Konstatoval, že pro výše uvedený právní názor, tj. model počítání běhu lhůty způsobem
tzv. „1 + 3“, lze podpůrně užít i dřívějších (historických) právních úprav, jakkoliv se v nich
jedná o lhůtu promlčecí, nikoliv prekluzivní, kdy i zde jsou rozlišovány dva počátky běhu
promlčecích lhůt, což demonstroval zákonem č. 31/1878 ř. z. ze dne 18. 3. 1878,
o promlčení přímých daní, platů z měr dolových a kutišť svobodných, daní potravních, tax,
kolků a přímých poplatků, tehdejší judikaturou a zákonem č. 76/1927 Sb z. a n. ze dne
15. 6. 1927, o přímých daních.
18. Pátý senát shrnul, že v současné právní úpravě ohledně počítání běhu prekluzivní lhůty
podle §47 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků neexistuje nejednoznačné znění,
které by odůvodňovalo uplatnění principu in dubio pro libertate, naopak jsou důsledně
rozlišeny dva počátky běhu lhůt právě s ohledem na rozličnou povahu hmotněprávních
úprav jednotlivých daní. Z uvedeného ustanovení nevyplývá, že by bylo možno takto
zákonodárcem jednoznačně projevenou vůli revidovat výkladem, jenž relevantní ustanovení
zákona ohledně běhu prekluzivních lhůt, v rozporu se zněním zákona, judikaturou
pozměňuje. Nemožnost interpretace jdoucí proti smyslu zákonné úpravy, pak nemůže být
ospravedlněna ani případným použitím zásady in dubio pro libertate.
19. V předkládací zprávě pátý senát uvedl mimo jiné, že si je vědom nálezu Ústavního soudu
ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, jehož argumentaci převzaly první a osmý senát
Nejvyššího správního soudu. Tuto argumentaci však neshledal jasnou a vyčerpávající
a umožňující dovodit jednoznačné závěry ve vztahu ke sporné otázce, které by bylo možné
v obecnější rovině aplikovat ve skutkově a právně obdobných případech. Vyslovil-li Ústavní
soud názor, že počátek běhu lhůty je nutno odvodit od vzniku daňové povinnosti,
tzn. od konce zdaňovacího období, v němž vznikla, a to ve všech případech, bez ohledu
na to, zda se daň vyměřuje na základě daňového přiznání nebo bez povinnosti jeho podání,
je takový závěr opřen o argumentaci zcela míjející účel a smysl zákona. Přesvědčivou
argumentaci pro odklon od konstantní judikatury pak pátý senát neshledal
ani v rozhodnutích prvního a osmého senátu. Dospěl tedy k závěru, že otázka výkladu
ustanovení §47 zákona o správě daní a poplatků je rozhodována Nejvyšším správním
soudem nejednotným způsobem, a proto podle §17 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), předložil věc rozšířenému senátu.
20. Stěžovatel ve svém vyjádření k otázce položené rozšířenému senátu poukázal na nález
Ústavního soudu a na to, že podle jeho závěrů již Nejvyšší správní soud postupoval
ve svých rozsudcích. Konstatoval, že z hlediska principu vázanosti Nejvyššího správního
soudu nálezy Ústavního soudu je Nejvyšší správní soud povinen nález respektovat
a rozšířený senát, jemuž byla sporná otázka postoupena k posouzení, by měl rozhodnout
v souladu s tímto nálezem. Podotkl, že sám zákonodárce novelou stávajícího zákona
o správě daní a poplatků, jež nabyla účinnosti 1. 1. 2010, v §47 odst. 1 sporný výklad
odstranil a v rámci právní jistoty jasně vymezil lhůtu pro vyměření či doměření daně, a to
tak, že daň nelze vyměřit ani doměřit po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období,
v němž vznikla daňová povinnost, nebo do tří let od vzniku daňové povinnosti u těch daní,
které nemají zdaňovací období.
III.
Pravomoc rozšířeného senátu
21. Postoupením věci rozšířenému senátu vznikla otázka, zda je dána jeho pravomoc v situaci,
kdy k tvrzenému rozporu ve výkladu ustanovení §47 zákona o správě daní a poplatků
došlo v judikatuře Nejvyššího správního soudu poté, co na danou problematiku vyslovil
názor Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, přičemž v období
do rozhodnutí rozšířeného senátu rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 15. 3. 2010,
sp. zn. I. ÚS 2082/09, ve věci daně z příjmů právnických osob, v němž potvrdil dosavadní
právní názor.
22. Rozšířený senát se otázkou své pravomoci v souvislosti s nálezy Ústavního soudu
již zabýval. V usnesení ze dne 11. 1. 2006, č. j. 2 Afs 66/2004 – 53, publikované ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslem 1833/2009, vrátil věc osmému senátu
bez věcného vyřízení k dalšímu projednání a rozhodnutí. Osmý senát Nejvyššího správního
soudu předložil věc rozšířenému senátu s názorem, v němž se hodlal odchýlit od stanoviska
pléna Nejvyššího správního soudu (č. 215/2004 Sb. NSS) ohledně výkladu vztahu §64
zákona o správě daní a poplatků a §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu
a vyrovnání, a dále vycházet z právního názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu
ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04. Osmý senát se tehdy neztotožnil s právním
názorem, že vázanost citovaným nálezem je dána bez toho, že by bylo nutno věc předložit
k rozhodnutí rozšířenému senátu. Rozšířený senát dospěl k závěru, že jeho věcná
příslušnost v daném případě dána nebyla, protože skutečný důvod, pro který se osmý senát
hodlal odchýlit od dřívější judikatury zdejšího soudu, nespočíval v jeho nesouhlasu
s právními názory obsaženými v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Ohnisko
odlišnosti právních názorů se nenacházelo uvnitř Nejvyššího správního soudu,
což by vyvolalo nutnost sjednocení judikatury aktivací rozšířeného senátu, ale bylo dáno
judikaturou Ústavního soudu. Spočívalo tedy ve vnějším a na vůli zdejšího soudu
nezávislém faktoru, ve svých faktických důsledcích srovnatelnému se změnou právní
úpravy nebo s rozhodovací činností mezinárodních soudů.
23. V usneseních ze dne 28. 7. 2009, č. j. 2 As 35/2008 – 56, které bylo publikováno ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslem 1948/2009, a č. j. 8 Afs 73/2007 - 107,
dostupné na www.nssoud.cz, rozhodoval rozšířený senát v situaci, kdy v době předložení
věci byl dán rozpor v judikatuře Nejvyššího správního soudu, avšak v mezidobí
do projednání a rozhodnutí věci rozšířeným senátem byl vydán nález Ústavního soudu,
jehož závěry se vztahovaly na položené právní otázky. V obou případech rozšířený senát
vrátil věc k projednání a rozhodnutí předkládajícím senátům s názorem, že nejsou splněny
podmínky řízení podle §17 s. ř. s. Konstatoval, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního
soudu jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány
a osoby, přičemž samotným Ústavním soudem je takovým rozhodnutím přisuzován
precedenční charakter. Lze-li tedy při posouzení otázky předložené rozšířenému senátu
vycházet z právních závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu, není nadále rozšířený
senát příslušný k tomu, aby v takové otázce zaujal vlastní právní názor.
24. Rozšířený senát vycházel v nyní posuzované věci ze své dosavadní judikatury, a musel
se proto zabývat otázkou vztahu mezi právními závěry obsaženými v nálezech Ústavního
soudu a tvrzeným rozporem v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Dospěl k závěru,
že je dána jeho pravomoc ve smyslu §17 odst. 1 s. ř. s. o předložené věci rozhodnout.
Rozpor v judikatuře spatřoval rozšířený senát v tom, že předkládající senát dospěl
k právnímu názoru, který je sice shodný s právním názorem vyjádřeným v rozsudku
devátého senátu, ale je v rozporu s právními závěry uvedenými v nálezech Ústavního soudu
ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I ÚS 1611/07, a ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2082/09,
a v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu, která nálezy Ústavního soudu následovala.
Rozšířený senát proto musel posoudit, zda setrvá na právních názorech zaujatých Ústavním
soudem, nebo zda zaujme vlastní právní názor v podobě úvah konkurujících nálezům
Ústavního soudu.
IV.
Precedenční závaznost nálezů Ústavního soudu
25. Ústavní soud se opakovaně ve svých nálezech vyslovil k principům aplikovatelným
pro situaci, v níž obecné soudy musí vyřešit otázky, které jsou podobné (nebo totožné)
s otázkami ve věcech, jež Ústavní soud dříve rozhodl. V nálezu ze dne 13. 11. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 301/05, konstatoval, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky v souvislosti
s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky plynou pro obecné soudy významné požadavky
upínající se k jejich rozhodovací činnosti; podle nich musí obecné soudy respektovat
ústavněprávní výklady Ústavního soudu, tj. jím vyložené a aplikovatelné nosné právní
pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opírá.
26. Podle Ústavního soudu existuje několik možných postojů, které mohou obecné soudy
zaujmout ve vztahu k jeho „precedenčním judikátům“. Lze je roztřídit za použití pojmu
„reflektovat“ (a nebo „respektovat“). Respektovat ústavněprávní výklad Ústavního soudu
znamená následovat ho ve skutkově podobných případech, anebo uvést seriozní
argumenty, které vedou k závěru, že vzhledem k relevantním skutkovým rozdílům není
vhodné aplikovat již vyslovený závěr v tomto dalším případě. Na druhé straně nereflektovat
(nebo nerespektovat) znamená, že obecný soud ratio decidendi nálezu Ústavního soudu
jako východisko pro vlastní rozhodování neužil. Takový postup, tj. nereflektování
ústavněprávních výkladů, může nabývat různé podoby.
27. Nerespektovat může znamenat, že obecný soud zcela opomene nálezy Ústavního soudu
a jejich odůvodnění, čímž zanedbá ústavněprávní hledisko při rozhodování ve věci. Dalším
případem uvedeného nereflektování je zmínit ratio decidendi nálezu Ústavního soudu,
ale nebrat je při rozhodování v úvahu, např. v podobě otevřeného odmítnutí
jeho následování nebo předstírání, že byl respektován, ač byl ve skutečnosti odmítnut.
V takovém případě představuje postup soudu porušení článku 89 odst. 2 ve spojení
s článkem 1 odst. 1 Ústavy České republiky, porušení subjektivního základního práva podle
§36 odst. 1 Listiny a představuje i porušení konkrétního hmotného práva.
28. Ústavní soud zcela výjimečně umožňuje, aby obecné soudy nerespektovaly jím nastolený
ústavněprávní výklad. Pro takovou výjimku ovšem musí existovat obzvláště dobrý důvod.
K požadavkům umožňujícím takový postup náleží podle Ústavního soudu naprostá
výjimečnost věci, kdy obecný soud následně shledá dostatek relevantních důvodů
podložených racionálními a přesvědčivými argumenty, ve svém souhrnu konformnějšími
s právním řádem jako významovým celkem, a svědčícím tak pro změnu judikatury. I v této
situaci však obecný soud musí přednést ústavněprávní argumentaci přesvědčivě
přinejmenším konkurující obecně platným tezím vyloženým v nálezu. Obecné soudy
mohou přednést konkurující úvahy pouze v dobré víře, jenom na základě vlastního
upřímného a pevného přesvědčení pramenícího z objektivně ospravedlnitelných důvodů,
kdy mají zato, že Ústavní soud může a měl by již zaujatý ústavněprávní výklad znovu
uvážit. Pokud takto soud postupuje, pak skutečnost, že Ústavní soud nakonec jím navržené
změny nepřijme, nepostačuje k závěru, že by obecný soud jednal chybně a že porušil článek
89 odst. 2 Ústavy České republiky.
29. Ústavní soud dále připustil, že pokud by svůj nález neodůvodnil vůbec a nebo jej odůvodnil
argumenty, které lze považovat objektivně za naprosto nedostatečné nebo celkem
nepochopitelné, nebylo by možné očekávat od obecných soudů, aby takový nález
respektovaly. Nesmířil se však s postupem, podle něhož by obecné soudy mohly odmítat
respektovat ratio decidendi jeho nálezu předložením pouhého tvrzení, že podle jejich
subjektivního názoru není odůvodnění dostatečně přesvědčivé. Uvedl, že „v právním státě
však není myslitelné, aby orgány veřejné moci byly povinny respektovat rozhodnutí orgánu, který je pověřen
ochranou ústavnosti a jehož úkol je kontrolovat její dodržování ostatními orgány, jen tehdy, cítí-li
subjektivní přesvědčení, že orgán kontroly ústavnosti má pravdu. Opačný názor by ve svých důsledcích
znamenal, že všechny orgány, jejichž rozhodnutí a jiné postupy byly předmětem řízení před Ústavním
soudem, by mohly jako superrevizoři hodnotit, zda si Ústavní soud počínal správně. Absurdita takové
představy zcela popírající skutečnou hodnotu ústavnosti je očividná“ (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, bod 80).
V.
Nálezy Ústavního soudu a jejich použití na předloženou věc
30. Ve věci posuzované Ústavním soudem v nálezu ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2082/09,
byla daňovému subjektu dodatečným platebním výměrem ze dne 18. 4. 2006 vyměřena daň
z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 312 170 Kč.
Rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 25. 1. 2007 bylo odvolání stěžovatele
zamítnuto. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2008, č. j. 31 Ca 55/2007 –
60, byla zamítnuta jeho žaloba. Daňový subjekt se až v kasační stížnosti dovolával nálezu
Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07 a tvrdil, že k vyměření daně
došlo po uplynutí prekluzivní lhůty. Tato lhůta uplynula dne 31. 12. 2004. Dne 15. 12. 2004
sice správce daně sepsal se stěžovatelem protokol o ústním jednání ve věci zahájení daňové
kontroly, nicméně se jednalo pouze o formální záležitost.
31. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 35/2009 – 91, kasační
stížnost zamítl. Vycházel ze skutečnosti, že se v daném případě jednalo o daň z příjmu
právnických osob za zdaňovací období roku 2001, takže ve shodě s citovaným nálezem
Ústavního soudu měla tato lhůta uplynout dne 31. 12. 2004. Konstatoval, že se vznesenou
námitkou prekluze zabýval přesto, že ji stěžovatel v daňovém řízení nenamítl, neboť podle
závěrů Ústavního soudu uvedených v nálezech sp. zn. I. ÚS 1169/09, II. ÚS 1416/07
a III. ÚS 142/07 platí, že k prekluzi daňové povinnosti se přihlíží ex officio. Vyslovil však
názor, že jakkoliv není sporu o tom, že v rozhodné době se praxe finančních orgánů,
judikatura správních soudů a – přinejmenším implicitně – i judikatura Ústavního soudu
přikláněla k výkladu ustanovení §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků tak, že tříletá
lhůta začíná u daně z příjmů běžet nikoliv již od konce roku, kdy vznikla daňová povinnost
(tzv. řešení „3+0“), nýbrž teprve od konce roku, v němž vznikla povinnost daňové přiznání
podat („3+1“), nebyl tento názor nesporný a bylo věcí každého účastníka řízení zvážit,
zda ve smyslu zásady, podle níž právo náleží bdělým, se neměl pokusit o změnu
převažujícího výkladu citovaného zákonného ustanovení. Podle názoru rozhodujícího
senátu měl stěžovatel námitku překročení lhůty pro vyměření daně ve smyslu řešení „3+0“
uplatnit již v žalobním řízení. Pokud tak neučinil, nemůže k ní soud přihlížet, neboť tato
námitka byla uplatněna teprve poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí (§109 odst. 4
s. ř. s.). Jako obiter dictum rozhodující senát doplnil, že stěžovatel formálnost zahájení daňové
kontroly v žalobním řízení vůbec nenamítal.
32. Ústavní soud, který uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil, ve shora
zmiňovaném nálezu uvedl následující: „Otázka počátku běhu tříleté lhůty pro vyměření daně
(ve smyslu řešení „3 plus 0“), byla vyřešena nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn.
I. ÚS 1611/07, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že zákonem stanovená lhůta pro vyměření
či doměření daně se počítá již od konce roku, za který se daňové přiznání podává, a nikoliv až od konce
roku, ve kterém se podává. Opačný (tedy do té doby převážně zastávaný výklad) dle Ústavního soudu
„prodlužuje jasně stanovenou tříletou lhůtu na lhůtu čtyřletou“, přičemž výsledkem je prodloužení nejistoty
daňového subjektu. Na rozdíl od závěrů učiněných Nejvyšším správním soudem v nyní projednávané věci,
byl tento právní názor Ústavního soudu Nejvyšším správním soudem akceptován již v rozsudku ze dne
25. 2. 2009, č. j. 8 Afs 3/2009 – 101, jakožto „zásadní a překvapivý judikatorní obrat“ a námitka
uplatněná v tom smyslu v kasační stížnosti, byť nebyla stěžovatelkou uplatněna v předchozím žalobním
řízení, byla Nejvyšším správním soudem meritorně projednána s odůvodněním, že nález Ústavního soudu
ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, „takovýto judikatorní obrat bezpochyby představuje,
proto ani skutečnost, že stěžovatel nenamítl prekluzi práva na doměření daně již v řízení před krajským
soudem, nebrání věcnému projednání této stížní námitky“. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí
vycházel ze svého rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 – 155, ve kterém dovodil,
že „nebrání uplatnění stížní námitky nemající předobraz v žalobní námitce, jedná-li se o otázku, v níž
došlo ke zcela zásadnímu a překvapivému judikatornímu obratu, stěžovatelem při vynaložení veškeré
bdělosti a odborné péče nepředvídatelnému“. Výše uvedené dopadá i na nyní projednávanou věc, neboť,
jak je zřejmé z obsahu vyžádaného soudního spisu, stěžovatelka podala žalobu ke Krajskému soudu
v Brně dne 21. 3. 2007 a nemohla tedy předvídat judikatorní změnu, ke které došlo nálezem Ústavního
soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07.“
33. V posledně uvedeném nálezu, na který Ústavní soud odkázal, byla posuzována věc,
jejíž skutková podstata spočívala v tom, že stěžovatelka nabyla práva k družstevnímu bytu
dne 18. 3. 1995 bezúplatným převodem od svých rodičů. Poté splnila podmínky zákona
č. 72/1994 Sb. a byt jí byl převeden do vlastnictví. Dne 20. 1. 1998 nemovitost prodala.
Dne 20. 11. 2002 převzala výzvu k podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických
osob za rok 1998 a dne 29. 12. 2003 vydal Finanční úřad pro Prahu 5 platební výměr, jímž
stěžovatelce vyměřil základ daně z příjmů 1 200 000 Kč a daň 364 596 Kč. Ta poté
neúspěšně brojila proti platebnímu výměru jak v řízení před finančními orgány,
tak v přezkumném soudním řízení. Stěžovatelka jednak zpochybňovala výklad zaujatý
k otázce osvobození od daně z příjmů fyzických osob učiněný správními orgány a soudy
a rovněž namítala překročení lhůty k vyměření daně.
34. Ve vztahu k zániku oprávnění správce daně vyměřit daň Ústavní soud k §47 odst. 1 a 2
zákona o správě daní a poplatků uvedl, že „finanční úřad učinil první krok k vyměření daně těsně
na konci lhůty, dne 20. 11. 2002 [srov. výše bod 6. a)], přitom stěžovatelka předmětný byt prodala dne
20. 1. 1998 [bod 6. c)]. Avšak již tato lhůta je vyložena extenzivně, neboť zákonný pojem „konec
zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání“ se v rozporu s racionálním
výkladem neodvíjí ode dne 31. 12. 1998, nýbrž až ode dne 31. 12. 1999, kdy prostředkem
k extenzivnímu výkladu je lhůta k podání daňového přiznání, tj. den 31. 3. 1999. Tímto výkladem
je výslovná tříletá lhůta prodloužena na lhůtu čtyřletou. Přitom již ke dni 31. 12. je zřejmé, zda příjmy
za kalendářní rok překročily zákonem určenou hranici, při jejímž překonání vzniká povinnost podat
daňové přiznání. Argumentace stěžovatelky ohledně výkladu textu zákona je přiléhavá (viz výše bod 3.
in fine). Názor Nejvyššího správního soudu, podle něhož by mohlo dojít k absurdním situacím, pokud
by byla lhůta počítána jinak než od 31. 3., neboť do té doby nemůže správce daně činit kroky k jejímu
vyměření, dává vzniknout absurditě jiné: složitým výkladem prodlužuje jasně stanovenou tříletou lhůtu
na lhůtu čtyřletou. Výsledkem je prodloužení nejistoty daňového subjektu, ačkoliv soud tvrdí opak“.
35. Rozšířený senát především nedospěl k závěru, že shora uvedené nálezy Ústavního soudu
nejsou vůbec odůvodněny nebo jsou odůvodněny argumenty, které lze považovat
objektivně za naprosto nedostatečné nebo celkem nepochopitelné. Neexistující
nebo nepochopitelná argumentace nálezů Ústavního soudu by totiž umožňovala obecným
soudům takové nálezy nerespektovat. K tomu Ústavní soud uvedl: „Pakliže například Ústavní
soud nález neodůvodnil vůbec anebo ho odůvodnil argumenty, které lze považovat objektivně za nedostatečné
nebo celkem nepochopitelné, nebylo by možné očekávat od obecných soudů, aby z takového nálezu seznaly,
co vyjadřuje, a tudíž stěží mohlo by být od nich očekáváno, aby jej respektovaly. V této situaci by nebylo
ospravedlnitelné vytknout porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Judikatura Ústavního soudu, týkající se principu
právní jistoty, vyžaduje přesnost a předvídatelnost soudního rozhodování. Ani zákon, ani soudní
rozhodnutí nemůže nařídit to, co není možné, totiž, aby se lidé a orgány řídily neexistující anebo
nepochopitelnou normou, čili stejně tak neexistující nebo nepochopitelnou argumentací Ústavního soudu.
V takovém případě by bylo namístě, aby obecný soud konstatoval, že smysl odůvodnění Ústavního soudu
je nejasný a rozhodl, jak nejlépe může.“ (srov. nález Ústavní soudu ze dne 13. 11. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 301/05, bod 79). Se zřetelem k tomu, že rozšířený senát neshledal v nálezech
Ústavního soudu shora popsané deficity, musel posoudit, zda rozhodovací důvod v nich
uvedený dopadá na posuzovanou věc.
36. Ve věci předložené pátým senátem se stěžovatel dovolával prekluze práva dodatečně
vyměřit daň a tvrdil, že lhůta pro vyměření daně z příjmů právnických osob podle §47
odst. 1 zákona o správě daní a poplatků za období od 1. 1. do 31. 12. 2001 počala běžet
dnem 31. 12. 2001 a skončila dnem 31. 12. 2004. Podle jeho názoru, pokud správce daně
zahájil daňovou kontrolu až dne 28. 11. 2005, učinil tak po uplynutí lhůty pro vyměření
daně a jeho právo daň doměřit bylo prekludováno.
37. Nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2082/09, k jehož vydání došlo
v období po předložení věci pátým senátem rozšířenému senátu, vyložil §47 zákona
o správě daní a poplatků způsobem dříve zaujatým ve vztahu k dani z příjmu fyzických
osob také ve vztahu k dani z příjmu právnických osob. Nastal tedy stav, kdy v mezidobí
od předložení do projednání a rozhodnutí věci rozšířeným senátem byl vydán nález
Ústavního soudu, jehož závěry se dokonce výslovně vztahují na shodnou daň. Se zřetelem
k judikatuře rozšířeného senátu k §17 s. ř. s. vyjádřené v jeho usneseních ze dne
28. 7. 2009, č. j. 2 As 35/2008 – 56 a č. j. 8 Afs 73/2007 - 107 (viz bod 23) lze uzavřít,
že nastala situace, kdy pro posouzení předložené problematiky lze vycházet z právních
závěrů prezentovaných judikaturou Ústavního soudu. Rozšířený senát stejně jako senát
tříčlenný je povinen rozhodovací důvod vyložený Ústavním soudem respektovat, ledaže
by se rozhodl uplatnit úvahy konkurující právním závěrům Ústavního soudu.
VI.
Konkurující úvahy
38. Předkládající pátý senát, byť to z jeho usnesení o postoupení věci rozšířenému senátu
ani z překládací zprávy výslovně neplyne, na pozadí rozsudku devátého senátu hodlal
ve skutečnosti zvrátit právní názory vyslovené v nálezu Ústavního soudu a předložit úvahy
tomuto nálezu konkurující, což ostatně judikatura Ústavního soudu umožňuje. Ústavní
soud totiž ve svých nálezech připustil své oprávnění měnit ústavně právní výklady, z čehož
plyne, že i obecné soudy, jako součást systému ústavnosti, musí mít příležitost takové
změny navrhovat. Rozšířený senát proto zvažoval, zda se má pokusit tímto způsobem
změnit právní názor Ústavního soudu k výkladu ustanovení §47 odst. 1 zákona o správě
daní a poplatků. Dospěl však k závěru, že v předložené věci nejsou pro takový postup
splněny podmínky.
39. Jak již bylo výše uvedeno, rozšířený senát neshledal, že by nálezy Ústavního soudu nebyly
vůbec odůvodněny nebo byly odůvodněny argumenty, které lze považovat objektivně
za naprosto nedostatečné nebo celkem nepochopitelné, neshledal ovšem ani to,
že by v projednávané věci existovaly relevantní skutkové rozdíly, pro něž by nebylo vhodné
na danou věc aplikovat principy v těchto nálezech vyslovené. Rozšířený senát v předložené
věci nezjistil ani jiné důvody, které by byly způsobilé založit úvahu pro odklon od právních
názorů v nálezech obsažených.
40. Rozšířený senát vycházel dále z principu vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne
18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06, podle něhož „judikatura nemůže být bez vývoje a není
vyloučeno (a to i při nezměněné právní úpravě), aby byla nejen doplňována o nové interpretační závěry,
ale i měněna. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané
i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto
změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti
soudního rozhodování.“
41. Rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu ohledně lhůty uvedené v §47 odst. 1
zákona o správě daní a poplatků vycházela do vydání nálezu Ústavního soudu ze dne
2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, z právního názoru, že lhůtu je nutno interpretovat
v mezích §40 odst. 3 tohoto zákona, a z tohoto důvodu je rozhodným pro počátek běhu
prekluzivní lhůty pro vyměření daně konec roku, ve kterém má daňový subjekt podle §40
odst. 3 citovaného zákona povinnost podat daňové přiznání. Nicméně názor Ústavního
soudu Nejvyšší správní soud převzal v řadě svých rozhodnutí, a to v rozsudcích ze dne
4. 2. 2009, č. j. 1 Afs 139/2006 – 75; ze dne 25. 2. 2009, č. j. 8 Afs 3/2009 – 101; ze dne
14. 5. 2009, č. j. 9 Afs 75/2008 – 46; ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 35/2009 – 91
a č. j. 2 Afs 41/2009 – 99; ze dne 25. 5. 2009, č. j. 2 Afs 60/2008 – 76; ze dne 18. 6. 2009,
č. j. 8 Afs 62/2007 – 90, č. j. 8 Afs 52/2007 – 62, a č. j. 1 Afs 16/2009 – 74; ze dne
11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 8/2009 – 46; ze dne 24. 6. 2009, č. j. 1 Afs 55/2009 – 70,
či v rozsudku ze dne 16. 7. 2009, č. j. 8 Afs 6/2008 – 129. Kromě těchto rozsudků, v nichž
se zabýval během prekluzivní lhůty podle §47 zákona o správě daní a poplatků ve vztahu
k vyměření daně z příjmů, a to jak fyzických, tak právnických osob, uplatnil Nejvyšší
správní soud závěry plynoucí z citovaného nálezu analogicky také při počítání běhu lhůty
pro vyměření celního dluhu (rozsudek ze dne 10. 6. 2009, č. j. 2 Afs 69/2008 – 73,
a rozsudek ze dne 11. 6. 2009, č. j. 2 Afs 77/2008 – 65) [srov. usnesení o postoupení věci
rozšířenému senátu ze dne 22. 7. 2009, č. j. 1 Afs 27/2009 – 86].
42. V době projednávání této věci rozšířeným senátem nejméně patnáct dalších rozsudků
ve věcech daních z příjmů poukazovalo na nález sp. zn. I. ÚS 1611/07 a lhůty byly počítány
podle tam stanoveného pravidla. Ve věcech daní z příjmů následovaly tedy nález Ústavního
soudu první, druhý a osmý senát Nejvyššího správního soudu a ve věcech daně z přidané
hodnoty akceptovaly nález Ústavního soudu rozsudky ze dne 26. 7. 2010, č. j.
2 Afs 136/2009 - 149, ze dne 19. 10. 2010, č. j. 2 Afs 110/07 – 104, a č. j. 2 Afs 41/2010 –
216. Právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn.
I. ÚS 1611/07, byl poté potvrzen i v jeho dalším nálezu ze dne 15. 3. 2010, sp. zn.
I. ÚS 2082/09, ve věci daně z příjmů právnických osob.
43. Ministerstvo financí, ústřední finanční a daňové ředitelství, vydalo dne 2. 2. 2009,
pod č. j.: 43/1 4314/2009 – 431, stanovisko k postupu daňové správy ve vztahu k nálezu
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07, v němž vyložilo pravidlo „3+0“ pro případy ještě
nezahájených řízení, pro případy probíhajících daňových kontrol či odvolacích řízení,
při podání dodatečného daňového přiznání a pro případy pravomocně uzavřených řízení
a pravomocně skončených řízení.
44. Dne 18. 9. 2009 vydalo Ministerstvo financí pod č. j. : 43/57429/2009 – 431, stanovisko
k ustanovení §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stanovisko“). V tomto stanovisku provedlo výklad počátku běhu
prekluzivní lhůty podle §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném
do 31. 12. 2009, a to u daní, u nichž je podáváno daňové přiznání nebo hlášení, přičemž
konstatovalo, že výklad teorie „3+0“ je nutno aplikovat u všech daní, u nichž je ze zákona
stanovena povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení. U daní, u nichž není podáváno
daňové přiznání nebo hlášení, doporučilo vycházet z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 3. 2008, č. j. 2 Aps 5/2007 – 144, podle něhož prekluzivní lhůta stanovená v §47
odst. 1 zákona o správě daní a poplatků počne běžet od konce zdaňovacího období, v němž
vznikla daňová povinnost. V části třetí stanoviska zaujalo Ministerstvo financí výklad
k počátku běhu prekluzivní lhůty podle §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků
ve znění účinném od 1. 1. 2010. V části čtvrté, páté a šesté se vyjádřilo k souvisejícím
právním otázkám.
45. Na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, reagoval
i zákonodárce zákonem č. 304/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
ve znění pozdějších předpisů. Od 1. 1. 2010 znělo ustanovení §47 odst. 1
takto:„Pokud
tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit, či přiznat nárok na daňový
odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nebo do tří let
od vzniku daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací období.“
46. Rozšířený senát vzal v úvahu zájem na stabilitě soudního rozhodování vyjádřený v nálezu
Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06, a vycházel rovněž z toho,
že výklad zaujatý v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1611/07,
potvrzené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2082/09, se stalo
součástí soudní a správní praxe a projevilo se i v legislativě. Změnu výkladu opětovně
ve prospěch právního názoru „3+1“ považoval za této situace za nežádoucí a narušující
princip předvídatelnosti rozhodování a princip právní jistoty. Za tohoto stavu neshledal
rozšířený senát mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly přednesení úvah
konkurujících právním závěrům, jež vyslovil Ústavní soud.
VII.
Závěr
47. Rozšířený senát tedy dospěl k závěru, že při posouzení věci předložené pátým senátem
je nutno vycházet z právních závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne
15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2082/09, a v nálezu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07.
Uzavřel, že výklad §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném
do 31. 12. 2009, učiněný v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn.
I. ÚS 1611/07, se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost podat daňové
přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno.
48. Se zřetelem k tomu, že rozšířený senát setrval na právním názoru vyjádřeném
v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu, která následovala judikaturu Ústavního soudu,
vrátil věc podle §71 odst. 2 písm. b) Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu pátému
senátu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2011
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu