ECLI:CZ:NSS:2011:6.AZS.26.2010:89
sp. zn. 6 Azs 26/2010 - 89
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D.,
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) A. Ch., b) nezl. A. Ch., zastoupen zákonnou
zástupkyní žalobkyní ad a), oba právně zastoupeni Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem
Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2009, č. j.
OAM - 493/VL - 07 - K01 - 2008, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobců
ad a) a ad b) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2010,
č. j. 29 Az 13/2009 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností napadla žalobkyně ad a) jménem svým a svého nezletilého syna -
žalobce ad b) (dále též „stěžovatelé“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2009, č. j. OAM -
493/VL - 07 - K01 - 2008. Rozhodnutím správního orgánu nebyla žalobkyni a jejímu nezletilému
synovi k jejich žádosti udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12, §13 a §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve
znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). O nákladech řízení rozhodl krajský soud
tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Stěžovatelé podali v zákonné lhůtě kasační stížnost s tím, že ji blíže zdůvodní ve lhůtě
14 dnů a současně požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V doplnění kasační
stížnosti z 28. 6. 2010 stěžovatelé výslovně uvádí, že kasační stížnost podává z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
tedy z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a vady řízení.
V podané kasační stížnosti nejprve stěžovatelé uvádějí, že problémy manžela a otce
stěžovatelů, který měl v zemi původu potíže se státními orgány Běloruska v souvislosti
se svojí podnikatelskou činností, což bylo důvodem jeho odchodu ze země a žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, mohou ovlivnit bezprostředně také život stěžovatelky a jejího nezletilého
syna, a to proto, že stěžovatelka nikdy nepracovala, je ženou v domácnosti starající se o dítě,
a tedy plně závislá na manželovi, který obstarává potřeby rodiny. Pokud by se manželovi
cokoliv stalo, zůstane stěžovatelka i její syn zcela bez prostředků. Stěžovatelé nesouhlasí
s názorem soudu, že v rámci ustanovení o udělení mezinárodní ochrany, pokud by mělo být
využito důvodů, které jsou tvrzeny rodinným příslušníkem, lze k nim přihlédnout pouze v rámci
ustanovení §13 a §14b zákona o azylu.
Podle stěžovatelů správní orgán porušil ustanovení §3 a §68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, když nezjistil skutečný stav věci a své rozhodnutí nedostatečně
zdůvodnil. Stěžovatelé polemizují v této souvislosti se závěry krajského soudu vztahujícími
se k posouzení žaloby manžela stěžovatelky ad a).
Dále stěžovatelé uvádějí, že žádali o humanitární azyl, ale odůvodnění jeho neudělení
považují za nepřezkoumatelné. V této souvislosti bylo uvedeno, že odůvodnění neudělení
humanitárního azylu bylo podle názoru stěžovatelů zaměřeno pouze na jejich zdravotní potíže,
nebyly hodnoceny skutečnosti uváděné rodinným příslušníkem stěžovatelů, s nímž jejich život
úzce souvisí. V rámci uvážení nebyla posouzena současná situace Bělorusku a podle názoru
stěžovatelů správní orgán vybočil z mezí správního uvážení. Stěžovatelé jsou přesvědčeni,
že krajský soud měl pro tuto vadu rozhodnutí žalovaného zrušit.
Dále stěžovatelé uvádějí, že nesouhlasí s tím, jakým způsobem byly zhodnoceny
jejich námitky ohledně neudělení doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona o azylu.
Podle názoru stěžovatelů byly informace o zemi původu použity pouze z hlediska postihu
za podání žádosti v jiné zemi a nebylo dostatečně zváženo nebezpečí porušení mezinárodních
lidsko-právních smluv v případě vycestování stěžovatelů do země původu, kterou nelze
považovat za bezpečnou zemi ohledně dodržování lidských práv, jak vyplývá jak ze zpráv
doložených ve správním spise, tak i dalších zpráv a hodnocení, na něž stěžovatelé odkazují.
I z těchto důvodů podle přesvědčení stěžovatelů měl krajský soud pro tuto vadu rozhodnutí
žalovaného zrušit.
Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhují, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný správní orgán popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany a stejně
tak i napadený rozsudek krajského soudu, byly podle názoru žalovaného vydány v souladu
se zákony. Žalovaný odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání ve věci žádosti
stěžovatelů, na výpovědi stěžovatelů učiněné během správního řízení a na vydané rozhodnutí.
Stěžovatelé nesplňovali podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, nebyly naplněny
podmínky pro udělení azylu podle §13 téhož zákona a správní orgán nezjistil důvod hodný
zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu podle §14 citovaného zákona. Stěžovatelé
nejsou v zemi původu ohroženi skutečnostmi uvedenými v §14a a 14b zákona o azylu.
Na základě výše uvedeného žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost.
Krajský soud v Hradci Králové po podání kasační stížnosti proti předmětnému
rozhodnutí postupoval ve smyslu §108 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), a předložil kasační stížnost s příslušnými spisy Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Kasační
stížnost podali účastníci řízení, z nichž napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelelé v ní uplatňují přípustný důvod
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatelé též splňují podmínku
povinného zastoupení advokátem ve smyslu ust. §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je
tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb.
NSS, jedná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost vznáší ne plně
prejudikovanou právní otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní otázku, která je dosavadní
judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) pokud bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může
jednat především tehdy, pokud (a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a
jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v
budoucnu, (b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či
procesního práva (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu z 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs
40/2006 - 57; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na
www.nssoud.cz).
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem
stěžovatele je rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše,
v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatelé v kasační stížnosti uvedli
jako důvod přijatelnosti nutnost vymezení shora uvedených právních otázek. Nejvyšší správní
soud s nimi však nesouhlasí, neboť na uvedené právní otázky již ve své rozhodovací činnosti
odpovědi poskytl; jiný ze shora vymezených důvodů pro přijatelnost kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud též neshledal.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích důvodů uplatněných
v kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že jsou dány výše specifikované podmínky pro odmítnutí
kasační stížnosti pro nepřijatelnost
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že též projednal kasační stížnost manžela
a otce stěžovatelů a taktéž ji odmítl pro nepřijatelnost (srov. usnesení č. j. 6 Azs 22/2010 - 85
z 24. 2. 2011).
Jak je shora uvedeno, stěžovatelé jako důvody pro opuštění Běloruska uváděli problémy
manžela a otce stěžovatelů, který měl v zemi původu potíže se státními orgány Běloruska
v souvislosti se svojí podnikatelskou činností, což bylo důvodem jeho odchodu ze země a žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, a tyto mohou ovlivnit bezprostředně také život stěžovatelky
a jejího nezletilého syna, a to proto, že stěžovatelka nikdy nepracovala, je ženou v domácnosti
starající se o dítě, a tedy plně závislá na manželovi, který obstarává potřeby rodiny.
Pokud by se manželovi cokoliv stalo, zůstane stěžovatelka i její syn zcela bez prostředků. Nejvyšší
správní soud nezpochybňuje skutečnost, že stěžovatelé pociťují obtíže manžela a otce jako obtíže
vlastní a jako takové mohou být azylově relevantní. Nicméně žádost manžela a otce stěžovatelů
byla vyhodnocena jako nedůvodná, což potvrdil i Nejvyšší správní soud ve shora cit. řízení
pod sp. zn. 6 Azs 22/2010. Nejvyšší správní soud proto pro potřeby posouzení kasační stížnosti
stěžovatelů odkazuje na své usnesení z 24. 2. 2011, č. j. 6 Azs 22/2010 - 85, v té části,
v níž stěžovatelé napadají rozhodnutí žalovaného a rozsudek krajského soudu pro nesprávné
vyhodnocení manželových obtíží v zemi původu.
Podle ustálené judikatury „obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování
či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí,
za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány,
nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu“ - (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54). Skutečnost, že stěžovatelé mají
v zemi původu ekonomické problémy a mají obavy se vrátit do země původu kvůli potížím
manžela a otce stěžovatelů souvisejícím s jeho podnikatelskými aktivitami, není azylově
relevantním důvodem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003,
sp. zn. 4 Azs 23/2003, ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 25/2003).
Stěžovatelé dále namítali nepřezkoumatelnost správní úvahy žalovaného o neudělení
humanitárního azylu (§14 zákona o azylu) a pochybení krajského soudu, jež uvedenou vadu
aproboval. Pokud jde o přesvědčení stěžovatelů, že splňují podmínky pro udělení humanitárního
azylu a v jejich případě nebyly zváženy všechny okolnosti, pak Nejvyšší správní soud odkazuje
na svou předchozí judikatorní praxi vyloženou např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs
105/2004 - 72, publikovaném pod č. 375/2004 Sbírky rozhodnutí NSS, podle kterého udělení
humanitárního azylu je výsledkem správního uvážení, a proto podléhá soudnímu přezkumu jen
v omezeném rozsahu (srov. §78 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ustanovení §14 bylo do zákona o
azylu, který jinak stanoví důvody pro jeho udělení velice přísně a vypočítává je taxativně, vloženo
proto, aby v případě nenaplnění podmínek pro udělení azylu podle §12 tohoto zákona bylo
možno zohlednit i skutečnosti obecně vnímané jako pro udělení azylu z humanitárních důvodů
obvyklé (např. osobám zvláště těžce postiženým nebo nemocným, osobám přicházejícím z oblastí
postižených humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory). V každém
případě se vždy bude jednat o azylový důvod navýsost výjimečný. Důvody, které stěžovatelé v
průběhu celého správního řízení uváděli, nejsou z hlediska humanitárního natolik mimořádné,
aby je bylo možné za zvláštního zřetele hodné považovat.
K námitce nedostatečných skutkových zjištění žalovaného k otázce hrozby vážné újmy
žalovaný usoudil, že stěžovatelům v případě návratu nehrozí postih v souvislosti s podáním
žádosti o mezinárodní ochranu, a vycházel z jednotlivých informací o zemi původu žadatelů,
které byly shromážděny v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace
a stavu dodržování lidských práv v Bělorusku. Nejvyšší správní soud konstatuje, že zprávy
si nijak neodporují a dospívají ke stejnému závěru. Takové skutkové zjištění vyhovuje standardu,
který v obecné rovině formuloval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 105/2008 - 81: „Informace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí být
v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů,
a (4) transparentní a dohledatelné“.
K námitce neudělení azylu za účelem sloučení rodiny podle §13 zákona o azylu
a neudělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny podle §14a téhož zákona Nejvyšší
správní soud konstatuje, že v posuzované věci nebyly naplněny podmínky pro aplikaci citovaných
ustanovení. Podle §13 zákona se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod
pro udělení mezinárodní ochrany podle §12. Konstrukce §14b je totožná jako konstrukce §13.
K námitce týkající se neudělení doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona o azylu
Nejvyšší správní soud uvádí, že doplňková ochrana se žadateli udělí v případech, v nichž jsou
důvodné obavy, že bude v případě návratu vystaven hrozbě vážné újmy (§14a odst. 1 a 2 zákona
o azylu). Nejvyšší správní soud ve vztahu k naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany
přijal tzv. test reálného rizika vážné újmy (srov. blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007 - 71; či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70).
Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení dané právní otázky krajským soudem
se naprosto nevymklo z obvyklé a ustálené rozhodovací praxe, když tatáž otázka již byla totožně
posouzena a rozhodnuta opakovaně dříve. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno,
pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud
vycházel a jakými právními úvahami se při rozhodování řídil.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných
rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro
přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. O odkladném účinku
Nejvyšší správní soud nerozhodoval - je stanoven přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o nákladech řízení má odůvodnění v ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. (za použití
§120 s. ř. s.), podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
žaloba (v tomto případě kasační stížnost) odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu