ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.50.2011:127
sp. zn. 7 Afs 50/2011 -127
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. B. B.,
zastoupen JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem Na Roudné 18, Plzeň,
proti žalovanému: Finanční úřad v Domažlicích, se sídlem Msgr. B. Staška 265, Domažlice,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2011, č. j.
57 Af 65/2010 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele – advokátovi JUDr. Zdeňku Vlčkovi –
se u r č u je na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka
2880 Kč, která mu bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce Ing. B. B. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1.
2011, č. j. 57 Af 65/2010 - 48, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni (dále také „krajský soud“) napadeným usnesením ze dne 31. 1. 2011,
č. j. 57 Af 65/2010 – 48, odmítl žalobu Ing. B. B. proti rozhodnutí Finančního úřadu
v Domažlicích (dále také „žalovaný“) - platebnímu výměru ze dne 24. 3. 1994,
č. j. 33-41/1367/2-94, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období květen až prosinec 1993. Krajský soud dovodil, že v projednávané věci
nejsou dány podmínky řízení. Žalobce především nevyčerpal ve správním řízení řádné opravné
prostředky. Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 7. 1994, č. j. 1001/33/1994 bylo zastaveno
odvolací řízení ve věci žalobou napadeného platebního výměru, přičemž žalobce byl řádně
poučen, že se proti tomuto rozhodnutí může odvolat. Žalobce však rozhodnutí o zastavení
odvolacího řízení nenapadl. Krajský soud proto došel k závěru, že žalobce nevyčerpal řádné
opravné prostředky v řízení před správním orgánem. Současně došel i k závěru, že je žaloba
podána opožděně. Žalobci bylo napadené rozhodnutí doručeno již 28. 3. 1994 a konečné
rozhodnutí v této věci (rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení) pak bylo žalobci doručeno dne
21. 7. 1994. Lhůta k podání správní žaloby (i podle §250b odst. 1 o. s. ř.), která činila 2 měsíce
od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni tak marně uplynula již dne
21. 9. 1994. Jelikož žalobce podal nyní krajským soudem projednávanou žalobu až dne
30. 12. 2010, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty k podání žaloby. Žaloba proto byla podána
i opožděně. Krajský soud tudíž podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §68 písm. a) s. ř. s. podanou žalobu odmítl. Na této skutečnosti nic nemění
ani okolnost, že se žalobce svou žalobou domáhal vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí
žalovaného.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) kasační stížnost, kterou implicitně opřel o důvody uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s.
Stěžovatel především krajskému soudu vytýká (bod 1), že pokud rozhodl v jeho věci
bez nařízení jednání, ačkoliv k takovému postupu nedal ani mlčky souhlas, upřel mu nezadatelné
právo, aby jeho věc byla projednána za jeho osobní a aktivní účasti. Správní soud ovšem pochybil
i tím (bod 2), pokud rozhodoval o „žalobě proti dodatečnému platebnímu výměru žalovaného
č. 2/94 ze dne 24. 3. 1994 č. j. 33-41/1367/2-94“, ačkoliv mu navrhl konstatovat nicotnost
tohoto rozhodnutí. Z tohoto důvodu mu bylo upřeno i právo domáhat se rozhodnutí o věci,
která byla velmi srozumitelně popsána v žalobě. Správní soud přitom vůbec neobjasnil, proč se
nezabýval obsahem podání (žaloby), ale obsahově zcela jinou věcí. Usnesení krajského soudu je
proto nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění. V neposlední řadě se dožadoval (bod 3)
a nadále i dožaduje rozhodnutí podle současné právní úpravy, která v oblasti správního práva již
přímo definuje „nicotnost“ a přikazuje správnímu orgánu o ní konkrétně rozhodnout. Stěžovatel
proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný Finanční úřad v Domažlicích k podané kasační stížnosti uvedl, že se k jejímu
obsahu nebude vyjadřovat. Pro úplnost pouze sdělil, že stěžovatel učinil u Finančního ředitelství
v Plzni dne 6. 1. 2011 podání ve věci nicotnosti dodatečného platebního výměru č. 2/94 ze dne
24. 3. 1994, č. j. 33-41/1367/2-94. Toto finanční ředitelství pak zaslalo daňovému subjektu
v dané věci vyrozumění č. j. 825/11-150-402566, v němž konstatovalo, že neshledalo důvody
pro osvědčení neplatnosti napadeného platebního výměru dle §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu,
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovateli byla na základě provedené daňové kontroly
dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen až prosinec 1993. Stalo
se tak proto, že stěžovatel porušil ustanovení §7 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty
a nepřiznal daň za zdanitelná plnění poskytnutá v tuzemsku, která jsou předmětem daně.
Podle ustanovení §46 odst. 1 a 3 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném
v rozhodné době, jsou ze služeb poskytovaných daňovým subjektem zahraničním zákazníkům
(vlastních nebo nakoupených) považovány za služby osvobozené od daňové povinnosti pouze ty
služby, které jsou poskytovány osobě výhradně v souvislosti s jejím podnikáním v zahraničí.
Stěžovatel sice uzavíral smlouvy s obchodními partnery v roce 1992 na plnění služeb v roce 1993,
ale k uskutečnění zdanitelného plnění došlo podle ustanovení §9 odst. 1 písm. c) zákona o dani
z přidané hodnoty, ve znění účinném v rozhodné době, dnem poskytnutí služeb nebo jejich
zaplacením, a to tím dnem, který nastane dříve. Při daňové kontrole, ani v následujícím daňovém
řízení nebylo stěžovatelem prokázáno, že poskytnuté služby ve zdaňovacích obdobích roku 1993
byly uhrazeny před účinností zákona o dani z přidané hodnoty. Daň z přidané hodnoty
za předmětná zdaňovací období roku 1993 proto byla stěžovateli stanovena dodatečným
platebním výměrem Finančního úřadu v Domažlicích č. 2/94 ze dne 24. 3. 1994,
č. j. 33-41/1367/2-94. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal, jelikož však odvolání
neobsahovalo zákonem předepsané náležitosti, byl vyzván k jejich doplnění. Vzhledem
ke skutečnosti, že stěžovatel ve stanovené lhůtě náležitosti odvolání nedoplnil, bylo odvolací
řízení zastaveno. Rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 18. 7. 1994, č. j. 4838/33/1994 bylo
stěžovateli doručeno dne 21. 7. 1994. Ohledně předmětného rozhodnutí ze dne 24. 3. 1994 bylo
poté provedeno několik dalších daňových řízení (obnova řízení, přezkum), ve kterých
rozhodovalo jak Finanční ředitelství v Plzni, tak Ministerstvo financí. Mimo to proběhla i řízení
soudní, ale žádný z rozhodujících orgánů však dodatečný platební výměr ze dne 24. 3. 1994,
č. j. 33-41/1367/2-94 nezrušil. Naposledy tomu tak bylo rozsudkem krajského soudu ze dne
8. 12. 2006, č. j. 57 Ca 55/2005 - 69, rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 42/2007 - 142 a usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS
1245/2008. Dne 31. 12. 2010 pak stěžovatel podal u krajského soudu novou správní žalobu proti
platebnímu výměru Finančního úřadu v Domažlicích č. 2/94 ze dne 24. 3. 1994,
č. j. 33-41/1367/2-94, kterou se po upřesnění domáhal vyslovení nicotnosti tohoto platebního
výměru. O této nové žalobě krajský soud rozhodl tak, že ji odmítl podle ustanovení §46 odst. 1
písm. b) a d) s. ř. s. ve spojení s §68 písm. a) s. ř. s. Proti tomuto usnesení krajského soudu
ze dne 31. 1. 2011, č. j. 57 Af 65/2010 - 48, pak směřuje nyní Nejvyšším správním soudem
projednávaná kasační stížnost.
Přestože stěžovatel ve své kasační stížnosti explicitně neuvedl důvody podle ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s., které jej vedly k podání kasační stížnosti, je z jeho písemnosti zřejmé,
že ve skutečnosti svou stížnost podává z důvodů podřaditelného ustanovení §103 odst. 1
písm. d) a e) s. ř. s. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné
(stížnostní bod 2) a že řízení, které mu předcházelo je zatíženo jinou vadou řízení před tímto
soudem (stížnostní bod 1). Nejvyšší správní soud konstatoval ve svém rozsudku ze dne
21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. NSS 625/2005, že: „Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby,
přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada
řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále
vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem“. K obdobnému závěru došel Nejvyšší
správní soud ostatně již dříve, když v rozsudku ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 - 49,
který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 427/2005,
judikoval, že: „Pod nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení ve smyslu §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. spadá také případ, kdy porušení procesního předpisu mělo nebo mohlo mít za následek vydání
nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení“.
Stěžovatel předně namítal, že rozhodnutí krajského soudu je nezákonné z toho důvodu,
že krajský soud rozhodoval bez nařízení jednání a jeho osobní účasti, aniž si pro tento postup
vyžádal souhlas stěžovatele, a že soud svůj postup náležitě nezdůvodnil. Dovozoval proto, že je
napadené rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Jelikož stěžovatel vznesenou stížní námitkou nevytýká krajskému soudu jen
nepřezkoumatelnost jeho usnesení, ale i jinou vadu řízení před krajským soudem, zabýval se
Nejvyšší správní soud nejprve námitkou nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu
vyšel z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů,
které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení §54 odst. 2
s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž
konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud
tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“
Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval ve své dřívější judikatuře otázkou
přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné
náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní
úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo
rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“.
Nejvyšší správní soud též vyslovil v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupný
na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu,
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný
skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, dostupný
na www.nssoud.cz, pak tento soud vyslovil právní názor, že: „Nezabýval-li se krajský soud řádně
uplatněným žalobním bodem a místo toho odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které
problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze než soudní rozhodnutí zrušit, neboť
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]“. V rozsudku ze dne
21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, dostupném na www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud
judikoval, že: „Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, pokud z něho
jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní
žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí“.
Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke svým dřívějším judikatorním závěrům
konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový
stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry
účastníků řízení za nesprávné, a z jakých důvodů považuje zásadní argumentaci účastníků řízení
za lichou, mylnou či vyvrácenou. Současně soudní rozhodnutí nesmí být vnitřně rozporné.
Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění rozhodnutí.
Předestřeným požadavkům přezkoumávané usnesení krajského soudu dostojí.
Z odůvodnění usnesení krajského soudu je dostatečně zřejmé, že správní soud
po skutkové stránce vyšel z toho, že stěžovatel v řízení před správními orgány nevyužil všech
opravných prostředků, a že je jeho žaloba i opožděná. Krajský soud proto došel k závěru, že je
třeba podanou žalobu odmítnout, a to podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s ustanovením §68 písm. a) s. ř. s. K těmto
svým závěrům pak v usnesení předestřel dostatečnou skutkovou i právní argumentaci.
Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, jaké ustanovení zákona na danou věc aplikoval
i jaký závěr vyslovil a také, jak jej po té odůvodnil. Nelze proto dovozovat, že by usnesení
krajského soudu bylo stiženo vytýkanou nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Aby bylo
rozhodnutí správního soudu přezkoumatelné postačí, jsou-li z něj zřejmé „důvody rozhodnutí“,
nikoliv však již odůvodnění toho kterého dílčího procesního postupu předcházejícího vydání
napadeného rozhodnutí. Uvedené platí tím spíše v případech, kdy správní soud neposuzuje
při svém rozhodování věc samu, ale pouze otázku, zda jsou naplněny podmínky řízení
před správním soudem.
Stěžovatelem vytýkaná pochybení spočívající v nenařízení jednání, v absenci výzvy soudu
k udělení souhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání, jsou obecně svou povahou - jinou vadou
řízení před správním soudem a nikoliv vadou mající za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí
pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud se proto také zabýval, zda není přezkoumávané usnesení
o odmítnutí věci nezákonné i pro jinou vadu řízení před krajským soudem.
Stěžovateli je třeba přisvědčit, že si krajský soud od něj skutečně nevyžádal souhlas
k rozhodnutí věci bez nařízení jednání, a že obecně je i právem stěžovatele účastnit se
rozhodování o své věci před soudem. Nelze ale souhlasit s jeho názorem, že mu bylo toto právo
krajským soudem odňato a že se jedná o takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí o věci samé ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Je tomu tak proto, že podle ustanovení §49 odst. 1 s. ř. s. jednání nařídí předseda senátu
jen k „projednání věci samé“. O tento případ však ve věci stěžovatele nešlo. Krajským soudem
nebylo rozhodováno o věci samé, ale toliko o přípustnosti a včasnosti správní žaloby stěžovatele.
Uvedené platí tím spíše, nebylo-li o rozhodných skutečnostech pro přijetí závěru o nepřípustnosti
žaloby a o termínu doručení napadeného rozhodnutí (o nepodání odvolání proti rozhodnutí
o zastavení odvolacího řízení), mezi účastníky řízení žádného sporu (srov. §120 odst. 4 o. s. ř.).
Postup krajského soudu je pak i zcela v souladu se zásadou hospodárnosti soudního řízení
správního. Nebylo-li proto mezi účastníky sporu o skutečnostech svědčících tomu, že nejsou
naplněny podmínky řízení před krajským soudem, bylo by nadbytečné, aby správní soud nařídil
jednání za stavu, kdy je zřejmé, že o věci samé nebude rozhodováno z důvodů nedostatku
podmínek řízení.
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že není jinou vadou řízení s vlivem na zákonnost
rozhodnutí o věci samé, pokud krajský soud odmítne žalobu bez nařízení jednání, zjistí-li již
při předběžném projednání věci, že zde jsou naplněny podmínky pro odmítnutí žaloby.
Za postup contra legem (za vadu řízení) pak nelze považovat ani postup krajského soudu,
který nevyzve účastníky řízení k vyslovení souhlasu s rozhodnutím o věci samé bez jednání (§51
odst. 1 s. ř. s), má-li opodstatněně za to, že ve věci nejsou dány podmínky řízení.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani názoru stěžovatele, že je usnesení krajského soudu
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů v souvislosti s nedostatečným odůvodněním soudního
rozhodnutí, pokud krajský soud výslovně nerozhodl o nicotnosti napadeného správního
rozhodnutí, ale pouze žalobu odmítl.
Z podané žaloby a po upřesnění jejího petitu stěžovatelem skutečně vyplývá, že se
domáhal nikoliv vyslovení nezákonnosti, ale nicotnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Jak již
uvedl, byť stroze, krajský soud v napadeném usnesení, primární otázka naplnění podmínek řízení
- zde vyčerpání opravných prostředků a včasnosti žaloby (§72 odst. 1 s. ř. s.) platí pro řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu bez ohledu na to, zda se stěžovatel domáhá zrušení
žalobou napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost nebo vyslovení jeho nicotnosti.
To znamená, že v obou případech musí správní soud nejprve zkoumat naplnění podmínek řízení.
Pokud by tyto podmínky naplněny nebyly, tak jak tomu bylo v tomto případě, krajský soud
v souladu se zákonem žalobu odmítne. Není proto vůbec rozhodné, že se v podané žalobě
stěžovatel konkrétně domáhal vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí. Výrok o „nicotnosti
napadeného rozhodnutí“ je výrokem ve věci samé, vycházející z hodnocení právních kvalit
napadeného rozhodnutí. O nicotnost tedy rozhoduje soud na základě svého věcného a právního
přezkoumání napadeného správního rozhodnutí. K takovému může ovšem dojít jen
za předpokladu, nevyskytnou-li se zde skutečnosti, které by odůvodňovaly odmítnutí žaloby
podle §46 s. ř. s. V projednávané věci nebyly naplněny podmínky řízení, které by umožňovaly,
aby se správní soud vyslovil k věci samé. Krajský soud tedy zcela po právu odmítl žalobu
pro nedostatek podmínek řízení a věcí samou (zde vytýkanou nicotností) se nezabýval.
Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ani v tom, že by mu postupem
krajského soudu bylo upřeno právo domáhat se rozhodnutí o věci samé. Okolnost, že o věci
samé nebylo rozhodováno nemá totiž původ v nezákonném postupu krajského soudu, jak mylně
dovozuje stěžovatel, ale v nečinnosti stěžovatele, který nepodal svou správní žalobu v zákonem
stanovené lhůtě.
Okolnost, že žalobou napadené rozhodnutí nebylo v důsledku nečinnosti účastníka řízení
věcně přezkoumáno (po hmotně-právní stránce), nelze ztotožňovat s „nevyčerpáním opravných
prostředků“, jak má na mysli ustanovení §5 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti musí upozornit na rozsudek ze dne 22. 12. 2005,
č. j. 4 As 59/2004 - 63, který je publikovaný v Soudní judikatuře ASPI. V tomto rozsudku kasační
soud vyslovil názor, že: „Pro nevyčerpání přípustného řádného opravného prostředku (§5 s. ř. s.) lze žalobu
proti rozhodnutí odmítnout tam, kde účastník řízení takový opravný prostředek vůbec nepodal a domáhal se u
soudu přezkoumání rozhodnutí správního orgánu I. stupně.“.
Pokud jde o stížnostní námitku č. 3, kterou se stěžovatel dožaduje rozhodnutí vydaného
podle nynější právní úpravy, která v oblasti správního práva již přímo definuje „nicotnost“
a přikazuje správnímu orgánu konkrétně o ní rozhodnout (zcela jednoznačně stav „nicotnosti“
odlišuje od stavu „nesprávnosti“), Nejvyšší správní soud konstatuje, že jde o nepřípustnou
námitku podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocným
rozhodnutím správních soudů. Jejím prostřednictvím dochází k přezkoumávání zákonnosti toho
kterého rozhodnutí správního soudu. V kasační stížnosti musí být uvedeny skutkové a právní
výhrady, resp. argumenty, směřující vůči vysloveným úvahám a závěrům správního soudu, které
jsou podřaditelné pod ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. V dané věci tomu tak dílem nebylo.
Stížnostním bodem č. 3. (po obsahové stránce) se stěžovatel domáhal toho, aby správní orgán
rozhodl přesně v mezích správního řádu o jím vytýkané nicotnosti žalobou napadeného
rozhodnutí. Touto námitkou stěžovatel nikterak nenapadá skutkové či právní závěry krajského
soudu obsažení v přezkoumávaném usnesení. Nemůže proto naplnit důvody pro podání kasační
stížnosti, uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Se zřetelem k uvedenému se tak
jedná o jiné důvody kasační stížnosti. Tento nedostatek má za následek, že 3. důvod kasační
stížnost nelze kasačním soudem pro jeho nepřípustnost meritorně projednat.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
opodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení
§120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému správnímu orgánu
žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen ustanoveným advokátem
JUDr. Zdeňkem Vlčkem, který podle obsahu spisu dne 23. 6. 2011 vypracoval doplnění kasační
stížnosti ze dne 28. 2. 2011. Za tohoto stavu činí odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů advokáta JUDr. Zdeňka Vlčka částku 2880 Kč (jeden úkon právní služby po 2100 Kč
dle §7 a §9 odst. 3 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. d/ téže vyhlášky /podání ve věci samé/, a jeden
režijní paušál po 300 Kč za jeden úkon dle §13 odst. 3 téže vyhlášky). Jelikož zástupce
stěžovatele je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se částka 2400 Kč
o částku, která odpovídá příslušné sazbě daně, jež činí 20 %, tj. o částku 480 Kč. Celková částka
2880 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku, protože v tomto případě u ustanoveného advokáta odměnu za zastupování a hotové
výdaje platí stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Ustanovenému advokátovi nebyla přiznána odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů za úkon právní služby, spočívající v první poradě
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Je tomu tak proto, že advokátovi, ustanovenému účastníku
řízení soudem, náleží mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
(advokátní tarif) pouze tehdy, pokud po doručení usnesení soudu o ustanovení zástupcem
se uskutečnila první porada s klientem (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6 2002,
č. j. 6 A 722/2000 – 35, které bylo publikováno v Soudní judikatuře ASPI). Tuto poradu
s klientem ustanovený advokát nedoložil, a Nejvyšší správní soud proto rozhodl na základě
skutečností zřejmých ze spisu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu