ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.135.2011:110
sp. zn. 7 As 135/2011 - 110
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudkyň JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobkyně: Obec
Moravany, se sídlem Střední 28, Moravany, zastoupena JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem
se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje,
se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: MOOD
International, s. r. o., se sídlem Šoustalova 45, Brno, zastoupena JUDr. Zdeňkem Daňhelem,
advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2011, č. j. 31 A 12/2010 – 54,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2011, č. j. 31 A 12/2010 - 54,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně Obec Moravany domáhá u Nejvyš šího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 18. 5. 2011, č. j. 31 A 12/2010 - 54, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným usnesením odmít l žalobu,
kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Jihomoravského
kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 7. 12. 2009, č. j. JMK 164534/2009,
sp. zn. S-JMK 138921/2009/OÚPSŘ, kterým bylo jako nepřípustné (podané osobou
neoprávněnou) zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice,
stavebního úřadu, ze dne 10. 9. 2009, č. j. OV/33564-09/1715-2009/KLU, jímž bylo společnosti
MOOD International, s. r. o. povoleno předčasné užívání stavby s názvem „sídlo firmy MOOD
a tlg. Centrum“. Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že okruh účastníků řízení
o povolení předčasného užívání stavby je definován v ust. §123 odst. 1 věta třetí zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a staveb ním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“), a zahrnuje stavebníka, zhotovitele stavby a vlastníka stavby.
Tato definice je taxativní (a speciální úpravou k ust. §27 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů; dále jen „správní řád“), a to v návaznosti na ust. §192 stavebního
zákona. Je zřejmé, že žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby podle ust. §65
odst. 1 s. ř. s. ani podle ust. §65 odst. 2 s. ř. s., neboť s argumentací žalovaného týkající
se posouzení a vyhodnocení negativních podmínek účastenství žalobkyně v řízení o povolení
předčasného užívání stavby se soud ztotožňuje a nemá, co by ohledně procesního postavení
žalobkyně v předmětném řízení dále dodával a přezkoumával. Krajský soud proto žalobu odmítl
podle ust. §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jako návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [v doplnění kasační stížnosti již uv ádí pouze důvody dle písm. a)
a b)].
Stěžovatelka namítla, že nesouhlasí s názorem správního soudu, že vymezení dalších
účastníků řízení podle ust. §27 odst. 2 správního řádu je ust. §123 odst. 1 stavebního zákona
vyloučeno. Pokud by zákonodárce hodlal omezit okruh účastníků na osoby uvedené v ust. §123
odst. 1 stavebního zákona, tento taxativní výčet by potvrdil uvozením slovy „pouze “, jak to učinil
na jiných místech stavebního zákona (např. §138 odst. 3). Oporu pro tvrzení žalovaného
neposkytuje ani ust. §27 odst. 3 správního řádu, který toliko rozšiřuje okruh účastníků přímých
(§27 odst. 1). Podle ust. §2 odst. 3 správního řádu jsou správní úřady povinny bez výjimek šetřit
oprávněné zájmy všech osob, jichž se činnost správního úřadu dotýká. Takovou přímo dotčenou
osobou je i ona. V předmětné věci již rozhodoval Nejvyšší správní soud, který konstatoval
na straně žalovaného hrubé porušení zákona, kdy v jeho důsledku zrušil územní rozhodnutí dané
stavby. Svým jednáním žalovaný prokazuje zjevnou neúctu k rozhodovací praxi soudu. Pokud
již soud pravomocně rozhodl, že danou stavbu nelze v daném řízení umístit, nepřipadá v úvahu
ani její zkušební provoz. Soud přistoupil na velmi restriktivní výklad a popřel ústavně konformní
výklad Ústavního soudu, který pro vymezení účastenství ve stavebním řízení deklaruje extenzivní
princip (nález sp. zn. III. ÚS 609/04). Napadené rozhodnutí je též nep řezkoumatelné,
neboť neobsahuje žádnou právní úvahu, kterou by správní soud dokládal svůj právní názor
s výjimkou prosté negace jejího tvrzení, které je založené na nesprávné interpretaci právní normy.
Tím, že žalovaný své úvahy nerozvedl a řádně je neodův odnil, porušil ust. §68 odst. 3 správního
řádu, kdy k dané vadě by měl soud přihlédnout i bez návrhu. Pro odůvodnění, že v daném řízení
nejsou její práva dotčena, používá žalovaný opět prostou nepřezkoumatelnou negaci. Názor,
že účastenství v řízeních je přípustné pouze tehdy, pokud jsou řízením dotčena vlastnická práva
osoby, jež se za účastníka prohlašuje, nemá oporu ani v důvodové zprávě, ani v hmotněprávní
logice. Za takové právo je možno považovat i její právo jakožto obce na výkon samosprávy
v rámci územního plánování obce, tedy právo obce hájit důležité místní zájmy. Napadené
rozhodnutí představuje gradaci zjevné nezákonnosti v postupu žalovaného. Žalovaný se snaží
nezákonně umožnit stavebníkovi stavbu nejen dostavět, ale zejména ji začít užívat. Žalo vaný
i nalézací správní orgán upřednostňují soukromý zájem před veřejným a ignorují platnou územně
plánovací dokumentaci obce. Na předmětnou stavbu nebylo nikdy vydáno územní ani stavební
povolení ani rozhodnutí o změně stavby. Odůvodnění pak obsahuje i zjevné nedostatky. V rámci
místního šetření ji nezastupoval advokát, nýbrž obecný zmocněnec. Lze předpokládat,
že obdobné věcné i procesní nedostatky bude obsahovat i řízení ve věci samé. Je nutno zvážit,
zda žalovaný již není jako celek vyloučen pro poměr k věci, kdy již nyní je zřejmé, že míra
nezákonnosti dosahuje míry předpokládané trestním zákonem pro skutkovou podstatu trestného
činu maření úkolu veřejné osoby z nedbalosti. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
správního soudu je zřejmé, že správní s oudy netolerují správním úřadům takto obecně
formulované a odůvodněné správní rozhodnutí. Žalovaný se se všemi námitkami nevypořádal.
Stěžovatelka dále poukázala na řadu rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se požadavků
kladených na postup orgánů veřejné moci a konstatovala, že tuto judikaturu žalovaný i nalézací
správní úřad v dané věci porušil, když svým rozhodnutím odmítl její účastenství v daném řízení,
a to i přesto, že tímto řízením byla přímo dotčena její práva územně samosprávného celku.
Odmítnutím jejího účastenství došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Z místních referend
je zřejmé, že občané si stavbu slévárny nepřejí. Jejich zájmy je pak povinna i hájit. Dle rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 1 As 80/2008) podmínkou účastenství v řízení není
vyhovění věcným námitkám uplatněným účastníkem. Postačuje potence dotčení práva, jak ji
zmiňuje ust. §27 odst. 2 správního řádu. Napadené rozhodnutí je mimoto rozhodnutím
předčasným, neboť bylo vydáno ve stejný den, jako rozhodnutí č.j. J MK 164502/2009 ve stejné
věci, kterým bylo rozhodnutí, že stěžovatelka v daném řízení není účastníkem. Rozhodnutí
o účastenství však mělo logicky předcházet napadenému rozhodnutí. Pokud se žalovaný rozhodl
rozhodovat o účastenství samostatným rozhodnutím, měl to oznámit dříve, než vydal rozhodnutí
o odvolání ve věci samé. Stěžovatelka z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadené usnesení krajského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že stěžovatelka zc ela opomíjí skutečnost, že v případech, které jsou
upraveny zvláštním právním předpisem, se postupuje dle tohoto předpisu a nikoliv
podle předpisu obecného – správního řádu, což je pro daný případ dáno ust. §192 stavebního
zákona. Žalovaný dále rekapituloval vývoj správních a soudních řízení souvisejících s předmětnou
stavbou a zopakoval, že s ohledem na taxativní vymezení účastníků řízení o povolení
předčasného užívání stavby v ust. §123 stavebního zákona neexistují pochybnosti o tom,
že stěžovatelce postavení účastníka uvedeného řízení nepřísluší. Připomínka o zrušení stavebního
povolení se nezakládá na pravdě. Připomínka o rozporu umístěn í stavby s územním plánem je
ve vztahu k dané věci irelevantní. Umístění stavby však bylo povoleno v souladu s územním
plánem platným v době rozhodování stavebního úřadu. Na závěr žalovaný konstatoval, že většina
připomínek stěžovatelky se nevztahuje k řízení o předběžném užívání stavby a jsou tedy
ve vztahu k předmětu věci právně nevýznamné.
Osoba zúčastněná na řízení MOOD International, s. r. o. se ke kasační stížnosti vyjádřila
tak, že stěžovatelka se zcela záměrně vyhýbá konfrontaci své „flexibilní argumentace“ s ust. §123
odst. 1 stavebního zákona. Stěžovatelka měla možnost uplatnit veškerá její práva v průběhu řízení
o územním plánování, řízení o umístění stavby a řízení o povol ení stavby. Je tedy logické,
že okruh účastníků řízení o povolení předčasného užívání stavby je zúžen pouze na osoby,
kterých se uvedené řízení bezprostředně dotýká. Obsahuje -li kasační stížnost vlastní hodnocení
stěžovatelky pro motivaci k postupu žalovaného, když její odvolání zamítl, potom takové
hodnocení, s ohledem na vydané usnesení, je pro právní posouzení kasační stížnosti nejen
irelevantní, nýbrž obsahuje i lživá tvrzení. V kasační stížnosti citovaná judikatura nesouvisí
s projednávanou věcí a vztahuje se ke zcela jiným obecně závazným předpisům (žádný z judikátů
se nevztahuje k zákonu č. 183/2006 Sb., resp. k zákonu č. 500/2004 Sb.). Nelze souhlasit,
že by napadené usnesení trpělo vadami, které jej činí nepřezkoumatelným. Z odůvodnění je
zřejmé, jakou právní úvahou a právním názorem byl krajský soud při rozhodování veden.
Stěžovatelka lže, pokud tvrdí, že na předmětnou stavbu nebylo nikdy vydáno územní ani stavební
povolení a že osoba zúčastněná na řízení jí předložila ke schválení jinou projektovou
dokumentaci. Dále jí není známo nic o jakémkoliv referendu, jež by se týkalo předmětné stavby.
Na podporu svých tvrzení ani stěžovatelka nenabízí žádné důkazy. MOOD International, s. r. o.
proto navrhla, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom sám shledal va du uvedenou v odstavci 3,
k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Přesto, že stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti důvody podle ust. §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s., v úvahu přichází pouze posouzení naplnění důvodu podle ust. §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., který je ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
důvodem speciálním, je-li žaloba odmítnuta (viz rozsudky ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 24/2004 - 49, publ. pod č. 427/2005 Sb. NSS, ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod. č. 625/2005 Sb. NSS, či ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 - 65, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud se proto omezil pouze na posouzení toho,
zda krajský soud postupoval správně, když žalobu odmítl.
Nejvyšší správní soud podotýká, že velká část kasační stížnosti vůbec nesměřuje
proti napadenému usnesení, nýbrž proti žalobou napadenému rozhodnutí. Pouhé doslovné
zopakování žalobních námitek v kasační stížnosti však nemůže být způsobilé zpochybnit závěry
krajského soudu. Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu, a musí jí být proto namítány nedostatky v procesním postupu či v rozhodnutí
samotného krajského soudu. Je tedy nezbytné, aby stěžovatelka v kasační stížnosti vytýkala vady
krajskému soudu, nikoliv žalovanému. To však činí pouze v omezeném rozsahu. A nejde navíc
o pouhý formulační nedostatek, kdy by postačovalo nahradit označení subjektu, vůči
němuž námitky směřují – namísto žalovaného by jím byl krajský soud. Velká část námitek
se totiž i tak zcela míjí s důvody, pro které krajský soud vydal napadené usnes ení.
Konkrétními námitkami směřujícími skutečně proti napadenému usnesení jsou pouze
nesprávný závěr krajského soudu, že stěžovatelka nebyla účastníkem předmětného správního
řízení, a dále nepřezkoumatelnost napadeného usnesení. Nutno podotknout, že ve vztahu
k nepřezkoumatelnosti stěžovatelka pouze velmi obecně uvádí, že usnesení neobsahuje žádnou
právní úvahu, kterou by správní soud dokládal svůj právní názor s výjimkou prosté negace tvrzení
stěžovatelky založené na nesprávné interpretaci právní normy. Nejvyšší správní soud se v tomto
generálním hodnocení neztotožňuje se stěžovatelkou, neboť krajský soud uvedl argumentaci,
proč nelze v řízení o povolení předčasného užívání stavby postupovat dle ust. §27 odst. 2
správního řádu. Přesto je však nutno konstatovat, že odůvodnění napadeného usnesení
neposkytuje dostatečný podklad pro jeho přezkum v řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, všechna zde citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Úst avy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví
podle ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Ve svém nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06,
Ústavní soud například vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním
soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval př i posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje
zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledk u takové rozhodnutí zasahuje
do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.“
Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skut kovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, (publikován pod č. 244/2004 Sb.NSS), v němž vyložil,
že „[z]a nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo
o případ zákonem předpokládaného přezkumu mi mo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu
s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo
jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“ Nejvyšší správní soud též vyslovil v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, dostupný na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnos t ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ V rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75, dostupný
na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud judikoval, že „rozhodnutí krajského soudu je
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení
a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného
správního rozhodnutí.“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, dostupný na www.nssoud.cz, pak tento soud vyslovil právní názor,
že „nezabýval-li se krajský soud řádně uplatněným žalobním bodem a místo toho odkázal na odůvodnění
rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec neře šilo,
nelze než soudní rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek dů vodů [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.].“
Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke svým dřívějším judikatorním závěrům
konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový
stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech,
resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní
argumentaci účastníků řízení za lichou.
Shora uvedeným požadavkům na soudní rozhodnutí přezkoumávané usnesení krajského
soudu nevyhovuje. Krajský soud uvedl, že okruh účastníků předčasného u žívání stavby je
definován v ust. §123 odst. 1 stavebního zákona, přičemž tato definice je taxativní (v návaznosti
na ust. §192 stavebního zákona) a speciální k ust. §27 správního řádu. Po citaci ust. §46 odst. 1
písm. c), 65 odst. 1 a 65 odst. 2 s. ř. s. pak krajský soud uzavřel, že je zřejmé, že stěžovatelka není
aktivně legitimována k podání žaloby ani podle ust. §65 odst. 1 s. ř. s. ani podle ust. §65
odst. 2 s. ř. s. Závěr, že stěžovatelka není aktivně legitimována dle ust. §65 odst. 2 s. ř. s. ,
má zjevně oporu v předchozích úvahách krajského soudu. Podle tohoto ustanovení totiž může
podat žalobu pouze účastník správního řízení, přičemž krajský soud dovodil, že stěžovatelka
účastníkem správního řízení nebyla. Tuto úvahu však nelze použít i pro úč ely aplikace ust. §65
odst. 1 s. ř. s., které žalobní legitimaci vůbec neváže na účastenst ví ve správním řízení,
nýbrž na tvrzení o zkrácení na právech (viz usnesení rozšířeného senát u Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86, publikované pod č. 1764/2009 Sb. NSS,
nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 Afs 4/2011 - 64,
publikovaný pod č. 2260/2011 Sb. NSS). Odůvodnění napadeného usnesení tedy vůbec
neposkytuje oporu pro závěr o absenci aktivní le gitimace stěžovatelky dle ust. §65 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud by tedy mohl žalobu odmítnout jako podanou osobou zjevně k tomu
neoprávněnou pouze v případě, že by dovodil (vedle závěru o abse nci žalobní legitimace
dle ust. §65 odst. 2 s. ř. s.), že stěžovatelka zjevně nemohla být žalobou napadeným rozhodnutím
zkrácena na svých právech. Musel by se ale přitom vypořádat s veškerým namítaným zkrácením
na právech (právu být účastníkem řízení, právu na výkon samosprávy či právu vlastnickém).
Pokud krajský soud vůbec nezdůvodnil, proč nebyla stěžovatelka zjevně oprávněná
k podání žaloby dle ust. §65 odst. 1 s. ř. s., je napaden é usnesení nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud navíc shledal vadu řízení před krajským soudem spočívající
ve skutečnosti, že krajský soud postupoval nesprávně podle ust. §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
a nerozhodl o žalobě meritorně, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004 - 59,
publikováno pod č. 1043/2007 Sb. NSS).
Postup dle ust. §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. je vyhrazen toliko případům nedostatku
procesní legitimace, například absence osoby v právním slova smyslu na místě žalobce,
nedostatek tvrzení o poškozených právech, nedostatek tvrzení o tom, že napadené rozhodnutí
bylo nezákonné, a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb,
okamžitě zpravidla již ze samotné žaloby (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004 - 59, č. 1043/2007 Sb. NSS).
Závěr o tom, že v řízení o povolení předčasného užívání stavby podle ust. §123
stavebního zákona nelze aplikovat ust. §27 odst. 2 správního řádu, není zcela triviálním soudem,
který by si nevyžadoval podrobnější zdůvodnění. O tom, že se nejedná o závěr zcela zjevný
a zjistitelný bez pochyb již ze samotné žaloby, nakonec svědčí i skutečnost, že krajský soud
k tomuto závěru dospěl až po patnácti měsících od podání žaloby a poté, co si vyž ádal správní
spis a vyjádření žalovaného k žalobě, poučil osoby připadající v úvahu jako osoby zúčastněné
na řízení a požádal účastníky řízení o vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím o žalobě bez nařízení
jednání, s čímž stěžovatelka vyslovila nesouhlas.
Nejvyšší správní soud závěr krajského soudu o tom, že stěžovatelka nebyla účastníkem
předmětného správního řízení, nezpochybňuje ani nepotvrzuje. Je pouze toho názoru, že tento
závěr byl vysloven předčasně, resp. že v rozporu se s. ř. s. a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod nebyl takový závěr učiněn v rámci meritorního rozsudku. Navíc s ohledem
na skutečnost, že stěžovatelka výslovně žádala o nařízení ústního jednání a neúspěšnost její
žaloby tudíž bylo možné konstatovat pouze po provedení ústního jednání (viz ust. §76
odst. 3 s. ř. s.), došlo v důsledku postupu krajského soudu také k porušení zásady ústnosti
a veřejnosti soudního jednání (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základníc h práv a svobod, čl. 96
odst. 2 Ústavy a dále nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03,
a ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3114/07, nebo rozsudek Nejvyš šího správního soudu
ze dne 26. 6. 2009, č. j. 9 Afs 92/2008 - 110).
K nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení i k podstatné vadě řízení spočívající v tom,
že krajský soud nerozhodl o žalobě meritorně, musel přitom Nejvyšší správní soud přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s .). Z výše uvedených důvodů
pak dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatelky proti us nesení Krajského soudu v Brně
ze dne 18. 5. 2011, č. j. 31 A 12/2010 - 54, je opodstatněná, a proto napadené rozhodnutí
podle ustanovení §110 odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s. zrušil, a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby posoudil důvodnost žaloby v rámci
meritorního rozsudku, a to po provedení ústního jednání, nebudou-li splněny podmínky
pro rozhodnutí bez jednání dle ust. §51 odst. 1 s. ř. s. či ust. §76 odst. 1 a 2 s. ř. s.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu